Hans Küng
Hans Küng (* 19. března 1928 Sursee, Kanton Luzern) je původem švýcarský teolog, autor mnoha knih, katolický kněz a průkopník mezináboženského dialogu.[1] Byl významným teologem Druhého vatikánského koncilu, patří mezi nejvýznamnější a nejkontroverznější představitele liberálního katolicismu, od 70. let je pak známý především jako ostrý kritik vládnoucích katolických církevních kruhů a tradicionalismu.[2]
Životopis
V letech 1948–1955 studoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě v Římě.[3] V roce 1954 byl vysvěcen na kněze a mezi lety 1957–1959 působil jako kněz v Hofkirche v Lucernu.[3] Mezi lety 1960–1996 pak zastával post řádného profesora na Eberhard Karls Universität Tübingen.[3] Z jeho popudu přišel v roce 1966 na tuto univerzitu působit i Joseph Ratzinger, s nímž se později názorově rozešel.[4]
V roce 1980 mu německá biskupská konference na základě výnosu Kongregace pro nauku víry schváleného papežem Janem Pavlem II. odebrala kanonickou misi (misio canonica - povolení vyučovat katolickou teologii) pro rozpory mezi jeho učením a katolickou věroukou (šlo zejména o Küngovo odmítnutí papežské neomylnosti). Poté začal vyučovat ekumenickou teologii.
Dílo a názory
V roce 1970 v knize Unfehlbar? Eine Anfrage kritizoval dogma o papežské neomylnosti. Napsal obsáhlou trilogii o křesťanství, judaismu a islámu. Zkrácenou verzí knihy o křesťanství jsou Malé dějiny katolické církve, který vyšly i v českém překladu. Küng se hlásí k myšlence světového étosu a mezináboženské tolerance.[2]
Küng zdůrazňuje rozdíl mezi nutným centrem církve (Petrovým úřadem) a kritizovaným papalismem (ve středověku zbudovaným středověkým papežským absolutismem).[5] Tvrdí, že papežský právní a teologický primát je zčásti postaven na falzifikátech, t. j. smyšlené legendě o papeži Silvestrovi, zfalšovaném obsahu Konstantinovy donace, spisech falešného Pavlova žáka Dionýsia Areopagity, na symmachovských falzifikátech a Pseudoisidorských dekretáliích. Vinu za Velké schizma stejně jako za reformační rozštěpení církve vidí Küng především na římské straně. Za příčinu moderního úpadku katolické církve považuje její obranářství a uzavřenost a neschopnost konstruktivně reagovat na nové společenské fenomény a myšlenkové proudy. Naději představoval pro Künga Druhý vatikánský koncil, avšak jeho závěry považuje Küng za rozmělněné předčasnou smrtí Jana XXIII. Jana Pavla II. přímo obvinil z toho, že se svými činy pokoušel koncilní závěry zvrátit a že koncilní myšlenky zradil.[2] Ostře kritizoval také Benedikta XVI., jehož vstřícné kroky vůči lefebvristům i vůči odpůrcům moderních tendencí z řad anglikánské církve a starokatolických církví hodnotil slovy: „Rybář lidí se vydává na lov do vod krajní náboženské pravice“, a obvinil papeže Benedikta, že opustil principy skutečného ekumenismu a usiloval o obnovu římského impéria namísto o společenství církví.[6] Papeže Františka naproti tomu označil za muže, ve kterém „je naděje", a vyslovil mínění, že bude postupovat v souladu s progresivní interpretací Druhého vatikánského koncilu a nebude pokračovat v „linii dvou papežů z Polska a Německa“.[7]
Küng tvrdí, že jeho posláním není být kritikem papeže a papežství a že je přívržencem reformy, nikoliv revolucionář, a nesnáší, aby byl označován za církevního buřiče.[4] Stav katolické církve popisuje jako rozštěpení na horní a dolní církev, přičemž za horní církev označuje autoritářské držitele moci v církvi a za představitele dolní církve považuje sebe. Přiznává svůj pramalý úspěch ve snaze změnit „horní“ církev, avšak je přesvědčen, že současná vatikánská politika musí skončit fiaskem.[4]
Dílo
Česky vyšlo
- Křesťanství a hinduismus, 1997
- Křesťanství a islám, 1998
- Křesťanství a buddhismus, 1998
- Křesťanství a náboženství Číny, Vyšehrad, 1999, ISBN 80-7021-294-2
- Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad 2000, ISBN 80-7021-372-2
- Malé dějiny katolické církve, Barrister & Principal Brno 2005, 2010, ISBN 978-80-87029-92-3
- Věčný život?, Vyšehrad 2006, ISBN 80-7021-836-3
- Krédo. Apoštolské vyznání víry dnes?, Vyšehrad 2007, ISBN 978-80-7021-899-0
- Freud a budoucnost náboženství, Vyšehrad 2010, ISBN 978-80-7429-015-2
- Ježíš, Barrister & Principal Brno 2013, ISBN 978-80-7485-001-1
- V co věřím, Vyšehrad 2012, ISBN 978-80-7429-250-7
Odkazy
Reference
- ↑ ŠTAMPACH, Ivan, O. Stav mezináboženských vztahů dnes. DINGIR [online]. 31.5.1999, roč. 2., čís. 2., s. 30 - 31. Dostupné online. ISSN 1212-1371
- ↑ a b c Martin Schlemmer: Hans Küng - Malé dějiny katolické církve, Glosy.info, 14. 6. 2006
- ↑ a b c Stručný životopis, tituly a ocenění Hanse Künga na stránkách Katolické teologické fakulty Univerzity v Tübingenu
- ↑ a b c Hans Küng: Žil jsem sedm životů - Teď jsem připraven na smrt, týdeník Stern č. 43/2009, 15. 10. 2009, s. 124-131, český překlad Getsemany č. 213, únor 2010
- ↑ Hans Küng: Vybojovaná svoboda: Vzpomínky, str. 263, Praha 2011 přeloženo z německého originálu vydaného 2002
- ↑ Hans Küng: Žízeň Vatikánu po moci rozděluje křesťanstvo a poškozuje katolicismus, The Guardian, 28. října 2009, český překlad Filip Outrata, Getsemany č. 211, prosinec 2009
- ↑ Kam kráča František a jeho cirkev? LifeNews Slovakia, 26. 3. 2013
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Hans Küng na Wikimedia Commons 
Osoba Hans Küng ve Wikicitátech
