Minulost znamená pro mnohé země moc. Čas ji však odnáší do vzpomínek či zapomnění, dokud skutečný život dosud plyne. Civilizace se rodí a mizí v prachu po nekonečné spirále bytí. Dnešní Uzbekistán je podobným odrazem sebe sama z dob minulých. Pocit, který v poutnících zanechává, není moc příjemný. Určitě to není polorozpadlými „maršrutami“ a chudými obyvateli. Tyto fenomény je vidět v mnoha postsovětských zemích střední Asie. V Uzbekistánu se k nim přidává malý neviditelný doplněk – tíseň a strach z policie prezidenta Islama Karimova.
Příběh o Uzbekistánu začíná možná příliš ponuře. Snad by bylo jednodušší přivřít oči a snít o tom, jak by mohlo být. Za sklem tmavého autobusu Inturistu to jde. Nedá se ale projít pár stovek metrů s místními lidmi a nechápat. Uzbeky, Tádžiky, krymské Tatary, Korejce, Karakalpaky… Události před rokem ve Ferganu znovu ukázaly, že svět o ně příliš nestojí. Přesto žijí. Akdyž se přesvědčí, že je kolem čistý vzduch, tiše pootevřou dvířka do duše své i celé země.
Paralela mezi Taškentem a Ghanou na území dnešního Afghánistánu mě napadla jako přirovnání bohatství ducha a omezenosti moci. Před tisíci lety bucharský rodák Ali ibn Sína, geniální lékař a mystik, na Západě známější jako Avicenna, unikal většinu svého života před mocí vládců z Ghany. Dnešní obyvatelé Uzbekistánu nemají kam utéct. Hranice jsou střežené nebo zaminované, víza se získávají velmi těžko a uživit rodiny tu často hraničí s kriminální činností. Nic na tom nezmění nová vlna státem propagovaného nacionalismu, z něhož pramení i pouzbečtění názvu hlavního města, kdysi čtvrtého největšího sídla v SSSR, na Toškent.
Předměstí metropole
Na jihu Taškentu, několik kilometrů za konečnou metra, leží ošumělý hotel. Typicky komunistická stavba z panelů se znuděnými děžurnými a drzými vrátnými.
V přízemí, které se podle ruského zvyku nazývá pěrvyj etáž, je jednoduše vybavená jídelna. Dvojice rakouských cizinců neúnavně studuje knížky o Uzbekistánu, úlisní turečtí dělníci popíjejí vodku u stolku nedaleko a dvojice „děvčat pro všechno“, občanským povoláním kadeřnic, se hlasitě směje nad modrými lahvemi piva Baltika 3. Jediný letmý pohled jejich směrem stačí, aby si dlouhovlasá dívčina kyprých tvarů přisedla. „Jmenuju se Ola. Jsem Korejka a mám tady ve vedlejším domě salon. Kadeřnický.“ Pěkná šikmooká dívčina se určitě nepředstavila skutečným jménem. Po několika minutách konverzace jí začínáme být lhostejní, nakonec mě poprosí o tlumočení u tureckého stolku. Je zbytečné popisovat detaily této hry. U dalšího piva si dohodly schůzku s nepříjemnými dělníky z tureckého venkova, při jejichž žádostivém, alkoholem zakaleném pohledu se zvedal žaludek.
Kadeřnice a Turci zmizeli, vrátná se lhostejně zvedla ze sedadla a zamkla vstupní dveře na visací zámek. „Za chvíli začnou chodit opilci, musím zavřít,“ poznamenala lakonicky. V tmavé noci zmizela světla tramvají a přestal se ozývat i rachot jejich vagonů na neskutečně opotřebovaných kolejnicích. „Toškent“ si na chvíli vydechl a uložil se k spánku…
Krása na tisíc způsobů
Samarkand leží v údolí řeky Zeravšan. Je druhým největším uzbeckým městem a je starý stejně jako Babylon nebo Řím. Ve své 2500leté historii zažil slavné období za časů Alexandra Velikého, arabských dobyvatelů, Džingischána i Tamerlána, kterého Turci nazývají Amir Temur.
Směs kultur – perské, mongolské i indické – a neopakovatelné památky činí Samarkand výjimečným a čarovným místem.
Registan, jméno znamenající v překladu „Písečné město“, existoval už před invazí Mongolů jako náměstí s tržištěm a křižovatka městských ulic. Za Tamerlánovy vlády se stal hlavním náměstím a za časů Ulugbeka k němu ze tří stran přibyly majestátní stavby: Madrasa Ulugbeka, Šer Dor a Tilla Kari. Šer Dor, „Budova se lvy“, je znám svou mozaikou se dvěma lvy v rozích průčelí, které zdobí isoučasnou uzbeckou bankovku v hodnotě dvě stě sumů.
Socialistický styl novějších částí dodává městu rozporuplně zvláštní atmosféru směsi historie a nedávné minulosti. Paradoxně tu bylo v sedmdesátých letech opraveno nejvíc islámských historických památek. Do dnešního stavu jim pomáhali především vědci z tehdejšího Leningradu. Fotografie složitého narovnávání minaretů umístěných na rozích staveb komplexu Registan jsou součástí stálé expozice a stav, v jakém tyto budovy z nepálených cihel byly ještě v polovině minulého století v porovnání se skutečností, vzbuzuje k práci restaurátorů skutečný obdiv.
Symbol: bavlník
Poblíž tádžických hranic, asi sto kilometrů jižně od Taškentu, se rozprostírá jedna z tradičních oblastí pěstování bavlníku. Koncem dubna tříkolové traktory vyjedou na vyprahlá pole zasít nová semínka do dlouhých řádků. „Je to tu zlé. Za Sovětského svazu jsme měli dobrý plat, byly tu knihovny, domky pro zaměstnance, kteří zůstávali přes noc na polích. Teď tu není nic,“ stěžuje si Olij, jeden z místních zemědělců. „Dostáváme 5 dolarů za rok! I traktory musíme opravovat za své. Peníze máme jen z prodané úrody. Ceny bavlny jsou třetinové oproti dobám, kdy ji vykupovali Rusové. Už toho máme dost!“ vzpomíná s nostalgií na staré časy traktorista – padesátník, kterého, třebaže má imístní jméno, všichni nazývají Žeňa.
Na jeho tváři přesto hrají jemné žilky úsměvu. Jen nevím, jestli doopravdy, nebo jen proto, abychom se jako hosté cítili dobře. Plánované zemědělství ze starých dob postihlo Uzbekistán ve velkém stylu. Tehdy byl bavlník na prvním místě. Jeho symbol je vidět všude. Na šálcích na čaj, na betonových zdech, plotech, křižovatky zdobí sochy s plodem bavlníku a zahlédli jsme i skulpturu svalnatého muže držícího bílý chomáček v ruce, tváře se velmi podobně jako socha Svobody.
Právě pro zvýšení výnosů byly vybudovány kanály odvádějící vodu řek Amudarji a Syrdarji, zavlaženy obrovské plochy málo úrodné půdy a používáno množství umělých hnojiv a pesticidů. Následky takového hospodaření jsou dnes vidět na každém kroku…
Buchara a Chiva
Tři sta kilometrů na západ od Samarkandu leží další z nejvýznamnějších historických měst: Buchara. Centrální část města založeného ve 13. století před Kristem se rozkládá kolem posvátného pahorku, který sloužil před příchodem islámu jako rituální místo pro vyznavače ohně – zoroastriány.
Název města pochází pravděpodobně z výrazu sanskrtu „vihara“ = klášter. Buchara byla také důležitým obchodním centrem na Hedvábné stezce. Z tři sta padesáti mešit ve městě je nejznámější komplex Kalián. Dominanta města, čtyřicet šest metrů vysoký stejnojmenný minaret, patří k nejvyšším v centrální Asii. Postavil ho Arslan Chánom v roce 1127.Pouštní večer prodlužuje siluety staveb starého města. Rozpálený asfalt pomalu chladne a starý autobus dovezený z Německa se vydává na víc jak sedmihodinovou cestu. Povrch silnice je špatný a kromě policejních kontrol u ní nejsou žádná obydlí. U městečka Hazarasp překonáme po novém mostě Amudarju. Je vybudovaný netradičně, současně pro vlak i automobily. Když přijíždí vlak, auta čekají až půl hodiny. Nikomu z cestujících to však nevadí, čas tu plyne jinak..
V odlehčené atmosféře se cestující rozpovídají. Příběhy jsou velmi podobné. Vydělat peníze je čím dál těžší, podnikatele obírá o zisky státní mafie. „Denně mi seberou čtyřicet z padesáti dolarů, které vydělám!“ stěžuje si majitel malého obchodu ve středním věku. „U nás na vesnici chlapi půl roku nedostali mzdu a rozhodli se protestovat,“ šeptá starší muž z východu země. „Zatkla je policie a dodnes nevíme, kde jsou. Už je to skoro deset let!“
Za okny se míhá vyschlá krajina, až se nakonec objeví město krásných barev a staveb: Chiva. Nejslavnější období prožila ve čtvrtém století před Kristem, za dob mocného Chorezmského chanátu. Její architektura, na první pohled podobná Buchaře a Samarkandu, má svoje speciality. V části Odhon – Kala se nachází zvláštní sudovitý minaret Kalta minor, nejvyšším je zase štíhlý 45metrový minaret Islam Hodža. V neděli je Chiva plná místních návštěvníků z okolních vesnic, kteří se vypravili na místní bazar prodávat svoje zboží. Mnozí z nich se s námi chtějí vyfotografovat. „Proč? Jsme zajímaví?“ divím se. „Co zajímaví, vy jste pro nás jako mimozemšťani!“ odpovídá mi vzrušeně dobrou ruštinou paní ve středních letech. Než se ze skupinky prodereme ven, stáváme se součástí množství rodinných alb.
Hřbitov lodí
„Jedním z nejsmutnějších míst v Karakalpakstánu – západní části Uzbekistánu – je určitě Mojnak. Bývalý přístav na Aralu…“ říká šofér rozbitého ikarusu, který sem jezdí jednou denně z přes dvě stě kilometrů vzdáleného Nukusu. „Lodě jen tak stojí na vyschlém dně a lidé je pomalu rozebírají. Říkáme tomu Hřbitov lodí.“
Po čtyřech hodinách prašné jízdy stojíme na hlavní ulici v Mojnaku. Barvy se tu omezily na pískovou a šedou. Mladý vesničan se sajdkárou nás za pár sumů k hřbitovu odveze. Zmotorky teče olej, zastaví nás policista a mladému dává dýchnout. „Dobře, nepil jsi. A vy,“ obrací se na nás, „kam jedete? Podívat se na Kladbyšče korablej, nebo kam?“ Po několika nepříjemných větách odejde a my dunami písku odskáčeme na staré motorce až k lodím. Místo vypadá jako z jiné planety. Voda není, vraky leží rozházené na vyprahlém dně…
O dvě hodiny později odjíždí jediný autobus nazpátek. Opouštíme Mojnak a v hlavě nám zůstává mnoho neurčitých pocitů a myšlenek. Někdy mám pocit, že člověk dokáže skutečně všechno…
Budoucnost
Zítřek je pro většinu obyvatel Uzbekistánu jen prázdným, ještě nenaplněným políčkem v kalendáři. Otázku „co přinese?“ si už klade jen málokdo. Optimismus zůstal za branami minulého tisíciletí. Řidiči traktorů budou stále těžce pracovat, aby uživili své rodiny, taxikáři z hlavního města budou doufat v den, kdy jim osud přivede do cesty bohatého cizince. Tádžici ze Samarkandu a Buchary zůstanou pro úřady Uzbeky a taková „nepodstatná věc“ jako práva menšin se nedostane na povrch několik nejbližších let. Policajti v Nukusu či taškentském metru budou dál drze ponižovat cestující cizince i své. Vojenská letadla ze základny Termez budou startovat i dále a Islam Karimov, jehož příjmení pochází z arabského slova „štědrý“, národu v televizi vysvětlí, že odvedli kus práce a bude líp. Jedinou chybou je, že tomu nevěří už skoro nikdo z šestadvacetimilionové země nesoucí ve svém jazyku jméno O’zbekiston.
Autor: Peter Hupka – časopis Cestopisy.
