Přeskočit na obsah

Tiktaalik

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(rozdíl) ← Starší revize | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější revize → (rozdíl)
Jak číst taxoboxTiktaalik
Stratigrafický výskyt: Pozdní devon
alternativní popis obrázku chybí
Model tiktaalika v muzejní expozici.
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasvaloploutví (Sarcopterygii)
NadřádTetrapodomorpha
ŘádElpistostegalia
RodTiktaalik
Daeschler, Shubin & Jenkins, 2006
Druhy
  • †Tiktaalik roseae
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tiktaalik byl rod pozdně devonské svaloploutvé ryby, žijící v době před asi 380 miliony let. Struktura jejích předních ploutví naznačuje, že se mohla pohybovat na souši, bývá proto pokládána za spojovací článek mezi rybami a tetrapody.[1] Někdy se s nadsázkou hovoří o rybě, která umí dělat kliky. Má mnohem blíže k tetrapodům (nemá ale ještě prsty), než k jakékoli rybě včetně latimérie a bahníka. Patří do skupiny zvané Tetrapodomorpha, spolu se svými příbuznými jako např. Eusthenopteron a stejně jako obojživelníci, plazi, ptáci a savci.

Anatomie a paleoekologie

[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od jakékoliv dnešní ryby dokázal otáčet hlavou bez ohledu na trup.[2] Tiktaalik postrádal hřbetní ploutev, tukovou ploutvičku, postrádal také břišní ploutev. Měl malou ocasní ploutev, prsní ploutev a řitní ploutev. Měl poměrně silné ploutve, kterými se zřejmě dokázal pohybovat i po souši, ale jen krátce. To se mu mohlo hodit, když musel přejít z vysychajícího jezírka do jiného, nebo když zaútočila nějaká dravá ryba. Tiktaalik dorůstal délky od 1 do 3 metrů, tělo měl kryté tuhými šupinami. Byl to dravec s plochou hlavou a ostrými zuby. Žil v mělkých pobřežních vodách, na pevninu se patrně uchyloval pouze před útoky větších ryb. Dýchal plícemi i žábrami.

Otázkou je také zpracování potravy lebkou tohoto primitivního tetrapoda. Podle novějších výzkumů byl pravděpodobně na pomezí sátí detritu z vody a jakéhosi jednoduchého kousání.[3]

Schéma přechodu od ryb k obojživelníkům

Pozůstatky tohoto živočicha byly objeveny v létě 2004 na Ellesmerově ostrově v říčních usazeninách z doby před 380 miliony let (tehdy se Kanadské arktické souostroví nacházelo v blízkosti rovníku). Dostal jméno Tiktaalik, což v jazyce místních Inuitů znamená cosi jako velká říční ryba, u nás název odpovídá mníkovi. Formálně byl typový druh T. roseae popsán roku 2006.[4]

V populární kultuře

[editovat | editovat zdroj]

Tiktaalik je tak unikátní, že se objevuje v množství knih a dokumentů, které byly psány či natáčeny po jeho objevu. Objevuje se například v dokumentu Triumf obratlovců od Davida Attenborougha, konkrétně v prvním díle s názvem „Z moří do oblak“, kde je vyobrazen podle pravděpodobné teorie jako predátor mělčin a tvor schopný se pohybovat i po souši. Nalezneme jej také v  „Armageddonu zvířecí říše“, kde je vyobrazen jako tvor žijící o 15 milionů let později, než ve skutečnosti žil. Je také v množství knih, např. v knize jednoho z objevitelů Neila Shubina Ryba v nás a v jeho stejnojmenném třídílném videodokumentu.

V písni Endless Forms Most Beautiful stejnojmenného alba finské symfonic metalové skupiny Nightwish je tiktaalik také zmíněn. Celé album je inspirováno vývojem druhů.

  1. http://www.rozhlas.cz/leonardo/priroda/_zprava/tiktaalik-prukopnik-zivota-na-sousi--238632
  2. Thomas A. Stewart, Justin B. Lemberg, Emily Hillan, Isaac Magallanes, Edward B. Daeschler & Neil H. Shubin (2023). Axial regionalization in Tiktaalik roseae and the origin of quadrupedal locomotion. bioRxiv 2023.01.11.523301 (preprint). doi: https://doi.org/10.1101/2023.01.11.523301
  3. Justin B. Lemberg, Edward B. Daeschler, and Neil H. Shubin (2021). The feeding system of Tiktaalik roseae: an intermediate between suction feeding and biting. Proceedings of the National Academy of Sciences. 118(7): e2016421118. doi: https://doi.org/10.1073/pnas.2016421118
  4. Daeschler, E. B.; Shubin, N. H. and Jenkins, Jr., F. A. (2006). A Devonian tetrapod-like fish and the evolution of the tetrapod body plan. Nature, 440: 757-763.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]