Wikipedie:Článek týdne/2023

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2023. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři či autorky, lze nalézt v Historii daného článku.

52

Tygr (Panthera tigris) je velká kočkovitá šelma žijící v Asii. Ze současných kočkovitých šelem je největší a díky charakteristickým tmavým pruhům na zlatožluté či rudohnědé srsti nezaměnitelný. Dříve byl druh rozdělován do 9 poddruhů, v současné době jsou rozeznávány pouze 2 poddruhy – pevninský a sundský. Někteří tygři běžně dosahují délky trupu přes 2 m, délka ocasu bývá až 90 cm a hmotnost samců mnohdy více než 200 kg; samice jsou výrazně menší, dosahují hmotnosti maximálně kolem 130 kg. Díky těmto parametrům je tygr po ledním a hnědém medvědovi třetím největším suchozemským predátorem.

Tygři jsou obvykle samotáři. Jejich hlavní kořistí jsou velcí sudokopytníci. Obývají různé biotopy od tropických lesů přes stepi a mokřady až k severským tundrám. Původně areál rozšíření sahal od Kavkazu a východního Turecka do středoasijských stepí, od indického subkontinentu přes Zadní Indii a východní Čínu na ruský Dálný východ. Areál také zahrnoval indonéské ostrovy Sumatra, Jáva a Bali. Dnes tygr obývá pouze malé zbytky původního areálu. Podle odhadů v současnosti žije v divočině 3 000 až 5 000 tygrů, většinou v národních parcích či rezervacích. Tygr je klasifikován IUCN jako ohrožený druh.

51

Kavkaz je mohutné velehorské pásmo v jihozápadní Asii mezi Černým a Kaspickým mořem, které měří na délku více než 1 200 km. Vznikl během alpínsko-himálajského vrásnění, dělí se na Velký a Malý Kavkaz. Hlavní kavkazský hřeben, případně jeho severní úpatí, je v některých zdrojích považováno za hranici mezi Evropou a Asií. Rozšířená a na českých školách vyučovaná koncepce nicméně vede tuto hranici o něco severněji Kumomanyčskou sníženinou. Nejvyšší oblastí Kavkazu je jeho boční hřeben (Bokovyj chrebet), v němž se nachází i nejvyšší vrchol Elbrus.

Kavkaz má velmi rozmanitou krajinu, která se mění především podle nadmořské výšky a vzdálenosti od velkých vodních ploch. V oblasti se vyskytují biomy od subtropických nížinných bažin přes podhorské a horské lesy až po alpínské louky, ledovce a vysokohorské pustiny. Jsou zde též bohaté louky, stepi a na jihu a východě i polopouště. Vzhledem k mimořádnému přírodnímu bohatství s množstvím endemitních druhů živočichů a rostlin byl kavkazský ekoregion zařazen mezi nejvýznamnější oblasti projektu WWF Global 200.

O Kavkazu jsou zmínky již v řeckých pověstech; dle řecké mytologie Zeus v tomto pohoří přikoval Prométhea, kterého později osvobodil Héraklés. Po celá staletí bylo pohoří přirozenou hranicí mezi Osmanskou říší a Ruskem. Území je národnostně a nábožensky velice pestré, nachází se zde mnoho etnik a jazyků. Tato pestrost je však zároveň zdrojem napětí a nestability přerůstající v některých případech ve válečné konflikty, např. v Náhorním Karabachu. Podle Kavkazu je pojmenováno pohoří Montes Caucasus na přivrácené straně Měsíce.

50

Tankred Galilejský (asi 1072 – 5. nebo 12. prosince 1112) byl italo-normanský válečník a jeden z vůdců první křížové výpravy. Byl synovcem a na výpravě nejbližším člověkem knížete Bohemunda z Tarentu a podobně jako on, i Tankred se ke křížové výpravě připojil ze zištných důvodů. Při postupu křižáků Kilíkií se oddělil od hlavního vojska, společně s hrabětem Balduinem z Boulogne, který rovněž toužil po vlastním panství. Jejich společné tažení však nemělo dlouhého trvání a spor o dobyté město Tarsos jejich cesty rozdělil. Zatímco Balduinovi se nakonec podařilo vytvořit na Eufratu své vlastní hrabství, Tankred se znovu připojil k hlavnímu vojsku, se kterým vytrval až do finálního obléhání Jeruzaléma.

Po skončení křížové výpravy si Tankred ve Svaté zemi vydobyl své vlastní Galilejské knížectví. Když byl Tankredův strýc Bohemund zajat, ujal se Tankred regentské vlády v Antiochijském knížectví. Po Bohemundově propuštění zůstal Tankred v Antiochii. Když proti Antiochii vytáhl byzantský císař Alexios I., Bohemund se vrátil zpět do jižní Itálie a Tankred se tak znovu stal antiochijským regentem. Po Bohemundově smrti roku 1111 Tankred krátce vládl za jeho nezletilého syna Bohemunda II. až do své smrti roku 1112.

49

Skalník suknovitý

Skalník (Cotoneaster) je rod dřevin z čeledi růžovitých. Jsou to stálezelené nebo opadavé beztrnné keře, méně často i malé vícekmenné stromy s jednoduchými celokrajnými listy, drobnými pětičetnými květy a nejčastěji červenými plody – malvicemi. Rod je taxonomicky složitý, v různých pojetích zahrnuje cca 250–400 převážně apomiktických druhů původně rostoucích v palearktické oblasti severní polokoule, tedy v Evropě, Asii a severní Africe. Jejich největší druhové bohatství je v Číně a Himálaji.

Většina skalníků obývá keřové patro smíšených horských lesů, světlé teplomilné doubravy či bory, lesostepi, křovinaté stráně, lesní pláště, ale též osluněné skalní výchozy a kaňony řek. Hojné jsou rovněž v člověkem vytvářených biotopech. V Česku jsou původní skalník celokrajný a skalník černoplodý, které zde patří k vzácným až ohroženým druhům. Řada pěstovaných taxonů, především skalník rozkladitý, v české krajině více či méně intenzivně zplaňuje. Skalníky patří k velice často pěstovaným okrasným dřevinám s nízkými nároky a univerzálním využitím. Jejich hlavním estetickým účinkem jsou listy, u některých druhů květy, a především bohatá násada barevných, pro člověka však nejedlých plodů. Patří k výborným medonosným rostlinám a jejich plody se živí ptactvo. V asijských zemích jsou mnohé druhy součástí tradiční lidové medicíny.

48

Městské opevnění, které obklopuje historické jádro okresního města Tachova v Plzeňském kraji, je díky své zachovalosti výjimečnou ukázkou městského opevnění nejen na území západních Čech, ale i v širším kontextu Horní Falce a Bavorska v Německu. Některé zdroje dokonce označují gotické tachovské opevnění za nejucelenější městský hradební systém v celé České republice. Pochází nejspíš z konce 13. století, bylo tedy vybudováno brzy poté, co král Přemysl Otakar II. Tachov založil. Dochovaná podoba zdí pochází z období vlády Lucemburků na českém trůně.

Ani hradby nedokázaly zabránit dobytí a vyplenění Tachova husity roku 1427. V 19. století byly pro usnadnění rozvoje města strženy všechny tři původní městské brány, zbořeny části zdí i některé z obranných věží a zasypány příkopy. Od 70. let 20. století jsou tachovské hradby chráněny a udržovány jako významná památka. Každý rok vždy o druhém srpnovém víkendu se tu konají různé kulturní akce a vystoupení.

Hradby mají nepravidelný kruhový půdorys, zdi z lomového kamene jsou 1,4 až 1,5 metru silné a osm až deset metrů vysoké. Zpevňovalo je 26 hranolových věží, vysokých jedenáct až čtrnáct metrů, z nichž se dochovalo 21. Městské opevnění Tachova je zapsané v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek České republiky a je součástí městské památkové zóny Tachov, vyhlášené 10. září 1992.

47

Evoluce je dlouhodobý a samovolný proces, v jehož průběhu se rozvíjí a diverzifikuje život. Podstatu těchto změn zkoumá vědní obor evoluční biologie. Základem evolučního procesu jsou dědičné změny vlastností organismů v průběhu generací. Schopnost podléhat evoluci tedy závisí na dostatečné komplexitě daných prvků a vlastnostech umožňujících přirozený výběr: reprodukci, dědičnosti, proměnlivosti a konkurenčním tlaku.

Přirozený výběr hromadí varianty nejpříznivější pro přežití a reprodukci organismů, zatímco méně výhodných forem ubývá; schopnost předávat své geny (respektive jejich konkrétní formy – alely) do dalších generací je označována jako biologická zdatnost. Vyjma přirozeného výběru mají v převládnutí určitých alel velký význam i procesy náhodné, jako je genetický drift, pouze přirozený výběr ale dokáže vysvětlit vznik adaptivních struktur. Dlouhodobý průběh mikroevoluce na úrovni populací utváří makroevoluční fenomény. Jedním z evolučních důsledků je také speciace, v rámci níž dochází ke vzniku nových druhů a tím i ke zvyšování diverzity živých organismů.

První ucelenou evoluční teorii založenou na principu přirozeného výběru vytyčili Charles Darwin a Alfred Russel Wallace ve druhé polovině 19. století. Ačkoli objev principů dědičnosti vedl zpočátku téměř k zatracení darwinistických myšlenek, v první polovině 20. století byly oba proudy sloučeny v tzv. moderní evoluční syntéze. Další pokroky přicházejí od druhé poloviny 20. století, odkdy mj. pochází teorie přerušovaných rovnováh, evoluční teorie her, a zvláště myšlenka „sobeckého genu“. I s novým tisíciletím představuje evoluční biologie živý obor, rozšiřující se o poznatky z vývojové biologie, genomiky, epigenetiky či ekologie. Samotná existence evoluce se stala vědeckým paradigmatem.

46

Portugalská Indie (portugalsky Estado da Índia, tedy „Stát Indie“) byla souborem především přístavních měst a pevností na pobřeží monzunové Asie od mysu Dobré naděje na západě až po Moluky, Macau a japonské Nagasaki (formálně nebylo její součástí) na východě. Období její existence spadá mezi léta 1505–1961, přičemž vedle pobřežních osad se jednalo prakticky pouze o síť námořních tras tyto osady propojující, zatímco ovládané souše bylo minimum.

Základy Portugalské Indie byly položeny počátkem 16. století. V jeho průběhu bylo v bojích s řadou asijských státních útvarů a osmanskými Turky dosaženo jejího rozšíření a stabilizace. Přesto se Portugalcům nepodařilo nikdy plně prosadit svoji moc v oblastech na východ od Malackého průlivu ani ovládnout Rudé moře, kudy až do objevení cesty kolem mysu Dobré naděje (1498) vedla jediná námořní obchodní trasa dodávající orientální zboží na evropské trhy. Úpadek portugalského asijského impéria započal v ekonomické rovině již v 70. letech 16. století, politicky pak na přelomu 16. a 17. století v souvislosti s pronikáním dalších evropských národů, především pak Nizozemců, do Indického oceánu. Po tvrdých bojích během prvních tří čtvrtin 17. století vzala portugalská převaha definitivně za své. V následujícím období se území Portugalské Indie neustále zmenšovalo, až před polovinou 19. století zůstaly pouhé tři západoindické enklávy (Goa, Daman a Díu). Ty roku 1961 pohltila nezávislá Indie.

45

Spytihněv I. (kolem roku 875 – 905/915) byl český kníže z rodu Přemyslovců vládnoucí v letech 894–915. Narodil se jako syn knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily kolem roku 875. Po smrti svého otce nenastoupil na knížecí stolec, poněvadž ještě nebyl plnoletý. Vlády se chopil v roce 894 po smrti moravského knížete Svatopluka I. Roku 895 se Spytihněv s jakýmsi „Witizlou“ odpoutal od Velkomoravské říše a začal se orientovat na Bavorsko. Za Spytihněvovy vlády byla založena síť hradišť ve středních Čechách, která zahrnovala hradiště Tetín, Starou Boleslav a další, s nimiž se pojilo budování prvních kostelů v Čechách. Zemřel zřejmě v roce 915 (nebo 905) bez potomků, jeho nástupcem se stal jeho bratr Vratislav.

Byl pohřben v kostele Panny Marie na Pražském hradě se svou manželkou, o které toho není moc známo. Kristiánova legenda popisuje Spytihněva jako „všelikými ctnostmi dobré povahy a pověstí svatosti nadmíru se skvícího“ a „dokonalého ve víře Kristově“. Bavorská legenda Crescente fide označuje Spytihněva za knížete, během jehož vlády bylo do Čech přeneseno křesťanství a který jako první přijal křest.

44

Klasicistní architektura je architektonický styl používaný zhruba mezi roky 1750 a 1850. V dějinách architektury se tento styl objevil po pozdním baroku a rokoku, vznikl v západní Evropě (především ve Francii a Anglii), ale později se rozšířil téměř po celém světě. V souladu s obecnější uměleckou tendencí klasicismu navázal na ideály a formu antické řecké a římské architektury; obdivoval racionalitu jejích postupů a převzal tradiční architektonické prvky při použití novověkých stavebních metod. Kladl důraz na symetrii, geometrii a pravidelnost, stavby mívají rovné linie, trojúhelníkové štíty a sloupy podobné antickým.

K předchůdcům tohoto stylu patřil zejména Andrea Palladio a jím inspirovaná palladiánská architektura, která se rozšířila v Anglii a později po celém světě. Pravý klasicismus začal po polovině 18. století. Později pronikl do všech západních zemí a jejich kolonií a ovlivnil architektonickou produkci zejména ve střední Evropě, Itálii, Rusku, Spojených státech a Latinské Americe.

Doba rozkvětu klasicismu koresponduje s průmyslovou revolucí. V tomto období také začíná odpoutání architektury od problémů stavební praxe. V klasicistní architektuře existovaly různé proudy v závislosti na období a tradicích různých zemí. Proto je obtížné stanovit přesnou periodizaci tohoto slohu. Lze ho zařadit do širšího proudu založeného na studiu klasické architektury (počínajícího architekturou 16. století), který zůstal v módě po celou dobu 19. století (verze klasicismu vytvořená ve Francii na přelomu 18. a 19. století se označuje jako empír, v období od druhé poloviny 19. století se pak obvykle hovoří o neoklasicismu) a zanechal stopy v novější architektuře (různé monumentalistické tendence dvacátého století i takzvaná nová klasická architektura 21. století).

43

Křižák podkorní (Nuctenea umbratica) je pavouk z čeledi křižákovití (Araneidae). Jde o hojný eurasijský druh, rozšířený prakticky v celé Evropě včetně Česka. Žije převážně v nížinatých stanovištích a jeho přirozeným biotopem jsou světlé lesy, často pobývá v mrtvém dřevě s odchlípnutou kůrou, což mu vyneslo i druhové jméno. Velmi hojně však žije i poblíž lidských obydlí, díky čemuž byl zvolen Evropským pavoukem roku 2017, což má mimo jiné zvýšit obecné povědomí o jeho původním stanovišti.

Křižák podkorní patří mezi nezaměnitelné druhy pavouků. Snadno jej lze poznat podle zřetelně zploštělého těla, které mu napomáhá žít pod kůrou stromů. Jeho barva se pohybuje v různých tmavých odstínech, s jednobarevnou hlavohrudí a výraznou laločnatou skvrnou – foliem – na zadečku. Samice dosahují velikosti 11–14 mm a samci 8–9 mm. Samci jsou obecně menší, s útlejším zadečkem, ale mají delší končetiny.

Na rozdíl od mnohých jiných křižáků loví křižák podkorní v noci a na lov létajícího hmyzu si staví řídké kolové sítě, které mohou měřit až 70 cm. S přicházejícím rozbřeskem své sítě většinou zničí a pozře. Vývoj křižáků podkorních je víceletý, dospělci a mladí jedinci mohou zimovat. Doba rozmnožování připadá ve střední Evropě na měsíce mezi červnem a srpnem, samice svá vajíčka kladou do kokonů. Mladé nymfy osidlují nová území tak, že se pomocí pavučinových vláken nechají unášet větrem.

42

Tatra RT6N1 je tříčlánková jednosměrná, částečně nízkopodlažní tramvaj, kterou vyráběla v polovině 90. let 20. století firma ČKD Tatra, přičemž pět nezkompletovaných vozů bylo dokončeno v polském podniku H. Cegielski – Poznań. Tramvaje se vyznačovaly značnou poruchovostí, v Česku neměly až do konce roku 2008 povolení Drážního úřadu k pravidelnému provozu s cestujícími. Celkem bylo vyrobeno 19 tramvají RT6N1, z nichž prototyp zůstal v majetku výrobce a později byl sešrotován, čtyři vozy byly dodány do Prahy, čtyři do Brna a deset do Poznaně. Pražské tramvaje byly od roku 1999 všechny odstaveny a po roce 2009 odprodány do Poznaně, z brněnských byly tři vozy odprodány v letech 2015 a 2018 rovněž do Poznaně, jeden zůstal od roku 2018 v majetku Technického muzea v Brně. V Poznani tramvaje vytrvaly v modernizované podobě v provozu.

Pro tramvaj RT6N1 byla zvolena koncepce jednosměrného, tříčlánkového, částečně nízkopodlažního vozu se dvěma hnacími podvozky. Nad nimi se nachází podlaha ve standardní výši. Střední část, tvořící 63 % délky vozidla, je nízkopodlažní. V krátkém prostředním článku jsou sedačky umístěny podélně. Design tramvaje vytvořil architekt Patrik Kotas. Elektrická výzbroj je typu TV14D s tranzistorovou regulací z podniku ČKD Trakce.

41

Plavuně (Lycopodiophyta), též známé jako plavuňové rostliny, jsou oddělení cévnatých rostlin, které se rozmnožují výtrusy a probíhá u nich rodozměna s fází samostatné pohlavní a nepohlavní generace jedinců. Je to velmi starobylá skupina rostlin, sesterská ke všem ostatním cévnatým rostlinám; tradičně byly zařazovány mezi kapraďorosty, čímž však vznikal z fylogenetického hlediska nepřirozený taxon. K roku 2016 se mezi plavuňové rostliny zahrnovalo celosvětově v různých pojetích zhruba 1 330 druhů, což představuje méně než 0,5 % celkové druhové diverzity rostlin na Zemi.

Plavuně se vyvíjejí již od prvohor, konkrétně od pozdního siluru (cca před 425 miliony lety); intenzivně se rozšířily v devonu a svého vrcholu dosáhly v karbonu, kdy jejich rozsáhlé porosty daly vzniknout dnešním černouhelným slojím. Stromové formy vymíraly v permu až triasu, keřovité pak v druhohorách, takže do současnosti se zachovaly jen jako pozemně, epifyticky nebo zcela či částečně ponořeně rostoucí byliny. Centrum jejich rozšíření je ve vlhkých subtropech a tropech, rostou však i v temperátních oblastech, některé zasahují až za polární kruh nebo jsou součástí vysokohorské vegetace nad hranicí lesa. Málo se naopak vyskytují v suchých oblastech stepí, polopouští a pouští. Některé mají omezené medicínské či okrasné využití. Největším, kosmopolitně rozšířeným rodem je vraneček (Selaginella) s více než 700 druhy. V české přírodě se vzácně vyskytuje celkem 13 druhů plavuní, převážně v horách a podhůřích; patrně nejčastějším zástupcem těchto rostlin je plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum).

40

Těšínské knížectví nebo též Těšínské vévodství bylo slezské knížectví, které vzniklo oddělením od Opolsko-Ratibořského knížectví. Roku 1281, kdy zemřel opolsko-ratibořský kníže Vladislav I., si jeho synové mezi sebe rozdělili území, které ovládal. Těšínsko, Osvětimsko a Ratibořsko získali do společné vlády Měšek a Přemysl, ale už v roce 1290 si je rozdělili: Měšek se tak stal prvním těšínským knížetem, zatímco Přemysl obdržel Ratibořsko.

Těšínská knížata z rodu Piastovců se přiklonila k Českému království a těšínský kníže se stal leníkem českého krále. V důsledku zadlužení byly některé části knížectví v průběhu 16. století prodány, takže se z nich stala samostatná panství (status minor). Po vymření těšínských Piastovců připadlo Těšínské knížectví jako odúmrť českému králi z rodu Habsburků. Habsburkové pak byli těšínskými knížaty až do roku 1918, kdy se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Toto historické území se však vzápětí stalo předmětem sporu mezi Československem a Polskem, který byl nakonec vyřešen roku 1920 mezinárodní arbitráží v belgickém Spa, jež rozhodla o rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko.

39

Vladimír Remek (* 26. září 1948 České Budějovice) je bývalý vojenský pilot a jediný československý kosmonaut ve vesmíru, Hrdina Československé socialistické republiky a Hrdina Sovětského svazu. Je 87. kosmonautem světa, prvním z jiné země než Sovětského svazu nebo USA, což bylo úspěchem československé kosmonautiky. Evropská kosmická agentura se k němu hlásí jako k „prvnímu evropskému kosmonautovi“.

Do kosmu Remek letěl v rámci programu Interkosmos, když Sovětský svaz nabídl členským státům programu návštěvu jejich kosmonauta na sovětské vesmírné stanici. Ke svému letu na stanici Saljut 6 vzlétl společně se sovětským kosmonautem Alexejem Gubarevem 2. března 1978 na palubě kosmické lodi Sojuz 28, ve vesmíru strávil 7 dní, 22 hodin a 17 minut.

Po návratu do Československa do roku 1995 sloužil ve vojenském letectvu, naposledy jako ředitel Vojenského muzea letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích. Poté byl obchodním zástupcem ČZ Strakonice v Rusku, dva roky obchodním radou na českém velvyslanectví v Moskvě a v letech 2004 až 2013 poslancem Evropského parlamentu za KSČM. V letech 2014 až 2018 vykonával funkci velvyslance České republiky v Rusku.

38

Kukačka nádherná je druh kukačky z rodu Chrysococcyx, která se vyskytuje v Austrálii, Indonésii, na Nové Kaledonii, Novém Zélandu, Nové Guinei, Šalomounových ostrovech a Vanuatu. S délkou těla 13–18 cm se jedná o jednoho z nejmenších zástupců řádu kukaček. Rozeznávají se 4 poddruhy, které se od sebe mírně liší různě zbarveným opeřením a šířkou zobáku. Poddruhy lucidus (hnízdní na Novém Zélandu a přilehlých ostrovech) a plagosus (hnízdí v Austrálii) každoročně migrují do zimovišť v jihozápadním Tichomoří. Poddruhy layardi (Nová Kaledonie, Vanuatu, ostrovy svatého Kříže) a harterti (Šalomounovy ostrovy) nemigrují.

Kukačky nádherné se rozmnožují na jaře. Jedná se o hnízdní parazity kladoucí svá vejce do hnízd jiných ptáků, kteří pak obstarávají inkubaci i výchovu mláďat. Zatímco v Austrálii kladou svá vejce do hnízd nejméně 65 druhů jiných opeřenců, na Novém Zélandu výhradně do hnízd střízlíkovců novozélandských, na Chathamských ostrovech jen do hnízd střízlíkovců chathamských a na Nové Kaledonii jen do hnízd střízlíkovců novokaledonských. Jedná se o místy hojný druh se stabilní, i když neznámo velkou populací. V maorské kultuře je přílet kukaček spojován s počátky jara a časem sázení batátů, jejich klíčové zemědělské plodiny. IUCN považuje druh za málo dotčený.

37

Chajim Herzog (17. září 1918 Belfast – 17. dubna 1997 Tel Aviv) byl izraelský generál, diplomat, politik a člen Strany práce (dříve Ma'arach). V letech 1983 až 1993 zastával ve dvou funkčních obdobích úřad izraelského prezidenta.

Pocházel ze severoirského Belfastu a jeho otcem byl irský a izraelský vrchní rabín Jicchak ha-Levi Herzog. Vystudoval právo a jeho vojenská kariéra začala již v roce 1936 vstupem do Hagany při arabském povstání v Palestině. Během druhé světové války se jako zpravodajský důstojník Britské armády zapojil do boje proti nacismu, zúčastnil se vylodění v Normandii, bojů o překročení Rýna a osvobození koncentračních táborů. Patřil mezi zakladatele izraelské armády a v roce 1948 se zúčastnil bojů o Jeruzalém. Podílel se na zrodu izraelské vojenské zpravodajské služby, v jejímž čele celkem dvakrát stanul. Vojenskou kariéru ukončil roku 1962 v hodnosti generálmajora a o pět let později se během šestidenní války stal vojenským komentátorem.

V letech 1975 až 1978 působil jako stálý zástupce Izraele při Organizaci spojených národů (OSN), kde na obranu židovského státu mnohokrát vystupoval. Jeho projev v souvislosti se schválením rezoluce prohlašující sionismus za druh rasismu byl zařazen mezi projevy, které změnily svět. V roce 1983 dosáhl vrcholu své kariéry, když byl zvolen izraelským prezidentem. V této funkci působil deset let, během nichž se snažil vystupovat na obranu Izraele a překlenout rozdíly v izraelské společnosti. Je autorem řady knih a článků věnujících se vojenské historii.

36

Hlístice (Nematoda) jsou kmen prvoústých živočichů s červovitým, nečlánkovaným tělem. Jejich velikost se pohybuje od několika desítek mikrometrů až po několik metrů. Tělní dutina hlístic je pseudocoelní, chybí specializovaná oběhová a dýchací soustava. Osvalení těla zajišťuje jedna vrstva podélné svaloviny, pohyb je proto možný pouze „mrskáním“. Trávicí soustava je trubicovitá a úplná, pohyb potravy zajišťuje savý hltan. Svrchní část těla hlístic chrání vícevrstevná kutikula a smyslové orgány se omezují především na mechano- a chemoreceptory.

Hlístice mívají oddělená pohlaví, samce a samice lze navíc od sebe často jasně odlišit. Pohlavní orgány samic ústí samostatným vývodem, samci mají společný vývod rozmnožovací a trávicí soustavy. Specifickými vnějšími pohlavními orgány samců jsou jehlicovité spikuly, jimiž se ukotvují v pohlavním vývodu samic. Vajíčka hlístic jsou značně odolná, chráněná obalem chitinózního a lipoidního charakteru. Vývoj v dospělce probíhá přes čtyři vývinová stádia, přičemž pro řadu hlístic je typická eutelie, shodný počet buněk alespoň některých tkání napříč jedinci konkrétního druhu.

Celkový počet asi 30 000 popsaných druhů je pouze zlomkem odhadované druhové bohatosti hlístic. Jsou rozšířeny jak v suchozemských, tak vodních ekosystémech, řada z nich odolává i extrémním podmínkám. Mnoho linií hlístic se nezávisle na sobě stalo parazitickými, s často komplikovanými životními cykly. Roup dětský, škrkavka dětská či tenkohlavec lidský představují příklady široce rozšířených parazitů člověka, jiné hlístice napadají domestikovaná zvířata a řada háďátek se etablovala mezi škůdce na plodinách. Obrovské důležitosti však hlístice nabývají i ve vědeckém výzkumu: háďátko obecné se stalo jedním z modelových organismů moderní biologie.

35

Povstání knížete z Ning je označení pro vzpouru Ču Čchen-chaoa, knížete z Ning, proti vládě mingského císaře Čeng-te. Povstání s centrem v Nan-čchangu, hlavním městě jihočínské provincie Ťiang-si, začalo 10. července a zhroutilo se 20. srpna 1519, kdy kníže z Ning padl do zajetí vládní armády vedené velkým koordinátorem sün-fu jižního Ťiang-si Wang Jang-mingem.

Ambiciózní Ču Čchen-chao toužil po získání moci, snažil se ovládnout domovskou provincii Ťiang-si, bezdětnému císaři Čeng-temu nabízel svého syna jako korunního prince. V létě 1519 se kníže z obavy před zatčením otevřeně vzbouřil. Plánoval shromáždění armády a 3 dny po začátku povstání vytáhnout na Nanking, vedlejší hlavní město říše Ming, dosáhnout jej o 5 dní později a oficiálně nastoupit na trůn. Plán však selhal. Wang Jang-ming, nejvýše postavený úředník v provincii, rebelům unikl, v Ťi-anu na jihu Ťiang-si shromažďoval armádu a snažil se znejistit povstalce podsouváním falešných zpráv. Kníže tak oddaloval zahájení pochodu na Nanking, na sever vyrazil až 27. července. Wang Jang-ming zatím shromáždil oddíly prefektů a okresních správců z velké části Ťiang-si, vytáhl na Nan-čchang a 14. srpna ho snadno obsadil. Vracející se armádu rebelů jeho vojsko rozdrtilo ve třídenní bitvě na jezeře Pcho-jang severně od Nan-čchangu, kníže v bitvě padl do zajetí.

Na povstání císař Čeng-te reagoval cestou z Pekingu na jih v doprovodu armády. Do Nankingu dorazil až v lednu 1520. Následné vyšetřování vzpoury se táhlo do konce roku 1520 a skončilo popravami hlavních účastníků povstání i jejich příznivců u dvora; knížeti bylo dovoleno spáchat sebevraždu. Už v září 1520 se císař vydal zpět do Pekingu, během cesty onemocněl a po několika měsících na jaře 1521 zemřel.

34

Zemědělství je věda a umění pěstování rostlin a chovu hospodářských zvířat. Zemědělství hrálo klíčovou roli při vzniku usedlé lidské civilizace, přičemž kultivace domestikovaných druhů rostlin a zvířat vytvořila potravinové přebytky, které lidem umožnily žít v městských sídlech. Nejméně před 105 000 lety počali lidé sbírat zrna divokých rostlin. Raní zemědělci je začali cíleně vysazovat přibližně před 11 500 lety. Před více než 10 000 lety byly domestikovány prasata, ovce a skot. Ve 20. století ovládlo zemědělskou produkci průmyslové zemědělství, založené na velkoplošných monokulturách. Přesto ještě na počátku 21. století dvě miliardy lidí stále závisejí na samozásobitelském zemědělství.

Moderní agronomie, šlechtění rostlin, agrochemikálie, jako jsou pesticidy a hnojiva, a technické inovace umožnily výrazný růst výnosů, na druhé straně však vedly k rozsáhlému poškozování životního prostředí. Selektivní šlechtění a moderní postupy v chovu hospodářských zvířat zvýšily produkci masa, nastolily ale otázky ohledně welfare zvířat a ničení životního prostředí. Environmentální otázky zahrnují příspěvek zemědělství ke globálnímu oteplování, vyčerpávání podzemních vod, odlesňování, antibiotické rezistenci a používání růstových hormonů v průmyslové produkci masa. Rozsáhle se uplatňují geneticky modifikované organismy, i když některé z nich jsou v určitých zemích zakázány.

Hlavní zemědělské produkty lze zhruba rozdělit na potraviny, vlákna, paliva a suroviny. Zemědělství zaměstnává více než třetinu světové pracovní síly, což je nejvíce hned po sektoru služeb, i když počet pracujících v zemědělství se v rozvinutých zemích v průběhu staletí výrazně snížil.

33

Vratislav (polsky Wrocław, německy Breslau) je město v jihozápadním Polsku, sídlo Dolnoslezského vojvodství a historické hlavní město Slezska. Leží ve Slezské nížině na Odře a jejích přítocích. Žije zde přibližně 673 tisíc obyvatel a je tak čtvrtým největším městem v Polsku a největším městem celého Slezska.

Slovanské hradiště na Tumském ostrově vzniklo v 10. století. V roce 1000 bylo za vlády Piastovců zřízeno vratislavské biskupství. Lokace nového města podle magdeburského práva spojená s příchodem německých kolonistů proběhla v polovině 13. století. Od roku 1327 bylo Vratislavské knížectví součástí českých zemí a po první slezské válce připadlo Prusku. Vratislav se pak stala hlavním městem provincie Slezsko a jedním ze tří sídelních měst pruských králů. Byla druhou největší metropolí Pruska a po sjednocení Německa nějakou dobu třetím největším městem Německého císařství. Tříměsíční obležení města prohlášeného za pevnost Festung Breslau vedlo v roce 1945 ke zničení zhruba 70 % zástavby a smrti desítek tisíc civilistů. Po druhé světové válce byla spolu s většinou Slezska přičleněna k Polsku, odsunuté německé obyvatelstvo nahradili polští přesídlenci z východních území postoupených SSSR a osadníci z centrálního Polska.

V žebříčku Globalization and World Cities Research Network je Vratislav řazena jako globální město kategorie Gamma. Jedná se o dopravní uzel mezinárodního významu, sídlo Vratislavské univerzity a dalších devíti státních vysokých škol, Evropské hlavní město kultury 2016. Hala století ve Vratislavi je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

32

Všeobecná sestra (zastarale zdravotní sestra) je nelékařské zdravotnické povolání. Všeobecné sestry jsou společně s dalším zdravotnickým personálem zodpovědné za ošetřovatelskou, léčebnou a následnou péči při akutních či chronických onemocněních a úrazech lidí, stejně jako za preventivní péči o zdravé a za výkony v život ohrožujících situacích, a to v široké škále zdravotnických zařízení. Sestry se mohou též účastnit lékařského a ošetřovatelského výzkumu a poskytovat celou řadu neklinických služeb souvisejících se zdravotnickou péčí. Mohou také poskytovat péči při porodech a umírání. Obecně lze úlohu sester rozdělit na samostatnou činnost a péči, bez indikace lékaře, a na činnost vykonávanou pod přímým vedením lékaře. Povolání všeobecné sestry se odlišuje od praktické sestry, která vyžaduje nižší vzdělání (středoškolské) a má omezené kompetence.

Historie ošetřovatelství sahá do středověku, kdy byla péče o nemocné zajišťována ve špitálech u klášterů. Od řeholních sester byl odvozen název celé profese. K zásadním reformám péče o pacienty došlo v 18. století. Profesionalizace byla pak dovedena do konce ve 20. století, kdy sestry sehrály významnou roli v obou světových válkách. V mnoha světových zemích včetně tehdejšího Československa byla po druhé světové válce zorganizována výuka na vysokých a vyšších zdravotnických školách, ošetřovatelská úloha řeholních sester byla často potlačena ve prospěch civilní profese. Současně došlo k výraznější specializaci pro provádění jednotlivých typů úkonů.

31

Charles Ingram (* 6. srpna 1963) je anglický podvodník, spisovatel a bývalý major britské armády, který se proslavil svým vystoupením v soutěži Chcete být milionářem? na britské ITV. Do hlavní hry se před ním úspěšně probojovali i jeho manželka Diana a také jeho bratr Adrian – oba však vyhráli pouze 32 000 liber, zatímco Ingram v září 2001 správně odpověděl na všech patnáct soutěžních otázek a jako historicky třetí soutěžící vyhrál 1 milion liber.

Částku ale kvůli podezření z podvodu nikdy nedostal. Při zkoumání natočeného materiálu si produkce pořadu všimla nápadného kašlání Tecwena Whittocka, jednoho ze soutěžících čekajících na rozstřel, několikrát zakašlala také Charlesova manželka. Na základě zaznamenaných důkazů byli všichni tři obviněni a věc byla předána policii k dalšímu šetření. Po zdlouhavém procesu u soudu v Southwarku byl Ingram v roce 2003 usvědčen ze získání výhry podvodem. Ve stejném roce skončil u soudu ještě jednou, a to kvůli podezření ze spáchání pojistného podvodu. Z těchto důvodů musel také rezignovat na svou funkci a hodnost majora.

30

Vymizelý druh olše Alnus parvifolia

Vymírání je konec existence určitého biologického taxonu, nejčastěji druhu. Definuje se jako smrt posledního jedince daného druhu, přestože nejčastěji druh vymírá již mnohem dříve. Tento moment se určuje většinou zpětně, po několika letech. Pokud vymření nastalo hluboko v geologické historii Země, datuje se přibližný čas podle fosilního záznamu. Země je stará přibližně 4,54 miliardy let, život nejméně 3,5 miliardy nebo dokonce až 4,1 miliardy let. Asi 99,9 procenta všech druhů (kolem 5 miliard), které kdy žily na Zemi, jsou pravděpodobně vyhynulé.

Během evoluce vznikaly a vznikají nové druhy. Tomuto procesu se říká speciace. Většina druhů ale následně i zaniká, neboť se není schopna přizpůsobit měnícím se životním podmínkám, které jsou ovlivňovány mnoha faktory. Typická délka existence jednoho druhu je odhadována na 1–13 milionů let. Existují ale i druhy, které bez zásadních změn přežily stovky milionů let. V určitých geologických obdobích Země dochází i k tzv. hromadným či masovým vymíráním. Jedná se o události, kdy během relativně krátké doby (tisíců až několika málo milionů let) vymře nejméně 40–50 % všech druhů. Země už zažila několik masových vymírání, ovšem tato vymírání podporují následnou biodiverzitu organismů. Je pravděpodobné, že v současnosti dochází k dalšímu vymírání, jež je způsobeno činností člověka. Ovšem člověk také vytváří nové druhy, a to přímo i nepřímo.

29

Ukrajinská literatura je soubor literárních děl, které byly složeny či napsány Ukrajinci nebo v ukrajinštině. K nejstarším ukrajinským památkám patří lidové písně, heroické byliny a kronikářská, náboženská a epická tvorba Kyjevské Rusi v období středověku; v tomto období splývají počátky ukrajinské a ruské literatury. Po rozpadu kyjevské Rusi ve 13. století byla tato tradice přerušena. Až do konce 18. století vznikaly na území Ukrajiny texty především latinské, ruské, polské nebo staroslověnské – západní část území byla ovlivňována Polskem (později Rakouskem), východní část území Moskevským velkoknížectvím (později Ruskem).

19. století je v ukrajinské literatuře, podobně jako v ostatních evropských literaturách, charakterizovatelné postupným přechodem od romantismu přes realismus až k moderně. Realistické období bylo poznamenáno četnými carskými zákazy publikace v ukrajinštině. Po revolučních časech let 1917 až 1921 přišla 20. léta, která jsou v ukrajinské literatuře vnímána jako éra rozkvětu a obrození.

Ve 30. letech byla v rámci stalinských čistek většina ukrajinských literátů zavražděna nebo umístěna do gulagů a tvorba byla podřízena režimnímu diktátu a preferování standardizovaného socialistického realismu. Po krátkém uvolnění na konci 50. a počátku 60. let došlo k novému zakazování a věznění. Teprve politika glasnosti ve druhé polovině 80. let znamenala možnost různorodější literatury a omezení cenzury. Obrat ke svobodnějšímu literárnímu prostředí byl dovršen po rozpadu Sovětského svazu a osamostatnění Ukrajiny, kdy se generace autorů vrhla na dosud tabuizovaná témata a postmoderní přístupy.

28

Keporkak (Megaptera novaeangliae) je robustní kosticový kytovec z čeledi plejtvákovitých, který se vyznačuje dlouhým sudovitým tělem o délce 14–15 metrů a dlouhými světlými hrudními ploutvemi, jež dosahují až třetinové délky těla. Typická váha těla se pohybuje kolem 25–30 tun, největší jedinci patrně dosahují váhy kolem 40 tun. Keporkaci jsou známí svým akrobatickým chováním nad hladinou moře, během kterého jako jediní zástupci kosticovců dokáží dostat nad hladinu celé své tělo.

Živí se krilem a malými hejnovitými rybami. Využívají k tomu zvláštní lovecké techniky zvané bublinová síť. Vytvoří síť z bublin okolo hejna ryb, které pak naberou svými ohromnými tlamami. Jedná se o pravidelné migranty trávící zimní měsíce vykrmováním v chladných mořích, na léto podnikají tisíce kilometrů dlouhé migrace do tropických vod, kde se páří. Březost trvá kolem 11½ měsíců. Samice vrhá jedno živé mládě každé 2–3 roky. Keporkaci mají výrazný zvukový projev; zpívají písně, které trvají cca 5–30 minut. Tyto písně jsou pro každou populaci unikátní, časem se mění a vypovídají o kulturní výměně mezi jedinci i populacemi.

Keporkaci jsou kosmopolitně rozšíření napříč všemi oceány s výjimkou uzavřených moří a nejsevernějších oblastí Arktidy. V době velrybářských výprav v průběhu 19. a 20. století byla jejich populace zdecimována na posledních cca 5 000 jedinců. Po zákazu lovu velryb roku 1966 se však dokázala výborně zotavit, k roku 2018 se počet keporkaků odhadoval na 135 000. I přes celkově úspěšnou rekonvalescenci jsou některé místní populace ohroženy, a to hlavně srážkami s loděmi a zamotáním do rybářských sítí.

27

Současná změna klimatu zahrnuje globální oteplování způsobené člověkem a jeho dopady na průběh počasí na Zemi. Ke změnám klimatu docházelo i v minulosti, ale současné změny jsou rychlejší než všechny známé události v historii Země. Hlavní příčinou jsou emise skleníkových plynů, především oxidu uhličitého (CO₂) a methanu. Většina těchto emisí vzniká spalováním fosilních paliv pro energetické účely. Dalšími zdroji jsou zemědělství, výroba oceli, výroba cementu a úbytek lesů. Na zvyšování teploty mají vliv také klimatické zpětné vazby, jako je úbytek sněhové pokrývky odrážející sluneční záření a uvolňování oxidu uhličitého z lesů postižených suchem. Tyto faktory společně globální oteplování zesilují.

Na pevnině se teploty zvyšují přibližně dvakrát rychleji, než je celoplanetární průměr. Rozšiřují se pouště, častěji se vyskytují vlny veder a lesní požáry. Zvýšené oteplování v Arktidě přispívá k tání permafrostu, ústupu ledovců a úbytku mořského ledu. Vyšší teploty také způsobují intenzivnější bouře a další extrémy počasí. Na místech, jako jsou korálové útesy, hory a Arktida, je mnoho druhů nuceno se kvůli změnám klimatu přemístit nebo dochází k jejich vymírání. Změna klimatu ohrožuje lidi nedostatkem potravin a vody, zvýšeným výskytem záplav, extrémních veder, větším počtem nemocí a ekonomickými ztrátami. Může být také příčinou migrace lidí. Světová zdravotnická organizace označuje změnu klimatu za největší hrozbu pro globální zdraví v 21. století. I když budou snahy o minimalizaci budoucího oteplování úspěšné, některé důsledky budou přetrvávat po staletí. Patří mezi ně zvyšování hladiny moří a teplejší a kyselejší oceány.

26

Totila vešel do dějin zejména jako významný ostrogótský vojevůdce a král od roku 541 až do své smrti v roce 552. Za jedenáct let vlády opanoval téměř celou Itálii a dvakrát dobyl její metropoli Řím. Naprostá většina historických důkazů o jeho životě pochází z pera byzantského historika a Totilova současníka Prokopia z Kaisareie, který doprovázel na cestách jednoho z nejvýznamnějších vojevůdců své doby Belisara. Podle mincí, jež nechával gótský král razit, je známo, že jeho skutečné jméno bylo Baduila; přízvisko Totila byl pseudonym, jímž ho ve svých knihách nazývá právě Prokopios a jehož význam lze interpretovat jako Nesmrtelný.

Sestavit ucelenou mozaiku Totilovy osoby z historických pramenů, které se spíš zabývají jeho skutky než povahou a fyziognomií, je velmi složité, ne-li nemožné. Dodnes není známo, jakého byl vzezření ani věku. Jediná narážka v tomto smyslu pochází z Prokopiova popisu bitvy u Tagin, kdy doslova uvádí: „…on pak v mladické chvástavosti odpovídal, že válka je nevyhnutelná.“ Nutno podotknout, že v té době měl za sebou již jedenáct let vlády. V církevních textech se zachovala pouze zmínka o tom, že byl vyznavačem ariánství. Poměrně značným otazníkem je i Totilův charakter. Někteří moderní autoři se domnívají, že byl tím, čemu se později říkalo „beau sabeur“, tedy dokonalý zabiják, avšak tento pojem rozhodně nevystihuje celý jeho osobnostní profil.

25

Železniční trať Svatý Mořic – Tirano, známá také pod názvem Berninabahn neboli Berninská dráha, je železniční trať vedoucí z východošvýcarského Svatého Mořice (kanton Graubünden) do severoitalského Tirana (provincie Sondrio). Trať měří 60,7 km, prochází pohořím Bernina, ze kterého vychází i její zažitý název, a zajišťuje spojení švýcarského údolí Engadin s údolím Poschiavo a Itálií. Vrcholová stanice Ospizio Bernina, nacházející se v nadmořské výšce 2 253 metrů, je nejvýše položenou železniční stanicí v Graubündenu i na síti Rhétské dráhy. Jde zároveň o nejvýše položenou železniční trať překonávající Alpy bez použití vrcholového tunelu.

Ve stanici Pontresina se nachází železniční uzel, kde navazuje další trať směrem do dolního Engadinu. Ve Svatém Mořici se pak stýká s neméně známou Albulskou dráhou, která vede přes stejnojmenné pohoří až do kantonálního hlavního města Churu. Tyto dvě dráhy jsou od roku 2008 společně zařazeny na seznam světového kulturního dědictví UNESCO pro svou mimořádnou technickou, architektonickou a ekologickou hodnotu. Trať postavila na počátku 20. století společnost Bernina-Bahngesellschaft (BB), v roce 1943 však byla převzata Rhétskou dráhou (RhB). Stejně jako ostatní tratě RhB je trať postavena na rozchodu 1 000 mm, avšak jako jediná z její sítě je stále provozována pod stejnosměrnou napájecí soustavou 1 000 V (ostatní tratě RhB používají střídavý systém). V celostátním jízdním řádu trati náleží číslo 960.

24

Ezer Weizman (hebrejsky: עזר ויצמן;‎ 15. června 1924 – 24. dubna 2005) byl v pořadí sedmý prezident Státu Izrael v letech 1993 až 2000. Za druhé světové války létal jako bojový pilot britského Královského letectva. Po skončení války studoval ve Spojeném království na škole pro velitele a příslušníky britského Královského letectva (Royal Air Force Command and Staff College). V kariéře letce pokračoval i v Izraeli, kde v roce 1958 v hodnosti generálmajora dosáhl nejvyšší vojenské pozice u vzdušných sil – velitele Izraelského vojenského letectva. Ze své funkce velitele operací generálního štábu se v roce 1967 velkou měrou podílel na vítězství Izraelských obranných sil (IOS) v šestidenní válce.

Byl poslancem izraelského parlamentu (Knesetu) a ke konci 70. let působil ve funkci ministra obrany. Mimo to zastával několik dalších ministerských funkcí: ministra dopravy, vědy a technologie a ministra pro arabské záležitosti. Přestože byl část života díky svým politickým a vojenským názorům řazen mezi tzv. jestřáby (zastánce tvrdého postupu vůči nepřátelským Arabům), stal se nakonec významným podporovatelem mírového řešení izraelsko-palestinského konfliktu a mimořádným způsobem se zasadil o přijetí egyptsko-izraelské mírové smlouvy z roku 1979. Tento posun je dobře patrný i ze členství v jednotlivých organizacích a stranách; ke konci 40. let byl členem radikální pravicové organizace Irgun, v 70. letech pak členem pravicové strany Cherut (potažmo Gachal; dnešní Likud), v polovině 80. let členem vlastní středolevé strany Jachad, až nakonec koncem 80. a počátkem 90. let členem levicové strany Ma'arach (dnešní Strana práce).

23

Hydnora, ve starší české literatuře též pýchora, je rod krytosemenných rostlin z čeledi podražcovité (Aristolochiaceae). Jsou to rostliny velice nezvyklého vzhledu, neboť jde o podzemní nezelené parazity kořenů pryšců a dřevin z čeledí bobovité a březulovité. Pod zemí se rozrůstají rozsáhlým systémem hrbolatých orgánů připomínajících kořeny, patrně jde ale spíše o silně modifikované oddenky. Do pletiv svých hostitelů pronikají haustorii. Jejich květy a případně plody jsou jedinou alespoň zčásti nadzemní částí rostliny. Okvětní lístky jsou velmi masité a produkují nepříjemně zapáchající látky lákající některé brouky nebo dvoukřídlé. Plody vyplněné drobnými semínky jsou asi 10 cm velké bobule s chutnou a sladkou dužninou. K šíření semen přispívají savci živící se plody.

Do rodu Hydnora patří asi 8 druhů vyskytujících se v suchých oblastech Afriky, na Madagaskaru a na jihu Arabského poloostrova. Studium rozšíření i druhové diverzity hydnor je však znesnadněno jednak jejich skrytým způsobem života (typicky jsou nalézány jen náhodou v době kvetení), jednak malou trvanlivostí herbářových položek, což vede k obtížnému ověřování historických záznamů a komplikacím při taxonomických revizích. Rozšíření jednotlivých druhů je proto známo jen nedokonale.

22

Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records.

Nahrávalo se ve dnech 27. a 29. října 1969 v neznámém studiu v New Yorku. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně. Obal Vintage Violence původně vytvořil Andy Warhol, jeho návrh ovšem zamítlo vedení vydavatelství, jemuž se nelíbily Caleovy dlouhé vlasy na titulní fotografii. Společnost Columbia Records album v době jeho vydání prakticky nepropagovala, a dostalo se mu tak velmi malého počtu recenzí, ani v hitparádových žebříčcích se neumístilo.

21

Dějiny Horní Suché, hornické obce ve střední části Těšínského Slezska, počínají koncem 13. století, kdy došlo k pravděpodobnému založení obce polskými benediktiny z Týnce u Krakova. V roce 1471 připadla obec těšínským Piastovcům. V následujících staletích obec patřila mnoha různým majitelům, přičemž severní a jižní část obce měly odlišné vlastníky. Klíčové pro další vývoj bylo sjednocení obou částí v polovině 19. století, kdy se Horní Suchá dostává pod správu podnikavých Larisch-Mönnichů. Ti v obci v roce 1911 otevřeli důl František, kde postupně našla zaměstnání výrazná část Hornosušanů. Během druhé světové války zemřely desítky zdejších obyvatel (někteří v rámci tzv. životické tragédie); Hornosušané se angažovali v domácím i zahraničním odboji.

Po konci války zažívalo opětovný rozkvět hornictví. V roce 1975 byla obec připojena k nově vystavenému Havířovu, v roce 1990 se však na přání větší poloviny obyvatel znovu osamostatnila. Dějiny Horní Suché jsou úzce spjaty s okolními bývalými obcemi Prostřední a Dolní Suchá, které jsou součástí Havířova. Zejména ve 20. století byl vývoj výrazně ovlivněn její geografickou polohou; obec se totiž nachází v oblasti Ostravsko-karvinské uhelné pánve, takže původní zemědělská obec byla v průběhu 20. století prakticky zcela přeměněna na hornickou. Horní Suchá dále náleží do oblasti Těšínska, pročež se jí bezprostředně týkal dlouholetý československo-polský spor o Těšínsko.

20

Puma americká (Puma concolor) je druhá největší kočkovitá šelma Ameriky a největší zástupce malých koček. Obvykle váží 21 až 80 kg, ale velmi statní jedinci i více než 100 kg. Na délku typicky měří 150 až 250 cm, výjimečně až 290 cm. Vyznačuje se šedou, béžovou, hnědou až červenou barvou srsti, mohutnými končetinami a relativně malou hlavou. Tato vysoce přizpůsobivá šelma žije na rozsáhlém území Ameriky, od kanadského Yukonu po nejjižnější část And v Jižní Americe. Upřednostňuje hustě zarostlé biotopy, ale poradit si dokáže i v otevřené a suché krajině. Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje druh za málo dotčený, ale v důsledku rostoucí lidské populace a vlivem urbanizace či zemědělství se puma dostává čím dál více do konfliktu s člověkem.

Puma je teritoriální kočka a své území si značkuje. Velikost teritorií klesá nebo roste podle toho, v jakém prostředí se pumy pohybují a s jakou koncentrací kořisti se potýkají. Jako schopný lovec a predátor si dokáže obstarat jakoukoli dostupnou potravu. Živí se především kopytníky, napadá ale i menší zvířata, jako hlodavce, zajícovce, ptáky nebo ryby. Ke kořisti se snaží přiblížit na co nejkratší vzdálenost, poté ji dostihne krátkým prudkým sprintem, skočí na ni a kousnutím do krku ji usmrtí. Pumy nemají určité období rozmnožování, různí se napříč Severní a Jižní Amerikou. Samice do říje přichází v různou dobu, a může se tak pářit s vícero samci. K pohlavnímu aktu dochází po dobu několika dní a až 70krát denně. Březost samice trvá 82–96 dní. Počet mláďat v jednom vrhu kolísá od jednoho až po šest. S matkou zůstávají až dva roky. Rozmnožovat se pumy začínají ve dvou až čtyřech letech. Ve volné přírodě se dožívají většinou 8–12 let, v zajetí až 30 let.

19

Big Ben je přezdívka pro Velký zvon (anglicky Great Bell) umístěný v hodinové věži na severním konci Westminsterského paláce, současně se tento název běžně používá i pro hodiny a hodinovou věž jako takovou. Oficiální název věže, v níž se Big Ben nachází, byl původně Clock Tower (hodinová věž), ale v roce 2012 byla u příležitosti 60. výročí vlády Alžběty II. přejmenována na Elizabeth Tower (Alžbětina věž). Věž byla navržena Augustem Puginem v novogotickém stylu. Po dokončení v roce 1859 byly její hodiny největšími a nejpřesnějšími čtyřzávitovými odbíjecími a zvonícími hodinami na světě. Věž je vysoká 96 m (316 stop) a výstup z úrovně terénu na zvonici čítá na 334 schodů. Její základna je čtvercová, na každé straně měří 12 m (40 stop). Ciferníky hodin mají průměr 6,9 m (22,5 stopy). Všechny čtyři britské národnosti jsou na věži vyobrazeny štíty se symboly růží pro Anglii, bodláku pro Skotsko, shamrocku pro Severní Irsko a narcisu pro Wales.

Big Ben je největší z pěti zvonů na věži a jeho hmotnost činí 13,7 tuny. Po dobu 23 let byl největším zvonem ve Velké Británii. Původ přezdívky zvonu je sporný; může být pojmenován po siru Benjaminu Hallovi, který dohlížel na jeho instalaci, nebo po boxerském šampionovi v těžké váze Benjaminu Cauntovi. Čtyři čtvrťové zvony odbíjejí 15, 30 a 45 minut po celé hodině a taktéž těsně předtím, než zvon Big Ben odbije celou hodinu. Hodiny používají původní viktoriánský mechanismus, ale jako zálohu lze použít elektromotor. Věž je britskou kulturní ikonou uznávanou po celém světě. Je jedním z nejvýraznějších symbolů země a často se používá v úvodních záběrech filmů odehrávajících se v Londýně. Hodinová věž je od roku 1970 součástí památkové ochrany I. stupně a od roku 1987 je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.

18

Audrey Hepburnová, rodným jménem Audrey Kathleen Ruston (4. května 1929 – 20. ledna 1993), byla britská herečka a humanitární pracovnice, uznávaná jako filmová i módní ikona. Americký filmový institut ji označil za třetí největší ženskou legendu klasické hollywoodské kinematografie.

Narodila se v bruselském Ixelles a část svého dětství strávila v Belgii, Anglii a také Nizozemsku. Od roku 1945 studovala balet u Soni Gaskellové v Amsterdamu a od roku 1948 u Marie Rambertové v Londýně. Začala vystupovat jako sboristka v muzikálových divadelních představeních na West Endu, následně i v menších filmových rolích a v roce 1951 si zahrála v broadwayské hře Gigi. Slávu jí zajistila romantická komedie Prázdniny v Římě z roku 1953, kde účinkovala po boku Gregoryho Pecka a jako první herečka získala Oscara, Zlatý glóbus a cenu BAFTA za jedinou roli. Postupně hrála v řadě dalších úspěšných filmů, například ve snímku Sabrina (1954), v němž o její náklonnost soupeřili Humphrey Bogart a William Holden, v muzikálu Usměvavá tvář (1957) s Fredem Astairem, v dramatu Příběh jeptišky (1959), v romantické komedii Snídaně u Tiffanyho (1961) či v muzikálu My Fair Lady (1964).

V pozdějším věku věnovala Hepburnová mnoho času organizaci UNICEF, do jejíž činností se zapojovala již od roku 1954. V letech 1988–1992 pracovala v nejchudších komunitách v Africe, Jižní Americe a Asii. V prosinci 1992 obdržela Prezidentskou medaili svobody jako uznání za svou práci vyslankyně dobré vůle UNICEF. V lednu 1993 zemřela ve svém domě ve Švýcarsku ve věku 63 let na rakovinu slepého střeva.

17

Místo konání konference v Cun-i, stav roku 2019

Konference v Cun-i bylo rozšířené zasedání politbyra Komunistické strany Číny ve dnech 15.–17. ledna 1935 během tzv. Dlouhého pochodu 1. frontu Rudé armády. Jednání se účastnili členové a kandidáti politbyra a vojevůdci stojící v čele frontu. Diskutovalo se o příčinách porážky čínské Rudé armády vojsky Kuomintangu v páté obkličovací kampani a zániku centrální sovětské oblasti v Ťiang-si a Fu-ťienu a o dosavadním průběhu a budoucích cílech Dlouhého pochodu. Většina účastníků se shodla, že příčinou neúspěchů byla především chybná strategie vojenského vedení – trojice Čchin Pang-sien, Čou En-laj a Otto Braun. V čele kritiků vedení stáli Čang Wen-tchien, Mao Ce-tung a Wang Ťia-siang.

Konference závěrem rozhodla, že Čang sestaví rezoluci o příčinách ztráty sovětu, Mao bude přibrán do sekretariátu politbyra, tj. bude členem nejužšího vedení strany, a vedení vojenských operací vložila do rukou Čou En-laje. Později, začátkem února, Čang Wen-tchien nahradil Čchin Pang-siena v čele strany a v únoru–březnu 1935 bylo opakovaně reorganizováno vojenské velení, které od poloviny března pracovalo ve složení Čou En-laj, Mao Ce-tung, Wang Ťia-siang. V 1. polovině 40. let, při vytváření nové koncepce dějin strany, byly s konferencí spojeny všechny změny ve vedení od prosince 1934 do března 1935 a byla prohlášena za klíčové jednání politbyra, které přineslo radikální obrat v politice strany, když zavrhlo chybnou „třetí levou úchylku“, vrátilo stranu ke správné (maoistické) cestě a vybralo nové vedení strany v čele s Mao Ce-tungem. Veřejně byla konference oslavována od počátku 50. let.

16

Jicchak Ben Cvi (rodným jménem Jicchak Šimšelevič; 24. listopadu 1884 Poltava – 23. dubna 1963 Jeruzalém) byl izraelský levicový politik, historik, sionistický aktivista a v letech 1952 až 1963 v pořadí druhý a zároveň nejdéle sloužící izraelský prezident. Byl dlouholetým přítelem prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona a společně s ním se řadí mezi dva nejvýznamnější sionistické vůdce.

Před svým zvolením do vrcholné funkce hlavy Izraele zastával různé funkce. Patřil k zakladatelům marxisticko-sionistického hnutí Po'alej Cijon (Dělníci Sijónu) v carském Rusku a aktivně se podílel na organizování tamní židovské sebeobrany. Útěkem z Ruska unikl deportaci na Sibiř a po navazování kontaktů v Evropě podnikl v roce 1907 aliju do osmanské Palestiny. Tam stál u zrodu prvních židovských obranných organizací Bar Giora a ha-Šomer a prvního hebrejsky psaného socialistického listu ha-Achdut. Studoval právo na Istanbulské univerzitě, avšak v důsledku svých sionistických aktivit byl v roce 1915 zatčen a deportován. Po odchodu do USA se podílel na náborové kampani do Židovské legie, do které sám vstoupil a s níž se v roce 1918 vrátil do Palestiny. Po svém příjezdu pomáhal založit stranu Achdut ha-avoda, vlivný odborový svaz Histadrut a hlavní vojenskou podzemní organizaci Hagana. Ve třicátých a čtyřicátých letech stál v čele Židovské národní rady, jež byla stínovou vládou židovské pospolitosti v Palestině. V den vyhlášení nezávislosti Izraele byl jedním ze signatářů izraelské deklarace nezávislosti a v následujících parlamentních volbách byl zvolen poslancem za stranu Mapaj. Kromě politické činnosti se během svého života věnoval i vědeckému výzkumu, v jehož rámci se zabýval židovskou etnologií.

15

Břehouš rudý (Limosa lapponica) je velký druh bahňáka z čeledi slukovití (Scolopacidae). Tento tažný pták má výrazně odlišný svatební a prostý šat: zatímco svatební šat je sytě ryšavý s tmavým a světlým kropením, šat prostý je bledě bílý s tmavým kropením. Zobák je dlouhý, u kořene růžový a u špičky černý a mírně prohnutý směrem nahoru. Nohy jsou tmavé a dlouhé, což břehoušům dobře slouží při pohybu bahnem.

Hnízdí v tundře a na otevřených rašeliništích v tajze od severní Skandinávie přes Sibiř až po Aljašku. Snůšku tvoří čtyři pískově zbarvená vejce, inkubují samec i samice pod dobu 20–24 dní. Na zimu migruje do mírného, subtropického i tropického podnebného pásu obou polokoulí. V Česku protahuje na jaře a na podzim. Během migrace břehouš může během jediného letu překonat tisíce kilometrů a u poddruhu baueri byl dokonce zaznamenán nejdelší známý migrační let bez přestávky, a sice 12 200 km během letu trvajícího 11 dní.

Rozlišuje se 5 poddruhů, které se liší areálem rozšíření a menší rozdíly jsou i ve velikosti ptáků a odstínu opeření. Živí se červy, měkkýši, korýši, pulci a hmyzem. Stravu občas doplňuje rostlinami a ovocem. Celková populace se k roku 2017 odhadovala na 1,1–1,15 milionu jedinců. Jelikož vykazuje klesající trend, IUCN druh hodnotí jako téměř ohrožený. K největším hrozbám druhu patří především úbytek přirozeného prostředí (vysoušení močálů, znečištění vody, stavba přehrad), situace je vážná především v oblasti Žlutého moře, kde se některé poddruhy zastavují na svých migračních cestách.

14

Kostel svatého Václava ve Šluknově je římskokatolický farní kostel, pravděpodobně již v pořadí třetí stavba na témže místě. Barokní sakrální stavba byla postavena v letech 1711–1722, přičemž její využívání začalo roku 1714. Plány vytvořil lipovský stavitel Zacharias Hoffmann (1678–1754) a zapracoval do nich připomínky rakouského architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu (1656–1723). V roce 1922 se stal kostel arciděkanským a od roku 1966 je chráněn jako kulturní památka.

Jednolodní stavba stojí na obdélníkovém půdorysu a zakončuje ji půlkruhově uzavřený presbytář směřující na severovýchod. Stěny zdobí zdvojené pilastry, po stranách hlavního vchodu stojí sochy svatého Pavla a Jana Křtitele. Na hlavním oltáři je umístěn obraz Zavraždění svatého Václava z konce 18. století od Jana Jiřího Schmidta. Na brankách a konzolách stojí sochy svatého Víta, Ludmily, Prokopa a Vojtěcha. Boční oltáře jsou zasvěceny Jezulátku, Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, svaté Barboře, Panně Marii a svatému Janu Nepomuckému. Na jesličkách o rozměrech 6 × 2 metry se podílela řada betlémářů ze Šluknovského výběžku. Varhany z let 1939–1940 od žitavské firmy Andreas Schuster & Sohn disponují 47 rejstříky, třemi manuály, pedálem a více než třemi tisíci píšťalami.

Na zrušeném hřbitově, jenž se rozprostíral kolem kostela, se dochovala řada klasicistních náhrobků, včetně několika prací drážďanského sochaře Franze Pettricha (1770–1844). Severně od něj stojí sochy svatého Vojtěcha, Jana Nepomuckého a Prokopa, přenesené ke kostelu z různých částí města. Před farou z roku 1842, umístěnou východním směrem, stojí socha svatého Václava.

13

McDonnell Douglas F-4 Phantom II je dvoumístný dvoumotorový nadzvukový stíhací letoun dlouhého doletu schopný provozu za každého počasí. Byl původně navržen jako palubní stíhací letoun pro Námořnictvo Spojených států amerických, osvědčil se však i při útocích na pozemní cíle a jako průzkumný letoun. Do služby u US Navy vstoupil v roce 1960. Pro své kvality byl později přijat do služby u americké námořní pěchoty a amerického letectva. V polovině 60. let 20. století se stal dominantním typem letounu v rámci všech tří leteckých složek ozbrojených sil USA. V letech 1959 až 1962 ustanovil 15 leteckých světových rekordů, které zahrnovaly absolutní rychlostní rekord a absolutní výškový rekord. Letouny tvořily podstatnou část amerických leteckých sil i v 70. a 80. letech 20. století a byly úspěšně a ve velkých počtech vyváženy do celého světa.

Letouny se zúčastnily mnoha konfliktů 2. poloviny 20. století. F-4 je zřejmě nejznámější letadlo vietnamské války, kde byl poprvé bojově nasazen v roce 1964. V této válce se Phantomy staly posledními americkými letadly ve 20. století, jejichž posádky dosáhly titulu „letecké eso“. Svoji poslední službu si letouny F-4 Phantom II odsloužily v amerických silách ve válce v Zálivu v roce 1991 a při dodržování bezletové zóny nad jižním Irákem. Ze služby byly vyřazeny v roce 1996. Izraelské Phantomy zažily tvrdé a úspěšné boje v izraelsko-arabských konfliktech, zatímco velká flotila íránských Phantomů létala ve válce mezi Íránem a Irákem.

12

Strunovci (Nematomorpha) jsou kmen prvoústých živočichů, jenž je blízce příbuzný hlísticím. Zahrnuje asi 350 druhů, z nichž několik žije v mořském a zbývající druhy ve sladkovodním prostředí. Strunovci jsou dlouzí, dvoustranně souměrní živočichové nitkovitého, resp. strunovitého těla, které může dosahovat délky až 1 m. Tělní dutina je pseudocoelomatická, chybí oběhová soustava, dýchací soustava a u dospělců se redukuje i trávicí soustava, nejsou tedy schopni aktivně přijímat potravu. Výrazným znakem strunovců je pevná, ornamentovaná kutikula. Strunovci jsou jednopohlavní živočichové a vykazují pohlavní dimorfismus. Rozmnožují se až na výjimky pohlavně, jediný africký druh nepohlavně.

Na rozdíl od hlístic je vývoj strunovců nepřímý, probíhá přes miniaturní larvu. Larvy parazitují v těle suchozemských, případně i vodních členovců, od nichž získávají všechny živiny, jež si ukládají do dospělé fáze. S podobným životním cyklem se pojí dva kritické přechody, jeden z vodního prostředí do suchozemských hostitelů a druhý zase zpět ze souše do vodního prostředí. První problém strunovci řeší prostřednictvím paratenických hostitelů, jako je létající sladkovodní hmyz; v jeho těle larvy přečkávají v podobě infekčních cyst a čekají zde na pozření suchozemským hostitelem. Druhý problém strunovci řeší parazitární manipulací svých hostitelů: pozmění jejich chování a donutí je vrhnout se do vodního zdroje, kde může být životní cyklus parazita dokončen.

11

Autoportrét

Zaida Ben-Yusufová (21. listopadu 1869 Londýn, Anglie – 27. září 1933 Brooklyn, New York, Spojené státy americké) byla newyorská portrétní fotografka známá svými výtvarnými módními portréty bohatých a slavných Američanů z přelomu 19. a 20. století. Narodila se v Londýně německé matce a alžírskému otci, ale později převzala americké občanství. Na jaře roku 1897 Zaida Ben-Yusufová otevřela vlastní portrétní fotografické studio na Páté Avenue 124 v New Yorku. V roce 1901 ji časopis Ladies' Home Journal zařadil mezi šest fotografek, které označil jako „přední fotografky v Americe“.

V roce 2008 uspořádala Smithsonova Národní portrétní galerie samostatnou výstavu věnovanou výhradně práci Ben-Yusufové, aby se obnovil její klíčový význam z počátků výtvarné fotografie. Její kurátor Frank H. Goodyear se poprvé dozvěděl o Ben-Yusufové v roce 2003, když objevil dvě její portrétní fotografie sochaře Daniela Chestera Frenche a malíře Everetta Shinna a chtěl zjistit více o této zapomenuté fotografce. Goodyear poukázal na to, že svou roli mohly sehrát předsudky vůči ženskému pohlaví, kvůli kterým zůstala Zaida Ben-Yusufová zapomenuta, přestože významně přispěla k rozvoji fotografie jako prostředku uměleckého vyjádření. Fotografická historie se spíše zaměřila na fotografy mužského pohlaví jako Stieglitze a již méně na fotografky, i když to bylo jedno z mála povolání, které v tehdejším New Yorku na přelomu století umožňovalo svobodné ženě dosáhnout úspěšné životní dráhy.

10

Korunovace českých panovníků byla událost mimořádného státního a duchovního významu, při které byl král během korunovační mše arcibiskupem pomazán svatými oleji a korunován. Představovala symbolické potvrzení a uznání nového krále, jeho spojení se zemí, jíž vládl, a také zdůrazňovala duchovní přesah jeho úřadu. První český král Vratislav byl nejprve korunován v dubnu 1085 císařem Jindřichem IV. a v červnu následujícího roku společně s manželkou pomazán a korunován v Praze arcibiskupem trevírským. Poslední korunovaný český král Ferdinand V. byl korunován 7. září 1836 v Praze. Korunovace jeho manželky královny Marie Anny Savojské 12. září 1836 byla poslední královskou korunovací v Českých zemích.

Tradičním místem tohoto aktu byla bazilika svatého Víta (později katedrála) na Pražském hradě. Osobou oprávněnou korunovat české krále a královny byl od roku 1228 mohučský arcibiskup, a to až do roku 1344, kdy bylo toto privilegium papežem trvale přeneseno na arcibiskupa pražského. S provedením korunovace arcibiskupovi asistovali duchovní i světští hodnostáři. Počínaje korunovací Karla IV. a Blanky z Valois, uskutečněné v září 1347, byly všichni čeští králové a královny korunováni korunou Svatého Václava, kterou nechal zhotovit předchozího roku sám Karel. Společně s korunou byly užívány další korunovační klenoty. Dochované renesanční jablko a žezlo byly zhotoveny o dvě staletí později než koruna.

09

Milost Miloši Balákovi udělil v březnu 2022 prezident republiky Miloš Zeman formou prominutí a zahlazení nepodmíněného trestu odnětí svobody, peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti. Dvacátá první Zemanova milost vzbudila pohoršení, když se stala terčem kritiky laické i odborné veřejnosti. Kontroverznost plynula z osobního vztahu Baláka k prezidentovi, rychlosti omilostnění a z důvodů, jimiž se hlava státu zaštítila. Mezi ně prezident zařadil předchozí bezúhonnost a mimořádnou pracovitost odsouzeného, soudcovo nezvážení povahy činu i Balákův pracovní poměr v lánské lesní správě. Omilostněný přitom nevyhověl podmínkám, které si Zeman v minulosti stanovil. Soudcovská unie tento krok vnímala jako zpochybnění objektivity českých soudů a předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský označil prezidentovo odůvodnění za absurdní. Samotné udělení oživilo diskusi na téma úprav instutu milosti.

Miloš Balák působil jako ředitel Lesní správy Lány, příspěvkové organizace Kanceláře prezidenta republiky. Za zmanipulování zakázky na opravu svahů vodárenské vodní nádrže Klíčava v Lánské oboře byl pravomocně odsouzen k tříletému nepodmíněnému trestu a k peněžnímu trestu 1,8 milionu korun. Spolu s ním byla odsouzena firma ESB a její manažer Libor Tkadlec, jimž milost udělena nebyla. Balák byl souběžně souzen ve sporu týkajícím se těžby a prodeje kamene v Lánské oboře společnosti ESB.

08

Plejády (nazývané také Kuřátka, Sedm sester, v Messierově katalogu označené M 45) jsou mladá otevřená hvězdokupa v souhvězdí Býka. Tato hvězdokupa, která je od Země vzdálená jen asi 440 světelných let, obsahuje několik hvězd viditelných pouhým okem. V městských oblastech je takto možné zahlédnout pět až sedm hvězd, ale pod průzračnou oblohou bez světelného znečištění dvanáct i více hvězd. Hvězdokupa je obklopena slabou reflexní mlhovinou, která je nejlépe vidět na fotografiích s dlouhou expozicí pořízených velkými dalekohledy. Nejvýraznější členové Plejád jsou velmi jasní modří obři a bílé hvězdy hlavní posloupnosti. Hvězdokupa však obsahuje stovky dalších hvězd, z nichž většina je příliš slabých na to, aby byly viditelné pouhým okem. Plejády jsou velmi mladá hvězdokupa. Její stáří se odhaduje na 112±5 milionů let, ale odhadem za 250 milionů let se pravděpodobně rozplyne a její hvězdy se budou napříč galaxií pohybovat nezávisle.

Díky jejich velké jasnosti a zdánlivé blízkosti jejích hvězd jsou Plejády známé od starověku. Zmínil se o nich Homér a také Klaudios Ptolemaios a další klasičtí autoři. Jakmile bylo zjištěno, že hvězdy jsou nebeská tělesa podobná Slunci, objevily se domněnky, že by hvězdy mohly být nějakým způsobem navzájem provázány. Později se výzkumem vlastního pohybu hvězd a určením jejich vzdálenosti podařilo ověřit, že Plejády jsou skutečně gravitačně svázány a že mají společný původ.

07

Ježkovice (německy: Jeschkowitz) jsou obec v Jihomoravském kraji v okrese Vyškov. Nacházejí se 9 km západně od města Vyškov na jižních svazích Drahanské vrchoviny v nadmořské výšce 450 m n. m. Obec je půdorysně protáhlá náves, zužující se k severozápadu, a protéká jí potok Drnůvka ústící do potoka Rostěnického. Dva kilometry na severovýchod od obce se rozprostírá vodní nádrž Opatovice, zásobárna pitné vody pro Vyškov a okolí. V obci v těsné blízkosti hřbitova stojí kaple Nejsvětějšího Srdce Páně postavená v roce 1939. Je zde několik podnikatelských subjektů zaměřených převážně na zemědělství a řemeslné práce. K roku 2022 v obci žilo 381 obyvatel.

Obec s ježkovickým panským dvorem byla po značnou část své historie součástí račického panství s centrem okolo hradu (dnes zámku) Račice. První písemná zmínka o obci pochází z 13. prosince 1375, kdy litomyšlský biskup Albrecht Aleš ze Šternberka a jeho příbuzný Petr ze Šternberka dosvědčili, že budou respektovat výrok soudu, který Albrechtovi ukládal převést račické panství i s Ježkovicemi na Petra ze Šternberka. Dnešní obec je od roku 2000 součástí mikroregionu Drahanská vrchovina.

06

Vratislav I. (latinsky Wratislaus; 875/888^? – 13. února 921) byl třetí český kníže z rodu Přemyslovců vládnoucí zřejmě v letech 915 až 921. Narodil se patrně roku 888 (nebo možná už roku 875) jako druhorozený syn tehdejšímu knížecímu páru Bořivojovi I. a svaté Ludmile. Už kolem roku 906 byl zasnouben se Stodorankou Drahomírou. Na knížecí stolec však usedl až po smrti svého bratra Spytihněva snad v roce 915. Tentýž rok nechal svého syna Václava postřihnout biskupem Notarem. Během své vlády proslul založením Svatojiřské baziliky na Pražském hradě a pokračoval i v budování sítě hradišť ve středních Čechách.

Vratislav I. pravděpodobně zemřel 13. února roku 921, když dovršil 33 let buď svého života, nebo své vlády. Legenda Fuit uvádí, že bylo Vratislavovi 33 let, když zemřel. Tomu odporuje staroslověnský Prolog o svaté Ludmile, který tvrdí, že Vratislav skonal v 33. roce svého panování. Možná zahynul během maďarského vpádu do střední Evropy na následky zranění, což zaznamenal kronikář Šimon z Kézy ve své kronice. V kronice se píše, že nájezd proběhl po dobytí Panonie Maďary a skončil bitvou, ve které Vratislav přišel o život. Dušan Třeštík ale uvedl, že si ho písař spletl s králem Vratislavem I., a zprávu považoval za mylnou, kloní se ke skonu roku 921. Jiný postoj ohledně Vratislavova úmrtí zastával František Palacký. Podle něj Vratislav zemřel až roku 926. Petr Charvát usuzuje, že Vratislavova smrt uvrhla knížectví do krize, jelikož oba jeho synové (Václav a Boleslav I.) ještě nenabyli plnoletosti, tudíž regentskou vládu ve státě převzala Vratislavova choť Drahomíra. Byl pohřben v bazilice sv. Jiří, kde se nachází tumba s Vratislavovými ostatky. Svatováclavské legendy Vratislava popisují jako slavného vládce.

05

Lachtan mořský (Zalophus wollebaeki) je mořský savec z čeledi lachtanovití, který se endemicky vyskytuje pouze na Galapážském souostroví. V rámci ploutvonožců se jedná o poměrně výjimečný druh tím, že obývá vody tropického pásu. Na to se váže řada zvláštností, mj. dovednost skupinového lovu, který se patrně vyvinul jako reakce na ekologické tlaky prostředí, ke kterým patří hlavně občasný, avšak pravidelný nedostatek potravy způsobený cykly El Niño. Živí se hlavně rybami, přičemž klíčový zdroj potravy představují sardinky tečkované. Pro potravu se potápí do hloubek kolem cca 100–150 m, nejhlubší zaznamenaný ponor měl 584 m. Pod vodou zůstává typicky několik minut.

Lachtani utváří kolonie na březích moře. K vyhledávaným biotopům patří rovinaté písčité pláže s dostatečným množstvím stinných míst a přírodních bazénků, kde se dá zchladit v letních parných dnech. Rozmnožovací období je na ploutvonožce nezvykle dlouhé a trvá od cca května do března, takže kopulace i vrhy mláďat probíhají v kolonii průběžně takřka po celý rok. Jedná se polygynní druh. Samci si vyhraňují teritoria zahrnující část souše i moře. Volba partnera závisí na samici. Doba laktace je extrémně dlouhá a většinou trvá cca 2–3 roky, i když může trvat až 7 let. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) odhaduje celkovou populaci dospělých jedinců na 9 200–10 600 a druh hodnotí jako ohrožený.

04

Lumbiní (v sanskrtu लुम्बिनी) je jedno ze čtyř hlavních buddhistických poutních míst. Nachází se na předhůří himálajského pohoří v dnešním jižním Nepálu, poblíž jeho hranice s Indií. Leží asi na půli cesty mezi městy Kapilavastu a Bhairawa. Podle tradice se zde narodil princ Siddhártha, který se později stal Buddhou Šákjamunim. Lumbiní leží na severu Indického subkontinentu v jižním Nepálu, 25 kilometrů východně od Kapilavastu. Jméno Lumbiní je odvozeno od Buddhovy babičky, matky královny Máji.

Když ve 3. století př. n. l. místo navštívil král Ašóka, nechal zde vztyčit sloup, který se dochoval až do současné doby. Z dalších staletí se o Lumbiní dochovaly cenné literární zprávy v dílech čínských poutníků Fa-siena a Süan-canga. Lumbiní však bylo postupně opouštěno a buddhistické památky počaly chátrat. V 15. století přivodil jeho definitivní zánik vpád Mughalů. Lumbiní bylo znovuobjeveno koncem 19. století, v následujících desetiletích zde proběhlo několik archeologických průzkumů. Od konce 70. let 20. století Lumbiní prochází rozsáhlou přestavbou, od roku 1997 je součástí světového dědictví UNESCO.

03

Císař Süan-te (1399–1435), vlastním jménem Ču Čan-ťi, z dynastie Ming vládl jako císař v letech 1425–1435 říši Ming. Byl synem a nástupcem císaře Chung-siho. Po převzetí vlády od nového roku vyhlásil éru „Šíření ctnosti“, Süan-te. Název éry je používán i jako jméno císaře. Pozdější historici považovali jeho vládu za zlatý věk dynastie.

Ču Čan-ťi se narodil budoucímu císaři Chung-simu. Miloval poezii a literaturu, byl uznávaným malířem, ale i zdatným válečníkem. Roku 1425 se po krátké vládě otce stal císařem říše Ming. Po nástupu na trůn zrušil otcovo rozhodnutí o přesunu hlavního města z Pekingu do Nankingu. Proti mladému císaři se postavil jeho strýc Ču Kao-sü, ale Süan-te proti němu osobně vytáhl a snadno a rychle ho porazil. Druhým problémem počátku Süan-teho vlády byla táhlá válka ve Vietnamu. Císař jmenoval nového velitele okupačních vojsk a poslal mu velké posily, které však Vietnamci ihned rozdrtili. Mingská armáda poté ustoupila do Číny a Vietnam získal nezávislost. Vztahy s ostatními státy jihovýchodní Asie byly naopak klidné.

Za vlády Süan-teho vzrostl vliv eunuchů císařského paláce, v neposlední řadě i proto, že řídili tajnou policii. Císař se snažil vnést řád a disciplínu do státní správy. Süan-teho vláda se také snažila podpořit oběh papírových peněz, proto potlačovala užívání mincí a zakazovala užívání drahých kovů, tyto akce ale neměly úspěch. Protože vysoké daně vedly za předešlých vlád v nejvíce zatížených prefekturách říše (především v Ťiang-nanu) rolníky k opouštění hospodářství, Süan-te snížil daně a vyslal do provincií „cestující usmiřovatele“, aby zlepšili práci provinčních úřadů. Měli za úkol odstraňování nespravedlností a korupce výběrčích daní a kontrolu stavu vojenských jednotek.

02

Hradčany je filatelistický název série prvních československých poštovních známek vydaných v letech 1918–1920, jejichž autorem je Alfons Mucha. Motivem série známek je panorama centra Prahy, hlavního města nově zrozeného státu, konkrétně Hradčan – Pražského hradu s katedrálou sv. Víta a kostelem sv. Mikuláše. Hradčany byly vyrobeny (původně bez perforace) na papíře bez vodoznaku v arších po 100 kusech knihtiskem. Sběratelé rozdělují Hradčany na pět hlavních typů, z nichž každý má zase mnoho podtypů. Tyto známky platily do dubna 1921.

Protože až do prosince 1918 nebyly na československém území nikdy tištěny poštovní známky (příslušné tiskárny Rakouska-Uherska byly ve Vídni a Budapešti), byla to pro Ministerstvo pošty a telegrafu i pro společnost Česká grafická unie první taková zkušenost. Vydání série Hradčany je pravidelně oslavováno jako významná událost a památné datum. V prvních poválečných letech bylo datum uvedení těchto známek do oběhu – 18. prosinec – oficiálně stanoveno jako Den československé poštovní známky. K tomuto výročí československá pošta v letech 1965–1992 každoročně vydávala příležitostná razítka a známky, které byly obvykle věnovány historii pošty, různým známkám první série a jejich tvůrcům – umělcům a rytcům.

01

Albatrosovití (Diomedeidae) je čeleď velkých mořských ptáků z řádu trubkonosých. Albatrosi patří k největším ptákům schopných letu; rozpětí křídel u největších jedinců z rodu Diomedea dosahuje přes 3,5 m. Jedná se o statné ptáky se silnýma nohama se třemi prsty spojenými blánou po celé jejich délce. Opeření je dvoubarevné, a sice bílé a tmavé. Vzory zabarvení se liší podle druhu. Velký zobák má prodlouženou horní čelist, která je zaháknutá za dolní čelist.

Albatrosi jsou vynikajícími letci a za svůj život dokážou nalétat miliony kilometrů. Během létání takřka nemávají křídly a používají techniky známé jako dynamické plachtění a svahové létání. Energetický výdej během letu je blízký stavu odpočinku. Albatrosi disponují šlachou, která křídla „zamkne“ v roztažené pozici, takže k jejich udržení v horizontální poloze nepotřebují používat svaly. Živí se hlavně desetiramenatci a rybami, jídelníček doplňují korýši a jinými hlavonožci. Potravu většinou sbírají z povrchu hladiny. Většinu života tráví na moři a na souš zalétají jen za účelem hnízdění. Hnízdí v koloniích na neobydlených ostrovech obklopených širým oceánem, přičemž velikost kolonie se pohybuje od několika desítek po stovky tisíc hnízdících párů. Partnerské pouto trvá celý život.

Albatrosovití patří k nejohroženějším ptákům s významným poklesem populací. Na vině je především komerční rybolov (zejména na dlouhé lovné šňůry a částečně i vlečnými sítěmi), při kterém albatrosi často umírají jako nechtěné vedlejší úlovky. Jsou citliví také na současnou klimatickou změnu a negativně je ovlivňuje i znečištění moří plasty. Některé populace ohrožují invazivní druhy živočichů. Negativní dopady novodobých hrozeb se snaží odstranit nebo alespoň zmírnit mezinárodní Dohoda o ochraně albatrosů a buřňáků.