Přeskočit na obsah

Výkonná moc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Exekutiva)

Moc výkonná neboli exekutiva, je jednou ze tří složek dělby moci. Spolu s mocí zákonodárnou a s mocí soudní tvoří systém tří složek moci ve státě, které jsou vzájemně odděleny za účelem snížení rizika jejího zneužití. Soubor činností výkonné moci lze charakterizovat jako to, co nespadá do zákonodárné moci ani do moci soudní. Jde o velmi široké spektrum činností, ale obecně se dá říct, že je výkonná moc pověřena každodenním řízením státu, tedy státní správou. Jde o funkčně a personálně nejobsáhlejší a také fakticky nejmocnější složku moci, která pracuje nepřetržitě.

Moc výkonnou lze dělit na dvě hlavní části, na politickou a byrokratickou část. Politická část je reprezentována nejvyššími ústavními orgány výkonné moci, tedy vládou a hlavou státu. Je závislá na výsledcích voleb a její složení se tedy pravidelně obměňuje. Byrokratická část, jinak také správní, tvoří profesionální aparát. Tvoří ji úředníci s odpovídajícím vzděláním a jde o placenou státní službu.[1]

Politická složka výkonné moci má za úkol reprezentovat stát dovnitř i navenek a stanovovat jak vnitřní tak zahraniční politiku. Toho dosahuje pomocí ústavních a politických aktů hlavy státu a vlády, které jsou činěny nezávisle a jsou předkládány zákonodárnému sboru. Mezi tyto akty můžeme zařadit programová prohlášení, přípravu a předkládání legislativních návrhů, návrhy státního rozpočtu, jmenování vysokých státních úředníků, vrchní velení ozbrojeným silám nebo diplomatické akty a sjednávání mezinárodních smluv.[2]

Byrokratická složka výkonné moci je strukturována hierarchicky. Orgány se neřídí pouze právem, ale i vnitřními předpisy a jsou většinou vrcholně řízeny vládou a vedením ministerstev. Mezi funkce byrokratické složky patří vydávání prováděcích a podzákonných předpisů, rozhodování případů konkrétními individuálními akty z úřední povinnosti a kontrola dodržování právních předpisů

V parlamentním formách vlády se nejčastěji nachází dualismus výkonné moci. To znamená, že moc výkonná je rozdělena mezi hlavu státu a vládu, která je odpovědná parlamentu. Můžeme se ale také setkat s monismem výkonné moci. Monismus výkonné moci znamená, že na vrcholu soustavy moci se nachází jen jediný orgán, jako například ve Švýcarsku nebo v USA. [3]

Výkonná moc náleží

Hlava státu

[editovat | editovat zdroj]

Hlava státu je formálně nejvyšším představitelem státu. V různé míře je také nositelem moci výkonné a dalších pravomocí. Hlavou státu může být jedna osoba, nebo kolektivní orgán, jako je tomu například ve Švýcarsku. Hlava státu může mít také různé postavení. V některých zemích jde pouze o funkci ceremoniální, v jiných na ní stojí tvorba politiky státu.

Funkcí hlavy států máme hned několik. Jednou z nejočividnějších je reprezentační funkce, kdy hlava státu zastupuje stát v mezinárodním styku. Výkonná funkce dává hlavě státu možnost jmenovat významné funkcionáře, jako jsou soudci, diplomati, členy vlády nebo vysoké úředníky. Další funkcí je normotvorba. Hlava státu má zákonodárnou iniciativu a také právo veta. Právo veta můžeme také zařadit do garanční funkce, kam patří i udělování amnestií a milostí. V parlamentních systémech zastává hlava státu rozhodčí funkci, tedy vede jednání mezi ústavními činiteli a snaží se o nalezení kompromisu mezi nimi. V prezidentských a poloprezidentských systémech a také v absolutní monarchii má hlava státu vládní funkci, kdy přebírá vládní moc od premiéra a zákonodárného sboru a vládne tak právě hlava státu sama. Jako poslední stojí za zmínění funkce integrační, kdy hlava státu vystupuje jako symbol státní jednoty a kontinuity.[2]

Hlavou státu v monarchii je monarcha. Panovník je zpravidla šlechtického původu. Může buď jen vykonávat ceremoniálních funkce a reprezentovat, jako například v konstituční monarchii, nebo mít v rukách veškerou moc ve státě jako v absolutní monarchii. Monarcha o své místo nemusí usilovat ve volbách, jelikož je tato funkce povětšinou dědičně předávána podle ústavních pravidel státu. Dá se říct, že je délka jeho funkce neomezená, jelikož zaniká až smrtí. Výjimku z dědičného postavení monarchy najdeme například v Malajsii, kde se panovník volí na 5 let.

Hlavou státu v republice je prezident. Prezident je volená funkce, kterého si volí sami lidé, a to buď přímo, nebo nepřímo. Jelikož jde o volenou funkci, doba zastávání úřadu je omezená. Legitimita hlavy státu pochází z lidu a povětšinou je neodpovědná, nebo má odpovědnost omezenou kontrasignací. V prezidentské a poloprezidentské formě vlády, kde má hlava státu v rukách příliš silné pravomoci, hrozí, že pokud se nedoplní ústavními kontrolami a vyvažovacími mechanismy, může dojít k autoritativní vládě.

Vláda je kolektivní orgán výkonné moci, který je jmenován hlavou státu. Nemá pevně stanovené funkční období, nejčastěji jde však o období mezi parlamentními volbami. Předpoklady pro členství jsou státní občanství daného státu, politické angažování a do menší míry také odborné znalosti. Mohou se vyskytovat vlády jedné strany, nebo koaliční vlády, tedy vlády více stran, které jsou vázané koaliční smlouvou, ze které vychází programové prohlášení vlády. Vláda zastává řízení, kontrolu a sjednocování činnosti ministerstev.[3]

V čele vlády stojí předseda (kancléř, premiér, ministerský předseda, ...). Předseda plní organizační a také reprezentační funkci vlády. Předseda také navrhuje jmenování a odvolávání členů své vlády. V různých formách vlády má různé postavení.

Jednotliví členové vlády pak řídí přiřazená ministerstva. Této formě řízení se říká resortní princip vlády. Ministři si vedou svá ministerstva samostatně a vláda pak řeší jen nadresortní problémy. Sám předseda vlády většinou nestojí v čele žádného ministerstva, ale má k dispozici svůj vlastní aparát.

Vláda má mnoho funkcí, ale tou hlavní je zcela určitě reprezentace státu dovnitř i navenek a řízení a koordinace zahraniční a vnitřní politiky. Další důležitou funkcí vlády je normotvorba, kdy vláda má zákonodárnou iniciativu a hojně se zapojuje do sjednávání mezinárodních smluv. Vláda také dohlíží nad funkcí byrokratické složky výkonné moci, tedy dohlíží nad správným chodem státní správy.[2]

Parlamentní forma vlády

[editovat | editovat zdroj]

Výkonná moc je reprezentována kolektivním orgánem, který je oddělen od hlavy státu. Vláda je odpovědná parlamentu a odpovědnost má kolektivní, tedy vláda rozhoduje ve sboru a svá rozhodnutí musí před parlamentem odůvodňovat. Návrhy předkládá jako celek a při demisi předsedy odstupuje celá vláda.

Vláda je kontrolována parlamentem, a to zejména hlasováním o vyslovení důvěry vládě a hlasováním o návrhu na vyslovení nedůvěry vládě. Vláda nemůže fungovat bez důvěry parlamentu a kdykoli v průběhu funkčního období vlády mohou poslanci spustit hlasování o nedůvěře vlády, a tak uložit vládě povinnost odstoupit z funkce.

Prezidentská forma vlády

[editovat | editovat zdroj]

Výkonná moc je v rukou prezidenta a jeho tajemníků, které si volí se souhlasem senátu. Výkonná moc je také přísně oddělena od moci zákonodárné, to znamená, že parlament nevyslovuje důvěru vládě proto, aby mohla fungovat.

Poloprezidentská forma vlády

[editovat | editovat zdroj]

V poloprezidentské formě vlády stojí v čele výkonné moci premiér. Prezident je nad výkonnou mocí, ale zároveň je její hlavou. Zvláštností při této formě vlády je, že vláda je odpovědná jak parlamentu, tak prezidentovi.

Výkonná moc v České republice

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Výkonná moc v Česku.

V České republice výkonnou moc obstarává především vláda a prezident. Činnosti výkonné moci jsou podřízeny moci zákonodárné. Vláda nemůže vydávat zákony, pouze podzákonné předpisy - například vládní nařízení. Základní vymezení práv a povinností výkonné moci je zakotveno ve III. Hlavě Ústavy. V širším pojetí jsou jako složky výkonné moci svou působností chápany i úřady, které se podílí na chodu státu, jako například Česká národní banka či Nejvyšší kontrolní úřad. Ty jsou ovšem v Ústavě zakotveny samostatně mimo oblast moci výkonné, protože vykonávají dohled nad tradičními složkami exekutivy. Českou národní banku najdeme v VI. Hlavě Ústavy a Nejvyšší kontrolní úřad v V. Hlavě Ústavy.

Prezident České republiky

[editovat | editovat zdroj]

Prezident České republiky je hlavou státu a je volen v přímých volbách. Při vstupu do funkce skládá slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor. Prezident není z výkonu své funkce odpovědný, a proto k většině svých pravomocí potřebuje kontrasignaci předsedy vlády, nebo jím pověřeného člena vlády.[4]

V České republice, podobně jako v jiných parlamentních systémech, nemá prezident nijak silné postavení a zastává spíše reprezentativní funkci. Přesto má však pravomoci, ke kterým nepotřebuje kontrasignaci, náleží tedy jen výhradně prezidentu republiky. Tyto pravomoci najdeme v článku 62 Ústavy a řadíme mezi ně například jmenování a odvolávání předsedy a dalších členů vlády, rozpouštění Poslanecké sněmovny, jmenování soudců Ústavního soudu, jeho předsedy a místopředsedů, odpouštění a zmírňování trestů uložených soudem a zahlazování odsouzení.[5]

Do pravomocí s kontrasignací pak řadíme například zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikování mezinárodních smluv, vyhlašování voleb do Poslanecké sněmovny a do Senátu, jmenování soudců, nebo právo udělovat amnestii.[6]

Vláda České republiky

[editovat | editovat zdroj]

Vláda České republiky je definována jako vrcholný orgán výkonné moci. Skládá se z předsedy, místopředsedů vlády a ministrů. Předseda vlády je jmenován prezidentem republiky, který poté na návrh předsedy jmenuje i ostatní členy vlády. Vláda je z výkonu funkce odpovědná Poslanecké sněmovně, která vládě vyslovuje důvěru, která je nutná pro funkci vlády. Jde o kolektivní orgán, který rozhoduje kolektivně, a to nadpoloviční většinou všech členů.[7]

Do pravomocí vlády patří podávat Poslanecké sněmovně návrhy zákonů, vyjadřování se ke všem návrhům zákonů nebo k provedení zákonu, a v jeho mezích vydávat nařízení. Předseda vlády je hlavním organizátorem činnosti vlády, řídí jejich schůze a vystupuje jejím jménem. Ministři řídí svá jednotlivá ministerstva, kde nesou odpovědnost a rozhodují sami.[4]

Nejvyšší kontrolní úřad

[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší kontrolní úřad (zkratka NKÚ) je nezávislá kontrolní instituce, jejímž úkolem je kontrolovat hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. V čele stojí prezident a viceprezident, kteří jsou jmenováni prezidentem republiky na návrh Poslanecké sněmovny.[6] Nejvyšší kontrolní úřad předkládá vládě, Poslanecké sněmovně, Senátu, ale i odborné a široké veřejnosti nezávislé a nestranné informace o tom, zda byly prostředky státu vynaloženy účelně a zda při tom byly dodrženy právně závazné normy.[8]

Nejvyšší kontrolní úřad vznikl v roce 1993 a je zakotven jak v Ústavě, tak v zákoně č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Česká národní banka

[editovat | editovat zdroj]

Česká národní banka (zkratka ČNB) je ústřední bankou České republiky. Hlavním úkolem je dohled nad finančním trhem a péče o cenovou stabilitu.[6] V souladu s tímto hlavním úkolem Česká národní banka určuje měnovou politiku, vydává bankovky a mince, řídí a dohlíží na peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank. Hlavním představitelem je guvernér České národní banky, který je jmenován prezidentem republiky.[9]

Česká národní banka je zakotvena v Ústavě a také v zákoně č. 6/1993 Sb., o České národní bance.

Státní zastupitelství

[editovat | editovat zdroj]

Státní zastupitelství vykonává dozor nad zákonností přípravného trestního řízení a zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení.[10]

Územní samospráva

[editovat | editovat zdroj]

Česká republika je členěna na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem.[6]

Obec je samostatně spravována zastupitelstvem, stejně tak jako vyšší samosprávný celek. Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, ale pouze tehdy, vyžaduje-li to ochrana zákona, a pouze způsobem stanoveným v zákoně.[6]

Územní samospráva je zakotvena v VII. Hlavě Ústavy a také v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích, zákoně č. 129/2000 sb., o krajích a zákoně č. 313/2000 Sb., o hlavním městě Praze.

Související články

[editovat | editovat zdroj]
  1. KLÍMA, Karel. Encyklopedie ústavního práva. Praha: ASPI, 2007. 751 s. ISBN 978-80-7357-295-2. S. 735. 
  2. a b c RESCHOVÁ, Jana. Státověda: Stát, Jednotlivec, Konstitucionalismus. [s.l.]: Wolters Kluwer, 2019. 484 s. ISBN 978-80-7552-695-3. 
  3. a b 1950-, Filip, Jan,. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. [s.l.]: Václav Klemm Dostupné online. ISBN 978-80-904083-7-1, ISBN 80-904083-7-0. OCLC 780139549 
  4. a b Ústava ČR [online]. [cit. 2023-04-14]. Dostupné online. 
  5. Pražský hrad: Prezident ČR [online]. [cit. 2023-04-14]. Dostupné online. 
  6. a b c d e Ústava ČR [online]. [cit. 2023-04-14]. Dostupné online. 
  7. Úřad vlády [online]. [cit. 2023-04-14]. Dostupné online. 
  8. Česká republika Nejvyšší kontrolní úřad [online]. [cit. 2023-04-14]. Dostupné online. 
  9. Česká národní banka [online]. [cit. 2023-04-14]. Dostupné online. 
  10. Státní zastupitelství [online]. [cit. 2023-04-14]. Dostupné online.