Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský
| Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský | |
|---|---|
| Král Obojí Sicílie | |
 Král Ferdinand kolem r. 1780 | |
| Doba vlády | 1816–1825 |
| Narození | 12. ledna 1751 Neapol |
| Úmrtí | 4. ledna 1825 Neapol |
| Nástupce | František I. |
| Manželky | Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská Lucia Migliaccio |
| Potomci | Marie Tereza Luisa Marie Karel Tito Marie Anna František I. Marie Kristýna Marie Amélie Karel Gennaro Josef Karel Marie Amálie Marie Kristina Marie Antonie Marie Klotylda Marie Jindřiška Karel Gennaro Leopold Albert Mário Marie Izabela |
| Rod | Kapetovci |
| Dynastie | Bourbon-Anjou Bourbon-Obojí Sicílie |
| Otec | Karel III. Španělský |
| Matka | Marie Amálie Saská |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ferdinand I. (12. ledna 1751, Neapol – 4. ledna 1825, Neapol), byl v letech 1816–1825 prvním králem Obojí Sicílie, před tím vládl od roku 1759 v Neapolském království jako král Ferdinand IV. a v Sicilském království jako Ferdinand III. Z trůnu byl za dobu své vlády sesazen v Neapoli celkem dvakrát: poprvé během revoluce v roce 1799 a podruhé Napoleonem Bonapartem v roce 1805.
Ferdinand byl třetím synem krále Karla III. Španělského a jeho manželky Marie Amálie Saské. V roce 1759 zemřel ve Španělsku král Ferdinand VI. a Karel, v té době neapolský a sicilský král, jej následoval jako král španělský. Trůn v Neapoli přenechal třetímu synovi Ferdinandovi, protože nejstarší Filip byl mentálně postižený a druhorozený Karel se stal následníkem trůnu ve Španělsku. Ferdinand I. je zakladatelem neapolsko-sicilské linie rodu Bourbonů.
Mládí
[editovat | editovat zdroj]Ferdinand se narodil v Neapoli a vyrůstal v palácích v Portici a Casertě. Od mala byl vyučován latině, francouzštině a němčině, ale více než pár frází se do konce života z těchto jazyků nenaučil. Měl také problémy s výukou počtů. V oblasti vzdělávání byl nejúspěšnější v psaní, kde jeho učitel poukazoval na hezký rukopis. Vynikal ovšem v plavání, v lovu a jízdě na koni. Britský velvyslanec v Neapoli jej popisoval jako málo jemnocitného, vzteklého a vzpurného. Král měl bledou, podlouhlou tvář, v niž dominoval nos – a proto se mu přezdívalo Il re nasone, „král Nosatec“ – měl široká ústa, živý pohled a drobnou, ale robustní postavu. Ferdinand měl rád zvířata a tak po královském paláci volně pobíhalo množství psů, koček, králíků a poletovali papoušci.
V roce 1759 jeho otec abdikoval a Ferdinand se v souladu s úmluvami stal králem. Do jeho plnoletosti za něho vládla regentská rada v čele s Toskáncem Bernardem Tanuccim. Tento schopný muž chtěl většinu moci soustředit ve svých rukou, a proto zanedbával další vzdělání mladého krále a podporoval jej údajně v jeho zálibě v zábavách, požitcích a lenosti, nikoliv ve vzdělávání a vládě. Přesto již roku 1778 lze ocenit Ferdinandovo rozhodnutí adaptovat část královského paláce v San Leuciu u Caserty na hedvábnickou manufakturu.
Vláda
[editovat | editovat zdroj]Král neapolsko-sicilský
[editovat | editovat zdroj]Ferdinandovo dětství skončilo v roce 1767 a jeho prvním počinem bylo vyhnání jezuitů. Následujícího roku se oženil s rakouskou arcivévodkyní Marií Karolinou, druhou nejmladší dcerou královny Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána. Dle manželské smlouvy se směla Marie Karolina po narození prvního syna účastnit zasedání státní rady a královna tohoto politického vlivu využila.
Tanucci, který královně odporoval, byl v roce 1777 ze svých funkcí odvolán. V roce 1779 byl velitelem námořnictva jmenován Angličan sir John Acton, který podporoval Marii Karolinu ve snaze vymanit se ze španělského vlivu a sblížit se s Rakouskem a Velkou Británií. Po vypuknutí Francouzské revoluce v roce 1789 nebyl neapolský dvůr v rozporu s Francií a královna dokonce sympatizovala s některými revolučními myšlenkami, ale když byli v roce 1793 popraveni francouzský král a královna, její mladší sestra, připojilo se Neapolsko k protifrancouzské koalici. Když v roce 1798 vstoupili Francouzi do Říma, uprchla královská rodina na lodi admirála Nelsona na Sicílii. Během plavby loď přepadla bouře a náročnou cestu nepřežil králův nejmladší syn Albert, který zemřel na vyčerpání.
Boje o Neapol
[editovat | editovat zdroj]V lednu 1799 obsadili Francouzi i Neapol. Když o několik týdnů později byli Napoleonovi vojáci odvoláni do severní Itálie, král Ferdinand využil situace, narychlo sestavil armádu a pod vedením kardinála Ruffa ji vyslal dobýt zpět pevninskou část království. S podporou britského dělostřelectva se v květnu 1800 podařilo dosáhnout Neapole. Král se vrátil do města brzy poté a vypořádal se s lidmi, kteří spolupracovali s Francouzi. Když začala válka mezi Francií a Rakouskem, Ferdinand sice v roce 1805 podepsal smlouvu o neutralitě, nicméně krátce poté se spojil s Rakouskem a umožnil anglicko-ruským vojskům vstoupit do Neapole. Po bitvě u Slavkova vyslal Napoleon armádu do jižní Itálie a Ferdinand byl nucen znovu uprchnout do Palerma (23. ledna 1806), kam byl brzy následován manželkou a dětmi.
Dne 14. února 1806 obsadila Napoleonova vojska Neapol, prohlásila Bourbony za zbavené trůnu a Napoleonův bratr Josef byl prohlášen neapolským králem. Ferdinand nadále vládl na Sicílii za britské podpory. Na Sicílii existoval parlamentní systém již delší dobu a lord William Bentinck, britský ministr financí, trval na reformě ústavy dle britského a francouzského typu. Ferdinand se faktické moci vzdal, syna Františka jmenoval regentem a královna na naléhání Bentincka odešla do exilu v Rakousku, kde v roce 1814 zemřela.
Král Obojí Sicílie
[editovat | editovat zdroj]
Po porážce v neapolské válce byl sesazen z trůnu v Neapoli Joachim Murat a Ferdinand se v roce 1815 vrátil na trůn, ale byl pod vlivem Rakouska a Rakušan hrabě von Westmeath byl dokonce vrchním velitelem armád. Po příští čtyři roky vládl Ferdinand jako absolutistický monarcha a nepřipouštěl ústavní reformy.
Potlačování liberálních názorů však vedlo k šíření vlivu tzv. karbonářů, kteří v té době zaujali velkou část armády. V červenci 1820 vypukla vojenská vzpoura a Ferdinand byl donucen k podpisu ústavy. Oproti tomu vzpoura na Sicílii byla úspěšně potlačena neapolskými vojáky. Úspěch revoluce v Neapoli velmi znepokojil Svatou alianci, která se strachovala šíření podobných nálad do dalších italských států, případně do celé Evropy. Král byl přesvědčen kancléřem Metternichem a ten vyslal rakouskou armádu do Neapole na „obnovení pořádku“. Dne 7. března 1821 byli u Rieti neapolští revolucionáři poraženi rakouskými vojsky, která následně vstoupila do Neapole. Po vítězství Rakušanů král rozpustil parlament, tvrdě potlačoval liberály a pronásledoval karbonáře. Rakouský hrabě Ficquelmont byl jmenován velvyslancem v Neapoli a jako takový prakticky řídil správu země a posiloval rakouský vliv. Ferdinand I. zemřel v roce 1825 jako čtyřiasedmdesátiletý po šedesáti šesti letech vlády.
Manželství a potomci
[editovat | editovat zdroj]Ferdinand se 7. dubna 1768 oženil s druhou nejmladší dcerou královny Marie Terezie, arcivévodkyní Marií Karolinou. Měli spolu celkem osmnáct dětí:
- Marie Tereza (6. června 1772 – 13. dubna 1807), ⚭ 1790 František I. (12. února 1768 – 2. března 1835), rakouský arcivévoda, v letech 1792–1835 král uherský, chorvatský a český, v letech 1804–1835 císař rakouský, v letech 1815–1835 král lombardsko-benátský a v letech 1792–1806 poslední císař Svaté říše římské národa německého
- Luisa Marie (27. července 1773 – 19. září 1802), ⚭ 1790 Ferdinand III. (6. května 1769 – 18. července 1824), rakouský arcivévoda a toskánský velkovévoda
- Karel Tito (6. ledna 1775 – 17. prosince 1778), kalabrijský princ
- Marie Anna (23. listopadu 1775 – 22. února 1780)
- František I. (14. srpna 1777 – 8. listopadu 1830), král obojí Sicílie od roku 1825 až do své smrti,
- ⚭ 1797 Marie Klementina Habsbursko-Lotrinská (24. dubna 1777 – 15. listopadu 1801)
- ⚭ 1802 Marie Isabela Španělská (6. července 1789 – 13. září 1848)
- Marie Kristýna (17. ledna 1779 – 11. března 1849), ⚭ 1807 Karel Felix I. (6. dubna 1765 – 27. dubna 1831), vévoda savojský, piemontský, aostský a král sardinský od roku 1821 až do své smrti
- Marie Amélie (17. ledna 1779 – 26. února 1783)
- Karel Gennaro (12. dubna 1780 – 2. ledna 1789)
- Josef Karel (18. června 1781 – 19. února 1783)
- Marie Amálie (26. dubna 1782 – 24. března 1866), ⚭ 1809 Ludvík Filip Orleánský (6. října 1773 – 26. srpna 1850), francouzský král v letech 1830 až 1848
- Marie Kristina (*/† 19. července 1783)
- Marie Antonie (14. prosince 1784 – 21. května 1806), ⚭ 1802 Ferdinand VII. (14. října 1784 – 29. září 1833), král španělský v březnu až květnu roku 1808 a poté od roku 1813 až do své smrti
- Marie Klotilda (18. února 1786 – 10. září 1792)
- Marie Jindřiška (31. července 1787 – 10. září 1792)
- Karel Gennaro (26. srpna 1788 – 1. února 1789)
- Leopold (2. července 1790 – 10. března 1851), vévoda salernský, ⚭ 1818 Marie Klementina Habsbursko-Lotrinská (1. března 1798 – 3. září 1881)
- Albert Mário (2. května 1792 – 25. prosince 1798)
- Marie Isabela (2. prosince 1793 – 23. dubna 1801)
Necelé tři měsíce po smrti své první ženy se král Ferdinand 27. listopadu 1814 oženil se 44letou Lucií Migliaccio. Toto morganatické a skandální manželství bylo bezdětné a Lucie přežila Ferdinanda o pouhý jeden rok.
Vývod předků
[editovat | editovat zdroj]Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ferdinand I of the Two Sicilies na anglické Wikipedii.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský na Wikimedia Commons - Seznam prací o Ferdinandu I. Neapolsko-Sicilském v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
| Předchůdce: Karel VI. |
|
Sicilský král Ferdinand III. 1759–1815 |
|
Nástupce: – |
| Předchůdce: Karel VII. Parthenopská republika Joachim Murat |
|
Neapolský král Ferdinand IV. 1759–1799 1799–1806 1815–1816 |
|
Nástupce: Parthenopská republika Josef Bonaparte – |
| Předchůdce: – |
|
král Obojí Sicílie Ferdinand I. 1816–1823 |
|
Nástupce: František I. |
