Wikipedista:Vaclav krouzek/Pískoviště

Slovo rasa se v souvislosti s lidmi používá jako označení velkých skupin lidí, spojených shodnými znaky. Původně šlo zejména o stejný jazyk a kulturní znaky, v první polovině 18. století se důraz přenesl na shodu fyziologických rysů, jako je barva pleti a tvar či vzhled hlavy. V antropologii se pojem rasa používal od konce 17. století až do pozdního 20. století, od 19. století často jako synonymum pro lid. Kromě toho se různé koncepty rasy objevily také v etnologii a sociologii. V obecné debatě jsou lidé stále rozdělováni do tří ras (europoidní, mongoloidní, negroidní), tyto kategorie jsou však vědci zpochybňovány, protože vzhledové rozdíly mezi „europoidními“ a jinými „rasami“ reprezentují jen zlomek dědičných znaků DNA, které dle studií u lidí vznikaly nezávisle postupnou adaptací na klima a prostředí. Na rasy vědci nahlíží spíše jako na sociologický termín, přesněji jako na sociální konstrukt.

Dělení lidstva do určitého počtu poměrně stejnorodých a navzájem odlišných ras se označují jako rasové teorie. Rasových teorií existuje velké množství a byly velmi vlivné především v 19. a na začátku 20. století. Rasy byly odlišovány především na základě vnějších (fenotypových) charakteristik, jako je barva kůže, ochlupení nebo tvar lebky. Často se předpokládaly nebo tvrdily také další rozdíly charakteru a schopností příslušníků ras, obvykle spojené s hodnocením, při kterém se rozlišovaly údajně vyšší a nižší lidské rasy (rasismus) a hledaly vztahy mezi rasovými charakteristikami a stupněm kulturního rozvoje. Používání tohoto termínu ve vědeckých kruzích je proto často vnímáno jako problematické a zavádějící. V současné době panuje většinový vědecký postoj, že rasové teorie jsou překonané, zastaralé a vědecky neudržitelné, přestože vědci uznávají, že se lidé můžou dělit do určitých skupin. Mnohdy je tak v závislosti na kontextu nahrazováno konkrétnějšími a více vypovídajícími označeními jako národ nebo etnicita, v širším měřítku pak populace, komunita nebo obyvatelstvo.

Pohled z hlediska biologie a genetiky

Molekulární biologie a populační genetika od 70. let 20. století ukazuje, že systematické dělení lidí na několik poddruhů neodpovídá genetické rozmanitosti lidstva a hladkým přechodům mezi geografickými populacemi. Kromě toho bylo zjištěno, že výrazné fenotypové rozlišovací rysy, na kterých stály rasové teorie, jsou způsobeny velmi malým počtem genů a že většina genetických rozdílů mezi lidmi naopak existuje v rámci tzv. ras. Navíc je například barva kůže evolučně velmi nestabilní charakteristika, což znamená, že se měnila během relativně krátkého časového období, jak lidské populace migrovaly přes různé zeměpisné šířky. Je to proto, že barva pleti je vystavena silnému selekčnímu tlaku. Antropologové dnes předpokládají, že první Evropané (kromaňonci) měli tmavou barvu pokožky. Mendelova univerzita ve svých oporných materiálech uvádí, že „přechody mezi populacemi jsou plynulé, neexistuje soubor fyzických znaků na zjevné ani molekulárně biologické úrovni, který by jednoznačně a nesporně vyděloval jednotlivé typy, a proto neexistuje žádná obecně přijímaná vědecká definice lidských ras. Mezi jednotlivými lidmi v jedné skupině jsou navíc biologické rozdíly často větší než rozdíly odlišující rasy mezi sebou. Klasická rasová teorie s jejími pevně definovanými a jasně ohraničenými skupinami lidí tedy již není současnou vědou přijímána.“ Některými vědci je považováno dělení lidstva na rasy za zastaralé a vědecky neudržitelné.

Různorodé pojetí taxonomie lidské rasy obracelo pozornost antropologů k molekulární genetice. Díky výzkumům funkčních genů (krevních skupin, enzymů a bílkovin) a nezávislým informacím zakódovaným v sekvenci DNA se zjistilo, že žádné oddělené skupiny neexistují. Genetik Steve Jones to shrnul: "Všeobecné genetické rozdíly mezi rasami (například mezi Afričany a Evropany) nejsou o mnoho větší než rozdíly mezi jednotlivými státy v rámci Evropy nebo Afriky. Jedinci, ne národy a rasy, jsou tedy hlavními nositeli rozdílů ve funkčních genech. Rasa definovaná barvou kůže není větší biologickou entitou než národ, jehož identitu utvářela jen velmi krátká společná historie.

Podíl na potvrzení o neplatném přesvědčení o historických rozdílech mezi rasami mají i molekulární genetici Allan Wilson, Rebecca Cannová a Mark Stoneking, kteří v roce 1987 vytvořili hypotézu Eva. Podle této hypotézy vznikl Homo sapiens sapiens před 200 až 140 tisíci lety na jediném místě, pravděpodobně v subsaharské části Afriky. Analyzovali mitochondriální DNA (mtDNA) z placent 147 žen z pěti různých oblastí Starého světa. „Rekonstrukce rodokmenu moderního člověka se přitom opírala o předpoklad, že většina mutací na řetězci mtDNA je neutrální, takže výskyt a nahromadění mutací je funkcí času, Jinými slovy, čím má určitá populace v rámci zkoumaného vzorku proměnlivější řetězec mtDNA, tím je starší. Na základě analýzy v rozdílech sekvencí mtDNA bylo zjištěno, že nejproměnlivější řetězec mtDNA existuje u africké populace, a ta je proto pravděpodobně ve vztahu k ostatním populacím nejstarší.”

Další argument proti existenci rasy je, že výrazné fenotypové rozlišovací rysy jsou způsobeny velmi malým počtem genů a že většina genetických rozdílů mezi lidmi naopak existuje v rámci ras (typicky 85%). Tento argument byl ovšem kritizován jako chybná interpretace genetických dat a genetická variace u člověka je porovnatelná s druhy, které jsou rozděleny do poddruhů.

Sociologický a antropologický pohled

Jennifer K. Wagnerová provedla v roce 2012 průzkum mezi americkými antropology, kdy oslovila 3286 vědců. Z výzkumu plyne, že 86 % antropologů zastává názor, že rozdělení lidí na rasy je nesprávné. 93 % vědců si myslí, že mezi rasami neexistují biologické hranice. 89 procent antropologů je přesvědčena, že biologická variabilita sice existuje, ale tato variabilita není souměrná s domnělými rasami. 59% vědců si myslí, že rasy neexistují vůbec. 71% vědců si myslí, že rasa nemá biologický základ, 73% antropologů si myslí, že rasa je biologicky bezvýznamná. Naopak v roce 1998 byla v Moskvě mezinárodní konference s názvem „Rasa: Mýtus, nebo realita?“, na které se podílelo více než 100 vědců. Po dlouhé debatě se vědci shodli, že „Realita rasového poddruhového rozdělení Homo Sapiens je podporována totalitou vědeckých dat zkoumaných na různých úrovních lidského organismu“.

Shluková analýza rozděluje genetickou variaci člověka na jasně identifikovatelné shluky, které korespondují k rasovému sebezařazení do klasicky definovaných ras. Jorde a kol. (2004) se domnívá, že shlukové analýzy nejsou validní, jelikož lidská genetická variabilita ukazuje spíše hladké přechody a že tedy rozděluje pouze na základě geografické vzdálenosti. Rosenberg a kol. (2005) ovšem uvádí, že přechody jsou kompatibilní s jasnými shluky, protože dva náhodní lidé se budou geneticky lišit více, pokud jsou v jiném shluku, i když jsou geograficky stejně vzdálení. Jako příklad uvádí, že genetická vzdálenost mezi dvěma náhodnými lidmi z Eurasie a Východní Asie je vyšší, než u stejné geografické vzdálenosti v Eurasii nebo Východní Asii. Hladké přechody tedy prakticky existují ve shlucích, ne mezi nimi.

Mezi antropology konsenzus o rase neexistuje. Zatímco v USA rasu uznává jen několik procent antropologů , v Rusku nebo Číně se k existenci přiklání větší počet antropologů. Pojem rasa je dnes vnímán spíše jako sociologický termín. Biolog Richard Lewontin zveřejnil v roce 1972 výsledky svého výzkumu, ve kterém došel k závěru, že větší množství rozdílů nalezneme uvnitř jedné „rasy” než mezi různými „rasami”. Z vědeckého hlediska není možné stanovit přesně hranice, protože lidská populace je z 99,9% geneticky totožná.

Politické postoje

Evropská unie ve svém směrnici z roku 2000 konstatuje, že "Evropská unie odmítá teorie, které se pokoušejí určit existenci samostatných lidských ras. Použití výrazu „rasový původ“ v této směrnici neznamená přijetí takových teorií." V červenci 2018 francouzské Národní shromáždění odstranilo slovo „rasa“ z ústavy z důvodu zastaralosti. Debaty o vypuštění pojmu z ústavy se vede v současné době i v Německu.

Pohled z hlediska práva

Český trestní rejstřík používá v několika paragrafech pojem, že je zakázáno lidi hanobit či napadat "pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu". Komentář k zákonu č. 40/2009 Sb. trestní zákoník definuje rasu následujíce: „Rasou se zde míní skupina lidstva lišící se od jiné různými typickými znaky, které se týkají jak vzhledu, zejména barvy pleti, vlasového porostu, tvaru nosu, rtů apod., tak i temperamentu, energie apod. Rasy jsou skupiny lidí, které vznikly v průběhu vývoje lidstva. Na utváření ras měl rozhodující vliv jednak společný původ skupin lidí z jednotlivých typů prapředků člověka, jednak zde působil vliv podobných přírodních podmínek na lidský organismus. Tyto faktory podmínily u určitých skupin lidí vytvoření zvláštních tělesných znaků, které se staly základem rasové diferenciace na tři velké rasové skupiny, a to rovníkovou (negroaustralskou), indoevropskou a mongolskou. Podle jiných druhořadých tělesných znaků se lidstvo člení asi na 30 dalších podskupin. Pojem rasa je nutno v souladu s čl. 3 odst. 1, čl. 24 a čl. 25 LPS, ale i Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), Mezinárodní úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace (č. 95/1974 Sb.) a Mezinárodní úmluvou o potlačení a trestání zločinu apartheidu (č. 116/1976 Sb.) vztáhnout i na všechny takové rasové podskupiny.“

Pojem

Použití slova rasa je v románských jazycích sporadicky doloženo od začátku 13. století. V 15. století se stalo běžnějším, hlavně při popisu šlechtických rodin a v chovu koní. V následujícím období bylo stále více využíváno pro různé typy lidských kolektivů, například pro náboženská společenství („křesťanská rasa“) nebo pro celé lidstvo („lidská rasa“). Za účelem klasifikace lidí ve smyslu antropologické taxonomie bylo pravděpodobně poprvé použito v roce 1684 Françoisem Bernierem. Ve francouzštině a angličtině se termín rasa stal „ústředním pojmem dějepisectví“ (Geulen); v Německu naopak zůstal zpočátku spíše na okraji a teprve na konci 19. století získal popularitu. Německo tak bylo (také v tomto ohledu) „opožděným národem“.

V biologické antropologii bylo dělení druhu Homo sapiens do různých ras běžné až do konce 20. století. V poválečné literatuře po druhé světové válce převládala populačně-genetická definice rasy („rasa je skupina příbuzných, vzájemně se mísících jedinců, populace, která se liší od ostatních populací relativně velkým podílem určitých dědičných vlastností“). Od 70. let však genetické studie stále více zpochybňovaly možnost o lidských rasách smysluplně mluvit. V „Prohlášení o rasové otázce“ z roku 1995 se osmnáct mezinárodně uznávaných lidských biologů a genetiků v návaznosti na konferenci UNESCO „Proti rasismu, násilí a diskriminaci“ ve Schlainingu dohodlo, že pojem rasy při aplikaci na lidskou rozmanitost „zcela zastaral“ a vyzvalo k jeho „nahrazení náhledy a závěry založenými na současném chápání genetické rozmanitosti“. Z biologického a genetického hlediska již neexistuje důvod pokračovat v používání termínu rasa. V roce 1996 vydala Americká asociace fyzických antropologů (American Association of Physical Anthropologists) prohlášení, že koncept rasy jako definovatelné skupiny lidí, sestávající především ze zástupců s typickými vlastnostmi, je vědecky neudržitelný.

Ve svých současných vydáních popisují encyklopedie jako Brockhaus nebo Meyers Lexicon rasové kategorie pro typologii lidí jako „zastaralé“. V roce 2008 se na základě současných poznatků vědy Německý institut pro lidská práva (Deutsche Institut für Menschenrechte) vyslovil proti používání termínu „rasa“ v textech zákonů.

Stále platí článek 14 Evropské úmluvy o lidských právech a 14. dodatkového protokolu k této úmluvě ze 4. listopadu 2000 v čl. 1 odst. 1 stejně jako například článek 3 odstavce 3 Základního zákona Spolkové republiky Německo, kde se vyskytuje pojem rasa. To však nelze považovat za legislativní potvrzení rasové teorie. Tyto zákony vyjadřují, že rozdílné zacházení s lidmi kvůli jejich přiřazení k různým rasám je diskriminační, a proto musí být odmítnuto. V odůvodnění německého zákona o rovném zacházení (Gleichbehandlungsgesetz) se uvádí, že zákon nepředpokládá existenci lidských ras, ale postihuje ty, kdo v rasy věří a jednají rasisticky.

Dějiny

Nejstarší klasifikace

Již Aristoteles vyvinul systematickou klasifikaci lidí na základě jejich původu. Převzal přitom přesvědčení převládající mezi Řeky té doby, že všechny ostatní národy („barbaři“) mají horší charakter a kulturu, a vysvětlil to na základě různých klimatických podmínek, kterým jsou vystaveni. Tento koncept barbarů byl přejat Římany. S povýšením křesťanství na státní náboženství však nastoupilo nové klasifikační schéma, které rozlišovalo lidi podle jejich víry: křesťany, Židy, pohany a kacíře, později doplněné o muslimy. Tato klasifikace v křesťanském světě převládala až do raného novověku.

Reconquista a kolonialismus

Rozdělení lidí podle jejich víry se zproblematizovalo, když po ukončení reconquisty ve Španělsku v roce 1492 (Dekret z Alhambry) byla nařízena nucená konverze velkého množství Židů ke křesťanství. Mnoho konvertitů pak tajně pokračovalo v praktikování svého předchozího náboženství nebo z toho bylo podezřelých. Proto nabyla na významu kromě čistoty víry také myšlenka limpieza de sangre („čistoty krve“ ve smyslu „čistoty původu“) a začal se užívat termín rasa jako označení pro původ lidí, rodin nebo větších skupin (židovská, křesťanská nebo maurská rasa).

Důležitou roli v dalším zavádění koncepce rasy a při rozvoji rasových teorií od 15. a 16. století hrál evropský kolonialismus včetně ovládnutí Ameriky a transatlantického obchodu s otroky. Do Evropy proudily nové poznatky o dříve neznámých částech světa, etnických skupinách a zvycích. V té době byla znalost jiných „ras“ do značné míry založena na zprávách dobyvatelů a misionářů, kteří někdy byli silně rasističtí. V cestopisech té doby byl ovšem populární i motiv „vznešeného divocha“, náboženská interpretace založená na biblické knize Genesis nebo na ztotožnění cizích národů se ztracenými kmeny Izraele.

Osvícenství

V osvícenství zprvu „rasa“ nebyla biologickým, ale historickým pojmem. Francouzský historik Henri de Boulainvilliers ve své práci zveřejněné v roce 1727 považoval šlechtu a lid za dvě samostatné rasy, jejichž střety utvářely dějiny Francie. Po revoluci obohatil Augustin Thierry tento koncept myšlenkou, že šlechta byla germánského nebo franského původu a že galský a keltský lid revolucí setřásl nadvládou cizí rasy. Podobné názory byly již dříve slýchány v Anglii, kde právníci jako Edward Coke a John Selden označili vládnoucí Stuartovce za normanskou cizí rasu a stavěli je proti anglosaskému obyvatelstvu země.

Potřeba klasifikovat lidstvo vyrostla z přesvědčení, patřícího k základům osvícenství, že svět má smysluplný řád, ve kterém má člověk své místo, a že lidský rozum dokáže tento řád poznat. Tradičně se předpokládalo hierarchické odstupňování (Scala Naturae), ve kterém člověk stál nad zvířaty, ale byl s nimi spojen nepřetržitou sekvencí přechodů. Proto byly opice jako nejvyšší zvířata umístěny v bezprostřední blízkosti „nejnižších“ lidí, za které se obvykle považovali černoši. Tomu odpovídala v průběhu 18. století rostoucí tendence líčit „divochy“ v cestopisech již ne jako vznešené a pozitivním způsobem originální bytosti, ale jako zaostalé a podřadné jedince.

Popis antropomorf (lidé, opice a lenochodi) v 1. vydání Linnéova díla Systema naturae

V prvním vydání Systema naturae (1735) rozdělil Carl von Linné, zakladatel biologické systematiky, lidi do odrůd podle jejich geografického původu: evropského, amerického, asijského a afrického. Kromě toho také udával barvu pleti, kterou v pozdějších vydáních díla několikrát změnil. Od 10. vydání z roku 1758 každé ze čtyř odrůd také přidělil temperament a držení těla: popsal červenou odrůdu Americanus jako cholerickou a vzpřímenou, bílou Europaeus jako sangvinickou a svalnatou, žlutou Asiaticus jako melancholickou a upjatou a černou Afer jako flegmatickou a uvolněnou. Rozdělení podle temperamentu bylo založeno na starověké nauce o čtyřech živlech a navazující teorii čtyř tělesných šťáv, a proto bylo esencialistické, a ne empirické.

Prvním přírodovědcem, který systematicky používal termín „rasa“ pro dělení lidstva, a v tomto smyslu jej zavedl do jazyka vědy, byl Georges-Louis Leclerc de Buffon ve své knize Histoire naturelle (1749).

V roce 1775 vyšla dvě díla Johanna Friedricha Blumenbacha a Immanuela Kanta, v nichž se celé lidstvo dělilo na čtyři odrůdy či rasy. U Kanta - stejně jako u mnoha jeho současníků - bylo dělení na rasy spojeno s myšlenkou jejich nadřazenosti či podřadnosti: Podle Kantova názoru se rasy lišily ve své schopnosti se vzdělávat. Bílí Evropané stáli v čele co do rozumové kapacity: „V horkých zemích lidé dozrávají dříve ve všech oblastech, ale nedosahují dokonalosti mírných zón. Lidstvo je nejdokonalejší v ,rase‘ bílých. Žlutí Indové mají již menší talent. Černoši jsou hlouběji a nejníže stojí část amerických národností.“ Vysvětlení rasových rozdílů v důsledku klimatu Kant zčásti převzal od francouzských předchůdců, jako byl Montesquieu; později se od tohoto výkladu distancoval a zdůraznil dědičnou povahu ras; v pozdějších textech však začal sám termín rasa zpochybňovat. Blumenbach razil termín „kavkazský“ pro označení „bílé rasy“ a tvrdil, že esteticky nejkrásnější exempláře tohoto plemene pocházejí z jižních svahů Kavkazu v Gruzii. Na rozdíl od Kanta zastával názor, že neexistují žádné jasně rozlišitelné a neměnné rasové typy, ale že jedna rasa plynule přechází do druhé. Kritizoval také to, že se (zejména u Linného) rasy klasifikovaly příliš schematicky podle kontinentů, a v roce 1795 přidal do své klasifikace pátou odrůdu. Odmítal také dělit rasy na nižší a vyšší. Byl prvním, kdo v kontextu antropologické taxonomie hovořil o zvláštní „židovské rase“.

Kromě fyzických faktorů, jako je barva kůže a geografické rozmístění, hrálo v té době v mnoha diskusích o rasové teorii roli i estetické a morální hodnocení. François Bernier ve své Nouvelle Division de la Terre (1684) kladl zvláštní důraz na různou krásu žen různých ras. Christoph Meiners v díle Grundriss der Geschichte der Menschheit (1785) napsal: „Jednou z hlavních charakteristik kmenů a národů je krása nebo ošklivost celého těla nebo obličeje.“ V tomto kontextu jako ideály krásy sloužila umělecká díla ze starověkého Řecka a morální hodnocení bylo také založeno na antickém ideálu umírněnosti a ovládání vášní, který byl zprostředkován především současnými probuzeneckými náboženskými hnutími metodismu a pietismu. S fyziognomií a frenologií nastoupily tehdy velmi populární nauky, které postulovaly souvislost mezi vnějším vzezřením člověka a jeho duchovně-morální úrovní; brzy si našly cestu na pole rasových teorií.

V Novém světě, a zejména v USA, měly rasové teorie o dělení lidstva velký vliv. Uvedl je tam britský historik Edward Long, který v roce 1774 uveřejnil Dějiny Jamajky (History of Jamaica), jež byly v roce 1788 otištěny také v časopise Columbia Magazine (důležitá je z tohoto hlediska kapitola Negři). Long znal černochy pouze jako otroky a tvrdil, že mezi nimi a bělochy je zásadní rozdíl. Celkově rozdělil rod Homo do tří druhů: bílé (v nejširším slova smyslu), černé (negry) a orangutany (včetně ostatních opic bez ocasu). Toto pojednání vytvořilo teoretický základ protičernošského rasismu v Severní Americe.

19. století

První polovina 19. století byla, jak píše historik Christian Geulen, „epochou nejširšího a nejrozmanitějšího využití pojmu rasa“. Zatímco v přírodních vědách měl význam jen okrajový, těšil se velké oblibě v jiných oblastech, od kategorizace nových forem společenského života v rozlehlých slumech dělníků v průmyslových městech až po identifikaci individuálních charakteristik. Ve druhé polovině století se pak pod vlivem evoluční teorie Charlese Darwina, publikované roku 1859, objevila „biologizace“ etnologie, přičemž koncept rasy byl znovu silněji vnímán jako biologická kategorie.

Meyers Konversations-Lexikon, 4. vydání, 1885–1890
etnografická mapa

Kavkazoidní:      Árijci      Semité      Hamité Negroidní:      Afričtí černoši      Khoisanové      Melanésané      Negritové      Austrálci Nezařazení:      Drávidové & Sinhálci

Mongoloidní:      Severní Mongolové      Číňané & Indočíňané      Japonci & Korejci      Tibeťané & Barmánci      Malajci      Polynésané      Maorové      Mikronésané      Eskymáci & Inuité      Američané

Jako nový zdroj pro poznání cizích „ras“ v 19. století nastoupily zprávy o výzkumných cestách, kterých se zúčastnili zoologové, antropologové a etnologové.

Kromě Blumenbacha se tehdy mezi přírodovědci a přírodními filozofy tímto tématem významně zabývali Georges Cuvier, James Cowles Prichard a Louis Agassiz. Cuvier počítal tři rasy, Prichard sedm, Agassiz osm. Další autoři vytvořili ještě jemnější členění; tak Jean Baptiste Bory de Saint-Vincent znal 24 a Joseph Deniker jen v samotné Evropě 29 ras. Tendence rozlišovat stále rostoucí počet ras a přibližovat pojem rasy konceptu národa se projevovala zejména od poloviny 19. století.

Velký vliv získal francouzský spisovatel Arthur de Gobineau svou Esejí o nerovnosti lidských plemen (Essai sur l'inégalité des races humaines), vydanou ve čtyřech svazcích v letech 1852 až 1854. Již zavedený motiv rasového boje doplnil tématem míšení ras a pokusil se redukovat dějiny lidských skupin a národů na tyto dva faktory. Pro kulturní rozvoj je podle něj podstatné, aby se progresivní národy lišily rasovými charakteristikami od ostatních, zatímco míšení ras vede k úpadku. To pak převzali mnozí další autoři, a tak vznikl teoretický základ pro různé rasistické praktiky až hluboko do 20. století. (Myšlenka, že míšení ras je škodlivé, v té době vypadala věrohodně, protože se předpokládalo, že dědičnost je spojena s krví, a když se krev smísí, tak se cenné prvky rozředí.) Velký význam měl také Gobineauův přenos pojmu Árijci, původně vytvořeného v lingvistice, do oblasti rasových teorií. Jeho Esej měla velký ohlas v německy mluvícím světě, kde byli v šíření jejích myšlenek zvláště aktivní její překladatel Karl Ludwig Schemann a Cosima Wagnerová, vlivná manželka skladatele Richarda Wagnera.

Dalším motivem „rasové vědy“, který se objevil na konci 19. století a brzy se stal velmi populárním, byla eugenika jako myšlenka umělého řízení vývoje ras. Francis Galton a Houston Stewart Chamberlain byli mezi nejvlivnějšími zastánci eugeniky a podobné názory měl i Ernst Haeckel.

V teosofii rusko-americké okultistky Heleny Blavatské se kolem roku 1888 objevila doktrína o kořenových rasách (root races), podle níž se duchovní vývoj lidstva odehrává tak, že duše jednotlivce se znovu narodí v těle různých „kořenových ras“. Toto učení převzala na začátku 20. století ariosofie a v oslabené formě také anthroposofie Rudolfa Steinera.

20. století

Koncem 19. století byl vývoj rasových teorií v podstatě dokončen. Lidstvo bylo rozděleno na tři nebo čtyři hlavní rasy jako europidy, mongolidy, australidy a negridy a různé podrobnější rasy. Na přelomu století se v diskusích o rasové teorii do popředí dostala eugenika a byla v následujících desetiletích uváděna do praxe. První projekty šlechtění „rasově vysoce kvalitních“ lidí pomocí cíleného výběru partnerů byly zahájeny v Německu a Anglii v 90. letech 19. století a současně v USA a Skandinávii vstoupily v platnost první reprodukční zákazy a nucená sterilizace tzv. „nižších“. Eugenické projekty byly také zahájeny v mimoevropských koloniích a v Londýně v roce 1912 se konal první eugenický světový kongres. Ve 20. a 30. letech byla eugenika považována za jednu z nejinovativnějších věd a stát ji téměř všude podporoval.

„Eugenika je samořízení lidské evoluce“: Logo druhé mezinárodní konference eugeniků, 1921

Rasové biologické myšlení dosáhlo největší radikalizaci za nacismu. Nebyla to jen část propagandy, ale ústřední bod ideologie a politiky. Kniha Adolfa Hitlera Mein Kampf obsahovala rozsáhlou kapitolu o eugenice. Hitler válku, kterou zahájil, chápal jako boj ras o přežití. Nacistický eugenický projekt Lebensborn vznikl roku 1935 a ve stejném roce byly „na ochranu německé krve“ přijaty norimberské zákony. „Rasově méněcenné obyvatelstvo“, zejména Židé a Romové, se (vedle řady dalších skupin) staly na nacistickým Německem ovládaném území terčem perzekucí, jež vyústily v genocidu (šoa/holokaust a porajmos). Také němečtí vědci podporovali „nacionálně socialistickou rasovou hygienu“. Více než 90 % nejznámějších antropologů, lidských genetiků a rasových hygieniků nacistické éry, jejichž osobní složky jsou uloženy v Berlínském dokumentárním centru (Berlin Document Center, BDC), bylo členy NSDAP. Centrem rasově biologické ideologie byla Univerzita v Jeně, kde působili čtyři profesoři lidské rasové teorie: Hans F. K. Günther, Karl Astel, Gerhard Heberer a Victor Julius Franz.

V roce 1942 vydal antropolog Ashley Montagu, který se později stal zpravodajem UNESCO pro Statement of Race, Prohlášení o rase, svou vlivnou práci Nejnebezpečnější mýtus lidstva: Klam rasy (Man's Most Dangerous Myth: The Fallacy of Race), která tvrdí, že rasa je sociální koncept bez genetického základu.

Po druhé světové válce a hrůzách holocaustu zřídilo UNESCO v roce 1949 výbor antropologů a sociologů z různých zemí, aby připravil prohlášení o rasové problematice. To bylo zveřejněno v roce 1950. Uvádí, že při běžném používání byly skupiny lidí většinou označovány jako „rasy“ bez vztahu k platné definici tohoto pojmu ve vědě, například Američané, katolíci nebo Židé. Pokud se lidská rasa používá v kontextu vědy (například při rozlišování mezi mongolidy, černochy a kavkazany), týká se to pouze fyzických a fyziologických rozdílů. Na druhou stranu neexistuje žádný důkaz o významnějších rasových rozdílech v intelektuálních charakteristikách, jako je inteligence nebo temperament. Stejně tak neexistují žádné významné rasové rozdíly v sociálním nebo kulturním ohledu. Navíc z hlediska biologie neexistuje důkaz, že míšení ras má negativní účinky. Po tomto prohlášení následovala v roce 1965 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. V praxi se však rasová segregace na jihu Spojených států udržela až do konce 60. let a apartheid byl v Jižní Africe překonán až roku 1990.

21. století

Termín „rasa“ jako termín pro etnické skupiny nebo ve smyslu sebezařazení v oficiálních dotaznících se v USA používá dodnes, například při sčítání lidu.

Také v Latinské Americe jsou populační skupiny mnoha zemí stále klasifikovány jako „rasy“, přičemž latinskoamerický termín raza zahrnuje biologickou a etnicko-kulturní dimenzi. Klasifikace se odráží ve výrazných hierarchiích různých „ras“ (např. v Brazílii nebo Guatemale). Horní třída většiny latinskoamerických zemí sestává převážně z „bílých“, zatímco indiáni a černoši patří převážně k nižší třídě. Velká část populace Latinské Ameriky je dnes následkem staletí soužití různých etnik tvořena míšenci, pro něž se tam používají termíny mesticové pro lidí indiánského a evropského původu a mulati pro potomky Evropanů a Afričanů. Zpravidla jsou tam běloši a „bílá kultura“ orientovaná na Evropu a USA považováni za nadřazené, a proto se má za to, že by je měly jiné kultury napodobovat.

Kritika a vědecká debata

„

Redaktor vědeckých pořadů společnosti BBC Alan Rutherford „Neexistuje žádná genetická základna, která by odpovídala nějaké konkrétní skupině lidí. Neexistuje žádná esencialistická DNA černých lidí, bílých lidí, nebo nějaké jiné etnické skupiny. Existují genetické charakteristiky, které mají vazby na určité populace, avšak žádná z nich není exkluzivní, ani neodpovídá jedinečným způsobem žádné jediné skupině, na niž by se hodil rasový popis. Regionální genetické adaptace jsou reálné, avšak ty mají tendenci vyjadřovat rozdíly uvnitř takzvaných ras, nikoliv mezi nimi. Srpkovitá anémie postihuje lidi všech barev kůže, protože se vyvinula v oblastech, kde je běžná malárie. Tibeťané jsou geneticky přizpůsobeni velkým horským výškám, a tak obyvatelé Pekingu jsou podobnější Evropanům než svým zdánlivě podobným tibetským sousedům. Tay-Sachsova choroba, o níž si vědci kdysi mysleli, že je to choroba židovského obyvatelstva, je stejným způsobem rozšířena mezi francouzskými Kanaďany a Cajuny.

“

Prvním kritikem rasových teorií Linného, Kanta a Blumenbacha byl Johann Gottfried Herder, který ve svých Idejích k filosofii dějin lidstva (1784–1791) rozdělení lidstva na rasy odmítl.

Kolem roku 1900 se v německy mluvících zemích objevily kritické hlasy, které přičítaly rasové biologii část odpovědnosti za růst antisemitismu a zkoumaly antisemitské jevy v biologii a antropologii. Existence lidských ras však nebyla zásadně zpochybňována; kritika se týkala jen předpokladu existence odlišné árijské a semitské (židovské) rasy a hodnocení některých ras jako vyšších či nižších.

V reakci na nacistickou rasistickou politiku napsali Julian Huxley a Alfred C. Haddon knihu My Evropané: Přehled rasových problémů (We Europeans: A Survey of Racial Problems), vydanou v roce 1935, v níž argumentovali, že neexistuje žádný vědecký základ pro existenci různých ras v Evropě. Odmítli takové klasifikace založené na fenotypových nebo somatických charakteristikách i hodnocení na nich založená jako pseudovědecké. Žádali, aby byl termín „rasa“ odstraněn z vědecké slovní zásoby a aby se místo lidských ras hovořilo o „etnických skupinách“, protože nemají biologický charakter, ale jsou definovány sociologicky. Biologická systematizace evropských lidských typů je podle nich subjektivním procesem a mýtus rasismu je pouze pokusem ospravedlnit nacionalismus. Rozdělení celého lidstva do tří velkých skupin však zachovali, i když navrhli, že ani v tomto případě bychom neměli mluvit o rasách, ale o poddruzích.

Frank Salter ve své knize O genetických zájmech uvádí, že různé etnické skupiny se geneticky výrazně liší. Argumentuje, že nacionalismus je strategie jak zvýšit propagaci svých genů (principem Skupinového výběru). Poznatek, že evropské etnika se výrazně liší na genetické úrovni byl několikrát replikován.

Až do 90. let se však byla lidská rasa stále používala v biologii. Například Kindlerova encyklopedie Člověk (Kindlers Enzyklopädie Der Mensch, 1982) obsahuje kapitoly „Rasová rozmanitost lidstva“ a „Rasová historie a rasová evoluce“ a v Herder Lexicon Biologie (1983 až 1987, dotisk v roce 1994), heslo Lidské rasy začíná slovy: „Stejně jako jiné biologické druhy je i dnešní Homo sapiens (člověk) rozdělen do relativně jednotných ras s charakteristickými kombinacemi genů.“ Také historik Imanuel Geiss ve své Historii rasismu (Geschichte des Rassismus, 1988) označil existenci lidských ras za „nepopiratelnou jako prvek historické reality“.

Globální distribuce barev pleti u domorodých národů založená na Luschanově barevné škále

Někteří Populační genetici jako Richard Lewontin a Luigi Luca Cavalli-Sforza od 70. let 20. století tvrdí, že vnější rozdíly, jako je barva kůže a vlasů, struktura vlasů a tvar nosu, jsou pouze adaptací na různé klimatické a nutriční podmínky a jsou určeny pouze malou podskupinou genů.

Genetici^[kdo?] přitom používají biologický koncept populace.^[zdroj?] Aby ho odlišili od nevhodného pojmu rasy, definoval Cavalli-Sforza populaci spíše statisticky než biologicky. Je to podle něj „Skupina jednotlivců, kteří obývají přesně definovaný prostor jakéhokoli druhu.“ ^{[nenalezeno v uvedeném zdroji]} Lidská populace tedy odpovídá heterogennímu obyvatelstvu nějakého regionu, a ne (údajně homogenní) rase. Vychází se tedy z libovolného vymezení regionu, které neodkazuje na žádné typologické rysy. Jména ras ovšem lze v lidských genetických studiích stále nalézt, a to tam, kde byly hranice populací úmyslně nakresleny podle rasových teorií, aby testovaly platnost takových teorií.^[zdroj?] Cavalli-Sforza v této souvislosti píše: „Samozřejmě musíte pro výzkum vybírat takové populace, abyste dosáhli zajímavých výsledků.“ ^{[nenalezeno v uvedeném zdroji]}

V roce 1995 v Schlainingské deklaraci skupina vědců uvedla, že rozlišování lidských ras jako homogenních a jasně rozlišitelných populací se ukázalo být neudržitelné kvůli nedávným pokrokům v molekulární biologii a populační genetice. Genetická rozmanitost lidstva má podle deklarace plynulý charakter a nevykazuje žádné velké diskontinuity. Proto je podle deklarace typologický přístup pro rozdělení lidstva nevhodný. Kromě toho jsou podle deklarace dědičné rozdíly mezi různými skupinami lidí ve srovnání s odchylkami v rámci těchto skupin jen malé. Dle deklarace je také vzhledem k tomu, že vnější rozdíly lidí jsou pouze přizpůsobením různým podmínkám prostředí, je klam předpokládat zásadní genetické rozdíly. V roce 1998 vydala Americká asociace antropologů (American Association of Anthropologists) prohlášení, které mělo podobné vyznění, ale bylo přizpůsobené zvláštním historickým podmínkám ve Spojených státech.

Luca a Francesco Cavalli-Sforzové píší ve své knize Různí a přece stejní (1994): „Geny, které [v průběhu evoluce] reagují na klima, ovlivňují vnější znaky těla, protože k přizpůsobení klimatu je potřeba především změnit povrch těla (jenž je takříkajíc rozhraním mezi naším organismem a vnějším světem). Právě proto, že tyto znaky jsou vnějškové, bijí rozdíly mezi rasami tolik do očí, až věříme, že pro celý zbytek genetické konstituce existují také tak příkré rozdíly. To však není pravda: ohledně zbytku naší genetické konstituce se vzájemně odlišujeme jen velmi málo.“

Populační genetické studie ukázaly, že přibližně 85 % genetické variace lidí lze nalézt uvnitř populací, jako jsou Francouzi nebo Japonci. Naproti tomu genetické rozdíly mezi rasami tradičně rozlišenými podle barvy pleti jsou poměrně malé, kolem 6 až 10 %. Kromě toho tyto údajně specifické rasové rozdíly nedefinují žádné přesné hranice mezi rasami, pokud se podrobněji zkoumá geografické rozložení. Přechody mezi „rasami“ (s výjimkou australských domorodců) jsou plynulé. Rosenberg a kol. (2005) ovšem uvádí, že přechody jsou kompatibilní s jasnými shluky, protože dva náhodní lidé se budou geneticky lišit více, pokud jsou v jiném shluku, i když jsou geograficky stejně vzdálení. Jako příklad uvádí, že genetická vzdálenost mezi dvěma náhodnými lidmi z Eurasie a Východní Asie je vyšší, než u stejné geografické vzdálenosti v Eurasii nebo Východní Asii.

Argument, že genetická variabilita v určité skupině Homo sapiens je vyšší, než mezi různými skupinami, kritizoval v roce 2003 genetik a evoluční biolog Anthony W. F. Edwards. Je to prý pravda pouze tehdy, pokud zkoumáme alely jen na jediném genovém lokusu. Pokud se však podíváme na interkorelační vzorce mezi různými geny a výslednými genovými klastry, jež je možné zjistit modernějšími metodami, jako je shluková analýza nebo analýza hlavních komponent, dostaneme obrácený závěr. Edwards argumentuje, že když se podíváme na určitý vyšší počet genů namísto pouze jednotlivého genu, můžeme snadno přiřadit jednotlivce ke konkrétní biologicky definované skupině. Edwardsem kritizovaná úvaha, založená jen na jednom genu, se někdy označuje jako „Lewontin’s fallacy“, Lewontinův klam. Edwardsův kolega David J. Witherspoon dokázal Edwardsovu tezi v roce 2007 experimentálně potvrdit pomocí metody multilocus sequence typing, zachycující několik stovek lokusů současně. Ve studii, kterou nazval „Je Homo sapiens polytypický?“, biolog M. A. Woodley porovnal genetickou variaci v Homo sapiens a mezi různými jejími „rasami“ s jinými živočišnými druhy a zjistil, že Homo sapiens má nejvyšší genetickou variabilitu z těch, které zkoumal, přičemž některé z testovaných druhů zahrnovaly větší množství uznaných poddruhů (např. medvěd hnědý má 19 poddruhů, ačkoli má menší genetickou variabilitu).

Edwardsovu kritiku odmítl biologický antropolog Jonathan Marks. Rasová teorie se snažila objevit velké shluky lidí, kteří by byli homogenní v rámci své vlastní skupiny a heterogenní vůči jiným skupinám. Lewontinova analýza ukázala, že takové skupiny v lidském druhu neexistují a Edwardsova kritika této interpretaci neodporuje.

Antropolog Ulrich Kattmann zastává názor, že „antropologické klasifikace ras od začátku do současnosti nejsou založeny na vědě, nýbrž vycházejí z obecných představ a sociálně psychologických potřeb“. Kromě toho bývají zásadně spojeny s hodnotící diskriminací, a tedy jsou rasistické. Kattmann uvádí převážně svévolnou konstrukci barev pleti jako příklad sociálně psychologické podmíněnosti. Číňané jsou od Linného dob známí jako „žlutí“, ačkoli jejich kůže není v žádném případě žlutá, ale v průměru odpovídá pigmentaci „bílých“ jižních Evropanů. Ani indiáni, domorodé národy Ameriky, nejsou rudí.

V německy mluvících zemích, jak píše historička vědy Veronika Lipphardtová, se rasová biologie „s historickým ohledem na národní socialismus […] stala přímo ztělesněním pseudovědy.“ V této souvislosti jsou „rasoví teoretici“, jmenovitě Gobineau a Chamberlain, považováni za „nevědecké“ a od nich bývá vedena „přímá linie“ k Hitlerově Mein Kampfu a vyhlazovací politice nacistického státu. Od porážky nacionálního socialismu v roce 1945 byla rasová biologie údajně odhalena jako kacířství a překonána. Proti tomuto narativu však existují dva argumenty, pokračuje Lipphardtová. Na jedné straně byla rasová biologie v Německu i jinde „nazývána pseudovědou dávno před rokem 1945“, a na druhé straně dějiny rasové biologie nekončily v Německu ani nikde jinde porážkou nacistického režimu. Pod pojmem populace se nabízely nové příležitosti ke zkoumání lidské rozmanitosti. Rozdělení lidstva do několika skupin bylo v různých akademických i neakademických kontextech zachováno.

Cavalli-Sforza navrhuje 38 geograficky rozlišitelných lidských populací podle jejich genetické podobnosti a jejich příslušnosti ke 20 jazykovým rodinám, přičemž vychází z klasifikace Merritta Ruhlena.

Roku 2019 přijala Německá zoologická společnost (Deutsche Zoologische Gesellschaft), v jejímž čele byli Martin S. Fischer, Uwe Hossfeld, Johannes Krause a Stefan Richter, Jenské prohlášení, podle kterého byl koncept rasy „výsledkem rasismu, nikoli jeho předpokladem.“ Jiní významní členové, jako kriminální biolog a politik Mark Benecke, toto rozhodnutí uvítali a vyzvali ke změně článku 3 Základního zákona. Článek v časopise Die Zeit hodnotil deklaraci primárně jako politický symbol v době, kdy se rasistické myšlenky stále více dostávají do centra společnosti.

„Rasy“ v biomedicínském výzkumu

Termín „rasa“ (race) kromě jiných použití zažil jistou renesanci v biomedicínském výzkumu v USA. Je to v souvislosti se snahami farmakogenetiky využít ke zlepšení terapie jednotlivé charakteristiky genetického materiálu, které mohou ovlivnit tendenci k onemocnění nebo reakci na léky. Tzv. personalizovaná medicína se vlastně snaží o individuální léčbu každého člověka, ale někteří lékaři již vidí výhodu v diferencovaném zacházení se skupinami lidí s různým genetickým původem (tzv. stratifikovaná, tj. vrstvená medicína). V USA vládní agentury, jako je FDA, doporučují shromažďovat údaje o „rase“, kromě informací o věku a pohlaví, například v souvislosti s klinickými studiemi; první verze tohoto doporučení pochází z roku 2003. Je povinné pro příjemce státních prostředků na výzkum, jako je HHS. Používají se kategorie amerických statistických úřadů a sčítání lidu, shromažďované na základě sebehodnocení účastníků. Účelem doporučení je mimo jiné zabránit nevyváženému výběru testovaných subjektů (dříve většinou bílých, mladých, převážně zdravých členů střední a vyšší třídy, např. studentů), což by vedlo k zanedbání zvláštních potřeb početných skupin lidí ve výzkumu. Od počátku se však pozornost zaměřovala také na vývoj léčiv přizpůsobených konkrétním skupinám pacientů. Použití takto definované rasy bylo od začátku kontroverzní, a to jak uvnitř odborné komunity, tak i mimo ni. Mnozí se domnívají, že data jsou používána pouze k politickým účelům, a ne proto, že by měla konkrétní empiricky ověřitelné použití; mohou žít svým vlastním životem, který se již nekryje s realitou. Navíc analýzu zkreslují další proměnné, například lidé s černou barvou pleti, zejména v USA, většinou patří do nižších sociálních vrstev s určitým životním stylem, což znamená, že použít statisticky významné výsledky jako příčinný vysvětlující model je také sporné. Přímé určení původu testovaných osob na základě genetických markerů by proto mohlo být lepší než současné přiřazení.

Evropa se ve všech kontextech pojmu rasa vyhýbá, ale shromažďují se statistické údaje o etnicitě, což je pojem, který kromě sociální složky může být alespoň částečně interpretován z hlediska společného původu a genetického vztahu. Skupinové příslušnosti se liší jak v rámci EU, tak i od skupin používaných v USA, a jejich použití v lékařském výzkumu je zde výjimečné.

Základem farmakogenetiky je to, že lidé dědí část své genetické variability od svých biologických předků. Každá alela vznikla někdy v minulosti mutací. Alely lidí s extrémně velkým počtem potomků jsou v tomto potomstvu skupinově specifickým způsobem zmnoženy, k čemuž se stále přidávají další alely od ostatních předků a nové mutace. Avšak vzhledem k velmi vysoké genetické uniformitě lidstva ve srovnání s jinými živočišnými druhy (vzhledem k nízkému genetickému věku současné populace v důsledku stěhování jen před několika desítkami tisíc let), je podíl novějších alel ve srovnání s jinými druhy nízký. Přibližně 85 až 90 procent běžnějších alel (těch, které jsou přítomny v nejméně pěti procentech populace) je rozděleno identicky mezi lidi na různých kontinentech. Mezi tyto alely patří i takové, které snižují kondici jednotlivců nebo způsobují onemocnění; společně jsou označovány jako „mutační zátěž“. V průběhu historie lidské expanze, ve které potomci malé zakladatelské populace byli často schopni znovu osídlit celé kontinenty, se mohly vzácné nevýhodné alely následkem „efektu hrdla lahve“ v (neafrických) lidských populacích hromadit. Jiní se pravděpodobně šíří jako jakýsi přívažek příznivých alel anebo kvůli svým pleiotropním příznivým účinkům na jiné vlastnosti jedince. Slavné případy dědičných chorob způsobených alelami podporujícími chorobu ve vyhraněných skupinách lidí jsou Tayova-Sachsova choroba u Aškenázů (středoevropští a severoevropští Židé), cystická fibróza u všech Evropanů nebo srpkovitá anémie u některých populací afrického původu.

Přes rozsáhlý výzkum možností různých léků pro lidi různých „ras“ je úspěch tohoto přístupu dosud omezený. Některé původně slibné případové studie, zejména beta-blokátory nebo warfarin u srdečních onemocnění, nakonec nepřinesly téměř žádné klinicky použitelné výsledky, protože individuální variabilita se ukázala být příliš velká, takže nakonec je opět rozhodující individuální genom. Slavná je diskuse kolem BiDilu, prvního léku, který byl specificky schválen americkou FDA v roce 2005 pro léčbu srdečních chorob u černochů. Ačkoli mnoho lékařů bylo ochotno produkt podávat zejména pacientům s černou pletí, silná kritika později vedla k výraznému poklesu očekávání. Důležitými body kritiky byly nízký vědecký a metodologický standard některých studií používaných jako podklady schválení, jakož i zveřejnění obchodních záměrů výrobce (lék, směs dvou dlouho známých látek, by byl jako obecně použitelný lék patentovatelný na pouze velmi krátkou dobu). V některých oborech, jako je psychiatrie, jsou výsledky dosavadního přístupu úplně zpochybňovány.

Odkazy

Literatura

• Nicolas Bancel, Thomas David, Dominic Thomas (Hrsg.). The Invention of Race: Scientific and Popular Representations. Routledge, 2014, ISBN 978-0-415-74393-8.
• Elazar Barkan. The Retreat of Scientific Racism. Changing Concepts of Race in Britain and the United States. CUP, Cambridge 2000, ISBN 0-521-39193-8.
• Frank Böckelmann. Die Gelben, die Schwarzen, die Weißen. Eichborn, Frankfurt am Main 1999, ISBN 3-8218-4475-2.
• Luigi Luca Cavalli-Sforza, Francesco Cavalli-Sforza. Verschieden und doch gleich. Ein Genetiker entzieht dem Rassismus die Grundlage („Chi siamo“). Knaur, München 1996, ISBN 3-426-77242-6.
• Luigi Luca Cavalli-Sforza. Gene, Völker und Sprachen'. Die biologischen Grundlagen unserer Zivilisation („Geni, populi e lingue“). Dtv, München 2003, ISBN 3-423-33061-9.
• Werner Conze, Antje Sommer. Rasse. In: Otto Brunner, Werner Conze, Reinhart Koselleck (Hrsg.): Geschichtliche Grundbegriffe. Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland. Klett-Cotta, Stuttgart 1984, ISBN 3-608-91500-1 (hier: Band 5, S. 135–178).
• Walter Demel. Wie die Chinesen gelb wurden. Ein Beitrag zur Frühgeschichte der Rassentheorien. (= Kleine Beiträge zur europäischen Überseegeschichte. Heft 21). Bamberg 1993, Šablona:DNB.
• Thomas Etzemüller. Auf der Suche nach dem Nordischen Menschen. Die deutsche Rassenanthropologie in der modernen Welt. Transcript-Verlag, Bielefeld 2015, ISBN 978-3-8376-3183-8.
• Ivan Hannaford. Race: The history of an idea in the West. Woodrow Wilson Center Press, 1996, ISBN 0-8018-5223-4.
• Uwe Hossfeld. Geschichte der biologischen Anthropologie in Deutschland. Von den Anfängen bis in die Nachkriegszeit. Steiner, Stuttgart 2005, ISBN 3-515-08563-7.
• Heidrun Kaupen-Haas, Christian Saller (Hrsg.). Wissenschaftlicher Rassismus. Analysen einer Kontinuität in den Human- und Naturwissenschaften. Campus, Frankfurt am Main 1999, ISBN 3-593-36228-7.
• Richard Lewontin. Die Gene sind es nicht … Biologie, Ideologie und menschliche Natur („Not in our genes“). Psychologie-Verlag-Union, München 1988, ISBN 3-621-27036-1.
• Stefan Lorenz, Werner Buselmaier. Art. Rasse. In: Historisches Wörterbuch der Philosophie. 8, 1992, Sp. 25–29.
• Frank Thieme. Rassentheorien zwischen Mythos und Tabu. Der Beitrag der Sozialwissenschaften zur Entstehung und Wirkung der Rassenideologie in Deutschland. Lang, Frankfurt am Main 1988, ISBN 3-631-40682-7 (Zugleich Dissertation an der Universität Bochum 1987).

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vaclav krouzek/Pískoviště na Wikimedia Commons

[[Kategorie:Dějiny biologie]] [[Kategorie:Překonané vědecké teorie]] [[Kategorie:Rasismus]] [[Kategorie:Vědecký rasismus]]