Státní vlastnictví

Státní vlastnictví můžeme také nazvat veřejné vlastnictví, které odkazuje vládní poskytování zboží a služeb. Jsou to také obchodní nebo podnikatelské aktivity státu. I když bariéry mezi veřejným a soukromým sektorem byly zmenšeny rostoucí pozicí vlád v ekonomice, státní vlastnictví obvykle odkazuje na podniky vlastněné vládou zcela nebo alespoň z části, které prodávají zboží nebo nabízejí služby za cenu jejich užití. Státní vlastnictví hraje důležitou roli při provádění podnikového řízení k dosažení řady vládních cílů. Využití tohoto kapitálu proto může podnikům pomoci dosáhnout vysokých zisků a růstu.

Vláda může být vlastníkem v různých formách subjektů. Nejběžnějším typem jsou státní podniky nebo korporace, jejichž akcie vlastní vláda. Některé z těchto subjektů jsou plně ve vlastnictví vlády, zatímco jiné jsou ve vlastnictví pouze částečně. Tyto společnosti lze dále rozdělit na většinové státní a menšinové státní společnosti. I v řadě menšinových státních podniků je největším akcionářem vláda. Země mají často různé definice vlastnictví, ale mnohé obecně nazývají společnosti s více než 50% státním vlastnictvím „státní podniky“. Státní podniky se často soustřeďují v odvětvích, která vyrábějí základní produkty, jako je voda, elektřina a dopravní infrastruktura a služby. Tyto podniky se také nacházejí ve strategických odvětvích, jako je obrana a letectví. Další oblastí, ve které hrají velkou roli státní podniky, jsou finance. V některých rozvojových zemích nadále existují státní podniky v základních průmyslových odvětvích, jako je cement a ocel, kde jsou selhání trhu spojená s pozitivními externalitami a selháním koordinace vnímána jako větší než ve vyspělých zemích.

Historie a vývoj

Kořeny státního vlastnictví lze vypozorovat v průmyslové revoluci, kdy vlády začaly zasahovat do ekonomiky, aby regulovaly trhy a spravovaly kritickou infrastrukturu. Během 20. století vzrostlo vlastnictví státu, zejména v socialistických ekonomikách, kde se na něj pohlíželo jako na mechanismus přerozdělování bohatství a centralizace ekonomického plánování. Západní ekonomiky také přijaly státní vlastnictví v sektorech, jako je doprava a veřejné služby, aby stabilizovaly trhy a zajistily veřejnou dostupnost v obdobích ekonomických turbulencí. Tento historický trend podtrhuje dvojí roli státního vlastnictví jako strategického i sociálního nástroje.

Výhody státního vlastnictví

Vlády si často ponechávají kontrolu nad průmyslovými odvětvími, která jsou klíčová pro národní bezpečnost, jako je energetika a obrana.

Během finančních krizí umožňuje státní vlastnictví vládám intervenovat a stabilizovat klíčová odvětví. Například intervence amerického ministerstva financí do General Motors během finanční krize v roce 2008 zachovala tisíce pracovních míst a zabránila ekonomickému kolapsu v automobilovém sektoru.

Státní vlastnictví upřednostňuje veřejný zájem tím, že nabízí cenově dostupný přístup k základním službám. Národní zdravotnická služba Spojeného království (NHS) je příkladem tohoto přístupu v sektoru zdravotnictví.

Nevýhody státního vlastnictví

Státní podniky často postrádají konkurenční tlaky, kterým čelí soukromé firmy, což vede k neefektivitě a snížené ziskovosti. Státní podniky v několika zemích mají ve srovnání s jejich soukromými protějšky nižší výkon.

Rozhodnutí v rámci státních podniků mohou být ovlivněna politickými agendami, které nemusí být v souladu s provozní efektivitou podniku.

Centralizovaná kontrola může vytvářet příležitosti pro korupci. Státní podniky v odvětvích, jako je těžba a energetika jsou vysoce rizikové.