Ruth Orkin
| Ruth Orkin | |
|---|---|
| Narození | 3. září 1921 Boston |
| Úmrtí | 16. ledna 1985 (ve věku 63 let) New York |
| Příčina úmrtí | rakovina |
| Alma mater | Los Angeles City College |
| Povolání | filmová režisérka, fotografka, scenáristka, filmová producentka, střihačka a kameramanka |
| Manžel(ka) | Morris Engel (od 1952) |
| Významná díla | American Girl in Italy |
| Webová stránka | orkinphoto |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Ruth Orkin (3. září 1921 Boston – 16. ledna 1985 New York) byla americká fotografka, fotožurnalistka a filmařka, průkopnice pouliční fotografie, jejíž život byl spjat s New Yorkem a Hollywoodem. Využila všech svých osobních životních zkušeností, aby se prosadila v tehdy výrazně mužském oboru. Jako hudebnice se snadno pohybovala v hudebním světě New Yorku a Tanglewoodu, jako dcera herečky němých filmů se cítila dobře s hvězdami Hollywoodu. Orkin byla Židovka a našla si cestu do Izraele a při své cestě po Evropě vytvořila skvělé snímky žen. Nejznámější je její fotografie Americká dívka v Itálii (1951), fotografovala holywoodské herce a významné americké osobnosti 50. let 20. století, ale i snímky každodenního života, emocí a interakcí lidí na ulicích New Yorku, Tel Avivu a Florencii. Cestovala po celém světě a přispívala snímky do časopisů Life, Look, Ladies' Home Journal a dalších. Její fotografie byly vystavovány po celém světě a staly se součástí stálých sbírek předních světových muzeí a galerií.
Biografie
[editovat | editovat zdroj]Ruth Orkin se narodila 3. září 1921 v Bostonu ve státě Massachusetts. Vyrůstala v Hollywoodu, protože její matka Mary Ruby byla herečkou němého filmu. Otec vlastnil firmu na výrobu lodiček na hraní. V deseti letech dostala Orkin svůj první fotoaparát Univex, který tehdy stál 39 centů, a brzy začala experimentovat s fotografováním svých přátel a učitelů ve škole.[1] Ve dvanácti letech si své fotografie sama vyvolávala. Byla vášnivou filmovou fanynkou, vášnivou sběratelkou autogramů, ale brzy začala celebrity fotografovat.[2] V sedmnácti letech se rozhodla projet napříč Amerikou na kole, začala v Los Angeles a skončila v New Yorku na Světové výstavě. Trasu projela za tři týdny a cestou fotografovala.[1]
V roce 1940 krátce studovala fotožurnalistiku na Los Angeles City College a roku 1941 začala pracovat jako poslíček ve studiu Metro-Goldwyn-Mayer, protože toužila stát se kameramankou. Z této pozice odešla když zjistila, že se jako žena nemůže stát členkou odborů.[3] V témže roce vstoupila do ženského oddílu armády v naději, že zde získá filmařské dovednosti, jak slibovaly náborové reklamy. To se však nestalo a v roce 1943 byla propuštěna bez jakéhokoli filmařského výcviku.[4]
V roce 1943 se přestěhovala do New Yorku. Fotografii si vybrala jako praktickou volbu ze svých čtyř zájmů – cestování, hudby, filmu a fotografování.[3] Pracovala jako fotografka v nočním klubu a přes den fotila děti, aby si vydělala na první profesionální fotoaparát. Ve volném čase se toulala ulicemi města a pořizovala působivé snímky každodenního života, včetně autentických portrétů dětí ze své čtvrti. V portrétování se zdokonalila v létě 1946, kdy dokumentovala hudební festival v Tanglewoodu, a ještě téhož roku publikoval časopis Look její první velkou fotoreportáž.[5] V roce 1947 fotografovala Leonarda Bernsteina pro deník The New York Times. Postupně se stala úspěšnou fotografkou a prosadila se v tehdy výrazně mužském oboru, cestovala po celém světě a přispívala snímky do časopisů Life, Look, Ladies' Home Journal a dalších.[2] Fotografovala mnoho celebrit a osobností jako Lauren Bacallová, Doris Dayová, Ava Gardner, Tennessee Williams, Marlon Brando, Alfred Hitchcock, Albert Einstein nebo Woody Allen.[6]
V roce 1951 odjela do Izraele na zakázku časopisu Life, aby fotografovala Izraelský filharmonický orchestr. Po dokončení zakázky strávila několik měsíců na cestách po Itálii a dalších evropských zemích, kde vytvořila některé ze svých nejznámějších snímků. Jejím nejslavnějším snímkem je kultovní fotografie Americká dívka v Itálii z roku 1951, který byl poprvé publikován v září 1952 v časopise Cosmopolitan.[7] Fotografie byla součástí série původně nazvané „Nebojte se cestovat sama“.[1] Na snímku je zachycena třiadvacetiletá studentka Ninalee Craig, jak ve Florencii sebevědomě prochází kolem skupiny pokukujících italských mužů. Craig uvádí, že snímek nebyl inscenovaný a byl jedním z mnoha, které ten den pořídili.[8] Fotografie se stala v 60. a 70. letech 20. století symbolem ženského hnutí v USA.[9] Proslulá je také fotografie s názvem Geraldine Dent z roku 1950, která znázorňuje obyčejnou krásnou ženu z New Yorku, jak nakupuje v zelinářství. Když snímek vyšel na titulní straně časopisu Ladies‘ Home Journal, celý náklad čtyři miliony výtisků se prodal za jediný den.[7]
V roce 1952 se Orkin provdala za fotografa, filmaře a kolegu Morrise Engela. Společně natočili dva celovečerní filmy Little Fugitive (Malý uprchlík), který byl v roce 1953 nominován na Oscara a vyhrál stříbrného lva na festivalu v Benátkách, a Lovers and Lollipops (Milenci a lízátka, 1955). Orkin se poté vrátila k fotografování a ze svého newyorského bytu pořizovala barevné snímky Central Parku. Fotografovala maratony, přehlídky, koncerty, demonstrace a krásu měnících se ročních období. Výsledné snímky publikovala ve dvou knihách A World Through My Window (Svět z mého okna, 1978) a More Pictures from My Window (Další snímky z mého okna,1983). V roce 1981 vyšla její monografie A Photo Journal.[2]
V roce 1959 ji organizace Professional Photographers of America zařadila mezi deset nejlepších fotografek v USA.[2] Koncem 70. let vyučovala fotografii na School of Visual Arts a v roce 1980 v International Center of Photography.[1] Její fotografie byly často vystavovány po celých Spojených státech amerických i v zahraničí.
S manželem Morrisem Engelem měli dvě děti, Andyho (* 1959) a Mary (* 1961). Po dlouhém boji s rakovinou Orkin dne 16. ledna 1985 zemřela ve svém newyorském bytě.[1]
Po její smrti založila dcera Mary fotografický archiv Ruth Orkin, aby zachovala její odkaz. Po smrti Morrise Engela v roce 2005 se z něj stal Filmový a fotografický archiv Orkin/Engel. Díla Ruth Orkin se stala součástí stálých sbírek předních světových muzeí a galerií, včetně MoMA a International Centre of Photography.[10]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ruth Orkin na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e Ruth Orkin. Ruth Orkin Photo Archive [online]. [cit. 2024-03-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d Ruth Orkin - Biography. Stephen Bulger Gallery [online]. [cit. 2024-03-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b 30 By 30: Patt Blue / Ruth Orkin [online]. [cit. 2024-03-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ FONDILLER, Henry V. Ruth Orkin, 1921-1985. Popular Photography [online]. [cit. 2024-03-15]. Dostupné online.
- ↑ Ruth Orkin. International Center of Photography [online]. 2022-12-23 [cit. 2024-03-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Ruth Orkin : A Photo Spirit. Book Therapy [online]. [cit. 2024-03-14]. Dostupné online.
- ↑ a b MOTTÝL, Ivan. Americká dívka v Ostravě. Ikonické fotografie Ruth Orkin vzbuzují emoce i po sedmdesáti letech. ostravan.cz [online]. 2024-03-06 [cit. 2024-03-14]. Dostupné online.
- ↑ American girl in Italy: 60 years later. Yahoo News [online]. 2011-08-18 [cit. 2024-03-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Slavné snímky Ruth Orkin poprvé v České republice. Classic Praha - největší hity posledních 500 let [online]. [cit. 2024-03-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-03-14.
- ↑ Ruth Orkin. The Independent Photographer [online]. 2024-01-29 [cit. 2024-03-14]. Dostupné online. (anglicky)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ruth Orkin na Wikimedia Commons - www.orkinphoto.com
- The Ruth Orkin Photograph Collection at the New York Historical Society
- Fotografie autorky na stránkách MPTV Images.
