Sojuz 2
| Sojuz 2 (Sojuz 2.1a/b ST-A/B) | |
|---|---|
 Sojuz 2 | |
| Země původu |  Rusko |
| Rodina raket | R-7 (Sojuz) |
| Výrobce | CSKB-Progress |
| Účel | nosná raketa |
| Rozměry | |
| Výška | 2.1a/b: 46,3 m 2.1v: 44 m |
| Průměr | 2.1a/b: 10,3 m 2.1v: 3 m |
| Hmotnost | 2.1a/b: 313 t 2.1v: 157 t |
| Nosnost | |
| na LEO | 8 500 kg |
| na GTO | 3 250 kg |
| Historie startů | |
| Status | aktivní |
| Kosmodrom | |
| Celkem startů | 115 (2.1a: 50, 2.1b: 59, 2.1v: 6) |
| Úspěšné starty | 108 (2.1a: 47, 2.1b: 56, 2.1v: 5) |
| Selhání | 4 (2.1a: 2, 2.1b: 2, 2.1v: 0) |
| Částečná selhání | 3 (2.1a: 1, 2.1b: 1, 2.1v: 1) |
| První start | 2.1a: 8. listopad 2004 2.1b: 27. prosince 2006 2.1v: 28. prosince 2013 |
| Pomocné motory – Bloky B, V, G a D | |
| Počet | 4 / Motor RD-107A |
| Tah | 813 kN |
| Specifický impuls | 2 400 N.s/kg |
| Doba zážehu | 118 s |
| Palivo | LOX / RG-1 |
| První stupeň – Blok A | |
| Motor | 2.1a/b: RD-108A 2.1v: NK-33A / RD-193 |
| Tah | 779 - 977 kN |
| Specifický impuls | 2 400 N.s/kg |
| Doba zážehu | 285 s |
| Palivo | LOX / RG-1 |
| Druhý stupeň – Blok I | |
| Motor | 2.1a: RD-0110 2.1b/v: RD-0124 |
| Tah | RD-0110: 298 kN RD-0124: 294 kN |
| Specifický impuls | RD-0110: 326 s RD-0124: 359 s |
| Doba zážehu | RD-0110: 230 s RD-0124: 270 s |
| Palivo | LOX / RG-1 |
| Třetí stupeň – Fregat MT | |
| Motor | S5.92 |
| Tah | 19,85 kN |
| Specifický impuls | 332 s |
| Doba zážehu | 1 100 s |
| Palivo | N2O4/ Asymetrický dimethylhydrazin |
Sojuz 2 (rusky Союз; „svaz“) je rodina nosných raket, vyvinutých a vyráběných firmou CSKB-Progress v Samaře. Byla vyvinuta z nosiče Sojuz. Tyto nosiče mohou vynést na nízkou oběžnou dráhu až 8500 kg. Jsou určeny spolu s nosičem Angara k nahrazení několika starších nosných raket. Nosné rakety Sojuz 2 mají za sebou 115 vzletů.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Předchůdce nosiče Sojuz 2, nosič Sojuz, byl vytvořen v programu Sojuz na základě mezikontinentální balistické rakety R-7 v konstrukčních kancelářích S. P. Koroljova a S. A. Kosberga. K raketě R-7 byl přidán další raketový stupeň, byly postupně inovovány motory, řídicí elektronika a tak vznikaly nové modifikace rakety. Vývoj motorů měla na starosti konstrukční skupina V. F. Gluška a A. M. Isajeva.
Použití
[editovat | editovat zdroj]Nosná raketa Sojuz 2 může být, stejně jako původní Sojuz, použita pro vynášení širokého spektra nákladů, včetně komunikačních a průzkumných družic. Avšak předtím, než bude moci být označen jako „man-rated“, tedy schopný vynášet kosmické lodě s posádkou, musí potvrdit svoji spolehlivost jako nosič zvětšené verze nákladní lodě Progress M1 se záchranným blokem SZB (11S517A2), s celkovou hmotností 8350 kilogramů a maximální šířkou 3000 milimetrů.[1]
Nosiče Sojuz 2 jsou také používány pro vynášení komerčních nákladů prodávaných operátory Starsem a Arianespace.
9. dubna 2020 se uskutečnil první pilotovaný let rakety Sojuz 2.1a s kosmickou lodi Sojuz MS-16.[2][3]
Verze rakety
[editovat | editovat zdroj]Sojuz 2.1a
[editovat | editovat zdroj]Kódové označení (14A14.1A)[4] – první let 2004. Tento nosič má namísto původního analogového navigačního a řídícího počítače počítač digitální. Také má nový vstřikovací systém v prvním a druhém stupni. Mimo jiné nahradil nosnou raketu Molnija-M. Od roku 2014 by měl nahradit i varianty Sojuz-U a Sojuz-FG. Díky uskutečněným vylepšením má oproti původnímu Sojuzu zejména větší flexibilitu řízení letu, větší nosnost atd.[5][1]
Nový řídící systém
[editovat | editovat zdroj]Práce na novém digitálním systému řízení letu pro nosič Sojuz 2 začaly v NPO Avtomatika v Jekatěrinburgu počátkem roku 1993. Systém se skládá ze tři nezávislých digitálních počítačů a dvou gyroskopů, které spolu drasticky zvyšují spolehlivost systému řízení letu.
V roce 2006, Lef Belskij, náměstek ředitele NPO Avtomatika pro nosné rakety a kosmické systémy, řekl tiskové agentuře ITAR-TASS že práce na systému řízení letu pro Sojuz 2 se pro tento podnik staly záchranou. V současné době bylo do výroby zapojeno 400 inženýrů NPO Avtomatika. Skromné federální financování pro tento projekt bylo započato během let 1994–1995 a peněžní tok se výrazně zvýšil na začátku následující dekády.[1]
Sojuz 2.1b
[editovat | editovat zdroj]Kódové označení (14A14.1B)[4] – první let 2006. Představuje vylepšení rakety Sojuz 2.1a. Oproti svému předchůdci má Sojuz 2.1b nový, úspornější motor ve druhém stupni (Blok I). Jde o typ RD-0124, příbuzný motoru použitém i na třetím stupni nosiče Angara (v modulech URM-2). Tento nový motor umožňuje nosiči Sojuz 2.1b vynášet na oběžnou dráhu až o 500 kg těžší náklady.[1]
4. ledna 2005 Arianespace uvedla, že nosič Sojuz 2.1b s novým motorem RD-0124, poletí první testovací misi z rampy 31/6 v Bajkonuru, a při té příležitosti vypustí na polární dráhu o výšce 850-kilometerů 630-kilogramů těžkou astronomickou družici Corot.
Podle zástupce ředitele Roskosmosu Viktora Ramiševského, otázaného agenturou RIA Novosti, to byl poslední testovací let motoru RD-0124, který tak otevřel cestu pro první vypuštění nosiče Sojuz 2.1b, které bylo naplánováno na 21. prosince 2006.
V roce 2012, konstrukční kancelář KBKhA slíbila vyvinout ovládání vektoru (směru) tahu 14D23 speciálně pro nosič Sojuz 2.1b.
Sojuz 2.1v
[editovat | editovat zdroj]Označení (14A15) – první let 29. 12. 2013[6], „lehká“ varianta bez postranních boosterů, s jedním motorem NK-33A v prvním stupni, případně nově vyvinutým RD-193. Motor RD-193 je odvozen od typu RD-191 nosiče Angara.[7]
Sojuz ST
[editovat | editovat zdroj]Jedná se o modifikované verze raket Sojuz 2.1a (Sojuz ST-A) a Sojuz 2.1b (Sojuz ST-B), určené pro starty z evropského kosmodromu v Kourou ve Francouzské Guyaně. Mezi hlavní rozdíly patří například upravený řídící systém, zdokonalení telemetrie nebo přizpůsobení nosiče tropickému klimatu na Guyanském kosmickém centru. Urychlovací bloky a centrální stupeň jsou opatřeny pyrotechnickým zařízením, které otevře ventily palivových nádrží. Tím se zajistí jejich potopení po dopadnutí na hladinu oceánu. 21. října 2011 proběhl první start nosiče v modifikaci Sojuz ST-B se dvěma satelity Galileo z kosmického střediska v Kourou.[8]
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Sojuz 2 s meteoriologickým satelitem -
Sojuz 2.1b s družicí Glonass-M -
Start rakety Sojuz 2.1b -
Sojuz 2.1a -
Sojuz 2.1v -
Sojuz-2.1v, Sojuz-2.1a, Sojuz-2.1b a Sojuz-5
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d ZAK, Anatolyj. Soyuz-2 launch vehicle (14A14) [online]. Dostupné online.
- ↑ Первый пилотируемый запуск на "Союзе-2.1а" состоится 9 апреля [online]. TASS, 2020-02-03 [cit. 2020-02-03]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ «Союз МС-16» стартовал к МКС [online]. Roskosmos, 2020-04-09 [cit. 2020-04-09]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b LARDIER, Christian; BARENSKY, Stefan. The Soyuz Launch Vehicle: The Two Lives of an Engineering Triumph. eKniha Google. vyd. [s.l.]: Springer Science & Business Media, 2013. 512 s. Dostupné online. ISBN 146145459X, ISBN 9781461454595. S. 387.
- ↑ PACNER, Karel. Ruské kosmické plány v naději [online]. 2015-01-17 [cit. 2015-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-23.
- ↑ Soyuz-2.1v rocket successfully puts Aist satellite into orbit
- ↑ ŽAK, Anatolyj. RD-193 project [online]. 2015-01-16. Dostupné online.
- ↑ Ракета-носитель «Союз-СТ» [online]. РКЦ Прогресс [cit. 2019-04-19]. Dostupné online.
