Zpytování svědomí: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 1. 10. 2011, 08:24

Zpytování svědomí je duchovní praktika, rozšířená v křesťanství, zejména v katolicismu. Spočívá v systematickém zkoumání a hodnocení správnosti vlastního života, hledání svých hříchů a cesty k jejich nápravě.

Jako osnova se k tomu většinou používá Desatero či sedm hlavních hříchů, často také jakési specializované dotazníky, tzv. zpovědní zrcadla, vytvořené jako pomůcka církevními představiteli - těch existuje velké množství, vycházejí knižně, časopisecky či na internetu, většinou s ohledem na předpokládannou životní situaci kajícníka (jsou např. zpovědní zrcadla pro děti, pro dospělé, pro manžele, pro kněze). Katechismus katolické církve (bod 1454) doporučuje pro tento účel také vhodné novozákonní texty, zvláště Kázání na hoře. Sv. Ignác z Loyoly navrhuje spíše chronologické zkoumání a postupné hodnocení jednotlivých slov, myšlenek a skutků, které kajícník vykonal za určité časové období (většinou jeden den), spojené s rozjímáním o povaze hříchu jako takového, i v jeho metodě zpytování svědomí se však Desatero, u řeholníků navíc texty jejich řeholí, používají jako námět k rozjímání o hříchu.^[1].

Zpytování svědomí v katolicismu může předcházet např. modlitba k Duchu svatému o vedení při zpytování svědomí, po zpytování následuje vyjádření lítosti nad vlastní hříšností a předsevzetí dále nehřešit.

V katolicismu je zpytování svědomí především přípravou a první fází svátosti smíření, ale má význam i samo o sobě. Katolický křesťan by měl zpytování svědomí provádět pravidelně, pokud možno každý večer (v denní modlitbě církve je při individuálním slavení součástí kompletáře, při společném slavení se ovšem nahrazuje za úkon kajícnosti). Doporučuje se také v pravoslaví a v některých formách protestantismu (zde se však vesměs nepoužívají zpovědní zrcadla). Praxe zpytování svědomí, zvláště před svatým přijímáním, má biblický základ a byla zřejmě rozšířena již v prvotní církvi (viz např. 1Kor 11, 28 (Kral, ČEP)). Katolická církev tuto praxi mnohokrát doporučila, jejím velkým propagátorem byl sv. Ignác z Loyoly, který je pokládal za nejdůležitější duchovní cvičení vůbec a navrhl také jeho specifickou formu.

Podobný úkon, nazývaný muḥāsabah, doporučují také muslimští teologové, zvláště Hasan al-Basrí^[2] a al-Muhásibí^[3]. Zde se vlastně jedná o rozjímání o posledním soudu spojené s hledáním způsobů, jak zlepšit svůj život. V mimonáboženském kontextu podobné pravidelné a systematické zkoumání vlastního života za účelem jeho zlepšení pěstovali například stoičtí filosofové.

Reference

↑ podrobný návod viz Duchovní cvičení body 32-43
↑ http://www.britannica.com/EBchecked/topic/256468/al-Hasan-al-Basri?anchor=ref177751
↑ http://www.britannica.com/EBchecked/topic/396533/al-Muhasibi#ref56485

Externí odkazy

[1] robný návod viz Duchovní cvičení body 32-43

[2] ttp://www.britannica.com/EBchecked/topic/256468/al-Hasan-al-Basri?anchor=ref177751

[3] ttp://www.britannica.com/EBchecked/topic/396533/al-Muhasibi#ref56485

[1]

[2]

[3]

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 '''Zpytování svědomí''' je duchovní praktika, rozšířená v [[křesťanství]], zejména v [[římskokatolická církev|katolicismu]]. Spočívá v systematickém zkoumání a hodnocení správnosti vlastního života, hledání svých [[hřích]]ů a cesty k jejich nápravě.
-Jako osnova se k tomu většinou používá [[Desatero]] či [[sedm hlavních hříchů]], často také jakési dotazníky, tzv. [[svátost smíření#Zpovědní zrcadlo|zpovědní zrcadla]], vytvořené jako pomůcka církevními představiteli na teologickém základě - těch existuje velké množství, vychází knižně, časopisecky či na [[internet]]u, většinou specializovaně s ohledem na předpokládannou životní situaci kajícníka (jsou např. zpovědní zrcadla pro děti, pro dospělé, pro manžele, pro kněze). Sv. [[Ignác z Loyoly]] doporučuje spíše [[chronologie|chronologické]] zkoumání a postupné hodnocení jednotlivých skutků, kterých se kajícník dopustil za určité časové období, spojené s rozjímáním o povaze hříchu jako takového<ref>podrobný návod viz ''Duchovní cvičení'' body 32-44</ref>.
+Jako osnova se k tomu většinou používá [[Desatero]] či [[sedm hlavních hříchů]], často také jakési specializované dotazníky, tzv. [[svátost smíření#Zpovědní zrcadlo|zpovědní zrcadla]], vytvořené jako pomůcka církevními představiteli - těch existuje velké množství, vycházejí knižně, časopisecky či na [[internet]]u, většinou s ohledem na předpokládannou životní situaci kajícníka (jsou např. zpovědní zrcadla pro děti, pro dospělé, pro manžele, pro kněze). [[Katechismus katolické církve]] (bod 1454) doporučuje pro tento účel také vhodné [[Nový zákon|novozákonní]] texty, zvláště [[Kázání na hoře]]. Sv. [[Ignác z Loyoly]] navrhuje spíše [[chronologie|chronologické]] zkoumání a postupné hodnocení jednotlivých slov, myšlenek a skutků, které kajícník vykonal za určité časové období (většinou jeden den), spojené s rozjímáním o povaze hříchu jako takového, i v jeho metodě zpytování svědomí se však Desatero, u řeholníků navíc texty jejich řeholí, používají jako námět k rozjímání o hříchu.<ref>podrobný návod viz ''Duchovní cvičení'' body 32-43</ref>.
-Zpytování svědomí v katolicismu může předcházet modlitba k [[Duch svatý|Duchu svatému]] o vedení při zpytování svědomí, a následuje vyjádření lítosti nad vlastní hříšností a předsevzetí dále nehřešit.
+Zpytování svědomí v katolicismu může předcházet např. modlitba k [[Duch svatý|Duchu svatému]] o vedení při zpytování svědomí, po zpytování následuje vyjádření lítosti nad vlastní hříšností a předsevzetí dále nehřešit.
-V katolicismu je zpytování svědomí především přípravou a první fází [[svátost smíření|svátosti smíření]], ale má význam i samo o sobě. Katolický křesťan by měl zpytování svědomí provádět pravidelně, pokud možno každý večer (v [[denní modlitba církve|denní modlitbě]] je při individuálním slavení součástí [[kompletář]]e, při společném slavení se nahrazuje za [[Mea culpa|úkon kajícnosti]]), doporučuje ji také [[pravoslavná církev]] a některé formy [[protestantismus|protestantismu]] (zde se však vesměs nepoužívají zpovědní zrcadla). Praxe zpytování svědomí, zvláště před [[svaté přijímání|eucharistií]], má biblický základ a byla zřejmě rozšířena již v prvotní církvi (např. {{Citát bible|1Kor|11|28}}). Katolická církev tuto praxi mnohokrát doporučila, jejím velkým propagátorem byl sv. Ignác z Loyoly, který jej pokládal za nejdůležitější duchovní cvičení vůbec a navrhl také jejich specifickou formu.
+V katolicismu je zpytování svědomí především přípravou a první fází [[svátost smíření|svátosti smíření]], ale má význam i samo o sobě. Katolický křesťan by měl zpytování svědomí provádět pravidelně, pokud možno každý večer (v [[denní modlitba církve|denní modlitbě církve]] je při individuálním slavení součástí [[kompletář]]e, při společném slavení se ovšem nahrazuje za [[Mea culpa|úkon kajícnosti]]). Doporučuje se také v [[pravoslavná církev|pravoslaví]] a v některých formách [[protestantismus|protestantismu]] (zde se však vesměs nepoužívají zpovědní zrcadla). Praxe zpytování svědomí, zvláště před [[svaté přijímání|svatým přijímáním]], má biblický základ a byla zřejmě rozšířena již v prvotní církvi (viz např. {{Citát bible|1Kor|11|28}}). Katolická církev tuto praxi mnohokrát doporučila, jejím velkým propagátorem byl sv. Ignác z Loyoly, který je pokládal za nejdůležitější duchovní cvičení vůbec a navrhl také jeho specifickou formu.
-Podobný úkon, nazývaný muḥāsabah, a spočívající  doporučují také [[islám|muslimští]] teologové, zvláště [[Hasan al-Basrí]]<ref>http://www.britannica.com/EBchecked/topic/256468/al-Hasan-al-Basri?anchor=ref177751</ref> a [[al-Muhásibí]]<ref>http://www.britannica.com/EBchecked/topic/396533/al-Muhasibi#ref56485</ref>. Zde jde vlastně o rozjímání o [[poslední soud|posledním soudu]] spojené s hledáním způsobů, jak zlepšit svůj život. V mimonáboženském kontextu podobné pravidelné a  systematické zkoumání vlastního života za účelem jeho zlepšení pěstovali například [[stoicismus|stoičtí]] filosofové.
+Podobný úkon, nazývaný muḥāsabah, doporučují také [[islám|muslimští]] teologové, zvláště [[Hasan al-Basrí]]<ref>http://www.britannica.com/EBchecked/topic/256468/al-Hasan-al-Basri?anchor=ref177751</ref> a [[al-Muhásibí]]<ref>http://www.britannica.com/EBchecked/topic/396533/al-Muhasibi#ref56485</ref>. Zde se vlastně jedná o rozjímání o [[poslední soud|posledním soudu]] spojené s hledáním způsobů, jak zlepšit svůj život. V mimonáboženském kontextu podobné pravidelné a systematické zkoumání vlastního života za účelem jeho zlepšení pěstovali například [[stoicismus|stoičtí]] filosofové.
 == Reference ==