Přeskočit na obsah

Bosenská krize: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
m →Historie Bosny a Hercegoviny: odstraněna nesmyslná čárka
Řádek 21: Řádek 21:
| místo = Brno
| místo = Brno
| isbn = 9788021066762
| isbn = 9788021066762
}}</ref> Díky čemuž byly provincie Bosny a Hercegoviny, obklopeny ze tří stran<ref>{{Citace periodika
}}</ref> Díky čemuž byly provincie Bosny a Hercegoviny obklopeny ze tří stran<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Hladký
| příjmení = Hladký
| jméno = Ladislav
| jméno = Ladislav

Verze z 25. 9. 2023, 10:55

Dobová karikatura francouzských novin Le Petit Journal. František Josef I. spolu s bulharským panovníkem Ferdinandem I. cupují kusy osmanského území; Sultán jen bezmocně přihlíží

Bosenská krize (někdy též Anekční krize, srbochorvatsky Aneksiona kriza) vypukla v letech 1908–1909. Bulharsko 5. října 1908 vyhlásilo svou nezávislost a 6. října 1908 Rakousko-Uhersko vyhlásilo anexi Bosny a Hercegoviny.

Historie Bosny a Hercegoviny

Související informace naleznete také v článku Dějiny Bosny a Hercegoviny.

Od roku 1463 byla Bosna a Hercegovina obsazena a přejata osmanskými sultány, přestože byla v titulatuře rakouských králů a později i v Habsburské titulatuře.[1] Ovšem musíme si uvědomit, že pro Habsburky nebyla tato země nijak atraktivní, kromě strategického významu při boji proti Turkům. Ovšem to se změnilo s Vídeňským kongresem v roce 1815, kdy mu bylo přiřknuto Rakouskému cisařstvi území Dalmácie (Ilyrská provincie) a oblast Boky Kotorské.[2] Díky čemuž byly provincie Bosny a Hercegoviny obklopeny ze tří stran[3]. Zlom nastal až v roce 1866, kdy bylo Rakousko-Uhersko poraženo Pruskem a bylo vyhnáno ze středu Evropy.[4] Takže Bosenský prostor se stal jediným, kde by se mohlo Rakousko-Uhersko účastnit a zvětšit svá území. Chtělo se rozšířit na Balkánu, protože to bylo jediné místo, kam mohlo.[2] Ovšem to ovlivnila Krymská válka, kdy se ruský car pokusil o získání území v dnešním Turecku. Což zalarmovalo evropské vládce, protože pokud by byla Osmanská říše oslabena, tak by se mohla rozpadnout, což nikdo nechtěl.[2] Pokud by se Osmanská říše rozpadla, tak by Rusku nic nebránilo se rozšířit, díky čemuž by se zesílil vliv Ruska na Balkán a zesílil tlak na Rakousko-Uhersko i na Balkáně. Což si jasně uvědomoval i Rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy, proto se Rakousko-Uhersko v oblasti Balkánu v 19. století snažilo udržet status quo. Kam tedy patří i zmiňovaná Bosna a Hercegovina.[5] Na počátku roku 1876 ... "Guyla Andrássy prohlásil, že zachování Osmanské říše v jejím stávajícím rozsahu je pro habsburskou monarchii naprosto klíčové".[6]

Mezitím Rakousko-Uhersko, Německo a Rusko vytvořili spolek tří císařů. Spolku tří císařů na základě schönnbrunnské smlouvy podepsané při setkání cara Alexandra II., rakouského císaře Františka Josefa I. dne 6. června 1873, k níž se 23. října přidalo i Německo v čele s Vilémem I.. Ovšem Německo a Vilém I. nijak zvlášť nebyli důležití pro bosenskou krizi, protože z ní mu neplynul žádný prospěch.[2] V této době bojovali Srbové s Osmanskou říší kvůli masakrům Slovanů na území Osmanské říše na Balkáně. Hlavními aktéry na Balkáně byly Rusko a Rakousko-Uhersko a tyto dva státy se v Zákupech (Reichstadtu) domluvily na dohodě o územním vývoji Balkánu. Hlavními body této dohody byly: vyjádření ruského souhlasu pro případnou rakousko-uherskou anexi Bosny výměnou za souhlas Vídně s připojením Batumi a jihovýchodní Bessarábie k Rusku. Dalším z bodů v této dohodě bylo, že pokud by Osmanská říše prohrála, tak by ji eliminovali jako evropskou mocnost, a pokud by vyhrály, tak by jí měli zabránit změnu statusu quo.[5] O co se pokusila osmanská říše a tak ji Rusko vyhlásilo válku a vyhrálo ji. Car donutil sultána přijmout mírovou dohodu v lázních v San Stefanu, která neodpovídala jeho slibům ze Zákup a Budapešťské konvenci, kdy si Rusko zajistilo neutralitu Rakouska-Uherska pod podmínkou, že bude dodržovat smlouvu ze Zákup[2]. Sanstefanská mírová dohoda naštvala i Velkou Británii, protože by ohrozila její postavení, jako nejsilnější námořní mocnost na Blízkém východě. Díky tomu Británie získala Kypr pod podmínkou, že bude bránit zájmy Osmanské říše.[2].  Nakonec byla svolán do Berlína Kongres, který se o to zajímal.[7] Kde hospodářsky vyčerpané Rusko nemělo jinou možnost než souhlasit. Nakonec bylo Rusko donuceno, aby splnilo dohody a Osmanská říše byla donucena k uznání okupace Bosny a Hercegoviny.[1]

Průběh Bosenské krize

Podrobnější informace naleznete v článku Rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny.
Bosna a Hercegovina po anexi Rakousko-Uherskem

Okupační správa Bosny a Hercegoviny, která trvala již od roku 1878 se souhlasem Berlínského kongresu, byla považována za pouze dočasnou a řada institucí, které Habsburská monarchie na území tohoto regionu zřídila, byla značně provizorního charakteru. Formálně byla Bosna a Hercegovina stále součástí Osmanské říše. Jakmile však došlo k mladoturecké revoluci v Osmanské říši, řada států, která měla zájem na parcelaci jejího území, využila příležitosti. Rakousko-Uhersko z iniciativy ministra zahraničí barona Lexy z Aehrenthalu anektovalo Bosnu a Hercegovinu.

Důsledky

Srbsko, které již od poloviny 70. let 19. století aktivně usilovalo o zisk Bosny, kde se nacházel nemalý počet Srbů, bylo tímto aktem pobouřeno. Vztahy mezi Bělehradem a Vídní byly již v té době v důsledku ekonomické blokády špatné.

Ruský ministr zahraničí Izvolskij se pokoušel získat souhlas Rakousko-Uherska s volnou plavbou ruských lodí úžinami Dardanely a Bospor výměnou za ruský souhlas s připojením Bosny a Hercegoviny k Rakousko-Uhersku a dohodl Buchlovickou dohodu, která ovšem vyvolala v Rusku velkou vlnu nevole. Odpor ruských panslavistů, kteří dohodu vnímali jako zradu na Srbech, a diplomatický neúspěch Ruska vedl ke kritice ministra Izvolského a nakonec i k jeho odvolání.[8] Srbští představitelé ve Vídni zájem Ruska na připojení Bosny k Rakousku přirovnávali k dělení Polska.[9]

V Chorvatsku byly na rozkaz Vídně prováděny akce proti politickým představitelům tamní srbské menšiny (zatýkání)[10] z obav, že by se uvnitř monarchie našli odhodlaní stoupenci nepřátelského přesvědčení. Přesto chorvatské obyvatelstvo přijalo anexi víceméně pozitivně, především z toho důvodu, že národně zaměření političtí představitelé v Záhřebu požadovali sjednocení všech chorvatských zemí. Skutečnost, že nedaleká Bosna a Hercegovina, která byla domovem značné části chorvatského obyvatelstva, byla nyní součástí Rakouské monarchie, této skutečnosti jen napomáhala. Podporu tak získala idea trialismu[11]

Tato krize trvale poškodila nejen diplomatické vztahy mezi Rakousko-Uherskem na straně jedné a Ruskem a Srbskem na straně druhé, ale vedla ke kompletní změně nálad ve společnosti[12] a ještě větší polarizaci prosazovaných kulturních i civilizačních okruhů.[13] Na plno se ukázalo rozložení budoucích soupeřících stran, které se utkají v první světové válce. Anexi a reakce na ni lze připočíst k příčinám první světové války. Krize byla zažehnána poté, co Srbsko prohlásilo, že anexe Bosny a Hercegoviny nijak oficiálně nepoškozuje jeho zájmy (30. března), nevzdalo se ale práva bojovat za Srby v Bosně s cílem území k sobě připojit.[10] Turci uznali anexi již v průběhu února 1909.

Anexí také začala islamizace rakouských zemí, zvláště Vídně. Jak začal sílit příliv přistěhovalců, včetně muslimských, byl přijat tzv. Islámský zákon upravující problematiku islámského náboženství v Rakousku.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bosnian crisis na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b HERRMANNOVÁ, Eva. Ústí nad Labem. [s.l.]: Oxford University Press (Oxford Music Online). Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f ČERNOCH, Filip; ZAPLETALOVÁ, Veronika. Energetická politika Evropská unie. Brno: Masarykova univerzita Dostupné online. ISBN 9788021066762. 
  3. ↑ HLADKÝ, Ladislav. Czech Soldiers during the Great War (1914-1918). Tokovi istorije. 2016-12, roč. 24, čís. 3/2016, s. 71–85. Dostupné online [cit. 2018-11-19]. ISSN 0354-6497. DOI 10.31212/tokovi.2016.3.hla.71-85. 
  4. ↑ PEJAKOVIĆ, Goran. SNAGE I SLABOSTI FRANŠIZNOG POSLOVANJA SA OSVRTOM NA BOSNU I HERCEGOVINU. Зборник радова Економског факултета у Источном Сарајеву. 2013-06-01, roč. 1, čís. 7. Dostupné online [cit. 2018-11-19]. ISSN 1986-6690. DOI 10.7251/zrefis1307273p. 
  5. ↑ a b 1981-, Kodet, Roman,. a Osmanská říše před první světovou válkou. [s.l.]: Západočeská Univ. v Plzni ISBN 9788026103189, ISBN 8026103181. OCLC 920948152 
  6. ↑ CESKA, Jaroslav. Czechoslovak Statistical Society Before the Second World War. Informační Bulletin České statistické společnosti. 2011, roč. 22, čís. 1, s. 37–40. Dostupné online [cit. 2018-11-19]. ISSN 1210-8022. DOI 10.5300/ib/2011-1/37. 
  7. ↑ 1981-, Kodet, Roman,. Rakousko-Uhersko a Osmanská říše před první světovou válkou. [s.l.]: Západočeská Univ. v Plzni ISBN 9788026103189, ISBN 8026103181. OCLC 920948152 
  8. ↑ Clark, The Sleepwalkers, s. 86; David Stevenson, Armaments and the Coming of War, Oxford 1996
  9. ↑ ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich 652 s. S. 28. 
  10. ↑ a b REDŽIĆ, Enver. Stvaranje jugoslovenske države 1918 godine. Bělehrad: Naučna knjiga, 1989. 487 s. ISBN 86-23-02010-3. Kapitola Bosna i Hercegovina i stvaranje jugoslovenske države, s. 79. (srbochorvatština) 
  11. ↑ ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich 652 s. S. 42. 
  12. ↑ REDŽIĆ, Enver. Stvaranje jugoslovenske države 1918 godine. Bělehrad: Naučna knjiga, 1989. 487 s. ISBN 86-23-02010-3. Kapitola Bosna i Hercegovina i stvaranje jugoslovenske države, s. 80. (srbochorvatština) 
  13. ↑ Nationalism in Eastern Europe. [s.l.]: University of Washington Press, 1994. Kapitola Nationalism and the Yugoslavs, s. 426. (angličtina) 

Literatura

  • Albertini, Luigi. 2005. Origins of the War of 1914 - Vol. 1, Enigma Books, New York.
  • Anderson, Frank Maloy and Amos Shartle Hershey; Handbook for the Diplomatic History of Europe, Asia, and Africa 1870–1914. Prepared for the National Board for Historical Service; Government Printing Office, Washington; 1918.
  • Joll, James, & Martel, Gordon. 2007. The Origins of the First World War. Pearson/Longman, London.
  • Shelḱīng, Evgeniǐ Nīkolaevīch and Makovskī, L. W. 1918. Recollections of a Russian Diplomat: The Suicide of Monarchies. The Macmillan company, New York.
  • SKŘIVAN, Aleš. Österreich-Ungarn und die Frage der Annexion Bosniens und der Herzegowina im Sommer 1908. Prague Papers on the History of International Relations. 2005, roč. 9, s. 83–109. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-118-0. 
  • SŘIVAN, Aleš. Die internationale Reaktion auf die Annexion Bosniens und der Herzegowina im Jahre 1908. Prague Papers on the History of International Relations. 2006, roč. 10, s. 121–162. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-161-X. 
  • SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 512 s. ISBN 978-80-278-0059-9

Související články

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bosenská_krize&oldid=23214872“