Přeskočit na obsah

Hans Küng

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hans Küng
Hans Küng (27. ledna 2011)
Hans Küng (27. ledna 2011)
Narození19. března 1928
Sursee
Úmrtí6. dubna 2021 (ve věku 93 let)
Tübingen
Příčina úmrtíParkinsonova nemoc
Alma materKatolický institut v Paříži (do 1956)
Papežská univerzita Gregoriana
Pontificium Collegium Germanicum et Hungaricum de Urbe
Povoláníteolog, spisovatel, filozof, vysokoškolský učitel a katolický kněz
ZaměstnavatelUniverzita Tübingen
Oceněnímedaile Ludwiga Thomy (1975)
The Oskar Pfister Award (1986)
Cena Theodora Heusse (1998)
Ernst Robert Curtius Award (2001)
Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska (2005)
… více na Wikidatech
Nábož. vyznáníkatolická církev
PodpisHans Küng – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hans Küng (* 19. března 1928 Sursee, Kanton Luzern) je původem švýcarský teolog, autor mnoha knih, katolický kněz a průkopník mezináboženského dialogu.[1] Byl významným teologem Druhého vatikánského koncilu, patří mezi nejvýznamnější a nejkontroverznější představitele liberálního katolicismu, od 70. let je pak známý především jako ostrý kritik vládnoucích katolických církevních kruhů a tradicionalismu.[2]

Životopis

V letech 1948–1955 studoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě v Římě.[3] V roce 1954 byl vysvěcen na kněze a mezi lety 1957–1959 působil jako kněz v Hofkirche v Lucernu.[3] Mezi lety 1960–1996 pak zastával post řádného profesora na Eberhard Karls Universität Tübingen.[3] Z jeho popudu přišel v roce 1966 na tuto univerzitu působit i Joseph Ratzinger, s nímž se později názorově rozešel.[4]

V roce 1980 mu německá biskupská konference na základě výnosu Kongregace pro nauku víry schváleného papežem Janem Pavlem II. odebrala kanonickou misi (misio canonica - povolení vyučovat katolickou teologii) pro rozpory mezi jeho učením a katolickou věroukou (šlo zejména o Küngovo odmítnutí papežské neomylnosti). Poté začal vyučovat ekumenickou teologii.

Dílo a názory

V roce 1970 v knize Unfehlbar? Eine Anfrage kritizoval dogma o papežské neomylnosti. Napsal obsáhlou trilogii o křesťanství, judaismu a islámu. Zkrácenou verzí knihy o křesťanství jsou Malé dějiny katolické církve, který vyšly i v českém překladu. Küng se hlásí k myšlence světového étosu a mezináboženské tolerance.[2]

Küng zdůrazňuje rozdíl mezi nutným centrem církve (Petrovým úřadem) a kritizovaným papalismem (ve středověku zbudovaným středověkým papežským absolutismem).[5] Tvrdí, že papežský právní a teologický primát je zčásti postaven na falzifikátech, t. j. smyšlené legendě o papeži Silvestrovi, zfalšovaném obsahu Konstantinovy donace, spisech falešného Pavlova žáka Dionýsia Areopagity, na symmachovských falzifikátech a Pseudoisidorských dekretáliích. Vinu za Velké schizma stejně jako za reformační rozštěpení církve vidí Küng především na římské straně. Za příčinu moderního úpadku katolické církve považuje její obranářství a uzavřenost a neschopnost konstruktivně reagovat na nové společenské fenomény a myšlenkové proudy. Naději představoval pro Künga Druhý vatikánský koncil, avšak jeho závěry považuje Küng za rozmělněné předčasnou smrtí Jana XXIII. Jana Pavla II. přímo obvinil z toho, že se svými činy pokoušel koncilní závěry zvrátit a že koncilní myšlenky zradil.[2] Ostře kritizoval také Benedikta XVI., jehož vstřícné kroky vůči lefebvristům i vůči odpůrcům moderních tendencí z řad anglikánské církve a starokatolických církví hodnotil slovy: „Rybář lidí se vydává na lov do vod krajní náboženské pravice“, a obvinil papeže Benedikta, že opustil principy skutečného ekumenismu a usiloval o obnovu římského impéria namísto o společenství církví.[6] Papeže Františka naproti tomu označil za muže, ve kterém „je naděje", a vyslovil mínění, že bude postupovat v souladu s progresivní interpretací Druhého vatikánského koncilu a nebude pokračovat v „linii dvou papežů z Polska a Německa“.[7]

Küng tvrdí, že jeho posláním není být kritikem papeže a papežství a že je přívržencem reformy, nikoliv revolucionář, a nesnáší, aby byl označován za církevního buřiče.[4] Stav katolické církve popisuje jako rozštěpení na horní a dolní církev, přičemž za horní církev označuje autoritářské držitele moci v církvi a za představitele dolní církve považuje sebe. Přiznává svůj pramalý úspěch ve snaze změnit „horní“ církev, avšak je přesvědčen, že současná vatikánská politika musí skončit fiaskem.[4]

Dílo

Česky vyšlo

  • Aby svět uvěřil: dopisy mladým lidem, Křesťanská akademie, 1968
  • Světový étos: projekt, Archa, 1992
  • Křesťanství a hinduismus, 1997
  • Prohlášení ke světovému étosu: deklarace Parlamentu světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997
  • Křesťanství a islám, 1998
  • Křesťanství a buddhismus, 1998
  • Křesťanství a náboženství Číny, Vyšehrad, 1999, ISBN 80-7021-294-2
  • Být křesťanem: křesťanská výzva, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000
  • Co je církev, Cesta, 2000
  • Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad 2000, ISBN 80-7021-327-2
  • Mozart: stopy transcendence, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002
  • Malé dějiny katolické církve, Barrister & Principal Brno 2005, 2010, ISBN 978-80-87029-92-3
  • Po stopách světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006
  • Věčný život?, Vyšehrad 2006, ISBN 80-7021-836-3
  • Krédo: Apoštolské vyznání víry dnes?, Vyšehrad 2007, ISBN 978-80-7021-899-0
  • Freud a budoucnost náboženství, Vyšehrad 2010, ISBN 978-80-7429-015-2
  • Vybojovaná svoboda: vzpomínky, Bergman, 2011
  • Ježíš, Barrister & Principal Brno 2013, ISBN 978-80-7485-001-1
  • V co věřím, Vyšehrad 2012, ISBN 978-80-7429-250-7
  • Dobrá smrt?, Vyšehrad, 2015

Odkazy

Reference

  1. ↑ ŠTAMPACH, Ivan, O. Stav mezináboženských vztahů dnes. DINGIR [online]. 31.5.1999, roč. 2., čís. 2., s. 30 - 31. Dostupné online. ISSN 1212-1371
  2. ↑ a b c Martin Schlemmer: Hans Küng - Malé dějiny katolické církve, Glosy.info, 14. 6. 2006
  3. ↑ a b c Stručný životopis, tituly a ocenění Hanse Künga na stránkách Katolické teologické fakulty Univerzity v Tübingenu
  4. ↑ a b c Hans Küng: Žil jsem sedm životů - Teď jsem připraven na smrt, týdeník Stern č. 43/2009, 15. 10. 2009, s. 124-131, český překlad Getsemany č. 213, únor 2010
  5. ↑ Hans Küng: Vybojovaná svoboda: Vzpomínky, str. 263, Praha 2011 přeloženo z německého originálu vydaného 2002
  6. ↑ Hans Küng: Žízeň Vatikánu po moci rozděluje křesťanstvo a poškozuje katolicismus, The Guardian, 28. října 2009, český překlad Filip Outrata, Getsemany č. 211, prosinec 2009
  7. ↑ Kam kráča František a jeho cirkev? LifeNews Slovakia, 26. 3. 2013

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hans_Küng&oldid=14283965“