Vojtěch Kovář

vojín Vojtěch Kovář
vojín Vojtěch Kovář
	Vojtěch Kovář v uniformě rakousko-uherské armády s manželkou (asi 1914)
Narození	26. listopadu 1885; Čepinec; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	29. května 1918 (ve věku 32 let); Rumburk Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Košířský hřbitov
Civilní činnost	zahradník
Vojenská kariéra
Hodnost	vojín
Doba služby	?–1918
Složka	Císařská armáda
Velel	oddíly Rumburské vzpoury
Války	První světová válka
	multimediální obsah na Commons

Vojín Vojtěch Kovář (26. listopadu 1885 Čepinec u Žinkov^[1] – 29. května 1918 Rumburk) byl voják rakouské císařské armády českého původu, civilním povoláním pomocný zahradník, který spolu se Stankem Vodičkou a Františkem Nohou stanul ve vedení tzv. Rumburské vzpoury. Po jejím potlačení byl o osm dnů později s dalšími odsouzen vojenským soudem a popraven.

Život

Mládí

Narodil se v obci Čepinec, pozdější součásti městyse Žinkovy na Plzeňsku. Vyučil se pomocným zahradníkem.

Vstup do armády

Se začátkem první světové války narukoval do rakouské armády, se kterým se přesunul k bojovému nasazení na východní frontu, přičemž patřil mezi pacifisticky naladěné vojáky.

Na jaře 1918 byl převelen do severočeského Rumburku, kde byl zařazen k 7. četě III. náhradní setniny složené především z vojáků z Plzeňska a tzv. hajmkamrů (mužů, kteří se vrátili z fronty, často z ruského zajetí a často již pod vlivem myšlenek bolševismu). Tito muži těžce snášeli nuzné podmínky v armádě, kterou nebrali za svou, a které se nijak výrazně od zajetí nelišily a nadále se zhoršovaly.

Rumburská vzpoura

V pondělí 20. května přišel k jednotce rozkaz o snížení dávek chleba na polovinu (denní příděl dvanáctiny veky) a zároveň rozkaz o odvelení hajmkamrů zpět na frontu. 65 vojáků III. náhradní setniny pod vedením Františka Nohy na to zareagovalo příchodem na ranní nástup na dvoře místních kasáren s nabitými zbraněmi. Kovář se záhy přidal jako jedna z vedoucích postav akce. Následně se vzbouřenci zmocnili velitelství celé rumburské posádky, kde se náhodou nacházel desátník-aspirant Stanislav Stanko Vodička, který sem přišel žádat o dovolenou. Vodička se k nim na základě nastalé situace a svých postojů rozhodl přidat, čímž se ve své aspirantské pozici stal de facto jediným důstojníkem, který se ke vzbouřencům připojil. Spolu s Kovářem tak František Noha a Stanko Vodička tvořili ústřední trojici velící povstání. Františka Nohu lze přímo označit za iniciátora a organizátora celé operace, do které Vodička vnesl rozměr boje za myšlenku české nezávislosti.

Bylo rozhodnuto, že zatímco část revoltujícího pluku obsadí Rumburk, Stanko Vodička a František Noha povedou oddíl, který v nedalekém Horním Jindřichově měl pro vzpouru získat mužstvo zde umístěné kulometné setniny. Spoléhali též, že se ke vzpouře připojí také vojáci královéhradeckého 18. pěšího pluku umístěného v České Lípě a povstání se nadále zvrhne v revoluci v celých Čechách. Povstalcům se podařilo obsadit Hajmu (pozdější Nový Bor), následně však stihl dorazit 18. pěší pluk a město obklíčil. Obě skupiny se k sobě přiblížily pod Chotovickým vrchem, Stanko Vodička vyrazil k loajálním oddílům s bílým šátkem, namísto vyjednávání byla však zahájena střelba. Řada vzbouřenců se před několikanásobnou přesilou dala na útěk, samotný Vodička měl pak při pohledu na hroutící se povstání své druhy k zastavení palby, aby se zabránilo zbytečným obětem, a spolu s nimi se pak dobrovolně vzdal. Mezi dalšími byl později zadržen i František Noha.

Soud a poprava

Vojenský soud v Rumburku určil Stanislava Vodičku, Františka Nohu a Vojtěcha Kováře za hlavní vůdce vzpoury. Dne 29. května 1918 v časných ranních hodinách byli na sportovním hřišti u místního hřbitova všichni tři zastřeleni. Vodička před popravou odmítl pásku přes oči se slovy, že ví, co udělal a proč to udělal. Popravu vykonali vojáci ze salcburského 59. pěšího regimentu, ostatky zastřelených byly uloženy na novoborském vojenském hřbitově.

Stanným soudem v Rumburku a Novém Boru byli k trestu smrti odsouzeni také Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla; ti byli popraveni zastřelením 29. května večer. Dalších přibližně 700 účastníků akce bylo buď posláno na frontu, nebo uvězněno v terezínské pevnosti.

Po vzniku Československa

Po vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918 byli uvěznění vzbouřenci propuštěni a popravení začali být připomínáni jako národní hrdinové. Těla popravených byla exhumována a pohřbena v důstojných hrobech na jiných místech. Vojtěch Kovář byl uložen do umělecky zpracovaného rodinného hrobu na Košířském hřbitově v Praze.

V umění

Roku 1928 vznikla jako připomínka desátého výročí vzpoury divadelní hra Stanko Vodička, vůdce rumburských rebelů od herečky a ředitelky kladenského divadla Božy Vodičkové-Olšovské, kde se postava Vojtěcha Kováře také objevuje. Václav Kaplický se v roce 1957 věnoval tomuto tématu v knize Rumburské povídky. Roku 1964 byl na motivy Rumburské vzpoury natočen film Hvězda zvaná Pelyněk režiséra Martina Friče a scenáristy Jiřího Procházky.

V Rumburku po něm byla pojmenována ulice, Vojtěcha Kováře.

Odkazy

Reference

↑ Žinkovy 18 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2021-07-06]. Dostupné online.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Vojtěch Kovář na Wikimedia Commons

[1] Žinkovy 18 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2021-07-06]. Dostupné online.

[1]