Katolický tradicionalismus

Typ oltáře užívaný zejména před Druhým vatikánským koncilem

Katolický tradicionalismus je označení pro směr katolicismu, který se staví odmítavě k mnoha změnám zvyků a hodnot, ke kterým začalo v katolické církvi docházet v období kolem druhého vatikánského koncilu (1962–1965) a po něm.

Forem a skupin tradicionalismu je více. Jednak existují tradicionalisté, kteří nejsou v plném společenství s Římem (např. FSSPX) nebo dokonce odmítají i všechny papeže po Piu XII. či Janu XXIII. (sedisvakantisté), jsou však ale i tradicionalistické skupiny uvnitř římskokatolické církve, které jsou do ní plně začleněny a uznávají Druhý vatikánský koncil (např. FSSP) i novější formu liturgie. Typickým rysem tradicionalistů je užívání předkoncilní liturgie – tzv. tridentské mše.

Kromě kritiky změny vnějších projevů víry (např. liturgie) však tradicionalisté kritizují taktéž věroučné postoje církve po Druhém vatikánském koncilu, které pokládají často za rozporné s tím, co církev učila dříve. Někteří pokoncilní učení označují i za heretické.

Typy tradicionalismu

• Tradicionalisté v plném společenství se Svatým stolcem. Existuje několik oficiálně uznaných společenství tradicionalistických kněží, kteří v církví mají jistý právní status. Jedná se např. o Kněžské bratrstvo svatého Petra, Institut Krista Krále, Institut Dobrého Pastýře v Chartres, a další. Tyto skupiny uznávají Druhý vatikánský koncil i platnost novější liturgické formy Pavla VI., ač sami slouží mši tridentskou. Sami též vychovávají ve svých seminářích další následovníky. Např. ve Francii v roce 2008 pocházela třetina (245 z 741) seminaristů právě z tradicionalistických skupin. Kromě kněžských skupin existují i laická tradicionalistická sdružení (např. Una Voce či mládežnická Fœderatio Internationalis Juventutem a další).

• Tradicionalisté nemající plné společenství se Svatým stolcem, kteří svoji víru praktikují mimo rámec oficiálních církevních struktur, ačkoliv sami potvrzují svoji loajalitu vůči církvi i papeži. Největší z těchto společenství je Kněžské bratrstvo svatého Pia X. (FSSPX), které bylo založeno v roce 1970 arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, tehdy ještě jako legitimní součást římskokatolické církve. O vzájemném vztahu mezi FSSPX a Římem probíhají jednání. Výraznějším krokem se stalo zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených nepovoleně v roce 1988 Marcelem Lefebvrem. Vatikán též vyjádřil naději v rychlé vyřešení vztahů a brzký návrat FSSPX do plného společenství.

Některé tradicionalistické skupiny vzešlé původně z FSSPX již v plném společenství jsou. Jedná se např. o brazilské kněžské společenství svatého Jana Maria Viannney, které založil sám Jan Pavel II. pro tradicionalistické duchovní a laiky v diecézi města Campos dos Goytacazes, kde již od Druhého vatikánského koncilu duchovní odmítali sloužit mši podle nového misálu.

• Sedisvakantisté, kteří obecně považují papeže a biskupy za lidi, kteří upadli do hereze modernismu, a proto odmítají jejich autoritu. Takové skupiny jsou zcela mimo rámec římskokatolické církve, neboť nemají a ani nevyhledávají schválení církevními autoritami. Označení pochází z latinského sede vacante, což je označení pro uvolněné místo (papežské). Sedisvakantisté obvykle považují za dobu, od kdy je papežský stolec uvolněn, smrt Pia XII. v roce 1958, někteří však jako platného papeže uznávají i Jana XXIII. (1958–1963). Mezi sedisvakantistické skupiny patří například Bratrstvo svatého Pia V.

• Konklavisté, kteří vycházejí se sedisvakantistů, avšak na rozdíl od nich si zvolili vlastního papeže (či z většinového pohledu vzdoropapeže), kterého považují za skutečně platného. Jelikož dle nich není papežský stolec prázdný, nejsou ve vlastním slova smyslu sedisvakantisty, ačkoliv jsou mezi ně často taktéž řazeni.

Kromě tradicionalistů, kteří jsou vázáni k některému z kněžských společenství existují v církvi pochopitelně i laické osoby, které se považují za tradicionalisty a takto napojeni nejsou. Např. účast římského katolíka na mších FSSPX je možná, neboť kněží FSSPX jsou vysvěceni platně a svátosti jimi vysluhované jsou tak také platné, ač nepovolené. Mezi jednotlivými tradicionalistickými skupinami existují taktéž spory. Např. FSSPX odsuzuje FSSP a odmítá účast na jejich mších. Na laické úrovni však tato pnutí nejsou tak výrazná, a tak se laici účastní tridentských mší bez ohledu na to, jakým knězem jsou slouženy. Rozdělení mezi sedisvakantisty a ostatními tradicionalisty je obecně více zřetelné.

Postoje

Z důvodu odlišností mezi jednotlivými tradicionalistickými skupinami se liší i jejich názory. Obecně však kritizují některé postoje katolické církve po Druhém vatikánském koncilu, které považují za rozporné s dřívějším učením, jak bylo definováno papeži a koncily. Nejedná se tak jen o námitky v oblastech vnější stránky víry a jejího uplatňování, ale v jádru stojí námitky věroučné. Mezi takováto věroučná témata, v kterých se postoj pokoncilní církve dle tradicionalistů odklonil od dřívějšího učení jsou např. náboženská svoboda, vztah k nekatolickým křesťanům, jiným náboženstvím a nevěřícím, odluka církve a státu, biskupská kolegialita a vůbec přijmutí mnoha omylů modernismu a liberalismu, které odsoudili papežové 19., první poloviny 20. století a otcové na Prvním vatikánského koncilu.

Druhý vatikánský koncil

Ústředním bodem tradicionalismu je postoj k Druhému vatikánskému koncilu. Z výše zmíněného vyplývá, že pozice tradicionalistů se v určitých aspektech odlišují. Společná je jim však kritika některých tendencí v katolickém prostředí, které se vyskytly po Druhém vatikánském koncilu. Jejich postoje stojí buď na odporu k některým výkladům koncilních textů, které označují za „liberální“ či „modernistické“, nebo na úplném popírání platnosti koncilu či na kombinaci těchto aspektů.

Častou námitkou v diskusích je upozorňování tradicionalistů na to, že Druhý vatikánský koncil byl koncilem pastorálním, a proto jeho závěry pro katolíky nemohou být natolik závazné jako závěry koncilů dogmatických. Jako podpora k tomuto pohledu jim slouží jednak zahajovací koncilní řeč Jana XXIII., zakončovací řeč Pavla VI. a jednak výroky papeže Benedikt XVI. (z období jeho pontifikátu a zejména z období jeho vedení Kongregace pro nauku víry).

Také Benedikt XVI. mnohokrát kritizoval chápaní Druhého vatikánského koncilu jako nějakého zlomu či předělu v dějinách církve, nicméně oproti některým tradicionalistům na druhé straně zdůrazňoval jeho zasazení do církevní tradice a návaznost na koncily předešlé. Kritizuje tak odmítání koncilu jako takového a zdůrazňuje nutnost rozlišování mezi koncilem samotným, který je nutno přijmout, a jeho pozdějšími chybnými výklady ve jménu ducha koncilu. V knize rozhovorů s Vittoriem Messorim O víře dnes 20 let po koncilu k tomuto tématu ještě jako kardinál Ratzinger říká:

„	Obrana pravé církevní tradice je obranou koncilu. Je to i naše vina, jestliže jsme dosud někdy dali popud (ať už zleva či zprava) k vytvoření představy, že II. Vaticanum bylo jakýmsi zlomem, opuštěním tradice. Naopak, existuje zde kontinuita, která nedovoluje ani návrat do minulosti, ani útěk vpřed, ani anachronickou nostalgii, ani neoprávněnou netrpělivost. Musíme zůstat věrni dnešku církve, nikoliv jejímu včerejšku nebo zítřku. A právě tímto dneškem církve jsou původní dokumenty II. Vaticana, bez výhrad, které je zmrzačují, a bez svévolných výkladů, které je zkreslují.	“
— Joseph Ratzinger

Na jiném místě můžeme nalézt jeho slova:

„	Pro katolíka není možné rozhodnout se pro II. Vaticanum a proti Tridentinu a I. Vaticanu. Kdo přijímá II. Vaticanum,...ten zároveň přijímá celou závaznou tradici katolické církve... To platí, alespoň v extrémních formách, pro tzv. progresismus. Stejně tak je nemožné se rozhodnout pro Tridentinum a I. Vaticanum, avšak proti II. Vaticanu. Kdo odmítá II. Vaticanum, popírá autoritu, ze které vycházely i oba předcházející koncily, a odrthává je tak od jejich vlastního základu. To platí, opět v jeho extrémních formách, pro tzv. tradicionalismus.	“
— Joseph Ratzinger

Tyto postoje současného papeže se blíží umírněnějším formám tradicionalismu, který reprezentuje např. Kněžské bratrstvo svatého Petra. Naopak z přísnějších kruhů se ozývají názory, že dokumenty Druhého vatikánského koncilu je potřeba úplně přehodnotit a napravit, nikoliv pouze nějakým způsobem vykládat. Zvláštní kapitolou jsou sedisvakantisté, kteří koncil samotný považují za neplatný a heretický, stejně jako papeže.

Ekleziologie a ekumenismus

Dle tradicionalistů se v moderní době církev odklonila od správných ekleziologických stanovisek. Podle jejich názoru se ustoupilo od chápání katolické církve jako jediné pravé církve založené Ježíšem Kristem, mimo níž nemůže být nikdo spasen, což by bylo popření dřívějších papežských dokumentů. S touto otázkou souvisí i, dle jejich slov, falešný ekumenismus, který má za cíl jakousi pan-křesťanskou jednotu bez toho, aniž by nekatolíci přistoupili na katolickou víru. To označují jako postoj odporující bibli a různým papežským dokumentům (např. encyklikám Mortalium animos Pia XI. či Humani generis Pia XII.).

Liturgie

Tradicionalisté obecně slouží předkoncilní mši (tzv. tridentskou) namísto mše podle pokoncilního misálu Pavla VI. K usnadnění tohoto způsobu slavení vydal v roce 2007 Benedikt XVI. motu proprio Summorum pontificum, díky kterému kněží ke slavení již nepotřebují povolení místního ordináře. Někteří tradicionalisté novější formu slavení kritizují nebo i úplně odmítají, jiní ji respektují jako platnou, nicméně slaví způsobem starším. Další pak (např. FSSPX) ji chápou jako v principu platnou, nicméně ji vidí jako změnu k horšímu a praktický způsob její celebrace kněžími považují často za nepatřičný, což může dle nich vést až k její neplatnosti v dané situaci.

Co se kritiky týče, někteří tradicionalisté považují novější liturgickou formu za zaměřenou více na slavení samotné než na Boha, označují ji za méně krásnou a méně duchovně povznášející. Taktéž kritizují opomíjení biblických čtení, kde se vyskytují slova o pekle, vině a zázracích. Důsledné kritice podrobila nový mešní řád již před jeho vydáním skupina teologů vedená arcibiskupem Lefebvrem. Práci této skupiny pak papeži Pavlu VI. předložili kardinálové Alfredo Ottaviani a Antonio Bacci a vešla tak ve známost jako Ottavianiho intervence. V dokumentu se nový způsob slavení označuje např. za nerespektující dogmatické závěry o mši svaté tridentského koncilu.

Dalšími body v liturgii, které tradicionalisté odmítají jako škodlivé novoty či dokonce jako projevy svatokrádežné, jsou mimo mnoha jiných např.:

• možnost přijímát ve stoje a na ruku, namísto dřívějšího přijímání v kleče přímo do úst
• umožnění ženám předčítat z Písma svatého a možnost získat povolení pro jejich ministrování
• možnost mimořádného podávání sv. přijímání osobami bez kněžského svěcení

Další body kritiky

• Náboženská svoboda chápaná na základě výkladu dokumentu Druhého vatikánského koncilu Dignitatis humanae jako základní právo člověka, což se dle tradicionalistů příčí učení bl. Pia IX. obsaženého v encyklice Quanta cura a k ní přiloženému Syllabu omylů. Tato otázka byla hojně diskutována na koncilu samotném, kde konzevrativnější otcové obhajovali učení o jednom pravém náboženství hájeném státem (totiž katolicismu) při toleranci ostatních.
• Odloučení církve a státu, které se dle tradicionalistů začalo v pokoncilní církvi schvalovat jako správné, ačkoliv sekularizace je odsouzena jako bludná např. v encyklice Lva XIII. Libertas praestantissimum či již dříve v Syllabu omylů Pia IX.

Zvyky

Tradicionalisté zpravidla zachovávají i zvyky závazné v době před Druhým vatikánským koncilem, popř. prostě v dřívějších dobách mezi katolíky běžné. Tyto zvyky však nejsou výlučně projevem katolického tradicionalismu, ale zachovává je i mnoho dnešních katolíků mimo tradicionalistické skupiny. Jedná se např o:

• zdržení se v pátek pokrmů z masa teplokrevných zvířat
• půst od půlnoci (popř. 3 hodiny podle dispensu Pia XII.) před sv. přijímáním (současné kanonické právo ukládá 1 hodinu)
• v případě žen nošení pokrývky hlavy v kostele
• častá zpověď – praxe, která se rozvinula zejména v počátku 20. století v souvislosti s častým sv. přijímáním zavedeným Piem X.
• modlitba růžence, s tím jsou spojené i tzv. kruciáty

V souvislosti se slavením liturgie podle staršího způsobu se tradicionalisté řídí liturgickým kalendářem, jaký byl před reformou v roce 1969. Mají tedy stále např. dobu předpostní a mnoho svátků svatých se slaví v jiný den a slavnosti jsou jiných stupňů.

Počet tradicionalistů

Odhady počtu tradicionalistů mezi o něco více než 1 miliardou katolíků se pohybují mezi 1 až 7 miliony. Další mluví o přibližně 2 milionech, které jsou ve sporu s Římem a stejném množství těch, kteří jsou s ním v dobrém vztahu. Odhady počtu příznivců FSSPX se pohybují od 600 000 do 1 milionu.

Dvě největší tradicionalistické skupiny FSSPX a FSSP působí ve 31 respektive 14 státech. Největší podíl jejich členů se nachází ve Francii.

Převážně laické sdružení Opus Dei, považované taktéž za tradicionalistické, má 87 000 členů, což je zhruba desetina až dvacetina toho, kolik členů mají jiná velká netradicionalistická uskupení uvnitř katolické církve.

Pravděpodobně více než tradicionalistů je taktéž katolíků východních ritů – 16 milionů. Ti mají svoje vlastní liturgické rity lišící se od západního.

V mnoha otázkách je tradicionalismu blízko také tzv. Ukrajinská pravověrná řeckokatolická církev, které se odštěpila z prostředí baziliánů. Vede ji na Ukrajině někdejší kněz Olomoucké arcidiecéze Antonín Eliáš Dohnal, který byl taktéž velmi činný v hnutí charismatické obnovy. Skupina tří slovenských kněží a jednoho jáhna spjatých s baziliánským řádem byla v roce 2010 bratislavským a trnavským biskupem exkomunikována poté, co sama prohlásila za automaticky exkomunikované velké množství katolických biskupů, kteří nevyhověli jejich požadavkům.

Odkazy

Související články

• Tridentská mše
• Druhý vatikánský koncil
• Kněžské bratrstvo svatého Pia X.
• Kněžské bratrstvo svatého Petra
• Summorum pontificum

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Traditionalist Catholic na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• (česky) Stránky FSSPX v Česku
• (česky) Český web vycházející z tradicionalistických pozic
• (anglicky) Popis papežské komise Ecclesia Dei na stránkách Vatikánu

Portály: Křesťanství