Te Deum laudamus
Te Deum laudamus (Tebe Boha chválíme) jsou začáteční slova latinského slavnostního hymnu, který složil svatý Ambrož, biskup v Miláně v Itálii a která dala název celé skladbě, označované častěji zkráceným názvem Te Deum.
Vznik
Tradice připisuje autorství svatému Ambrožovi a svatému Augustinovi. Podle tohoto podání hymnus vznikl u příležitosti Augustinova křtu, jehož svátost mu v roce 387 udělil Ambrož. Někteří současní badatelé pochybují o reálnosti této verze a autorství připisují srbskému biskupu Nicetasovi. Další badatelé však zpochybňují i tuto hypotézu a domnívají se, že chvalozpěv vznikl sloučením dvou starších hymnů, jednoho ke chvále Boha Otce a druhého Boha Syna; podle tohoto schématu druhý z nich začíná veršem Tu rex gloriae, Christe.
Určení textu
Text je určen pro slavnostní příležitosti jako vyjádření díků Bohu. Zpívá se na závěr slavnostních bohoslužeb nebo pobožností, případně je přivtělen jako závěrečná část k některým částem modlitby breviáře (v „Modlitbě se čtením“).
Vděčná modlitba Te Deum je spojena s částečnými odpustky, s plnomocnými, pokud se ji věřící modlí veřejně v poslední den roku. [1]
Text
Originální latinský text
Dílo [[:s:{{{jazyk}}}:{{{dílo}}}|{{{dílo}}}]] ve Wikizdrojích (ISO 639-1? V jazyce "{{{jazyk}}}")
Te Deum laudamus:
te Dominum confitemur.
Te aeternum Patrem
omnis terra veneratur.
Tibi omnes Angeli;
tibi caeli et universae Potestates;
Tibi Cherubim et Seraphim
incessabili voce proclamant:
Sanctus, Sanctus, Sanctus, Dominus
Deus Sabaoth.
Pleni sunt caeli et terra
maiestatis gloriae tuae.
Te gloriosus Apostolorum chorus,
Te Prophetarum laudabilis numerus,
Te Martyrum candidatus laudat exercitus.
Te per orbem terrarum
sancta confitetur Ecclesia,
Patrem immensae maiestatis:
Venerandum tuum verum et unicum Filium;
Sanctum quoque Paraclitum Spiritum.
Tu Rex gloriae, Christe.
Tu Patris sempiternus es Filius.
Tu ad liberandum suscepturus hominem,
non horruisti Virginis uterum.
Tu, devicto mortis aculeo, aperuisti
credentibus regna caelorum.
Tu ad dexteram Dei sedes, in gloria Patris.
Iudex crederis esse venturus.
Te ergo quaesumus, tuis famulis subveni:
quos pretioso sanguine redemisti.
Æterna fac cum sanctis tuis in gloria numerari.
Salvum fac populum tuum,
Domine, et benedic hereditati tuæ.
Et rege eos, et extolle illos usque in æternum.
Per singulos dies benedicimus te;
Et laudamus Nomen tuum in sæculum, et in sæculum sæculi.
Dignare, Domine, die isto sine peccato nos custodire.
Miserere nostri domine, miserere nostri.
Fiat misericordia tua,
Domine, super nos,quemadmodum speravimus in te.
In te, Domine, speravi:
non confundar in æternum.
Český překlad
CHYBA: {{Wikizdroje}} — Nespecifikovaný typ odkazu. Použijte některý z parametrů „autor“, „dílo“, „kategorie“, „rozcestník“, „edice“.
Bože, tebe chválíme, tebe, Pane, velebíme.
Tebe, věčný Otče, oslavuje celá země.
Všichni andělé, cherubové i serafové,
všechny mocné nebeské zástupy bez ustání volají:
Svatý, Svatý, Svatý, Pán, Bůh zástupů.
Plná jsou nebesa i země tvé vznešené slávy.
Oslavuje tě sbor tvých apoštolů,
chválí tě velký počet proroků,
vydává o tobě svědectví zástup mučedníků;
a po celém světě vyznává tě tvá církev:
neskonale velebný, všemohoucí Otče,
úctyhodný Synu Boží, pravý a jediný,
božský Utěšiteli, Duchu svatý,
Kriste, Králi slávy, tys od věků Syn Boha Otce;
abys člověka vykoupil,
stal ses člověkem a narodil ses z Panny;
zlomil jsi osten smrti a otevřel věřícím nebe;
sedíš po Otcově pravici a máš účast na jeho slávě.
Věříme, že přijdeš soudit, a proto tě prosíme:
přispěj na pomoc svým služebníkům,
vždyť jsi je vykoupil předrahou krví;
dej, ať se radují s tvými svatými ve věčné slávě.
Zachraň, Pane, svůj lid, žehnej svému dědictví,
veď ho a stále pozvedej.
Každý den tě budeme velebit
a chválit tvé jméno po všechny věky.
Pomáhej nám i dnes,
ať se nedostaneme do područí hříchu.
Smiluj se nad námi, Pane, smiluj se nad námi.
Ať spočine na nás tvé milosrdenství,
jak doufáme v tebe.
Pane, k tobě se utíkáme, ať nejsme zahanbeni navěky.
(Kancionál, společný zpěvník českých a moravských diecézí, Katolický týdeník, s. r. o., Praha, 2004 - číslo 061).
Mimo výše uvedeného neveršovaného překladu se užívá také několik básnických parafrází.
Zhudebnění textu
Hymnus po staletí zhudebňovala řada skladatelů:
Renesance
- Jacob Praetorius starší († 1586)
- Giovanni Pierluigi da Palestrina († 1594)
Baroko
- Heinrich Schütz (1585–1672)
- Jiří Melcl (1624–1693)
- Jean-Baptiste Lully (1632–1687) – pří slavnostním uvedení skladby 8. ledna 1687 se zranil ozdobnou holí, kterou udával takt; v důsledku toho dostal infekci, které zanedlouho 22. března přes amputaci zasažených prstů na noze podlehl
- Dietrich Buxtehude (1637–1707) – K 218 für Orgel
- Marc-Antoine Charpentier (1643–1704) – snad nejznámější verze Te Deum, od roku 1954 znělka Eurovize
- Henry Purcell (1659–1695) – jde o první anglické Te Deum s orchestrálním doprovodem. Jedno z posledních Purcellových děll.
- Louis Marchand (1669–1732)
- Jan Dismas Zelenka (1679–1745)
- Domenico Giuseppe Scarlatti (1685–1757)
- Georg Friedrich Händel (1685–1759)
- Johann Adolf Hasse (1699–1785)
- Johann Christian Bach (1735–1782) – Te Deum (v Miláně 1761)
Období Vídeňské klasiky
- Joseph Haydn (1732–1809)
- Antonio Salieri (1750–1826)
- Johann Gottfried Schicht (1753–1823) – zkomponoval čtyři skladby Te Deum
- Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791)
- Vincenzo Righini (1756–1812)
- Jan Theobald Held (1770–1851)
- Christoph Ernst Friedrich Weyse (1774–1842)
- Karol Kurpiński (1785–1857)
Romantismus
- Hector Berlioz (1803–1869)
- Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847)
- Otto Nicolai (1810–1849)
- Ferenc Liszt (1811–1886)
- Giuseppe Verdi (1813–1901)
- Friedrich Kiel (1821-1885)
- Anton Bruckner (1824–1896)
- Georges Bizet (1838–1875)
- Antonín Dvořák (1841–1904) – Te Deum, op. 103