Přeskočit na obsah

Silenka ušnice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxSilenka ušnice
alternativní popis obrázku chybí
Silenka ušnice (Silene otites)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádhvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleďhvozdíkovité (Caryophyllaceae)
Rodsilenka (Silene)
Binomické jméno
Silene otites
(L.) Wibel, 1799
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Skutečná velikost

Silenka ušnice (Silene otites) je dvouletá až vytrvalá, dvoudomá bylina vysoká 20 až 60 cm, s lepkavou lodyhou a kvetoucí v letních měsících drobnými, žlutozelenými květy. V české přírodě je původním druhem, vyskytuje se ale pouze na nemnohých stanovištích se specifickými podmínkami, její početní stavy postupně klesají a je považována za ohrožený druh.

Spodní, stálezelené listy růžice jsou tvarem podobné lžičkám, dříve používaným k hygieně zvukovodů uší, a rostlina dostala po nich své druhové jméno „ušnice“.[1][2][3]

Výskyt

[editovat | editovat zdroj]

Je bylinou s areálem zabírajícím téměř celou Evropu (vyjma Skandinávie) a částečně i přilehlou jihozápadní Asii. Prakticky se vyskytuje od západní Evropy, ze Španělska a Britských ostrovů, východním směrem přes střední Evropu až po Pobaltí, Balkán, Turecko, Kavkaz a Írán na východě. Ze severu je její rozšíření ohraničeno Baltským a z jihu Středozemním mořem.

V České republice roste na příhodných stanovištích v termofytiku, zvláště ve středních a severozápadních Čechách a jižní Moravě. V mezofytiku je již vzácná, je tam pro ni chladno, nejvýše se vyskytuje v nadmořské výšce 500 m n. m, na vrchu Milá v okrese Most.[4][5]

Ekologie

[editovat | editovat zdroj]

Rostlina nejlépe roste na kamenitých, směsných jílovitých nebo písčitých půdách, které musí obsahovat humus, jsou propustné, skeletové a spíše suché. Potřebuje teplé a suché stanoviště a proto se obvykle vyskytuje v suchých, světlých, rozvolněných nízkostébelných loukách nebo na ke slunci situovaných kamenitých svazích. Tato trsnatá bylina se ojediněle vyskytuje i v podrostu světlých, nížinných borových lesů. Preferuje vápnité podloží, bývá součásti psamofytní vegetace. Kvete od června po srpen, plody uzrávají v srpnu až říjnu. Počet chromozomů 2n = 24, stupeň ploidie x = 2.[1][4][6][7][8]

Popis

[editovat | editovat zdroj]

Vytrvalá nebo víceletá, zřídka dvouletá rostlina, vysoká 20 až 60 cm, ojediněle i přes 1 m, která roste v trsech. Z dlouhého, ztluštělého, málo dřevnatícího, chudě větveného kořene vyrůstá jedna nebo více lodyh s listy stěsnanými do husté, přízemní růžice. Listy v růžici vyrůstají vstřícně, jsou jednoduché, celistvé, bývají dlouhé 25 až 100 mm a široké 8 až 15 mm, mají kopisťovitý, lopatkovitý tvar se široce zaobleným koncem, někdy jsou okrouhlé a mělce vykrojené a horní bývají kornoutovitě svinuté. Lodyha je přímá, oblá, tenká ale tuhá, až ku květenství nevětvená, ve spodní části chlupatá a v horní lysá a lepivá, její málo početné střídavé listy jsou přisedlé, drobné, obkopinaté a úzké.

V horní části lodyhy hustě vyrůstají na 7 mm stopkách drobné, 3 až 5 mm velké květy v přisedlých, krátkých, vstřícných vidlanech sestavených do většího počtu lichopřeslenů, nebo vidlany vytvářejí latnaté květenství s lichopřesleny na postranních větvích i hlavním vřetenu. Květy jsou jednopohlavné, pětičetné, samčí mají rudimentární pestík, samičí jsou bez tyčinek. Kalich je zelený, pětizubý, u samčích květů je zvonkovitý, u samičích trubkovitý. Korunní lístky jsou drobné, tenké, zelenavé či žlutavé, 2 až 4 mm velké, podlouhlé, mají široký nehet, na vrcholu jsou okrouhlé nebo mělce vykrojené, u samčího květu vystupují z kalichu a u samičího kalich jen málo přesahují, pakorunka zcela chybí. Samčí květ má deset tyčinek s prašníky, vyrůstají ve dvou kruzích a pyl v nich uzrává postupně. Samičí květ má tří rozšířené čnělky s bliznami, které nápadně vyčnívají z květu.

Plod je vejčitá, jednopouzdrá, asi 5 mm velká tobolka otvírající se nahoře šesti zuby. Obsahuje mnoho ledvinovitých, hnědošedých, asi 1 mm velkých semen s hrbolkatým osemením. Na suchém, dobře osvětleném stanovišti může rostlina růst po mnoho let.[1][4][6][8][9][10]

Opylování

[editovat | editovat zdroj]

Včela medonosná si silenky ušnice nevšímá, podobně jako další blanokřídlí opylovači. Pro objasnění způsobů opylování květů, zda k němu dochází větrem nebo hmyzem, byly provedené studie. Morfologické důkazy o lepivosti pylu, terénní pozorování jeho rozptylu větrem a experimenty s izolovaně umístěnými rostlinami přinesly jasný závěr, že rostliny jsou opylovány komáry, konkrétně komárem pisklavým (Culex pipiens). Opylování květů komáry doposud bylo popsáno pouze u dvou rostlinných druhů na světě.

I když jsou květy silenky ušnice známe jako opylované nočními komáry, byly při výzkumu navštíveny asi 60 druhy hmyzu. Ve dne to byli brouci, dvoukřídlí z podřádu krátkorohých (Brachycera) a blanokřídlí. V noci však noční motýli, dvoukřídlí z podřádu dlouhorohých (Nematocera) a síťokřídlí. Nejvíce voňavých látek vydávají květy silenky ušnice v noci, těsně po západu slunce a jen menší část aromatických látek emitují i ve dne, což podporuje tvrzení, že jsou opylené nejčastěji v noci. Spektrum vůní vylučovaných v noci se liší od vůní vydávaných ve dne.

Při srovnání reakcí na noční vůně u soumračného druhu komára pisklavého (Culex pipiens) a denního druhu komára tropického (Aedes aegypti) však nebylo shledáno rozdílů, oba na noční vůně spolehlivě reagovali. Výzkum stvrdil, že noční vůně jsou i pro denní komáry přitažlivé a podpořil tvrzení o opylování květů silenky ušnice komáry.[11][12]

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]

Silenka ušnice roste na výslunných suchých stráních a skalách v rozvolněné vegetaci suchých úzkolistých trávníků a nevysokých, stepních bylin, většinou na mělkých skeletových půdách. Tato stanoviště sloužila v minulosti obvykle jako pastviny a s ústupem od tradičního hospodaření, nebo s nástupem eutrofizace, dochází k jejich postupnému zarůstání míst konkurenčně silnějšími druhy bylin a nakonec i dřevinami. Mimo všeprostupující přírodní degradaci mohou být tyto lokality ohroženy také blízkou stavební nebo těžební činností a proto je bylina v „Červený seznam ohrožených druhů České republiky, cévnaté rostliny“ z roku 2017 zařazená mezi ohrožené druhy (C3).[1][6][2]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Listová růžice
    Listová růžice
  • Tobolky se semeny
    Tobolky se semeny
  • Samčí květ
    Samčí květ
  • Samičí květ
    Samičí květ

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d CIBULKA, Radim. BOTANY.cz: Silenka ušnice [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 2007-08-23 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b GRULICH, Vít; CHOBOT, Karel. Červený seznam ohrožených druhů České republiky, cévnaté rostliny. S. 75–132. Příroda [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 2017 [cit. 2021-04-09]. Čís. 35, s. 75–132. Dostupné online. ISSN 1211-3603. (anglicky) 
  3. ↑ FISCHER, Manfred A.; WILLNER, Wolfang; NIKLFELD, Harald et al. Burgenlandflora: Silene otites [online]. Naturschutzbund Burgenland, Eisenstadt, AU, rev. 2015-01 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  4. ↑ a b c HEJNÝ, Slavomír; SLAVÍK, Bohumil. Květena ČR, díl 2. Praha: Academia, 1990. 540 s. ISBN 80-200-1089-0. Kapitola Silene otites, s. 170–172. 
  5. ↑ POWO: Silene otites [online]. Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, UK, rev. 2021 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c CIBULKA, Radim. Silenka ušnice [online]. Salvia – ekologický institut, z. s., Praha 8, rev. 30.07.2019 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. 
  7. ↑ VAŠUT, Radim J. Portál české flory: Květena: Silenka ušnice [online]. PřF, Univerzita Palackého, Olomouc [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b STROH, Peter A. Silene otites - Spanish Catchfly [online]. Botanical Society of Britain and Ireland, Durham, UK, rev. 2015-01-30 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ CHYTRÝ, Milan; PYŠEK, Petr; LEPŠ, Jan et al. PLADIAS: Hottonia palustris [online]. Botanický ústav AV ČR, Masarykova univerzita v Brně, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, rev. 2014–2021 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. 
  10. ↑ ZHOU, Lihua; LIDÉN, Magnus; OXELMAN, Bengt. Flora of China: Silene otites [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ BRANTJES, N. B. M.; LEEMANS, J. A. A. M. Silene otites pollinated by nocturnal Lepidoptera and Mosquitoes. S. 281–295. Acta Botanica Neerlandica [online]. John Wiley & Sons, Inc, Hoboken, N. J., USA, 1976-08 [cit. 2021-04-09]. Roč. 25, čís. 4, s. 281–295. Dostupné online. ISSN 1438-8677. (anglicky) 
  12. ↑ JHUMUR, Umma Salma. Silene otites:Attraction of nectar-seeking mosquitoes to inflorescence odours, and temporal variation of flower scent and flower visitors [online]. Universität Bayreuth, Bayreuth, DE, rev. 2014-04-25 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Silenka_ušnice&oldid=22343833“