Přeskočit na obsah

Hrobka Pallaviciniů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Verze k tisku již není podporovaná a může obsahovat chyby s vykreslováním. Aktualizujte si prosím záložky ve svém prohlížeči a použijte prosím zabudovanou funkci prohlížeče pro tisknutí.
Hrobka Pallaviciniů v Jemnici
Západní strana se sloupovým portikem
Západní strana se sloupovým portikem
Základní informace
Slohhistorismus: klasicismus
ArchitektiOtto Hofer, Wilhelm Zeeh / Zech
Výstavba19011902
StavebníkAlexander Osvald Pallavicini
Současný majitelměsto Jemnice
Poloha
AdresaJemnice, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Map
Další informace
Rejstříkové číslo památky16382/7-7175 (PkMISSezObrWD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrobka rodu Pallavicini, též mauzoleum Pallaviciniů[1] je pohřební kaple v historizujícím slohu z let 1901–1902 na mírném návrší v parku 2,5 km severně od města Jemnice u silnice na Chotěbudice v okrese Třebíč. Sloužila jako pohřebiště původně italské šlechtické rodiny Pallaviciniů, která v letech 1841–1945 vlastnila zámek Jemnice. Budova je památkově chráněná[2] a je v majetku města Jemnice.[3]

Historie

Pohled od jihu

V roce 1842[4][5][6] (nebo 1841)[2] koupil markrabě Alfons Pallavicini (1807–1875) panství Jemnice-Staré Hobzí od Terezie z Trauttmansdorff-Weinsbergu, rozené Nádasdyové (1771–1847). Na popud Alfonsovy manželky Gabriely, rozené Fürstenbergové (1821–1895) došlo k velkolepé přestavbě zámeckého areálu v Jemnici.[2] V roce 1871 byly majetky na Moravě začleněny do rodového fideikomisu Mindszent.

Impulsem k výstavbě mauzolea v Jemnici byla tragická nehoda rakousko-uherského diplomata Karla Pallaviciniho (1877–1900), který se smrtelně zranil 15. ledna 1900 při honu na lišku v Anglii. Jeho matka si přála vybudovat místo posledního odpočinku pro prvorozeného syna na místě viditelném ze zámku. V letech 1901–1902 nechal otec Alexandr Osvald markrabě Pallavicini (1853–1933) podle projektu z roku 1900 na svém sídelním panství v Jemnici vystavět rodovou hrobku.[2][4]

Pohřební kaple byla postavena v neoklasicistním stylu podle návrhu vídeňského architekta a dvorního stavebního rady Otto Hofera.[pozn. 1][pozn. 2] Po jeho smrti roku 1901 vedl stavbu vídeňský architekt Wilhelm Zeeh.[2][4][1] Vlastní realizaci stavby v roce 1902 provedli místní řemeslníci z Jemnice, zednické práce vedl Josef Faast a tesařské práce Jan Dvořák. Kamenické práce obstarali Eduard Hauser a Andreas Francini. Sochařská výzdoba je dílem Víta Matouška (Matuscheka), akademického sochaře Ignáce Weiricha[2][4] a Johannese Benka (1844–1914).[7]

V roce 1954 a 1991 bylo mauzoleum vykradeno.[2][7] Zloději později zcizili část měděného střešního pláště a v srpnu 2014 kovové součásti oplocení.[7]

Dne 1. listopadu roku 2001 se v hrobce sloužila mše svatá za zemřelé. Celebroval ji jemnický farář P. Josef Brychta za přítomnosti Alfonse Pallaviciniho a jeho matky.

Obnova památky probíhala postupně v letech 2020 (střešní krytina až po balustrády, včetně sochy Panny Marie – alegorie Víry, které byl doplněn zmizelý kříž) a 2021.[8][9] Po restaurování by hrobka mohla být zpřístupněna a mohla by v ní být umístěna expozice o rodu Pallavicini.[7] V roce 2023 byla zrekonstruována omítka, sokly a schody, tím byla dokončena rekonstrukce vnější části hrobky.[10]

Architektura

Okno

Monumentální volně stojící hrobka byla postavena na půdorysu rovnoramenného (řeckého) kříže se zaoblenými rohy. Nad křížením je na tamburu mohutná kupole, jejíž válec je lemován pilastry s římsovitými hlavicemi a která je zakončena lucernou s křížem. Koncha na východní straně je zavržena kupolí, která nepřesahuje válec středové části hrobky a je vtlačena do frontonu. Boční prostory jsou zdobeny bosováním a jsou ukončeny balustrovou atikou.[11]

Mauzoleum stojí na mírně vyvýšené terase, ke které vede ze západní strany šest kamenných schodů. Okolo hrobky je položen chodník, který tvoří dlaždice z mrákotínské žuly.[2] Pravoúhlý vstup do hrobky je rámován dvojicí sloupů s ionizujícími hlavicemi, na něž dosedá kladí s frontonem zdobeným uvnitř zubořezem a akantovou rozvilinou, která ve středu vytváří kruh s písmeny APX. Fronton završuje socha světice (Panny Marie) v životní velikosti v rozevlátém šatu s křížem v pravé ruce.

Krov tvoří železná konstrukce.[2] Na stavbě byly použity vzácné materiály jako třetihorní pískovec z Dolních Rakous či mramor z Itálie.[7]

Mauzoleum obklopuje parkově upravená plocha pravidelného čtvercového půdorysu. Areál je ohrazený zděnou zídkou s úseky dekorativního mřížového oplocení. Ve východním rohu areálu se nacházejí stavební pozůstatky bývalého domu správce, který se někdy označoval jako hájovna (architekt Wilhelm Zeeh). Směrem na severovýchodu terén mírně klesá, takže hájovna stávala o něco níže než hrobka a pohledově se v areálu neuplatňovala.[2]

Interiér

V přízemí je jediná místnost, jejíž podlaha je kryta kamennými dlaždicemi. U vchodu stojí sochy sv. Alfonse a sv. Karla Boromejského v životní velikosti od akademického sochaře Ignáce Weiricha. Ústřední oltář proti vchodu do mauzolea zdobí monumentální bronzová plastika Krista na kříži Con­summatum est (Dokonáno jest) od stejného sochaře z roku 1902. Na pravém boku je vyryto: Ig. Weirich fecit Roma 1902, to jest Ignác Weirich vytvořil v Římě 1902.[1] Tento kříž je považován za jeho nejlepší dílo.[4] Možným autorem oltářní architektury, na níž je kříž umístěn, je Jože Plečnik.[4] Ve cviklech centrální části jsou medailony s reliéfy čtyř evangelistů. Boční prostory jsou prosvětleny segmentovitě završenými okny ve vytažených odstupňovaných štukových šambránách.[11] V těchto postranních kruhovitých výklencích jsou rozestavěny masivní umělecky opracované sarkofágy z bílého mramoru, v nichž bývaly uloženy tělesné ostatky příslušníků rodiny Pallavicini. Vlevo jsou tři, vpravo čtyři.[12]

Na mramorové desce s ušima je nápis Stavebník Alexander Markgraf / Pallavicini im Jahre 1902 / Architekt Wilhelm Zell / Josef Faast Baumeister / Veitt Mataschek Bildhauer.[11]

Seznam pohřbených

Původní rodové pohřebiště Pallaviciniů se nacházelo v uherském Ányásu na panství Mindszent, ale bylo dlouhodobě nevyhovující, protože se nacházelo v záplavovém území řeky Tisy.[3] V rodinném mauzoleu v Jemnici bylo pohřbeno osm členů rodu, jehož příslušníci byli v letech 1842–1945 posledními soukromými vlastníky jemnického velkostatku (do roku 1848 panství). Šest pochovaných zemřelo ve 20. století, do hrobky byly uloženy i ostatky dvou členů rodu, kteří zemřeli ve stoletím předchozím.[2] Před uložením do rakví balzamoval ostatky zámecký lékař Josef Švejda.[13] Při vloupání v roce 1991 byly násilně otevřeny mramorové sarkofágy i zinkové rakve a těla roztahána po hrobce. V hrobce od 90. let 20. století zůstalo pouze tělo hraběnky Gabriely Pallaviciniové, jejíž ostatky jsou uloženy v podzemní hrobce.[2][3] Balzamovaná těla ostatních příslušníků rodu byla zpopelněna a urny předány na jaře 2012 potomkům do Maďarska.[2] Kaple z roku 1850 v Ányásu, která sloužila jako pohřební místo, však byla po druhé světové válce zničena a vyhozena do povětří. Nová rodinná hrobka Pallaviciniů proto byla zřízena a 11. května 2013 vysvěcena za přítomnosti Alfonse Pallaviciniho (* 1964) na Horním hřbitově ve městě Sándorfalva, které založil Alexander Oswald Pallavicini.[14]

Chronologicky podle data úmrtí

V tabulce jsou uvedeny základní informace o pohřbených.[15] Fialově jsou vyznačeni příslušníci rodu Pallavicini, žlutě jsou vyznačeny manželky přivdané do rodiny. Zeleně jsou vyznačeni členové rodu, kteří jsou od roku 2013 pohřbeni v rodinné hrobce v Sándorfalvě v Maďarsku. Historie rodu sahá snad až do 10. století,[6] v roce 1360 získali titul markýz,[16] avšak zde jsou generace počítány teprve od Gian Carla Pallaviciniho (1739–1789), který se oženil s uherskou hraběnkou Leopoldinou Zichy de Zich et Vásonkeö (1758–1846). Jejich syn (2. generace) Eduard (1787–1839), který se oženil s Josefínou z Hardeggu (1784–1850), získal v roce 1803 uherský indigenát a v roce 1835 zřídil uherský fideikomis. Další generace získala panství Jemnice a český inkolát. U manželek je generace v závorce a týká se generace manžela.

Pořadí Gene-race Jméno pohřbeného Datum a místo narození Otec Datum a místo sňatku, choť Pohřeb a uložení do hrobky Poznámky
Datum a místo úmrtí Matka
1. 3. Alfons Pallavicini 7. 3. 1807 Vídeň Eduard Pallavicini
9. 3. 1787 Vídeň – 20. 4. 1839 Vídeň
24. 11. 1844 Vídeň:
Gabriela z Fürstenbergu (č. 2)
Původně pohřben v Ányásu.[17] C. k. komoří a kadet u armády (c. k uherský husarský regiment č. 8). Majitel panství (velkostatku) Jemnice-Staré Hobzí (1842–1875, od roku 1871 součást fideikomisu). V roce 1843 získal český šlechtický inkolát.[6]
7. 3. 1875 Vídeň Josefína z Hardeggu
2. 5. 1784 Vídeň – 23. 12. 1850 Vídeň
2. (3.) Gabriela z Fürstenbergu 17. 3. 1821 Vídeň Bedřich Karel z Fürstenbergu
26. 1. 1774 Vídeň – 4. 2. 1856 Vídeň
24. 11. 1844 Vídeň:
Alfons Pallavicini (č. 1)
Místo původního pohřbu není známo. Po výstavbě byla uložena do nadzemního sarkofágu, balzamování ostatků se ale ukázalo jako nedostatečné a ve 40. letech 20. století byla proto pohřbena do podzemní krypty.[17] Dáma Řádu hvězdového kříže, palácová dáma. Porodila sedm dětí:
  • 1. Leopoldina, provd. Paarová (1845–1928, pohřbena v Bechyni)
  • 2. Tereza (1846–1916; č. 4)
  • 3. Josefína, provd. Trauttmansdorffová (1849–1923; pohřbena v Trauttmansdorffské hrobceHoršovském Týně)
  • 4. Gabriela, provd. Ludwigstorff-Goldlambová (1851–1883)
  • 5. Alexander Oswald (1853–1933; č. 6)
  • 6. Marie, provd. van der Staten Ponthoz (1856–1919)
  • 7. Alfons Ernst (1859–1938; č. 7)
18. 3. 1895 Vídeň Marie Terezie ze Schwarzenbergu
14. 10. 1780 Vídeň – 9. 11. 1870 Vídeň
3. 5. Karel Pallavicini 21. 3. 1877 Vídeň Alexander Oswald Pallavicini (č. 6)
15. 1. 1900 Melton Mowbray, Anglie Irma Széchényi (č. 5)
4. 4. Tereza Pallavicini 16. 9. 1846 Vídeň Alfons Pallavicini (č. 1)
15. 4. 1916 Vídeň Gabriela z Fürstenbergu (č. 2)
5. (4.) Irma Széchényi 28. 6. 1855 Sopron Koloman Széchényi z Sárvár-Felsövidéku
6. 10. 1824 Sopron – 17. 1. 1914 Sopron
20. 6. 1876 Vídeň:
Alexander Oswald Pallavicini (č. 6)
Dáma Řádu hvězdového kříže, palácová dáma. Porodila tři syny:
1. Karel Maria (1877–1900; č. 3)
2. Alfons Karl (1883–1958),[pozn. 3] poslední soukromý majitel zámku Jemnice (1933–1945).[6]
3. Alexander Koloman (1890–1941; č. 8)
7. 10. 1932 Jemnice Karolína z Grünne
5. 7. 1832 Vídeň – 21. 3. 1911 Štýrský Hradec (Graz)
6. 4. Alexander Oswald Pallavicini 6. 5. 1853 Vídeň Alfons Pallavicini (č. 1) 20. 6. 1876 Vídeň:
Irma Széchényi (č. 5)
C. k. tajný rada a komoří, rytíř Řádu zlatého rouna, rytíř Řádu železné koruny II. stupně, rytíř Maltézského řádu a důstojník c. k. armády. V roce 1868 mu bylo potvrzeno užívání titulu markrabě v Rakousku.[6] Majitel velkostatku Jemnice (1875–1933).
14. 4. 1933 Vídeň Gabriela z Fürstenbergu (č. 2)
7. 4. Alfons Ernst Pallavicini 25. 4. 1859 Vídeň Alfons Pallavicini (č. 1)
6. 10. 1938 Vídeň Gabriela z Fürstenbergu (č. 2)
8. 5. Alexander Koloman Pallavicini 15. 11. 1890 Jemnice Alexander Oswald Pallavicini (č. 6) C. k. komoří a nadporučík (Oberleutnant) Husarského regimentu č. 3, čestný rytíř Maltézského řádu.
26. 12. 1941 Budapešť Irma Széchényi (č. 5)

Rozmístění sarkofágů

Jména jsou v němčině, jak jsou uvedena na sarkofázích. Čísla odpovídají pořadí úmrtí podle předchozí tabulky.

Gabrielle (č. 2)
ostatky uloženy v podzemí
kněžiště
Erb makrabat Pallaviciniů

vstup
Alexander (č. 8)
Alfons (č. 1) Alexander (č. 6)
Therese (č. 4) Irma (č. 5)
Alfons Ernst (č. 7) Carl (č. 3)

Příbuzenské vztahy pohřbených

Následující schéma znázorňuje příbuzenské vztahy. Červeně orámovaní byli pohřbeni v hrobce, arabské číslice odpovídají pořadí úmrtí podle předchozí tabulky. Římské číslice představují pořadí manžela nebo manželky, pokud někdo uzavřel sňatek více než jednou. Vzhledem k účelu schématu se nejedná o kompletní rodokmen Pallaviciniů.[15]

 
 
 
 
 
 
Gian Carlo
Pallavicini
1739–1789
 
 
 
 
 
 
Leopoldina
Zichy
de Zich
et Vásonykeö
1758–1846
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Eduard Pallavicini
1787–1839
 
 
 
 
 
 
3. Marie Josefa (Josefína)
z Hardeggu
1784–1850
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1. Alfons Pallavicini
1807–1875
 
 
2. Gabriela
z Fürstenbergu
1821–1895
 
 
Artur
Pallavicini
1810–1872
 
 
Tereza
ze Spauru a Flavonu
1819–1902
 
 
Hypolit
Pallavicini
1818–1902
 
 
Karolína Františka
z Erdödy
1823–1908
 
 
Alfréd
Pallavicini
1813–1890
 
 
Veronika
Bartock
1813–1890
 
 
Roger Leopold
Pallavicini
1814–1874
 
 
Eulalie
Vay de Vaya
1812–1873
 
 
Osvald
Pallavicini
1817–1877
 
 
Helena
Zichy
de Zich
et Vásonykeö
1834–1883
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Leopoldina
Pallavicini
1845–1928
 
 
Karel Paar
1834–1917
 
 
4. Tereza Pallavicini
1846–1916
 
 
Josefína Pallavicini
1849–1923
 
 
Karel Trauttmansdorff
1845–1921
 
 
Gabriela Pallavicini
1851–1883
 
 
Leopold
z Ludwigsdorffu
1843–1906
 
 
6. Alexander Oswald Pallavicini
1853–1933
 
 
5. Irma
Széchényi ze Sárvár-Felsövidéku
1855–1932
 
 
7. Alfons Ernst Pallavicini
1859–1938
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
3. Karel
Pallavicini
1877–1900
 
 
 
 
Alfons Alexander
Pallavicini
1883–1958
 
 
 
 
 
 
Maria von Wenckheim
1898–1977
 
 
8. Alexander Koloman
Pallavicini
1890–1941
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karl Alexander Pallavicini
1923–2004
 
 
Avagora degli Azzoni Avagadro
* 1926
 
 
I. Maria Kinsky
1924–1960
 
 
Friedrich
Pallavicini
* 1924
 
 
II. Helene von Württemberg
1929–2021
 
 
Alexander
Pallavicini
1929–1983
 
 
Mathilde Maleta
* 1936
 
 
I. David Winthrop Hart
1927–2004
 
 
Elisabeth
Pallavicini
* 1933
 
 
II. Ferdinand Arco
1921–2004
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Alfonso
Pallavicini
* 1964
 
 
Elisabeth d’Udekem d’Acoz
* 1977
 
 
Edoardo Pallavicini
* 1965
 
 
Francesca Visconti di Modrone
* 1972
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Odkazy

Poznámky

  1. Na území kraje Vysočina se nachází také klasicistní hrobka Haugwitzů v Náměšti nad Oslavou a hrobka rodu Belcredi v Jimramově.
  2. Umělecké památky Moravy a Slezska. Svazek 2. J/N, s. 52 uvádí novobarokní styl.
  3. Alfons Karl Pallavicini (10. 11. 1883 Vídeň – 18. 1. 1958 Vídeň) se oženil 30. května 1922 v obci Veľké Leváre s Marií Stephanií z Wenckheimu (2. 6. 1898 Veľké Leváre – 3. 8. 1977 Gmunden bei Wien). Narodily se jim čtyři děti: Karl Alexander (12. 4. 1923 Budapešť – 21. 7. 2004 Milán), Friedrich Maria (* 23. 12. 1924 Budapešť), Alexander (Sándor) Maria (8. 4. 1929 Budapešť – 16. 4. 1983 Vídeň) a Elisabeth Maria (* 19. 12. 1933 Szilvásvárad).

Reference

  1. a b c BOHUMIL, Samek. Umělecké památky Moravy a Slezska. Svazek 2. J/N. Praha: Academia, 1999. 782 s. ISBN 80-200-0695-8. S. 52. 
  2. a b c d e f g h i j k l m Hrobka Pallavicinů s parkem [online]. Národní památkový ústav [cit. 2021-12-27]. Dostupné online. 
  3. a b c JAKUBCOVÁ, Hana. Hrobka šlechticů chátrá. Jediný zájemce zemřel a nikdo jiný ji nechce [online]. iDnes.cz, 2012-08-20 [cit. 2021-12-27]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f Ohrožené památky: Hrobka Pallavicini v Jemnici [online]. NPÚ [cit. 2021-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-12-27. 
  5. HOSÁK, Ladislav; ZEMEK, Metoděj, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek I. Jižní Morava. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1981. 368 s. 
  6. a b c d e MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené. vyd. Praha: Mladá Fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 221. 
  7. a b c d e BLAŽEK, Tomáš. Architektonicky cennou hrobku šlechtického rodu zachrání město Jemnice [online]. impuls.cz, 2020-10-18 [cit. 2021-12-27]. 
  8. SALÁT, Patrik. Jemnice se pustila do opravy zchátralé hrobky rodu Pallavicini [online]. Český rozhlas [cit. 2021-12-27]. Dostupné online. 
  9. SOLDÁN, Milan. Pallaviciniho hrobka u Jemnice je z nejhoršího venku. Práce na záchraně ale budou pokračovat [online]. Český rozhlas, 2021-01-25 [cit. 2021-12-27]. Dostupné online. 
  10. JIRKŮ, František. Restaurátoři vracejí hrobce Pallavicini v Jemnici její původní vzhled. ČRo Vysočina [online]. Český rozhlas, 2023-11-08 [cit. 2024-03-12]. Dostupné online. 
  11. a b c Hrobka Pallavicinů s parkem – evidenční karta [online]. Národní památkový ústav [cit. 2021-12-27]. Dostupné online. 
  12. Hrobka Pallavicini [online]. Turistické informační centrum Jemnice [cit. 2021-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-12-28. 
  13. HLADÍK, Petr. Také Vysočina měla své mauzoleum. Ukrývalo ostatky zemřelých členů rodu Pallavicini [online]. Český rozhlas, 2012-02-18 [cit. 2021-12-27]. Dostupné online. 
  14. Felszentelték a városalapító családi díszsírhelyét. Sándorfalvi városi újság. Roč. 2013, čís. květen, s. 1. Dostupné online [cit. 2021-12-28]. (maďarsky) 
  15. a b Pallavicini [online]. angelfire.com [cit. 2022-01-10]. Dostupné online. 
  16. MYSLIVEČEK, Milan. Erbovník 2, aneb kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě podle starých pramenů a dávných ne vždy věrných svědectví. Praha: Horizont, 1997. 240 + 60 s. ISBN 80-7012-091-6. S. 126. 
  17. a b Hrobka rodu Pallavicini [online]. Národní památkový ústav [cit. 2021-12-27]. Dostupné online. 

Externí odkazy