Přeskočit na obsah

Július Révay

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Julian Révay
Юліян Ревай
Předseda vlády Karpatské Ukrajiny
Ve funkci:
15. březen 1939 – 18. březen 1939
Ministr dopravy
autonom. vlády Podkarpatské Rusi
Ve funkci:
11. říjen 1938 – 26. říjen 1938
Ministr komunikací, veř. prací, zdravotní a soc. péče
autonom. vlády Podkarpatské Rusi
Ve funkci:
26. říjen 1938 – 1. prosinec 1938
Ministr autonom. vlády Podkarpatské Rusi
Ve funkci:
1. prosinec 1938 – 6. březen 1939
Ministr zahraničí Karpatské Ukrajiny
Ve funkci:
15. březen 1939 – 18. březen 1939
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1935 – 1939
Stranická příslušnost
Členstvíčs. soc. dem. (do 1938)

Narození26. července 1899
Myrča
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. dubna 1979 (ve věku 79 let)
New York
Spojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké
Zaměstnáníučitel
Profesenovinář, pedagog a politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Július Révay, též Julian Révay, (ukrajinsky Юліян РевайJulijan Revaj, 26. července 1899[1][2][3][4] Myrča[4]30. dubna 1979 New York[4]) byl československý politik z Podkarpatské Rusi; meziválečný poslanec Národního shromáždění za Československou stranu sociálně demokratickou dělnickou. Byl též pedagogem a významnou osobností ukrajinského exilu.

Narodil se v obci Myrča v tehdejší Užské župě v Uhersku. Jeho domovskou obcí byl Malyj Bereznyj. Vystudoval učitelský ústav a pracoval jako odborný učitel.[4]

Působil jako redaktor deníku Učitel. Působil v skautském hnutí v Podkarpatské Rusi a byl zemským náčelníkem Svazu junáků-skautů v Československu. Byl aktivní i politicky jako člen karpatoruské frakce Československé sociálně demokratické strany dělnické, kterou zde v roce 1920 spoluzakládal. Roku 1922 byl přidělen referátu Ministerstva školství a národní osvěty v Užhorodu. Předsedal zemské odbočce Dělnické akademie. Vykonával i funkci předsedy zemského sdružení podkarpatoruských učitelů, místopředsedy Národopisné společnosti pro Podkarpatskou Rus a hlavního tajemníka zemského Pedagogického spolku.[4]

V parlamentních volbách v roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění za sociální demokraty. Od prosince 1938 zasedal jako nezařazený poslanec. Mandát ztratil v lednu 1939 v důsledku rozpuštění politických stran na Podkarpatské Rusi.[5] Sám likvidaci politických stran a jejich nahrazením jediným Ukrajinským národním sjednocením inicioval.[4]

Ač členem sociální demokracie, již v létě roku 1938 čelil ve straně kritice za své názory ovlivněné fašismem.[4] Za dob existence autonomní Karpatské Ukrajiny v rámci česko-slovenské druhé republiky (1938–1939) působil jako ministr v tehdejší vládě Andreje Bródyho (ministr dopravy), první vládě Augustina Vološina (ministr komunikací, veřejných prací, zdravotnictví a sociální péče) a druhé vládě Augustina Vološina (člen vlády, bez specifikace portfolia).[6] V této době patřil mezi hlavní propagátory orientace autonomní vlády na spolupráci s nacistickým Německem.[4]

Během krátké nezávislosti Karpatské Ukrajiny v březnu 1939 vedl svoji vládu jako její předseda, zároveň byl i ministrem zahraničí. Za světové války žil v Bratislavě, po válce uprchl na západ. Od roku 1948 žil v USA, kde působil též v tamějších ukrajinských exilových organizacích.[4]

Je autorem rusínských učebnic pro obecné školy, mluvnic a slovníků.[4]

  1. Archivovaná kopie. www.rusyn.org [online]. [cit. 2013-12-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  2. http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=osobavdokumentech&IDosoby=75018
  3. Archivovaná kopie. www.cssd-tabor.cz [online]. [cit. 2013-12-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-30. 
  4. a b c d e f g h i j PLACHÝ, Jiří: K činnosti některých negativistických stran na Podkarpatské Rusi v roce 1938, Slovanský přehled, 1-2/2012 [online]. hiu.cas.cz [cit. 2014-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-10. 
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2014-12-07]. Dostupné online. 
  6. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 606. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]