Přeskočit na obsah

Josef Svoboda (scénograf)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Prof. Josef Svoboda
Narození10. května 1920
Čáslav
Úmrtí8. dubna 2002 (ve věku 81 let)
Praha
Alma materPražská konzervatoř (od 1945)
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (do 1951)
Povolánídivadelní režisér, pedagog, herec, architekt, učitel, scénograf a fotograf
DětiŠárka Hejnová
Oceněnínárodní umělec (1968)
Cena Sikkens (1969)
čestný královský průmyslový designér (1989)
Artis Bohemiae Amicis (2000)
Řád práce
Řád umění a literatury
Řád čestné legie
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Svoboda (10. května 1920, Čáslav – 8. dubna 2002, Praha) byl český scénograf, jevištní výtvarník a pedagog. Josef Svoboda byl jedním z tvůrců Laterny magiky.

Život

[editovat | editovat zdroj]

V letech 1931–1934 studoval na reálném gymnáziu v Čáslavi, vyučil se truhlářem u svého otce a pokračoval dvouletou Mistrovskou školou pro truhláře v Praze na Žižkově. Později studoval na Ústřední škole bytového průmyslu v Praze.

Od roku 1945 studoval jevištní výtvarnictví na Konzervatoři Praha a později na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (u prof. Pavla Smetany), specializaci vnitřní architektura. Školu ukončil roku 1951.

Pedagogická činnost

[editovat | editovat zdroj]

O scénografii přednášel na mnoha univerzitách po celém světě, mj. v Brazílii, USA, Kanadě, Itálii, Francii.[1][2] V roce 1990 vydal ve spolupráci s dr. Milenou Honzíkovou knihu s názvem Tajemství divadelního prostoru.

Divadlo

[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1945 byl angažován jako šéf výpravy ve Velké opeře Divadla 5. května. Současně spolupracoval i s Divadlem satiry a se Studiem Národního divadla. Od roku 1948 působil v Národním divadle v různých funkcích, nejdříve jako jevištní výtvarník, od roku 1951 jako šéf umělecko-technického provozu a od roku 1966 jako scénický výtvarník a šéf výpravy, později jako šéfvýtvarník (od roku 1970) a scénický hlavní výtvarník (1980).

V roce 1958 připravil společně s bratry Radokovými (Alfrédem a Emilem) v rámci Laterny magiky pro československý pavilón na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu představení a realizoval pro něj scénu (viz též promítací systém polyekran). Od roku 1973 byl uměleckým šéfem Laterny magiky (do roku 1992). Po jejím osamostatnění v roce 1992 se stal jejím ředitelem.[1]

Od roku 1958 často hostoval v zahraničí. Jeho první zahraniční scénou byla Rusalka v Teatro La Fenice v Benátkách v režii V. Kašlíka. Pracoval také pro newyorskou Metropolitní operu (Carmen, 1972; Sicilské nešpory, 1974; Prodaná nevěsta, 1978)[3], v Kennedyho centru ve Washingtonu, ve Slovinském národním divadle v Lublani, v Grande Opéra v Paříži (1974 Sicilské nešpory; 1976 Fantastická symfonie, v Německu na Hudebních slavnostech v Bayreuthu (1969 Bludný Holanďan; 1974 Tristan a Isolda), ve Velkém divadle v Ženevě, v Londýně (1974 Wagner: Prsten Nibelungův; Čechov: Tři sestry), v Staatsoper v Mnichově (Mozart: Kouzelná flétna), v Miláně (1988 Goethe: Faust), v Deutsche Oper v Berlíně (Hoffmannovy povídky, 1969; R. Strauss: Ariadna na Naxu, 1970; Z mrtvého domu, 1981; M. Constant: Profesor Neřád, 1985; Salome, 1990) a v Komische Oper v Berlíně (Trubadúr, 1966).

Podílel se na přípravě scény pro EXPO 67 v kanadském Montrealu (projekt Polyvize) a pro EXPO 70 v japonské Ósace.

V letech 1975 – 1980 byl technickým poradcem Velkého divadla v Ženevě.

Za život vytvořil výpravu pro více než 700 inscenací. Z toho jen pro Stavovské divadlo navrhl přibližně šedesát pět prací.[4]

Například jen scénu pro Dona Giovanniho navrhl celkem devětkrát – Ostrava 1949; ND Praha 1950, 1956, 1962, 1969, 1984; Theater am Goetheplatz v Brémách 1966; Staatsoper ve Stuttgartu 1971; Teatro Giuseppe Verdi v Trieste 1990.

Spolupracoval s řadou významných českých divadelních režisérů, mj. s Alfrédem Radokem, Václavem Kašlíkem, Jindřichem Honzlem, Otomarem Krejčou, Miroslavem Macháčkem, Františkem Salzerem, Karlem Jernekem a Evaldem Schormem.

Ze zahraničních režisérů a divadelních osobností se jednalo např. o sira Petera Ustinova, Leonarda Bernsteina, Friedricha Dürrenmatta, Armanda Delcampa, Johna Drextera, Laurence Oliviera aj.

Tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Svým originálním přístupem výrazně ovlivnil scénografii jako jednu ze součástí dramatického díla. Při tvorbě scénografie pro konkrétní inscenaci mu vždy šlo o rovnováhu všech tvůrčích složek a celkové vyznění díla. Příkladem jsou jeho scénická provedení operních představení v Londýně, Hamburku, New Yorku nebo Praze. Vytvářel na scéně atmosféru, ve které různé objekty v kombinaci se scénickými prvky byly povýšeny do zcela nové kvality. Důležité pro něho bylo formování inscenačního prostoru nejen na jevišti, ale současně i v hledišti.

Využíval moderní technologické postupy, stál u vzniku světelného designu a multimediálních projektů. V inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny v Mnichově použil jako první scénograf na světě laser.[5] V průběhu své profesní dráhy Svoboda představil mnoho technologických inovací v oblasti světla, speciálních materiálů a jevištní kinetiky. Neustále také promýšlel a zdokonaloval propojení audiovizuálních technologií a divadla.[1]

V roce 2020 uvedla Státní opera v Praze slavnou inscenaci Pucciniho Toscy režiséra Karla Jerneka, která měla premiéru ve stejném divadle pod taktovkou Jindřicha Bubeníčka dne 4. května 1947. Scénografii připravil Josef Svoboda a kostýmy Jan Kropáček. Jako základní spojovací element použil J. Svoboda prvky barokní architektury kombinovaných s plastickými modely původních stavebních prvků, vše využívalo optických iluzí, převrácené ptačí perspektivy a podobných efektů. Trojrozměrné objekty přecházely přibližně v polovině scény do malovaných.[6]

Vybraná scénická provedení v českých divadlech

[editovat | editovat zdroj]

Vybraná česká a světová ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Archiv Josefa Svobody

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2013 započala péčí o.p.s. Josef Svoboda – scénograf digitalizace rozsáhlého scénografova archivu, jejíž cílem je postupně zpřístupnit Svobodovo dílo studijním účelům nejen odborné, ale i širší veřejnosti.[1]

Film

[editovat | editovat zdroj]

O Josefu Svobodovi byl v roce 2011 natočen jeho vnukem, režisérem Jakubem Hejnou dokumentární film Divadlo Svoboda.[8][9] Otevřeně jsou v něm popisovány i jeho problematické postoje v období komunistického režimu včetně spolupráce s StB.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d Josef Svoboda – scénograf, o.p.s.
  2. ↑ CODR, Milan; BRŮNA, Otakar. Přemožitelé času sv. 7. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Josef Svoboda, s. 145–149. 
  3. ↑ The MetOpera Database [online]. New York: Metropolitní opera [cit. 2017-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. (anglicky) 
  4. ↑ Kabinet pro studium českého divadla: Pražský divadelní almanach – 230 let Stavovského divadla, Institut umění – Divadelní ústav, Praha, 2013, str. 178, 181, ISBN 978-80-7008-293-5
  5. ↑ Josef Svoboda. Reflex.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  6. ↑ REDAKCE. Ikonická Tosca Josefa Svobody na jevišti Státní opery. Opera Plus [online]. 09.05.2020 [cit. 2020-06-06]. Dostupné online. 
  7. ↑ (anglicky) Recipients of the Golden Pen Award Archivováno 17. 2. 2010 na Wayback Machine.
  8. ↑ stránky filmu Divadlo Svoboda. www.divadlo-svoboda.cz [online]. [cit. 2011-05-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-20. 
  9. ↑ Divadlo Svoboda [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2021-07-27]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]


Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Svoboda_(scénograf)&oldid=24323928“