Přeskočit na obsah

Východní katolická liturgie: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Historie: doplnění čl.
Historie: doplnění čl.
Řádek 168: Řádek 168:
| datum přístupu = 2024-01-12
| datum přístupu = 2024-01-12
| vydavatel = syromalabarchurch.in. ''Syro-Malabar Church Internet Mission''
| vydavatel = syromalabarchurch.in. ''Syro-Malabar Church Internet Mission''
| jazyk = angličtina
}}</ref>

V roce 1964 byl na II. vatikánském koncilu vydán dekret Orientalium Ecclesiarum. Tento dokument se snažil zlepšit jednotu jak mezi latinskými a východními katolíky, tak mezi katolickou církví a východními křesťanskými církvemi, přičemž kladl nový důraz na charakteristické prvky jednotlivých tradic.<!-- 4 --><sup>:365</sup> Tyto prvky zahrnovaly nejen liturgii, ale také [[kanonické právo]] a autonomní správu. Z dekretu těžila věda o východní katolické spiritualitě a liturgii, což vedlo k tomu, že někteří východní katolíci „znovu objevili svá vlastní charakteristická [[Liturgické roucho|liturgická roucha]] a úkony.“<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Pronechen
| jméno = Joseph
| titul = 'Orientalium Ecclesiarum' at 50
| url = https://www.ncregister.com/news/orientalium-ecclesiarum-at-50-89vfiuk3
| datum vydání = 2014-11-24
| datum aktualizace = 2022-10-03
| datum přístupu = 2024-01-12
| vydavatel = ''[[National Catholic Register]]''
| jazyk = angličtina
| jazyk = angličtina
}}</ref>
}}</ref>

Verze z 12. 1. 2024, 15:17

Východní katolické církve katolické církve slouží liturgie pocházející z východního křesťanství, čímž se liší od většiny katolických liturgií, které se slaví podle latinského liturgického obřadu latinské církve. Některé z těchto církví sui iuris sice používají stejné liturgické obřadní rodiny jako jiné východní katolické církve a východní církve, které nejsou v plném společenství s Římem, ale každá z těchto církví si ponechává právo zavést vlastní kanonické normy, liturgické knihy a postupy pro obřadní slavení eucharistie, dalších svátostí a liturgie hodinek.[1]

Historicky vedlo napětí mezi latinskými katolíky a těmi, kdo slouží východní liturgii, k latinizaci, omezení nebo zákazu východní liturgie v katolické církvi. Od počátku 20. století papežové podporovali používání tradičních liturgií mezi východními katolíky a delatinizaci. Další důraz na východní katolickou liturgickou praxi byl kladen během Druhého vatikánského koncilu, kdy bylo v roce 1964 vydáno Orientalium Ecclesiarum.

Terminologie

Východní katolické církve jsou sice autonomní církve, které používají více liturgických obřadů, ale pro odlišení od latinské církve a jejích latinských liturgických obřadů se jim říká souhrnně „církve východního obřadu“.[2] Termín „obřad“ se používal také pro označení partikulárních církví sui iuris; dekrety II. vatikánského koncilu Orientalium Ecclesiarum z roku 1964 upřesnily, že v katolickém kontextu se „obřad“ vztahuje na konkrétní „liturgii, církevní disciplínu a duchovní dědictví“ dané skupiny křesťanů.[3][4]:369–370 Stále častěji se termín „obřad“ považuje za vhodnější pouze tehdy, když se hovoří o rodinách liturgických ritů[5]:63 nebo o obřadním slavení eucharistie, jiných svátostí a liturgických hodinek.[1][4]:375–376

Některé liturgické obřady používané východními katolíky mají více názvů, a to jak v rámci jedné církve, tak pro odlišení používání téhož obřadu různými církvemi.[6] Například v kontextu melchitské řeckokatolické církve se byzantský obřad nazývá také „řecký obřad“, zatímco melchitská bohoslužba podle tohoto obřadu se nazývá také „melchitský obřad“.[7][8] Kromě toho lze specifickou verzi byzantského obřadu používanou melchity označit jako melchitskou „recensi“ tohoto obřadu;[9] termín „použití“ se pro tento pojem používá také mezi jinými východními katolíky, například u maronitské církve jako obměna západosyrského obřadu.[10]:xv

Historie

Michail Rahoza, zastánce sjednocení pravoslavných křesťanů a katolíků

Byzantský ritus se pravidelně používal na územích sousedících s tradičně latinskými liturgickými oblastmi na jihu Apeninského poloostrova a na Sicílii po celé první tisíciletí, což bylo důsledkem helenizace klášterů a politických rozporů. Tato linie byzantské rituální praxe v rámci latinských diecézí přežívala v Reggio di Calabria až do počátku 18. století, ale postupně byla absorbována po přílivu albánských přistěhovalců v 15. století; tato pozdější linie tvoří historický základ italsko-albánské katolické církve.[11]

Metropolita kyjevský a celé Rusi Michail Rahoza se v posledních letech 16. století zasazoval o sjednocení pravoslavné církve s Římem podle podmínek Florentského koncilu.[12]:406-408 Brestská unie z let 1595–1596 byla dohodou mezi rusínskými členy pravoslavné církve o rozchodu s Konstantinopolí a o vstupu do plného společenství s papežem a katolickou církví. V rámci unie, která měla politickou i náboženskou povahu, sepsali pravoslavní eparchové seznam 35 ústupků, které měly zachovat jejich byzantskou liturgickou praxi.[13] Přijaté podmínky, zejména pokud jde o zachování byzantské liturgie a nevyžadování Filioque v rámci Nicejského vyznání víry, hodnotil historik Walter Frederic Adeney jako „pozoruhodně liberální“.[12]:408 Rusínská uniatská církev měla patřit k tělesům vzniklým z těch, kteří se stali katolíky v rámci této unie, a vyvinula se v Ukrajinskou řeckokatolickou církev, největší východní katolickou církev.[14]

Ostatní východní katolíci se setkali s podezíravým přístupem latinské církve k jejich liturgii a s rozsáhlým zaváděním liturgické latinizace, při níž byly latinské zvyklosti přidávány k domácímu rituálu nebo jej nahrazovaly. Mezi ně patřili maronité z Levanty a syrští křesťané z malabárského pobřeží Indie, kteří se nakonec stali syrsko-malabarskou katolickou církví.[15] Posledně jmenovaná skupina se latinskému vnucování bránila, což vedlo ke značnému schizmatu.[16]

V roce 1964 byl na II. vatikánském koncilu vydán dekret Orientalium Ecclesiarum. Tento dokument se snažil zlepšit jednotu jak mezi latinskými a východními katolíky, tak mezi katolickou církví a východními křesťanskými církvemi, přičemž kladl nový důraz na charakteristické prvky jednotlivých tradic.:365 Tyto prvky zahrnovaly nejen liturgii, ale také kanonické právo a autonomní správu. Z dekretu těžila věda o východní katolické spiritualitě a liturgii, což vedlo k tomu, že někteří východní katolíci „znovu objevili svá vlastní charakteristická liturgická roucha a úkony.“[17]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eastern Catholic liturgy na anglické Wikipedii.

  1. a b FORTESCUE, Adrian. Greek Rites. In: Catholic Encyclopedia. New York City: Robert Appleton Company, 1909. Dostupné online. Svazek 10. (angličtina)
  2. MCNAMARA, Edward. Eastern Rites and Orthodox [online]. Zenit Daily Dispatch. EWTN, 2009-07-21, rev. 2022-10-03 [cit. 2024-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  3. MARAIST, Zoey. What is an Eastern rite church? [online]. Arlington Catholic Herald. Diocese of Arlington, 2018-07-24, rev. 2022-11-03 [cit. 2024-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  4. a b LUYKX, Boniface. Thirty Years Later: Reflections on Vatican II's Unitotis Redintegrotio and Orientolium Ecclesiorum. Logos: A Journal of Eastern Christian Studies. Metropolitan Andrey Sheptytsky Institute of Eastern Christian Studies. 1993, čís. 34. Dostupné online. (angličtina) 
  5. ROCCASALVO, Joan L. The Eastern Catholic Churches: An Introduction to Their Worship and Spirituality. American Essays in Liturgy. Collegeville, MN: Liturgical Press, 1992. ISBN 0-8146-2047-7. (angličtina) 
  6. SHIPMAN, Andrew. Ruthenian Rite. In: Catholic Encyclopedia. New York City: Robert Appleton Company, 1912. Dostupné online. Svazek 13. (angličtina)
  7. Melkites [online]. Eparchy of Saint-Sauveur of Montréal, 2012, rev. 2022-10-03 [cit. 2024-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  8. DUGAN, George. Melkite Rite Mass Is Introduced Here To Roman Catholics [online]. New York Times, 1972-03-06, rev. 2022-10-03 [cit. 2024-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  9. Our Worship [online]. Pittsburgh, PA: Byzantine Catholic Seminary of SS. Cyril and Methodius, rev. 2022-09-08 [cit. 2024-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  10. ATTWATER, Donald. The Eastern Catholic Churches (Revised ed.). Milwaukee, WI: Bruce Publishing Company, 1937. (angličtina) 
  11. Tento článek obsahuje text z publikace, která je nyní veřejně dostupná: Italo-Greeks. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
  12. a b ADENEY, Walter F. The Greek and Eastern Churches. New York City: Charles Scribner's Sons – via Wikisource, 1908. Dostupné online. (angličtina) 
  13. CHYNCZEWSKA-HENNEL, Teresa. The Political, Social, and National Thought of the Ukrainian Higher Clergy, 1569–1700. Harvard Ukrainian Studies, Harvard Ukrainian Research Institute. 2002, roč. 26, čís. 1/4, s. 102. JSTOR 41036851. Dostupné online. (angličtina) 
  14. VELYKY, Atanasii. Greek Catholic church. In: Encyclopedia of Ukraine. University of Alberta: Canadian Institute of Ukrainian Studies, 1988. Svazek 2. (angličtina)
  15. LABOURT, Jérôme. Maronites. In: Catholic Encyclopedia. New York City: Robert Appleton Company, 1910. Dostupné online. Svazek 9. (angličtina)
  16. The Syro-Malabar Church: An Overview [online]. syromalabarchurch.in. Syro-Malabar Church Internet Mission, rev. 2023-01-20 [cit. 2024-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  17. PRONECHEN, Joseph. 'Orientalium Ecclesiarum' at 50 [online]. National Catholic Register, 2014-11-24, rev. 2022-10-03 [cit. 2024-01-12]. Dostupné online. (angličtina)