Přeskočit na obsah

Flaviovská dynastie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Flaviovci)
Dynastie Flaviovců
Triumf císaře Tita, malba Lawrence Alma-Tadema, 1885
ZeměŘímské impérium
Titulycísař římský
ZakladateléVespasianus, (69–79 n. l.)
Rok založení69 n. l.
Konec vlády96 n. l.
Poslední vládceDomitianus
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Flaviovská dynastie vládla Římské říši v letech 69–96 n. l. Prvním císařem z této dynastie byl Vespasianus (69–79), následovaný svými syny Titem (79–81) a Domitianem (81–96). Flaviovci se dostali k moci během občanské války roku 69, známé jako Rok čtyř císařů. Po epizodních vládách císařů Galby a Othona se v polovině roku 69 stal císařem Vitellius. Jeho nárok na trůn rychle zpochybnily legie umístěné ve východních provinciích, které místo něj prohlásily za císaře svého velitele Vespasiána. Druhá bitva u Bedriaka vychýlila rovnováhu sil rozhodujícím způsobem ve prospěch flaviovských vojsk, která 20. prosince vstoupila do Říma. Následujícího dne římský senát oficiálně prohlásil Vespasiána císařem Římské říše, čímž zahájil dynastii Flaviovců. Ačkoli dynastie se u moci udržela jen krátce, pouze 30 let, došlo během její vlády k několika významným historickým, hospodářským a vojenským událostem.

Titovu vládu postihlo několik přírodních katastrof, z nichž nejvážnější byla erupce Vesuvu v roce 79. Okolní města Pompeje a Herculaneum byla zcela pohřbena pod vrstvou sopečného popela a lávy. O rok později Řím zasáhl požár, následovaný epidemií moru. Z válečných událostí během panování Flaviovců lze zmínit obléhání a zničení Jeruzaléma Titem v roce 70, které následovalo po neúspěšném židovském povstání v roce 66. Římská vojska pod velením Gnaea Juliua Agricoly dobyla v letech 77–83 značná území ve Velké Británii, naproti tomu Domitianovi se nepodařilo dosáhnout rozhodujícího vítězství proti králi Decebalovi ve válce proti Dákům. Kromě toho říše posílila svou obranu hranic rozšířením opevnění podél Limes Germanicus.

Flaviovci také zahájili hospodářské a kulturní reformy. Za Vespasiána byly vyhlášeny nové daně, které měly pomoci ozdravit finanční situaci říše, zatímco Domitianus revalvoval římské mince zvýšením obsahu stříbra. Titus na oslavu nástupu dynastie Flaviovců zahájil rozsáhlý stavební program, po němž v Římě zůstalo několik trvalých památek, z nichž nejokázalejší byl Flaviovský amfiteátr, známější jako Koloseum.

Vláda Flaviovců skončila 18. září 96 zavražděním Domitiana. Jeho nástupcem se stal dlouholetý stoupenec a rádce Flaviů Marcus Cocceius Nerva, který založil dlouholetou dynastii adoptivních císařů.

Flaviovská dynastie byla mezi čtyřmi dynastiemi principátu výjimečná tím, že ji tvořil pouze jeden muž a jeho dva synové, bez širší či adoptivní rodiny.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Založení dynastie

[editovat | editovat zdroj]

Původ rodu

[editovat | editovat zdroj]
Flaviovská dynastie

Desetiletí občanské války v 1. století př. n. l. významně přispělo k zániku staré římské aristokracie, která byla na počátku 1. století n. l. postupně nahrazována novou italskou šlechtou.[1] Jednou takovou rodinou byli Flaviovci, kteří za pouhé čtyři generace povýšili z relativně neznámé rodiny na společenské výsluní a získali bohatství a postavení za vlády císařů dynastie Julio-Claudianské. Vespasianův dědeček Titus Flavius Petro sloužil jako centurion pod velením římského generála Pompeia Magnuse během Caesarovy občanské války. Jeho vojenská kariéra skončila ostudou, když v roce 48 př. n. l. uprchl z bojiště v bitvě u Farsálu.[2] Přesto se Flaviovi Petrovi podařilo zlepšit svůj stav sňatkem s extrémně bohatou Tertullou, jejíž jmění zaručovalo vzestup na společenském žebříčku pro jejich syna Tita Flavia Sabina I.[3] Sám Sabinus získal další bohatství a pravděpodobně i titul jezdce, když se stal výběrčím daní v Asii a bankéřem v Helvetii (dnešní Švýcarsko). Sňatkem s Vespasií Pollou se spojil s prestižními patricijskými rodinami a zajistil povýšení svých synů Tita Flavia Sabina II. a Vespasiana do senátorské hodnosti.[3] Kolem roku 38 n. l. se Vespasian oženil s Domitillou starší, dcerou jezdce z Ferentia. Měli dva syny: v roce 39 se narodil Titus Flavius ​​Vespasianus a v roce 51 Titus Flavius ​​Domitianus. V roce 45 se narodila dcera Domitilla.[4] Domitilla starší zemřela dříve, než se Vespasianus stal císařem. Po Domitillině brzké smrti žil Vespasianus v konkubinátu se svou někdejší milenkou Antonií Caenis, propuštěnkyní Antonie mladší. Caenis požívala jako důvěrnice Claudiovy matky určitého vlivu na císařském dvoře, umožňující jí příznivým způsobem usměrňovat politický vzestup svého partnera. Když se Vespasianus stal císařem, vystupovala na veřejnosti jako jeho zákonitá manželka. Zemřela v roce 74.[5] Vespasianova hvězda rychle stoupala. Stal se kvestorem, aedilem a praetorem a jeho politická kariéra vyvrcholila roce 51, kdy se stal konzulem. V tomto roce se také narodil Domitian. Jako vojenský velitel si brzy získal renomé účastí na římské invazi do Británie v roce 43.[6] Starověké prameny nicméně tvrdí, že v době Domitianovy výchovy byla rodina Flaviů chudá,[7] dokonce píší, že Vespasianus za vlády císařů Caliguly (37–41) a Nera (54–68) upadl do nemilosti.[8] Moderní historiografie tato tvrzení vyvrátila s předpokladem, že tyto příběhy byly šířeny za vlády Flaviovců jako součást jejich propagandistické kampaně, která měla snížit úspěchy rodu během vlády zavrhovaných císařů z juliovsko-klaudiovské dynastie a maximalizovat úspěchy za císaře Claudia (41-54) a jeho syna Britannica.[9] Podle všeho se rodina během 40. a 60. let těšila přízni císařů. Titus získal dvorskou výchovu po boku Britannika a Vespasian se věnoval úspěšné politické a vojenské kariéře. Na nějaký čas se sice vzdal veřejných funkcí, ale v padesátých letech, v době vlády císaře Nera, se vrátil a v roce 63 sloužil jako prokonzul provincie Afrika. V roce 66 doprovázel císaře během jeho oficiální cesty do Řecka.[10]

V letech 57 až 59 byl Titus vojenským tribunem v Germánii a později sloužil v Britannii. Jeho první manželka Arrecina Tertulla zemřela dva roky po svatbě v roce 65.[11] Titus si pak vzal novou manželku z významnější rodiny, Marcii Furnillu. Marciaina rodina však byla úzce spjata s opozicí proti císaři Nerovi. Její strýc Barea Soranus a jeho dcera Servilia byli mezi těmi, kteří byli zabiti po neúspěšném Pisonově spiknutí v roce 65.[12] Někteří moderní historici se domnívají, že Titus se s manželkou rozvedl právě kvůli spojení její rodiny se spiknutím.[13][14] Nikdy se znovu neoženil. Zdá se, že Titus měl více dcer, alespoň jednou z nich byla Marcia Furnilla. Jediným známým dítětem, které se dožilo dospělosti, byla Julia Flavia, možná Titovo dítě s Arrecinou Tertullou, jejíž matka se také jmenovala Julia.[15] Během tohoto období Titus také pracoval jako advokát a dosáhl hodnosti kvestora.[16]

V roce 66 se Židé v provincii Judea vzbouřili proti Římské říši. Cestius Gallus, legát provincie Sýrie, byl nucen ustoupit z Jeruzaléma, kde ho v bitvě u Beth-Horon porazil Šimon bar Giora.[17] Prořímský král Herodes Agrippa II. a jeho sestra Berenice uprchli z města do Galileje, kde se později připojili k Římanům. Nero pověřil Vespasiana potlačením vzpoury a svěřil mu pátou a desátou legii.[18][19] Později se k němu přidal Titus s patnáctou legií.[20] Díky armádě čítající kolem 60 000 profesionálních vojáků se Římané rychle přehnali přes Galileu a v roce 68 pochodovali na Jeruzalém.[20]

Vzestup k moci

[editovat | editovat zdroj]
Mapa římské říše během roku 69 n. l., Roku čtyř císařů. Barevné oblasti označují provincie loajální k jednomu ze čtyř válčících generálů.

Dne 9. června 68, uprostřed rostoucího odporu Senátu a armády, Nero spáchal sebevraždu a s ním skončila dynastie julsko-klaudijská. Nastal chaos, který vedl k roku brutální občanské války známé jako Rok čtyř císařů, během níž čtyři nejvlivnější generálové římské říše - Galba, Otho, Vitellius a Vespasianus - postupně soupeřili o císařskou moc. Zprávy o Neronově smrti dorazily k Vespasianovi, když se připravoval obléhat město Jeruzalém. Téměř současně Senát prohlásil Galbu, tehdejšího guvernéra provincie Hispania Tarraconensis (moderní Španělsko), za římského císaře. Vespasian raději než pokračovat ve své kampani, rozhodl se počkat na další rozkazy a poslal svého syna Tita, aby pozdravil nového císaře.[21] Než se však Titus dostal do Itálie, dozvěděl se, že Galba byl zavražděn a nahradil ho Otho, guvernér Lusitanie (moderní Portugalsko). Ve stejné době se Vitellius a jeho armády v Germánii vzbouřily a připravovaly se vyrazit na Řím s úmyslem svrhnout Othona. Titus nechtěl riskovat, že bude rukojmím jedné či druhé strany, do Říma nedorazil a vrátil se ke svému otci v Judeji.[22]

Otho a Vitellius si uvědomili potenciální hrozbu, kterou představuje flaviovská frakce. Se čtyřmi legiemi, které měl k dispozici Vespasian velel síle téměř 80 000 vojáků. Jeho pozice v Judeji mu dále poskytovala výhodu, že byl nejblíže životně důležité provincii Egypt, která kontrolovala přísun obilí do Říma. Jeho bratr Titus Flavius ​​Sabinus II., jako městský prefekt, velel celé městské posádce Říma.[14] Napětí mezi flaviovskými jednotkami narůstalo, ale dokud Galba či Otho zůstávali u moci, Vespasian odmítl jednat.[23] Když byl Otho poražen Vitelliem v první bitvě u Bedriaka, armády v Judeji a Egyptě vzaly věci do vlastních rukou a 1. července 69 prohlásily Vespasiána císařem.[24] Vespasian titul přijal a spojil se s Gaiem Liciniem Mucianem, guvernérem Sýrie, proti Vitelliovi.[24] Silná armáda spojených legií z Judey a Sýrie pochodovala na Řím pod velením Muciana, zatímco sám Vespasianus odcestoval do Alexandrie a Titovi nechal na starosti ukončení židovské vzpoury.[25]

V Římě Vitellius nechal Domitiana zavřít do domácího vězení, jako pojistku před budoucí flaviovskou agresí.[26] Podpora starého císaře však slábla s tím, jak další legie v celé říši slibovaly věrnost Vespasianovi. Dne 24. října 69 se Vitellius a Vespasian střetli ve druhé bitvě u Bedriaka, která skončila drtivou porážkou Vitelliových armád.[27] Ten se v zoufalství pokusil vyjednat kapitulaci. Podmínky míru, včetně dobrovolné abdikace, byly dohodnuty s Titem Flaviem Sabinem II.[28], ale vojáci pretoriánské gardy - císařské tělesné stráže - považovali takovou rezignaci za dehonestující a zabránili Vitelliovi v dodržení dohody.[29] Ráno 18. prosince se císař objevil na veřejnosti s tím, že uloží císařské insignie do Chrámu svornosti (Aedes Concordiae), ale v poslední chvíli se otočil a vrátil se zpět do císařského paláce. V nastalém zmatku se přední muži říše shromáždili v Sabinově domě a prohlásili císařem Vespasiana, zástup ovšem rozešel, když se kohorty Vitelliana střetly s ozbrojeným doprovodem Sabina, který byl nucen ustoupit na Kapitol.[30] V noci se k němu připojili jeho příbuzní včetně Domitiana. Legie Lucia Muciana se sice blížily k Římu, ale obklíčená flaviovská strana nevydržela vzdorovat déle než jeden den. Dne 19. prosince vpadli Vitelliovi muži na Kapitol a ve výsledné potyčce byl Sabinus zajat a popraven. Domitianovi se podařilo uprchnout v převleku za uctívače bohyně Isis, a strávil noc v bezpečí u jednoho z podporovatelů jeho otce.[30] Odpoledne 20. prosince byl Vitellius mrtvý, jeho armády byly poraženy flaviovskými legiemi. Vzhledem k tomu, že už nebylo proč se nepřítele obávat vyšel Domitian vstříc legiím, byl všeobecně zdraven titulem "Caesar" a vojáci jej doprovodili do domu jeho otce.[30] Následující den, 21. prosince, Senát vyhlásil Vespasiana císařem římské říše.[31]

Přestože válka oficiálně skončila, v prvních dnech po smrti Vitellia panovala anarchie a bezpráví. Pořádek byl obnoven Mucianem na začátku roku 70, když stál v čele prozatímní vlády s Domitianem jako zástupcem rodiny Flaviovců v Senátu. Když nový císař v Alexandrii obdržel zprávu o porážce a smrti svého rivala, okamžitě poslal zásoby naléhavě potřebného obilí do Říma spolu s vyhláškou či prohlášením o své politice, ve kterém poskytl ujištění o úplném zrušení zákonů císaře Nera, zvláště těch týkajících se vlastizrady. Během roku 70 nicméně Vespasian setrvával v Egyptě a upevňoval si podporu domácího obyvatelstva.[31] Před koncem roku 70 se konečně vrátil do Říma a byl řádně dosazen jako císař.

Flaviovská dynastie

[editovat | editovat zdroj]

Vespasian (69-79)

[editovat | editovat zdroj]
Císař Vespasianus, Puškinovo muzeum, Moskva

O Vespasianově vládě za těch deset let, co byl císařem se dochovalo jen málo faktických informací. Vespasian strávil svůj první rok císaře v Egyptě, správu říše dostal na starost Mucianus, kterému pomáhal Vespasianův syn Domitian. Moderní historici se domnívají, že Vespasian zůstal v Alexandrii aby upevnil podporu Egypťanů.[32] V polovině roku 70 Vespasianus poprvé přijel do Říma a okamžitě se pustil do rozsáhlé propagandistické kampaně s cílem upevnit svou moc a propagovat novou dynastii. Jeho vláda je nejznámější finanční reformou po zániku dynastie Julio-klaudiánské. Příkladem je zavedení daně z pisoárů a četná vojenská tažení v 70. letech. Nejvýznamnější z nich byla první židovsko-římská válka, která skončila zničením města Jeruzaléma Titem. Vespasian navíc čelil několika povstáním v Egyptě, Galii a Germánii a údajně přežil i několik spiknutí.[33] Pomohl znovu vybudovat Řím po občanské válce, přidal chrám k míru a zahájil stavbu Flaviovského amfiteátru, známějšího jako Koloseum.[34] Zemřel přirozenou smrtí 23. června 79 a okamžitě byl jmenován nástupcem syn Titus.[35] Historici kteří zažili vládu Nerona jako Tacitus, Suetonius, Josephus a Plinius starší, o Vespasianovi hovoří velmi dobře a zároveň odsuzují císaře, kteří vládli před ním.[36]

Titus (79–81)

[editovat | editovat zdroj]
Titus

Titus nastoupil jako vládce po Vespasianově smrti 23. června 79. Přestože zpočátku panovaly pochybnosti o jeho charakteru, jeho vláda si získala velké uznání a Suetonius a další doboví historici jej považovali za dobrého císaře.[37] Jako vládce je znám svou podporou veřejných staveb v Římě a dokončení stavby Kolosea v roce 80, ale také pro svou velkorysost při zmírňování utrpení způsobeného dvěma katastrofami, výbuchem sopky Vesuv roce 79 a požárem Říma v roce 80.[38] Titus pokračoval ve snahách svého otce podporovat Flavianskou dynastii. Oživil praxi císařského kultu, zbožštil svého otce a položil základy pozdějšího Vespasianova a Titova chrámu, dokončeného Domitian.[39][40] Po sotva dvou letech ve funkci Titus nečekaně zemřel na horečku 13. září 81.[41]

Domitianus (81–96)

[editovat | editovat zdroj]

Domitianus byl praetorianskou gardou prohlášen císařem den po Titově smrti. Vládl více než patnáct let - déle než kterýkoli muž, který Římu vládl od Tiberia. Domitianus posílil ekonomiku přeceněním římských mincí,[42] rozšířil pohraniční obranu říše,[43] a zahájil rozsáhlý stavební program na obnovu poškozeného města Říma.[44] V Británii rozšířil Gnaeus Julius Agricola římskou říši až k současnému Skotsku[45], ale v Dácii nebyl Domitianus schopen zajistit rozhodující vítězství ve válce proti Dákům a jejich králi Decebalovi.[45] 18. září 96 byl Domitianus zavražděn svými úředníky a správci a s ním skončila dynastie Flaviánů. Téhož dne jej vystřídal jeho přítel a poradce Nerva, který založil dlouhotrvající dynastii Nervan-Antonianů. Domitianovu památku odsoudil římský senát k zapomnění, po celou dobu jeho vlády s ním měl Senát problémový vztah. Historici jako autoři jako Tacitus, Plinius mladší a Suetonius po jeho smrti ve svých spisech propagovali pohled na Domitiana jako na krutého a paranoidního tyrana. Moderní dějepisectví tyto názory odmítlo a charakterizuje Domitiana jako sice nelítostného, ​​ale schopného autokrata, jehož kulturní, ekonomický a politický program poskytl základ pro principát vcelku mírumilovného 2. století. Jeho nástupci Nerva a Trajan byli méně autokratičtí, ale ve skutečnosti se jejich politika lišila jen málo od politiky Domitiana.[46]

Administrativa

[editovat | editovat zdroj]

Vláda

[editovat | editovat zdroj]

Od pádu republiky se autorita římského Senátu do značné míry snížila v důsledku kvazi-monarchického vládního systému zřízeného Augustem, známým jako principát. Tato forma vlády umožňovala existenci de facto diktátorského režimu při zachování formálního rámce římské republiky.[47] Většina císařů zastávala veřejnou fasádu demokracie a na oplátku Senát implicitně uznal císařův status de facto monarchy.[48] Občanská válka v roce 69 dala jasně najevo, že skutečná moc v Říši je v rukou armády. V čase kdy byl Vespasian v Římě prohlášen císařem se již naděje na obnovení republiky dávno rozplynula.

Když se Vespasian v polovině roku 70 vrátil do Říma, okamžitě se pustil do řady opatření ve snaze upevnit svoji moc a zabránit budoucím vzpourám. Nabídl dary armádě a propustil nebo potrestal vojáky věrné Vitelliovi.[49] Také restrukturalizoval senátorské a jezdecké řády, odstranil nepřátele a podpořil spojence. Výkonná moc byla z velké části rozdělena mezi členy jeho rodiny. Ti, kdo nepatřili k flaviovské frakci byli prakticky vyloučeni z důležitých veřejných úřadů, dokonce i ti, kteří patřili mezi nejstarší Vespasianovy podporovatele během občanské války. Mucianus během této doby pomalu mizí z historických záznamů a pravděpodobně zemřel někdy mezi 75 a 77.[50] Že bylo Vespasianovým záměrem založit dlouhotrvající dynastii, která by vládla Římské říši, bylo nejzjevnější na pravomocích udělených svému nejstaršímu synovi Titovi. Titus sdílel moc tribuna se svým otcem, byl sedmkrát jmenován konzulem a měl titul cenzora cenzuru a možná nejpozoruhodnější bylo velení pretoriánské gardy.[51] Protože Titus byl dlouho spoluvládcem svého otce nedošlo během jeho krátké vlády od 79 do 81 k žádné náhlé změně flaviovské politiky.[52]

Domitianův přístup k vládě byl méně rafinovaný než u jeho otce nebo bratra. Jakmile byl císařem, rychle upustil od republikánské fasády[53] a svou vládu více či méně formálně proměnil v panování božského monarchy, za něhož se považoval. Přesunutím centra moci na císařský dvůr Domitianus otevřeně zbavil Senát jeho pravomocí. Osobně se zapojil do všech odvětví správy: byly vydávány edikty upravující nejmenší detaily každodenního života a práva, zatímco daně a veřejná morálka byly přísně vymáhány.[54] Nicméně Domitianus dělal i ústupky vůči Senátu. Zatímco jeho otec a bratr prakticky vyloučili neflaviovce z veřejné správy, Domitianus zřídka upřednostňoval vlastní rodinné příslušníky při rozdělování strategických postů, připustil ke konzulátu překvapivě velký počet provinciálů a potenciálních odpůrců[55] a do císařských úřadů dosazoval muže z vrstvy jezdců.[56]

Reforma financí

[editovat | editovat zdroj]
Mince zobrazující tři vládce dynastie Flaviánů. Shora dolů: Vespasianus, Titus a Domitianus.

Jedním z prvních Vespasianových prvních činů ve funkci císaře bylo prosazení daňové reformy s cílem obnovit vyčerpanou pokladnici impéria. Poté, co Vespasian dorazil v polovině roku 70 do Říma, Mucianus nadále tlačil na Vespasiana, aby vybral co nejvíce daní,[57] obnovil staré a zavedl nové. Mucianus a Vespasianus zvýšili daně provinciím a bedlivě sledovali pokladní úředníky. Latinské přísloví „Pecunia non olet“ („Peníze nesmrdí“) mohlo vzniknout, když zavedl daň z moči na veřejných toaletách.

Po svém přistoupení Domitianus zvýšil obsah stříbra v římské minci na Augustův standard, čímž zvýšil obsah stříbra denárů o 12 %. Blížící se krize v roce 85 si však vynutila devalvaci na neronský standard 65,[58] ale stále byla vyšší než úroveň, kterou si Vespasianus a Titus udržovali během své vlády, a Domitianova přísná daňová politika zajistila, že tento standard bude udržen na následujících jedenáct let.[58] Typy mincí z této éry vykazují vysoce konzistentní stupeň kvality, včetně pečlivé pozornosti Domitianovy titulatury a výjimečně rafinovaných uměleckých děl na reverzních portrétech.[58]

Jones odhaduje roční příjem Domitiana na více než 1 200 milionů sestercií, z nichž více než třetina byla pravděpodobně vynaložena na udržování římské armády.[59] Další hlavní oblast výdajů zahrnovala rozsáhlý program rekonstrukce prováděný na samotném městě Řím.

Výzvy

[editovat | editovat zdroj]

Vojenské aktivity

[editovat | editovat zdroj]
Tento reliéf z Titova oblouku zobrazuje římské vojáky nesoucí poklady z jeruzalémského chrámu včetně Menory. Město bylo obleženo a zničeno Titem v roce 70.

Nejvýznamnější vojenskou kampaní vedenou během panování dynastie bylo obléhání a zničení Jeruzaléma v roce 70. Zničení města bylo vyvrcholením římského tažení do Judska po židovském povstání v roce 66. Druhý chrám byl zcela zbořen, načež Titusovi vojáci jej na počest vítězství prohlásili imperátorem.[60] Jeruzalém byl zničen, poklady uloupeny a velká část populace byla zabita nebo uprchla. Josephus tvrdí, že během obléhání bylo zabito 1 100 000 lidí, z nichž většina byla Židů.[61] 97 000 bylo zajato a zotročeno, včetně Simona bara Giory a Jana z Giscaly.[61] Mnozí uprchli do oblastí kolem Středozemního moře. Titus údajně odmítl přijmout věnec vítězství, protože „na přemožení lidí opuštěných vlastním Bohem není žádná zásluha“.[62] Po návratu do Říma v roce 71 byl Titovi povolen triumf.[63] Doprovázen Vespasianem a Domiciánem vjel do města, nadšeně pozdravován římským lidem. Před triumfujícím Titem byly neseny uloupené poklady a kráčelo množství válečných zajatců. Josephus popisuje procesí nesoucí velké množství zlata a stříbra neseného po trase, následované propracovanými symboly upomínající na vítěznou válku včetně pokladů uloupených z Jeruzalémského chrámu, včetně Menory a Tóry.[64] Vůdci odboje byli popraveni na Foru, poté byl průvod ukončen náboženskými oběťmi v Jupiterově chrámu na Kapitolu.[65] Triumfální Titův oblouk, který stojí u jednoho vchodu na Forum Romanum oslavuje Titovo vítězství.

Dobývání Británie pokračovalo pod velením Gnaea Julia Agricoly, který rozšířil v letech 77 až 84 římskou říši až do Kaledonie, čili dnešního Skotska. V roce 82 Agricola překročil neznámý vodní tok a porazil do té doby pro Římany neznámé národy[66] Opevnil pobřeží ve směru k Irsku a Tacitus vzpomíná, že jeho tchán často tvrdil, že ostrov lze dobýt s jedinou legií a několika pomocnými jednotkami.[67] Agricola poskytl útočiště irskému králi v exilu, o kterém doufal, že by ho mohl použít k nátlaku při dobývání ostrova. K tomuto nikdy nedošlo, ale někteří historici se domnívají, že uváděný přechod neznámé řeky byl ve skutečnosti malou průzkumnou či trestnou výpravou do Irska.[68] Následující rok Agricola postavil flotilu a překročil skotskou řeku Forth a vpadl do Kaledonie. Na pomoc armádě byla v Inchtuthilu postavena velká legionářská pevnost.[67] V létě 84 se Agricola v bitvě u Mons Graupius postavil proti Kaledoncům.[69] Ačkoli Římané způsobili Kaledoncům těžké ztráty, dvěma třetinám jejich armády se podařilo uprchnout a ukrýt se ve skotských močálech a na Highlands, Skotské vysočině, což nakonec zabránilo Agricolovi dostat celý ostrov Británie pod svoji kontrolu.[67]

Limes Germanicus v roce 70

Války vedené za vlády Domitiana měly obvykle obranný charakter, protože císař odmítal myšlenku expanzivní války.[70] Jeho nejvýznamnějším vojenským přínosem byla stavba Limes Germanicus. Projekt zahrnoval rozsáhlou síť silnic, pevností a strážních věží postavených na obranu říše podél řeky Rýn.[71] Přesto bylo v Galii, či proti germánským kmenům Cheruskům a přes hranice Dunaje vedeno několik důležitých válek proti Suebům, Sarmatům a Dákům. Dákové vedeni králem Decebalem vpadli do provincie Moesie kolem roku 84 nebo 85, způsobili značné škody a mimo jiné zabili moeského guvernéra Oppiuse Sabina.[72] Domitianus okamžitě zahájil tažení jehož výsledkem bylo zničení legie během této nešťastné expedice do Dácie. Jejich velitel Cornelius Fuscus byl zabit a bojový věhlas pretoriánské gardy byl ztracen.[73] V roce 87 Římané napadli Dacii ještě jednou, tentokrát pod velením Tettiuse Julianuse, a nakonec se jim podařilo koncem roku 88 Decebala porazit, a to na stejném místě, kde byl předtím zabit Fuscus.[74] Útok na hlavní město Dacie byl však odložen, neboť na germánské hranici vypukla krize, která donutila Domitiana podepsat mírovou smlouvu s Decebalem, za což byl svými současníky hlasitě kritizován.[75] Po zbytek Domitianovy vlády zůstala Dacie relativně mírumilovným prořímským královstvím, ale Decebalus použil římské peníze na posílení své obrany a nadále Římu vzdoroval. Rozhodující vítězství Říma proti Dákům bylo získáno až za vlády císaře Trajana v roce 106. Římská armáda sice opět utrpěla těžké ztráty, ale Trajanovi se podařilo dobýt hradiště Sarmizegetusa a co je důležité, anektovat zlaté a stříbrné doly Dacie.[76]

Přírodní katastrofy

[editovat | editovat zdroj]
Římská města zasažená erupcí Vesuvu v roce 79. Černé stínování představuje oblast spadu sopečného popela a strusky.

Přestože vláda flaviovské dynastie byla poznamenána relativní absencí velkých vojenských nebo politických konfliktů, Titus během své krátké vlády čelil řadě velkých přírodních katastrof. Dne 24. srpna 79, sotva dva měsíce po jeho nástupu, vybuchla sopka Vesuv.[77] Výbuch zcela zničil život a majetek v okolí Neapolského zálivu. Města Pompeje a Herculaneum byla pohřbena pod metry kamení, popela a lávy,[78] zahynuly tisíce občanů.[79] Titus jmenoval dva bývalé konzuly, aby organizovali a koordinovali úsilí o pomoc, přičemž osobně daroval velké částky peněz z císařské pokladnice na pomoc obětem sopky.[80] Navíc po erupci navštívil Pompeje a znovu pak i následující rok.[81] Město bylo zapomenuto na zhruba 1700 let před jeho náhodným znovuobjevením v roce 1748. Od té doby vykopávky poskytly mimořádně podrobný pohled na život města na vrcholu římské říše, zmrazený v jediném okamžiku, 24. srpna 79. Fórum, lázně, mnoho domů a některé vily mimo město, jako je Villa dei Misteri, zůstaly překvapivě dobře zachovány. Dnes je jednou z nejoblíbenějších turistických atrakcí Itálie a je na seznamu světového dědictví UNESCO. Pokračující vykopávky odhalují nové pohledy na římskou historii a kulturu.

Během druhé návštěvy Tita v oblasti katastrofy zasáhl Řím požár, který trval tři dny.[80][81] Rozsah škod nebyl tak katastrofální jako během velkého požáru Říma v roce 64, který zásadně zasáhl město. Cassius Dio zaznamenává dlouhý seznam důležitých veřejných budov, které byly zničeny, včetně Panteonu, který nechal vystavět v roce 27 Marcus Vipsanius Agrippa, Jupiterova chrámu, zničeno bylo i Diribitorium, části Pompeiova divadla, které dal postavit Gnaeus Pompeius Magnus v roce 55 př. n. l. a Saepta Julia, budova navržená Juliem Caésarem.[81] Titus opět osobně kompenzoval poškozené římské čtvrtě.[81] Podle Suetonia pravděpodobně po požáru udeřil mor.[80] Povaha onemocnění ani počet obětí nejsou známy.

Spiknutí

[editovat | editovat zdroj]

Suetonius tvrdí, že proti Vespasianovi byla neustále osnována spiknutí.[33] Konkrétně je známo pouze jedno spiknutí. V roce 78 nebo 79 se Eprius Marcellus a Aulus Caecina Alienus pokusili podnítit pretoriánskou gardu ke vzpouře proti Vespasianovi, ale spiknutí bylo odhaleno a zmařeno Titem.[82] Podle historika Johna Crooka však údajné spiknutí bylo ve skutečnosti vypočítanou aférou flavianské frakce s cílem odstranit členy opozice spojené s Mucianem a jeho jméno nalezené u Caecina byl Titův podvrh.[83] Když však Vespasianus a Titus čelili skutečnému spiknutí, chovali se ke svým nepřátelům shovívavě. „Nezabiju psa, který na mě štěká,“ byla slova vyjadřující myšlení Vespasiana, zatímco Titus kdysi prokázal svou velkorysost císaře tím, že pozval na večeři muže, kteří byli podezřelí z aspirování na trůn, odměnil je dary a dovolil jim sedět vedle něj v divadle.[84]

Domitianus během své vlády pravděpodobně musel čelit několika spiknutím, poslední z nich skončilo jeho zavražděním v roce 96. První významná vzpoura vypukla 1. ledna 89, kdy guvernér Horní Germánie Lucius Antonius Saturninus a jeho dvě legie v Mainzu (dnešní Mohuč), 14. legie Gemina a 21. legie Rapax se bouřily proti římskému plánu uzavřít smlouvu s Cherusky.[85] Přesná příčina povstání je nejistá, i když se zdá, že byla naplánována s dostatečným předstihem. Senátorští důstojníci možná nesouhlasili s Domitianovými vojenskými strategiemi, jako bylo jeho rozhodnutí zaútočit spíše na německou hranici, také jeho nedávný ústup z Británie a nakonec hanebná politika appeasementu vůči Decebalovi.[86] V každém případě bylo povstání omezeno na provincii Lucia Saturnina. Jakmile se informace rozšířila do okolních provincií, guvernér Dolní Germánie, Lappius Maximus, se okamžitě přesunul do vzbouřené oblasti, pomáhal mu guvernér provincie Raetie Titus Flavius ​​Norbanus. Ze Španělska byl povolán Trajan, z Říma přicestoval i Domitianus s pretoriánskou gardou. Díky troše štěstí bylo Cheruskům zabráněno překročit Rýn a pomoci vzbouřenému Saturninovi.[87] Do čtyřiadvaceti dnů byla vzpoura rozdrcena a její vůdci byli v Mainzu potrestáni. Vzbouřené legie byly poslány válčit do Ilýrie a ti kdo pomáhali při jejich porážce byli odměněni.[88]

Tacitus i Suetonius hovoří o eskalaci pronásledování údajných Domitianových protivníků ke konci jeho vlády. Jeho podezřívavost vzrostla kolem roku 93 a možná už někdy dříve, po neúspěšné vzpouře Saturninově v roce 89.[89][90] Bylo popraveno nejméně dvacet senátorů, údajných císařových odpůrců,[91] včetně bývalého manžela Domitie Longiny Lucia Aelia Lamia Plautia Aeliana a tří členů vlastní rodiny Domitiana, Tita Flavia Sabina IV., Tita Flavia Clemense a Marka Arrecinuse Clemense.[92] Někteří z těchto mužů byli popraveni již v roce 83 nebo 85, což však Tacitovu pojmu „hrůzovlády“ ke konci Domitianovy vlády příliš neodpovídá. Podle Suetonia byli někteří odsouzeni za korupci nebo zradu, jiní za triviální obvinění, což Domitianus zdůvodnil svým podezřením.

Kultura za vlády Flaviovců

[editovat | editovat zdroj]
Jupiterův chrám, grafická rekonstrukce, chrám byl zničen v roce 64 při velkém požáru Říma

Propaganda

[editovat | editovat zdroj]

Od vlády Tiberia císaři julsko-klaudijské dynastie legitimizovali svou moc prostřednictvím adoptivního liniového původu od Augusta a Julia Caesara. Vespasianus žádný takový původ nemohl doložit. Vedl proto masivní propagandistickou kampaň, která měla ospravedlnit jeho vládu jako předem určenou božskou prozřetelností.[93] Flaviovská propaganda zároveň zdůraznila Vespasianovu roli nositele míru po krizi v roce 69. Téměř jedna třetina všech mincí ražených v Římě za vlády Vespasiana oslavovala vojenské vítězství nebo mír[94], zatímco z mincí bylo odstraněno slovo vindex aby veřejnosti nepřipomínala rebela Gaia Julia Vindexe. Stavební projekty nesly nápisy oslavující ​​Vespasiana a odsuzující předchozí císaře[95] a na Forum Romanum byl obnoven Jupiterův chrám.[34]

Flaviovci také ovládali veřejné mínění prostřednictvím literatury. Vespasian schvaloval historii psanou za jeho vlády a zajistil, aby byly odstraněny předsudky proti němu,[96] a zároveň poskytoval finanční odměny současným spisovatelům.[97] Staří historici, kteří prožili toto období, jako Tacitus, Suetonius, Josephus a Plinius starší mluví o Vespasianovi podezřele dobře a zároveň odsuzují císaře, kteří vládli před ním.[36] Tacitus přiznává, že jej Vespasianan povýšil, Josephus hovoří o Vespasianovi jako o svém patronovi a ochránci a Plinius věnoval svou Naturalis historia Vespasianovu synovi Titovi.[98] Ti, kteří hovořili proti Vespasianovi, byli potrestáni. Řada stoických filozofů byla obviněna z kažení studentů nevhodným učením a byla vyhoštěna z Říma.[99] Za své učení byl popraven pro-republikový filozof Helvidius Priscus.[100]

Titus a Domitianus také oživili praxi císařského kultu, který byl za Vespasiana omezen. Je příznačné, že Domitianovým prvním činem jako císaře bylo zbožštění jeho bratra Tita. Po jeho smrti byl také jeho malý syn a neteř Julia Flavia zapsáni mezi bohy. Na podporu uctívání císařské rodiny postavil Domitianus na místě Vespasianova domu na Quirinalu mauzoleum dynastie[101] a dostavěl Vespasianův a Titův chrám, svatyni zasvěcenou uctívání svého zbožněného otce a bratra.[102] Aby připomněl vojenské triumfy rodiny Flaviů, nařídil stavbu Templum Divorum a Templum Fortuna Redux a dokončil Titův oblouk. Za účelem dalšího ospravedlnění božské podstaty nadvlády své dynastie Domitianus také zdůraznil spojení s hlavním římským bohem Jupiterem[103] působivou obnovou Jupiterova chrámu na Kapitolu.

Stavby

[editovat | editovat zdroj]
Nejslavnější stavbou dynastie Flaviánů je Flavianský amfiteátr, známý jako Koloseum. Stavbu zahájil Vespasianus a dokončil Titus a Domitian.

Flaviovská dynastie se proslavila rozsáhlým stavebním programem. Cílem bylo obnovit Řím po škodách, které město utrpělo během velkého požáru v roce 64 a občanské války v roce 69. Vespasianan přidal Chrám míru a Chrám zbožštěného Claudia.[104] V roce 75 byla na Vespasianův rozkaz dokončena kolosální socha Apollóna, projekt začal císař Nero jako zpodobnění své osoby, také jeviště Marcellova divadla. Stavba Flaviovského amfiteátru, v současnosti známějšího jako Koloseum (pravděpodobně podle nedaleké kolosální sochy), byla zahájena v roce 70 za Vespasiana a nakonec dokončena roku 80 za Tita.[105] Kromě poskytování velkolepé zábavy římskému lidu byla budova koncipována jako obrovský triumfální pomník připomínající vojenské úspěchy Flavianů během židovských válek.[106] areálu Neronova Zlatého domu a také nařídil stavbu nového veřejného lázeňského domu, který měl nést jeho jméno.[107] Stavba této budovy byla narychlo dokončena, aby se shodovala s dostavbou Flaviánského amfiteátru.[108]

Převážná část stavebních projektů Flavianů byla provedena za vlády Domiciána, který hojně utrácel za obnovu a zkrášlení Říma. Mnohem více než projekt renovace však měl být Domitianův stavební program vrcholným úspěchem kulturní renesance v celé říši. Bylo postaveno, obnoveno nebo dokončeno kolem padesáti staveb, což je druhé největší množství po císaři Augustovi.[109] Mezi nejdůležitější nové stavby patřil Odeon, Stadium, a rozsáhlý palác na Palatinu, známý jako Flavianský palác, který navrhl Domitianův hlavní architekt Rabirius.[110] Nejdůležitější stavbou, kterou Domitianus obnovil, byl Jupiterův chrám na Kapitolu, který byl prý završen zlacenou střechou. Mezi jím dokončené patřil Vespasianův a Titův chrám, Titův oblouk a Koloseum, ke kterému přidal čtvrté patro a dokončil tribuny pro diváky.[102]

Zábava

[editovat | editovat zdroj]
Gladiátoři, mozaika ze 4. století

Titus i Domitianus byli příznivci gladiátorských her a uvědomovali si jejich význam pro udržování klidu obyvatelstva Říma. V nově vybudovaném Koloseu pořádali Flaviovci velkolepé zábavy. Zahajovací hry v Koloseu trvaly sto dní a byly údajně výjimečně propracované, zahrnovaly gladiátorské souboje, zápasy divoké zvěře, aranžování námořních bitev pro něž bylo divadlo zaplaveno vodou, pořádání dostihů a závodů vozů.[107] Během her byly do publika shazovány dřevěné koule, na které byly napsány různé ceny (oblečení, zlato nebo dokonce otroci), které pak bylo možné vyměnit za určený předmět.[107] Domitianus během své vlády vynakládal velké částky na zábavu a hry. Utratil odhadem 135 milionů sestercií na dary lidu, congiaria[111] a také obnovil pořádání veřejných hostin, které byly za Nerona redukovány na prosté rozdělování potravin. V roce 86 založil Ludi Capitolini, kapitolské hry, jednou za čtyři roky konanou soutěž zahrnující atletické ukázky, závody vozů a soutěže hudební, řečnické a herecké.[112] Sám Domitianus hradil cestovní náklady soutěžícím z celé říše a rozděloval ceny. Do pravidelných gladiátorských her byly zavedeny inovace, jako například námořní soutěže, noční bitvy a boje gladiátorů se ženami a trpaslíky.[113] Nakonec do závodů vozů přidal dvě nové skupiny, zlatou a purpurovou, kromě již zavedených bílých, červených, zelených a modrých týmů.

Dědictví

[editovat | editovat zdroj]

Flaviovci, přestože byli vládnoucí dynastií relativně krátce, pomohli obnovit stabilitu říše, která se ocitla takřka na kolenou. Ačkoli byli všichni tři kritizováni, zejména kvůli jejich centralizovanějšímu stylu vlády, zavedli reformy, které vytvořily dostatečně stabilní říši, a které platily až do 3. století. Jejich původ jako vojenské dynastie však vedl k dalšímu snižování významu Senátu a k následnému odklonu od princeps neboli „prvního občana“ směrem k imperator, tedy císaři.

O Vespasianově desetiletím panování se dochovalo jen málo relevantních informací. Jeho vláda je nejznámější finančními reformami po zániku dynastie Julsko-klaudijské. Vespasian byl známý svou mírností a loajalitou k lidem. Mnoho peněz bylo například vynaloženo na veřejné práce a obnovu a zkrášlení Říma: obnovení Fora Romana, nové chrámy, veřejné lázně a Koloseum.

Titus je starověkými historiky z Flaviánů nejoslavovanější, je uváděn jako jeden z nejpříkladnějších císařů. Všechny dochované zprávy z tohoto období, mnohé z nich napsané jeho vlastními současníky, jako byli Suetonius Tranquilius, Cassius Dio nebo Plinius starší, vrhají na Tita velmi příznivé světlo, především ve srovnání s postavou jeho bratra Domitiana. Na rozdíl od ideálního zobrazení Tita v římských dějinách je v židovské paměti zapsán jako „Titus bezbožný“ a je připomínán jako utlačovatel a ničitel chrámu. Například jedna legenda v babylonském Talmudu popisuje, že Titus měl sex s nevěstkou na svitku Tóry uvnitř chrámu během jeho ničení.[114]

Ačkoli soudobí historikové Domitiana po jeho smrti očerňovali, jeho vláda poskytla základy stabilnímu impériu 2. století n. l. a vyvrcholení „Pax Romana“. Jeho nástupci Nerva a Traianus byli liberálnější, ale ve skutečnosti se jejich politika jen málo lišila od politiky jejich předchůdce. Mnohem více než během válečného počátku 1. století, Římská říše v období 81–96, které Theodor Mommsen označil za ponurý, ale inteligentní Domiciánův despotismus, vzkvétala.[115]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Flavian dynasty na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Jones (1992), s. 3
  2. ↑ Jones (1992), s. 1
  3. ↑ a b Jones (1992), s. 2
  4. ↑ Townend (1961), s. 62
  5. ↑ Smith, William, Sir, ed. 1813–1893. A Dictionary of Greek and Roman biography and mythology. Boston: Little, Brown and co., 1867. Dostupné online. S. 1248. 
  6. ↑ Jones (1992), s. 8
  7. ↑ Suetonius, Life of Domitian 1
  8. ↑ Suetonius, Life of Domitian 4
  9. ↑ Jones (1992), s. 7
  10. ↑ Jones (1992), s. 9–11
  11. ↑ Jones & Milns (2002), s. 95–96
  12. ↑ Jones (1992), s. 168
  13. ↑ Townend (1961), s. 57
  14. ↑ a b Jones (1992), s. 11
  15. ↑ Jones (1992), s. 38
  16. ↑ Suetonius. Life of Titus. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Kapitola 44. ; with Jones and Milns, s. 95–96
  17. ↑ Josephus, The Wars of the Jews II.19.9
  18. ↑ Jones (1992), s. 13
  19. ↑ Josephus, The Wars of the Jews III.1.2
  20. ↑ a b Josephus, The War of the Jews III.4.2
  21. ↑ Sullivan (1953), s. 69
  22. ↑ Wellesley (2000), s. 44
  23. ↑ Wellesley (2000), s. 45
  24. ↑ a b Sullivan (1953), s. 68
  25. ↑ Wellesley (2000), s. 126
  26. ↑ Waters (1964), s. 54
  27. ↑ Tacitus, Histories III.34
  28. ↑ Wellesley (2000), s. 166
  29. ↑ Wellesley (2000), s. 189
  30. ↑ a b c Jones (1992), s. 14
  31. ↑ a b Sullivan (1953), s. 67–70
  32. ↑ SULLIVAN, Phillip. A Note on Flavian Accession. The Classical Journal. 1953, s. 67–70. 
  33. ↑ a b Suetonius, The Lives of Twelve Caesars, Life of Vespasian 25
  34. ↑ a b Suetonius, The Lives of Twelve Caesars, Life of Vespasian 9
  35. ↑ Suetonius, Life of Vespasian 23.4
  36. ↑ a b "Otho, Vitellius, and the Propaganda of Vespasian", The Classical Journal (1965), s. 267–269
  37. ↑ Suetonius, The Lives of Twelve Caesars, Life of Titus 1
  38. ↑ ROTH, Leland M. Understanding Architecture: Its Elements, History and Meaning. First. vyd. Boulder, CO: Westview Press, 1993. Dostupné online. ISBN 0-06-430158-3. 
  39. ↑ Jones, Brian W. The Emperor Titus. New York: St. Martin's P, 1984. 143.
  40. ↑ Suetonius, The Lives of Twelve Caesars, Life of Domitian 5
  41. ↑ Suetonius, The Lives of Twelve Caesars, Life of Domitian 2
  42. ↑ Jones (1992), s. 73–75
  43. ↑ Jones (1992), s. 127–144
  44. ↑ Jones (1992), s. 131
  45. ↑ a b Jones (1992), s. 138–142
  46. ↑ Jones (1992), s. 196–198
  47. ↑ WATERS, K. H. The Second Dynasty of Rome. Phoenix. Classical Association of Canada, 1963, s. 198–218. DOI 10.2307/1086720. JSTOR 1086720. 
  48. ↑ Jones (1992), s. 164
  49. ↑ Suetonius, The Lives of Twelve Caesars, Life of Vespasian 8
  50. ↑ CROOK, John A. Titus and Berenice. The American Journal of Philology. 1951, s. 162–175. DOI 10.2307/292544. JSTOR 292544. 
  51. ↑ Jones (1992), s. 18
  52. ↑ Jones (1992), s. 20
  53. ↑ Jones (1992), s. 22
  54. ↑ Jones (1992), s. 107
  55. ↑ Jones (1992), s. 163–168
  56. ↑ Jones (1992), s. 178–179
  57. ↑ Cassius Dio, Roman History, LXVI.2
  58. ↑ a b c Jones (1992), s. 75
  59. ↑ Jone (1992), s. 73
  60. ↑ Josephus, The Wars of the Jews VI.6.1
  61. ↑ a b Josephus, The Wars of the Jews VI.9.3
  62. ↑ Philostratus, The Life of Apollonius of Tyana 6.29 Archivováno 15. 3. 2016 na Wayback Machine.
  63. ↑ Cassius Dio, Roman History LXV.6
  64. ↑ Josephus, The Wars of the Jews VII.5.5
  65. ↑ Josephus, The Wars of the Jews VII.5.6
  66. ↑ Tacitus, Agricola 24
  67. ↑ a b c Jones (1992), s. 132
  68. ↑ REED, Nicholas. The Fifth Year of Agricola's Campaigns. Britannia. 1971, s. 143–148. DOI 10.2307/525804. JSTOR 525804. 
  69. ↑ Tacitus, Agricola 29
  70. ↑ Jones (1992), s. 127
  71. ↑ Jones (1992), s. 131
  72. ↑ Jones (1992), s. 138
  73. ↑ Jones (1992), s. 141
  74. ↑ Jones (1992), s. 142
  75. ↑ Cassius Dio, Roman History LXVII.7
  76. ↑ Cassius Dio, Roman History LXVIII.14
  77. ↑ Cassius Dio, Roman History LXVI.22
  78. ↑ Cassius Dio, Roman History LXVI.23
  79. ↑ The exact number of casualties is unknown; however, estimates of the population of Pompeii range between 10,000 ( Archived copy [online]. [cit. 2021-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-07-08. ) and 25,000 ([1]), with at least a thousand bodies currently recovered in and around the city ruins.
  80. ↑ a b c Suetonius, Life of Titus 8
  81. ↑ a b c d Cassius Dio, Roman History LXVI.24
  82. ↑ Crook (1963), s. 168
  83. ↑ Crook (1963), s. 169
  84. ↑ Suetonius, The Lives of Twelve Caesars, Life of Titus 9
  85. ↑ Jones (1992), s. 144
  86. ↑ Jones (1992), s. 145
  87. ↑ Jones (1992), s. 146
  88. ↑ Jones (1992), s. 149
  89. ↑ Tacitus, Agricola 45
  90. ↑ Suetonius, "Life of Domitian" 10
  91. ↑ For a full list of senatorial victims, see Jones (1992), s. 182–188
  92. ↑ M. Arrecinus Clemens mohl být místo popravy pouze vyhoštěn, viz Jones (1992), s. 187
  93. ↑ CHARLESWROTH, M.P. Flaviana. Journal of Roman Studies. 1938, s. 54–62. DOI 10.2307/297187. JSTOR 297187. 
  94. ↑ Jones, William "Some Thoughts on the Propaganda of Vespasian and Domitian", The Classical Journal, s. 251
  95. ↑ při slavnostním zprovoznění akvaduktů či se hovořilo o nedbalosti předchozích císařů CIL vi, 1257(ILS 218) a 931
  96. ↑ Josephus, Against Apion 9
  97. ↑ Suetonius, The Lives of Twelve Caesars, Life of Vespasian 18
  98. ↑ Tacitus, Histories I.1; Josephus, The Life of Flavius Josephus 72; Pliny the Elder, Natural Histories, preface.
  99. ↑ Cassius Dio, Roman History LXVI.12
  100. ↑ Cassius Dio, Roman History LXVI.13
  101. ↑ Jones (1992), s. 87
  102. ↑ a b Jones (1992), s. 93
  103. ↑ Jones (1992), s. 99
  104. ↑ Suetonius. The Lives of Twelve Caesars. Ware, Hertfordshire: Wordsworth Editions Ltd., 1997. Dostupné online. ISBN 1-85326-475-X. OCLC 40184695 Kapitola Life of Vespasian 9. 
  105. ↑ ROTH, Leland M. Understanding Architecture: Its Elements, History and Meaning. First. vyd. Boulder, CO: Westview Press, 1993. Dostupné online. ISBN 0-06-430158-3. OCLC 185448116 
  106. ↑ CLARIDGE, Amanda. Rome: An Oxford Archaeological Guide. First. vyd. Oxford, UK: Oxford University Press, 1998. Dostupné online. ISBN 0-19-288003-9. S. 276–282. 
  107. ↑ a b c Cassius Dio, Roman History LXVI.25
  108. ↑ Suetonius, The Lives of Twelve Caesars, Life of Titus 7
  109. ↑ Jones (1992), s. 79
  110. ↑ Jones (1992), s. 84–88
  111. ↑ Jones (1992), s. 74
  112. ↑ Jones (1992), s. 103
  113. ↑ Jones (1992), s. 105
  114. ↑ Babylonian Talmud (Gittin 56b)
  115. ↑ Syme (1930), s. 67

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • JONES, Brian W. The Emperor Titus. Londýn: Palgrave Macmillan, 1984. ISBN 0-312-24443-6. 
  • LEVICK, Barbara. Vespasian (Roman Imperial Biographies. Londýn: Routledge, 1999. ISBN 0-415-16618-7. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Flaviovská dynastie na Wikimedia Commons
  • DONAHUE, John. De Imperatoribus Romanis: An Online Encyclopedia of Roman Rulers and their Families. Titus Flavius Vespasianus (A.D. 69-79). [s.l.]: [s.n.], 2004-09-23. Dostupné online. 
  • DONAHUE, John. De Imperatoribus Romanis: An Online Encyclopedia of Roman Rulers and their Families. Titus Flavius Vespasianus (A.D. 79-81). [s.l.]: [s.n.], 2004-10-23. Dostupné online. 
  • DONAHUE, John. De Imperatoribus Romanis: An Online Encyclopedia of Roman Rulers and their Families. Titus Flavius Domitianus (A.D. 81-96). [s.l.]: [s.n.], 1997-10-10. Dostupné online. 
  • A Gallery of Flavian Coins [online]. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Flaviovská_dynastie&oldid=24230527“