Biografie

Biografie (z řeckého bios – život a grafein – psát) je rekonstrukce života význámné osobnosti (umělec, politik, sportovec, …), a to na základě archivních materiálů, deníků, osobních znalostí, vzpomínek... Na rozdíl od profesního životopisu v sobě spojuje vnější průběh života s vnitřním vývojem. Pojednává o činech, úspěších či díle vybrané osobnosti. Biografie může využívat fikci (např. biografický román), ovšem většinou se zakládá na reálných událostech. Autorizovaná biografie je psána s dovolením nebo za spoluprace osobnosti, autobiografie je přímo dílem člověka, jehož života se daná biografie týká. Většinou se nedá přesně odlišit od žánru pamětí. Někdy je za podžánr autobiografie považován i deník.

Vývoj žánru

Za prvního autora biografií bývá označován starořecký historik Plútarchos, který kolem roku 80 vydal knihu Životopisy slavných Řeků a Římanů. Kniha měla zvláštní strukturu, Plútarchos se totiž vždy věnoval dvojici historických osobností a sledoval jejich osudy paralelně. Popsal takto 22 dvojic. Velmi populární dílo vytvořil Cornelius Nepos, pod názvem De viris illustribus (O slavných mužích, zachovaná část vyšla česky v r. 1977). Zábavnou formou v něm popisuje životy slavných Řeků a Římanů. Zachovalo se pouze 23 krátkých životopisů perských a kartáginských vojevůdců a rozsáhlejší životopisy Catona staršího a Attica. Dílo bylo řazeno podle jednotlivých oborů do knih (jedna vždy byla o cizincích a druhá o Římanech): králové, vojevůdci, státníci, řečníci, básníci, filosofové, dějepisci, gramatici atd. Nepova práce však nebyla považována za příliš spolehlivou a často pracovala s pověstmi. Za první opravdu seriózní biografii bývá považována kniha římského polyhistora Suetonia Životopisy dvanácti císařů. V jednotlivých životopisech Suetonius vždy podává nejdříve informace o rodině, o výchově a mládí, a potom píše o veřejné činnosti, soukromém životě a nakonec o okolnostech smrti. Suetonius při psaní svého díla využíval císařských archivů, k nimž měl přístup, jinak v podstatě využíval stejné prameny jako Tacitus, a popisoval prakticky i stejnou dobu. Suetonius se nezaměřoval na problematiku politicko-mravní jako Tacitus, ale v jeho díle je zachyceno mnoho zpráv z politického života i různé skandální historky ze života soukromého, které podávají plastický obraz o životě tehdejší vyšší společnosti, zejména o císařích a jejich nejbližším okolí. Pro Suetonia je přitom typické, že ve svém díle píše o věcech příznivých i nepříznivých, aniž by vyslovil svůj názor. Evropský středověk se soustředil na spisy hagiografické, které nejsou obvykle považovány za biografie v pravém slova smyslu, jejich význam bývá spíše náboženský. Prvním významným středověkým životopisem ve smyslu historickém byl patrně Vita Karoli Magni, životopis Karla Velikého z pera jeho dvořana Einharda. K prvním významným autobiografiím patří dílo Vita Caroli českého krále a římského císaře Karla IV. Velkým přelomem bylo vydání knihy Giorgio Vasariho Le Vite de' più eccellenti pittori, scultori, e architettori da Cimabue insino a' tempi nostri (1550), které je věnované životům umělců. Po dlouhé době se v něm předmětem biografie stali lidé neurození a nespjatí s církví. Kniha položila základy kunsthistorie. Deníkový žánr se stal svébytným v 17. století, ceněny jsou například Deníky Samuela Pepyse (The Diaries of Samuel Pepys) z té doby. Jsou jedním z prvních děl, u nichž se ukázalo, že osobní deník může být výborným zdrojem historických informací, vedle zdrojů tradičních (často citované je například Pepysovo svědectví o velkém požáru Londýna). Za první moderní biografii bývá označována kniha Life of Samuel Johnson od skotského autora Jamese Boswella. Vyšla roku 1791. V 18. století se ještě více rozšířilo spektrum osobností, o nichž lze psát biografii - objevili se i první biografie zločinců, konkrétně pirátů (např. A General History of the Pyrates Charlese Johnsona). V 19. století se staly populární autobiografie, napsali je kupříkladu Charles Dickens, John Stuart Mill a mnozí jiní. Ve 20. století žánr biografie ovlivnil nástup psychologie a sociologie. Větší pozornost začala být věnována dětství popisovaných osobností, případně sociálnímu prostředí, z něhož vzešly. V žánru životopisného románu se proslavil například André Maurois, který literárně zpracoval život četných osobností (Honoré de Balzac, Robert Browning a Elizabeth Barrettová-Browningová, George Gordon Byron, François René de Chateaubriand, Frédéric Chopin, Benjamin Disraeli, Alexander Fleming, Victor Hugo, Cecil Rhodes, George Sandová, Percy Bysshe Shelley, Ivan Sergejevič Turgeněv, Voltaire a další). K nejslavnějším deníkům 20. století patří Deník Anny Frankové, unikátní svědectví dítěte o temné stránce století. Na vysokou uměleckou úroveň vystoupal žánr autobiografie a vzpomínek, někdy se vzpomínková kniha stala jedním z největších děl vzpomínající osoby - to se týká například Hemingwayova Pohyblivého svátku, knihy I Know Why the Caged Bird Sings afroamerické spisovatelky Mayi Angelou, Vzpomínek na Afriku Karen Blixenové, Divokých labutí Jung Changové, nebo autobiografie Gertrudy Steinové, která dala nahlédnout za kulisy pařížské umělecké avantgardy. Netýká se to ovšem jen vzpomínek umělců, bestsellerem se staly i originální paměti Richarda Feynmana To nemyslíte vážně, pane Feynmane! Žánr si prorazil cestu i do komiksu, ceněny jsou autobiografické komiksy Maus Arta Spiegelmana či Persepolis Marjane Satrapiové. Klasická historická biografie také ovšem nezanikla, k ceněným patří třeba Churchillův životopis historika Martina Gilberta z roku 1969. Krom knižních biografií se objevil rovněž velmi populární žánr biografického filmu (např. Formanův Amadeus o Mozartovi, Attenboroughův Gándhí, Čistá duše o Johnu Forbesu Nashovi aj.).

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu biografie na Wikimedia Commons
• Kategorie Životopisy ve Wikizdrojích
• Slovníkové heslo biografie ve Wikislovníku
• Téma Biografie ve Wikicitátech

Portály: Literatura