Kořen
Kořen (radix) je nečlánkovaný rostlinný vegetativní orgán, který nenese listy ani šupiny. Zpravidla je podzemní[1] a heterotrofní, tzn. neprovozující fotosyntézu.[2] Kořenem čerpá rostlina z půdy vodu s rozpuštěnými minerálními živinami a upevňuje se v půdě. Druhotně se kořen uplatňuje i jako zásobní orgán, orgán vegetativního rozmnožování a při symbióze s jinými rostlinami.
Kořen se vyskytuje u většiny vyšších rostlin a spolehlivé doklady o něm existují již ze siluru.[3] Funkčně obdobnými orgány jsou například rhizoidy u mechů a hub či rhiziny u lišejníků.
Stavba
Mladé kořeny jsou tenké a vyznačují se tzv. primární stavbou, která na příčném řezu obsahuje rhizodermis, primární kůru (exodermis, mezodermis, endodermis) a zcela uprostřed je střední válec s pericyklem a radiálními cévními svazky. Později však kořeny nahosemenných či například dvouděložných dřevnatých rostlin potřebují tloustnout, načež takový kořen označujeme jako sekundární. Sekundární kořen má jiný typ cévního svazku (viz stélé), vzniká v něm sekundární dřevo a sekundární lýko, krycím pletivem se stává druhotná kůra neschopná přijímat živiny a, co je nejdůležitější, mezi dřevem a lýkem vzniká dělivé pletivo kambium, jehož činností přirůstá dřevo a lýko.[2]
Růst a vývin
Růst kořene je většinou pozitivně geotropický, neboť roste směrem dolů díky vnímání gravitace. Jen vzácně se objevuje negativní geotropismus (kořeny mangrove). Typický pozitivně geotropický růst způsobují škrobová zrna v kořenových buňkách, tzv. statolity. Tato zrna se sedimentují vlivem gravitace na nejnižším místě buňky a navozují zde řízené vylučování hormonu auxinu.[2]
Kořen dorůstá tzv. vzrostným vrcholem, krytým čepičkou (kalyptra). Hned za nimi se u většiny rostlin nacházejí vlastní orgány, sloužící k sání vody a získávání živin. Jedná se o tzv. kořenové vlásky. Jejich životnost je poměrně krátká a jsou nahrazovány novými, nacházejícími se dále vpředu a to v důsledku pokračujícího růstu kořenů.
Kořen má proto obvykle na svém konci viditelné tři zóny. První je složena z dělivých pletiv a neustále se dělí. Druhá vzniká z té první a nachází se poněkud výše na kořeni – na ní dochází k prodlužování buněk. Konečně třetí zóna je diferenciační, dochází v ní zejména ke vzniku kořenového vlášení.[2]
Funkce
Kořen má zejména tyto funkce:
- Přijímá vodu a minerály a slouží jako zásobárna živin
- Rostlinu zásobuje (přivádí rozpuštěné minerální látky a vodu do rostliny)
- Upevňuje rostlinu v půdě
- Někdy může sloužit i k vegetativnímu rozmnožování (dělení trsů)
Metamorfózy kořene
Kořeny mohou v průběhu fylogenetického vývoje měnit svou funkci; tomu poté odpovídá jejich vnitřní stavba a změněný tvar.
- kořenová hlíza – ztlustlý kořen, který převzal funkci zásobní, např. povijnice batátová (Ipomoea batatas) a jiné batáty, orsej (např. Ficaria bulbifera), jiřiny apod.
- bulva – vznikne tehdy, pokud se na tvorbě hlízy účastní i část stonku (hypokotyl); zásobní orgán typický pro řepu, mrkev, ředkvičku apod.
- příčepivé kořeny – slouží rostlinám k přichycování k podkladu; zarůstají do nerovností v povrchu (např. břečťan popínavý – Hedera helix)
- stahovací (kontraktilní) kořeny – časté u dvouděložných i jednoděložných rostlin; báze prýtu je kontrakcí kořene stažena k povrchu nebo pod povrch půdy, a tím nastanou optimální podmínky ke vzniku adventivních kořenů (vojtěška, řepa, cibule jednoděložných rostlin, např. tulipán aj.)
- chůdovité kořeny – slouží k podpoře rostlin na zbahněných nebo sypkých půdách, např. v bahenních pralesích; vyskytují také u palem (čeleď arekovité, Arecaceae) rodu Socratea (Socratea exorrhiza aj.) a Iriartea (Iriartea deltoidea) v nížinách a podhorských polohách na svazích And přibližně do 1400 m n. m. nebo u palmy Cyphophoenix fulcita rostoucí na skalnatém terénu v Nové Kaledonii[4]
- vzdušné kořeny – slouží především epifytům k sání vodních par, někdy mají také asimilační funkci (např. některé pokojové rostliny pocházející z tropů, jako je Monstera, Philodendron, Vanilla – vanilka apod.); vypadají jako provazce
- dýchací kořeny – ční z půdy nebo bahna a čerpají kyslík; vyskytují se u bažinatých rostlin (např. tisovec dvouřadý – Taxodium distichum) a u obojživelné keřové a stromové vegetace mangrove
- asimilační kořeny – kořeny přejímají funkci listů (např. u některých epifytických orchidejí); u haluchy vodní a kotvice plovoucí zezelenávají kořeny plovoucí na hladině
Vzdušné kořeny hybridu orchideje Phalaenopsis.
U parazitů se vyskytují tzv. haustoria, která z těla hostitele čerpají vodu s minerálními látkami i asimiláty vedené lýkem (např. kokotice). Naproti tomu poloparazité vytvářejí tzv. pohružovací kořeny, které jsou přiloženy ve stonku hostitele k elementům dřeva, z nichž čerpají pouze vodu s minerálními látkami (např. jmelí a ochmet).[5]
Typy kořene
- kořen hlavní (primární),
- kořen kůlový – kolmo dolů rostoucí kořen trvale předčí kořeny postranní co do síly (např. borovice)
- kořeny srdčité – jestliže některé silné, šikmo dolů rostoucí kořeny, přebírají vedlejší úlohu ve vývoji zaostávajícího kořene hlavního (např. buk lesní)
- kořeny ploché – rozvíjejí se a talířovitě rozprostírají ve vrchních vrstvách půdy (např. smrk)
Hlízky symbiotických bakterií
Na kořenech některých rostlin (motýlokvěté, olše, cykasy, rakytník řešetlákový, voskovník obecný, aj.) najdeme hlízovité a korálovité výrůstky, pravidelně vytvářené bakteriemi. Tzv. kořenové hlízky, které slouží příjmu dusíku ze vzduchu, pak při rozpadu obohacují půdu vázaným dusíkem. U stromů jsou téměř všechny kořeny opředeny houbovou pletí, která přispívá k jejich výživě (podhoubí neboli mykorrhiza).
Korálovité kořeny
Křehké korálovité (též koraloidní[6]) kořeny u cykasů jsou stálým útvarem vytvářeným v symbióze se sinicemi rodu Nostoc nebo Trichormus,[7], případně Anabaena a další.[8] Koraloidní kořeny mohou být osídleny i baktériemi (Bacterium radicola, Azotobacter sp.) a mikorrhizními houbami.[8] Tyto kořeny poté v místech s chudou půdou, kde cykasy obvykle rostou, dodávají rostlinám dusík. Současně produkují neurotoxin BMAA, který se usazuje především uvnitř semen.
Odkazy
Reference
- ↑ ČERNOHORSKÝ, Zdeněk. Základy rostlinné morfologie. Praha: SPN, 1967.
- ↑ a b c d VINTER, Vladimír. Rostliny pod mikroskopem; základy anatomie cévnatých rostlin. 2. vyd. Olomouc: [s.n.], 2009.
- ↑ Wright, V. P. Paleosols: their Recognition and Interpretation. Oxford: Blackwell, 1986.
- ↑ ZELENÝ, Václav. Chůdovité kořeny palem. Živa. 2009, č. 2, s. 67. Přístup také z: http://ziva.avcr.cz/2009-2/chudovite-koreny-palem.html
- ↑ [KREJČÍ, Petra]. Obecná botanika [studijní pomůcka]. Brno: Mendelova univerzita, 28. dubna 2008 21:31:09 [cit. 17. 7. 2019]. Dostupné z: http://web2.mendelu.cz/af_211_multitext/obecna_botanika/texty-organologie-metamorfozy_korene.html
- ↑ ŠNAJDROVÁ, Tereza. Postranní kořeny a kořenové hlízky - podobnosti a rozdíly. Praha. bakalářská práce. Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Katedra experimentální biologie rostlin. Vedoucí práce Soukup, Aleš. Dostupné online.
- ↑ JONES, David Lloyd; STEVENSON, Dennis Wm. Cycads of the world. Washington (D.C.): Smithsonian institution press, 2002. ISBN 1-56098-220-9.
- ↑ a b GLOSER, Jan. Miniaturní cykasy z rodu Zamia na Kubě. živa. Roč. 1983, čís. 6, s. 203–204.
Literatura
- Reisenauer R. et al.: CO JE CO? (1) Příručka pro každý den. Pressfoto – vydavatelství ČTK, Praha, 1982
- Encyklopedie CoJeCo: kořen
- Prof. Dr. Gottfried Amann: Stromy a keře lesa, nakladatelství J. Steinbrener Vimperk, 1997
Související články
Externí odkazy
- Wurzelatlas mitteleuropäischer Waldbäume und Sträucher
Obrázky, zvuky či videa k tématu kořen na Wikimedia Commons 
Téma Kořen ve Wikicitátech
Slovníkové heslo kořen ve Wikislovníku
