Magion
| Magion 1 | ||
|---|---|---|
| Popis | ||
| Výrobce: | Ústav fyziky atmosféry Akademie věd ČR | |
| Úloha: | Průzkum MAGnetosféry a IONosféry | |
| Rozměry | ||
| Délka: | 30 cm | |
| Šírka: | 30 cm | |
| Výška: | 15 cm | |
| Hmotnost: | 15 kg | |
| Parametry dráhy | ||
| Sklon: | 82,96° | |
| Perigeum: | 406 km | |
| Apogeum: | 1764 km | |
| Perioda: | 96,4 min | |
Magion je názvem řady malých geofyzikálních družic země určených k výzkumu parametrů MAGnetického pole, IONosféry a plazmatu v okolí země. Tyto družice byly vyvinuty v Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR a od roku 1978 vypouštěny společně s většími satelity programu Interball nebo s družicemi v rámci mezinárodního programu Interkosmos. Pohybovaly se po protáhlých eliptických drahách, které procházely oblastmi se zvýšeným zářením a ve své největší vzdálenosti zasahovaly až za pás geostacionárních družic.
Komunikaci s družicemi udržovala česká komunikační radiová stanice v Panské Nové Vsi.
Magion 1
Byl vypuštěn 24. října 1978 ze sovětského arktického kosmodromu Plesetsk nosnou raketou Kosmos-3M společně s mateřskou družicí Interkosmos-18. Po umístění na dráze byly její parametry:
Družice měla tvar kvádru o rozměrech 30x30x16 cm a hmotnost 15 kg. Z tohoto tělesa vyčnívaly do prostoru komunikační antény a prvky čidel. Povrch byl pokryt panely napájecích solárních článků. Stabilizaci družice v prostoru zabezpečoval magnetický systém interakcí se zemským magnetickým polem. Mezi palubní vybavení patřil telemetrický vysílač v pásmu 137 MHz o výkonu 250 mW a vysílač v pásmu 400 MHz o výkonu 1,5 W. Pro povelování a řízení družice sloužil 24kanálový systém s přijímačem na frekvenci 149 MHz. Přístroje pro měření fyzikálních charakteristik byly představovány Geiger-Mullerovým počítačem záření, měřičem nízkofrekvenčního elektomagnetického pole, 16-ti kanálovým frekvenčním analyzátorem a experimentem s měřením elektrického a magnetického pole do frekvence 16 kHz.
Magion 1 ukončil svoji výzkumnou činnost 10. září 1981 kdy vstoupil do hustých vrstev atmosféry a shořel.
Magion 2
Magion 2 byl vypuštěn 28. září 1989 rovněž z kosmodromu Plesetsk, ale s využitím nosné rakety Cyklon 3. Jeho mateřskou družici představoval Intercosmos 24. Po umístění na dráze byly parametry dráhy družice:
Družice byla oproti Magionu 1 podstatně větší. Byla tvořena 26-stěnem a měla téměř kulový tvar. Její hmotnost dosahovala 50 kg. Díky větší ploše satelitu a solárních článků se zvýšilo množství generované elektrické energie na 12 W. Byla vybavena třísložkovým a jednosložkovým magnetometrem, rádiovým spektrometrem, 3 plazmovými sondami, analyzátory energetických částic a vlnovým experimentem.
Magion 3
Magion 3 byl vypuštěn 18. prosince 1991 z kosmodromu Plesetsk s využitím nosné rakety Cyklon 3 společně s družicí Intercosmos 25. Po umístění na dráze byly parametry dráhy družice:
Družice byla rozměrově i vybavením téměř shodná s Magionem 2, hmotnost se zvýšila na 52 kg. Rovněž přístrojové vybavení bylo podobné, přibyl fotometr pro měření optických emisí vnější atmosféry Země.
Magion 4
Magion 4 byl vypuštěn 3. srpna 1995 z kosmodromu Plesetsk s využitím nosné rakety Molnya společně s družicí Interbol-1. Po umístění na dráze byly parametry dráhy družice:
Družice byla rozměrově i vybavením téměř shodná s Magionem 2 a 3, hmotnost se zvýšila na 59 kg. Rovněž přístrojové vybavení bylo podobné, přibyl rentgenový fotometr a dvousložková Langmuirova sonda.
Magion 5
Magion 4 je zatím poslední družicí této řady. Byl vypuštěn 29. srpna 1996 z kosmodromu Plesetsk s využitím nosné rakety Molnya společně s družicí Interbol-2. Po umístění na dráze byly parametry dráhy družice:
Družice byla rozměrově i vybavením téměř shodná s předchozími družicemi, hmotnost se zvýšila na 62 kg. Přístrojové vybavení bylo podobné, přibyl analyzátor chladného plasmatu a 2 kamery pro snímání noční strany země.
Krátce po dosažení oběžné dráhy však bylo s družicí straceno spojení neboť správně nefungoval solární napájecí systém a došlo k vybití palubních akumulátorů. Družice tak byla brána za mrtvou a jen občas bylo prováděno povelové vysílání aktivačních signálů. Po téměř 20 měsících marného čekání náhle 8. května 1998 družice opět procitla a začala na zemi odesílat vědecká data. Předpokládá se, že závada odezněla díky opakovanému tepelnému zahřívání slunce a případnému přepálení zkratovaných spojů.