Přeskočit na obsah

47 Tucanae

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
47 Tucanae
47 Tucanae na snímku z Very Large Telescope na observatoři Paranal v Chile. Autor: ESO.
47 Tucanae na snímku z Very Large Telescope na observatoři Paranal v Chile. Autor: ESO.
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typkulová hvězdokupa
TřídaIII[1]
ObjevitelNicolas-Louis de Lacaille[2]
Datum objevu1751[2]
Rektascenze00h 24m 05,36s[3]
Deklinace-72°04′53,2″[3]
SouhvězdíTukan (lat. Tuc)
Zdánlivá magnituda (V)3,95[4][2]
Úhlová velikost30,9'[5]
Vzdálenost14 700[4] ly
Fyzikální charakteristiky
Poloměr60[5] ly
Absolutní magnituda (V)-9,42[4]
Hmotnost7,0 × 105[6]
Metalicita [Fe/H]-0,72[4]
Odhadované stáří13,06 miliard let[7]
Označení v katalozích
New General CatalogueNGC 104
IRASIRAS 00218-7221 a IRAS F00218-7221
Jiná označeníξ Tuc, NGC 104, GCL 1, Mel 1,[3] Caldwell 106
KomentářDruhá nejjasnější kulová hvězdokupa po Omega Centauri.
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

47 Tucanae (též NGC 104, ξ Tucanae či Caldwell 106) je jasná kulová hvězdokupa v souhvězdí Tukana. V roce 1751 ji objevil francouzský astronom Nicolas-Louis de Lacaille. Nachází se ve vzdálenosti 14 700 světelných let od Země. Jedná se o druhou nejjasnější kulovou hvězdokupu po Omega Centauri.[5] Její průměr je 120 světelných let.[5] Označení 47 Tucanae nepochází z Flamsteedova katalogu, ale z málo známého katalogu "Allgemeine Beschreibung und Nachweisung der Gestirne nebst Verzeichniss", který vydal v roce 1801 Johann Elert Bode.

Pozorování

[editovat | editovat zdroj]
Poloha 47 Tucanae (NGC 104) v souhvězdí Tukana

Na obloze se nachází v jihovýchodní části souhvězdí, pouze pár stupňů západně od Malého Magellanova oblaku. Při své magnitudě 4 je viditelná pouhým okem. 3° severovýchodním směrem leží kulová hvězdokupa NGC 362 a 35' severně se nachází nejjasnější kulová hvězdokupa Malého Magellanova oblaku s názvem NGC 121.

Historie pozorování

[editovat | editovat zdroj]

Tento objekt byl díky své velké jasnosti nejprve považován za hvězdu. Kvůli její velké jižní deklinaci hvězdokupa unikala pozornosti evropských pozorovatelů. Až v roce 1751 rozeznal Nicolas-Louis de Lacaille, že jde o mlhavý objekt, ale považoval ji za jádro jasné komety.[8]

V květnu 2015 bylo v této hvězdokupě vůbec poprvé pozorováno probíhající hmotové rozdělení.[9]

Vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]

47 Tucanae je na obloze druhá nejjasnější kulová hvězdokupa (jasnější je pouze Omega Centauri) a vyznačuje se velmi jasným a hustým středem. Je to také jedna z nejhmotnějších kulových hvězdokup v Galaxii, obsahuje miliony hvězd. Za vhodných pozorovacích podmínek je zdánlivý rozměr hvězdokupy na obloze srovnatelný s rozměrem Měsíce v úplňku. Na obloze zdánlivě sousedí s Malým Magellanovým oblakem, který se ovšem nachází ve více než desetinásobné vzdálenosti (kolem 200 000 světelných let).

Jádro hvězdokupy bylo předmětem velkého hledání exoplanet, když Hubbleův vesmírný dalekohled hledal částečná zatmění hvězd jejich planetami. Nebyla ovšem nalezena žádná exoplaneta, i když se na základě četnosti exoplanet u hvězd v okolí Slunce předpokládalo, že jich bude nalezeno 10 až 15. Z toho se dá usoudit, že se planety v kulových hvězdokupách vyskytují pouze vzácně.[10] Také následné pozemní pozorování řidších vnějších oblastí hvězdokupy nedokázalo najít žádné planety, i když zde opět byly očekávány. Předpokládá se tedy, že nedostatek exoplanet v kulových hvězdokupách není způsoben velkým zhuštěním v jejich středu, ale spíše nízkou metalicitou prostředí.

Hustý střed hvězdokupy obsahuje mnoho zvláštních hvězd, kterými se zabývají vědci. Hvězdy v kulových hvězdokupách jsou často uspořádané tak, že se nejhmotnější hvězdy vyskytují v jejich středu.[11] 47 Tucanae ve svém středu obsahuje přinejmenším 21 modrých opozdilců.[12] Obsahuje také stovky zdrojů rentgenového záření, mezi nimiž jsou dvojhvězdy se zvýšenou činností v chromosféře, kataklyzmické proměnné hvězdy (bílí trpaslíci nasávající hmotu od druhé hvězdy v dvojhvězdném systému) a málo hmotné rentgenové dvojhvězdy, obsahující neutronovou hvězdu, která v současnosti nehromadí další hmotu, ale může být pozorována pomocí rentgenového záření vyzařovaného z jejího horkého povrchu.[13] Ve hvězdokupě je známo 25[14] milisekundových pulzarů, což je druhý nejvyšší počet pulzarů ze všech známých kulových hvězdokup.[15] O takových pulzarech se předpokládá, že je roztočila akrece hmoty z jejich hvězdného společníka v předchozí fázi rentgenové dvojhvězdy. Společník jednoho z těchto pulzarů, který má označení 47 Tucanae W, pravděpodobně ještě stále posílá svou hmotu směrem k neutronové hvězdě, což by dokazovalo, že tato soustava dokončuje přechod z rentgenové dvojhvězdy na milisekundový pulzar.[16] Rentgenová observatoř Chandra zjistila přítomnost rentgenového záření u většiny milisekundových pulzarů v 47 Tucanae a pravděpodobně jde o záření z povrchu neutronové hvězdy.[17] Družice Fermi pak u těchto pulzarů zjistila také přítomnost záření gama a 47 Tucanae se tak stala první kulovou hvězdokupou, u které bylo záření gama objeveno.[18]

Dne 9. února 2017 byla publikována zpráva o důkazu existence středně hmotné černé díry (IMBH, Intermediate-Mass Black Hole) v centru hvězdokupy.[19] Je prvním potvrzeným zástupcem svého druhu. Odhad její hmotnosti činí 2200-násobek hmotnosti Slunce. Předchozí vymezení hmoty předpokládané černé díry bylo provedeno na základě pozorování Hubbleovým vesmírným dalekohledem, které její velikost určilo původně na méně než 1 500 hmotností Slunce.[20]

Galerie obrázků

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 47 Tucanae na anglické Wikipedii.

  1. ↑ SHAPLEY, Harlow; SAWYER, Helen B. A Classification of Globular Clusters. S. 11–14. Harvard College Observatory Bulletin [online]. Srpen 1927 [cit. 2017-01-10]. Roč. 849, s. 11–14. Dostupné online. Bibcode 1927BHarO.849...11S. (anglicky) 
  2. ↑ a b c The NGC/IC Project: Results for NGC 104 [online]. [cit. 2016-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-28. (anglicky) 
  3. ↑ a b c SIMBAD Astronomical Database: Results for NGC 104 [online]. [cit. 2016-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d Harris, W.E. A Catalog of Parameters for Globular Clusters in the Milky Way. S. 1487. Astronomical Journal [online]. Říjen 1996 [cit. 2016-11-01]. Roč. 112, s. 1487. Dostupné online. DOI 10.1086/118116. Bibcode 1996AJ....112.1487H. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d SEDS NGC Catalog Online: Results for NGC 104 [online]. [cit. 2016-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ MARKS, Michael; KROUPA, Pavel. Initial conditions for globular clusters and assembly of the old globular cluster population of the Milky Way. S. 2000–2012. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Srpen 2010 [cit. 2017-01-13]. Roč. 406, čís. 3, s. 2000–2012. Dostupné online. arXiv 1004.2255. DOI 10.1111/j.1365-2966.2010.16813.x. Bibcode 2010MNRAS.406.2000M. (anglicky)  Hmotnost je z parametru MPD v tabulce 1.
  7. ↑ FORBES, Duncan A.; BRIDGES, Terry. Accreted versus in situ Milky Way globular clusters. S. 1203–1214. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Květen 2010 [cit. 2017-01-13]. Roč. 404, čís. 3, s. 1203–1214. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-18. arXiv 1001.4289. DOI 10.1111/j.1365-2966.2010.16373.x. Bibcode 2010MNRAS.404.1203F. (anglicky) 
  8. ↑ O'MEARA, Stephen James. Deep-Sky Companions: Southern Gems. [s.l.]: Cambridge University Press, 2013. ISBN 1107015014. S. 16-17. (anglicky) 
  9. ↑ Hubble Catches Stellar Exodus in Action [online]. Space Daily, 2015-05-21 [cit. 2017-01-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Shige Abe (Astrobiology at NASA). A Shortage of Planets [online]. 2001-03-05 [cit. 2017-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-16. (anglicky) 
  11. ↑ BRYNER, Jeanna. Mass Migration: How Stars Move in Crowd [online]. 2006-10-30 [cit. 2017-01-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ NASA's Hubble Space Telescope Finds "Blue Straggler" Stars in the Core of a Globular Cluster [online]. Hubble News Desk, 1991-07-24 [cit. 2017-01-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ GRINDLAY, Jonathan E.; HEINKE, Craig O.; EDMONDS, Peter D., et al. High-Resolution X-ray Imaging of a Globular Cluster Core: Compact Binaries in 47Tuc. S. 2290–2295. Science [online]. Červen 2001 [cit. 2017-01-11]. Roč. 292, čís. 5525, s. 2290–2295. Dostupné online. arXiv astro-ph/0105528. DOI 10.1126/science.1061135. Bibcode 2001Sci...292.2290G. (anglicky) 
  14. ↑ The 25 millisecond radio pulsars in 47 Tucanae [online]. [cit. 2017-01-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ Pulsars in Globular Clusters [online]. [cit. 2017-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-18. (anglicky) 
  16. ↑ BOGDANOV, Slavko; GRINDLAY, Jonathan E.; VAN DEN BERG, Maureen. An X-Ray Variable Millisecond Pulsar in the Globular Cluster 47 Tucanae: Closing the Link to Low-Mass X-Ray Binaries. S. 1029–1036. Astrophysical Journal [online]. Září 2005 [cit. 2017-01-11]. Roč. 630, čís. 2, s. 1029–1036. Dostupné online. arXiv astro-ph/0506031. DOI 10.1086/432249. Bibcode 2005ApJ...630.1029B. (anglicky) 
  17. ↑ BOGDANOV, Slavko; GRINDLAY, Jonathan E.; HEINKE, Craig O., et al. Chandra X-Ray Observations of 19 Millisecond Pulsars in the Globular Cluster 47 Tucanae. S. 1104–1115. Astrophysical Journal [online]. Srpen 2006 [cit. 2017-01-11]. Roč. 646, čís. 2, s. 1104–1115. Dostupné online. arXiv astro-ph/0604318. DOI 10.1086/505133. Bibcode 2006ApJ...646.1104B. (anglicky) 
  18. ↑ ABDO, A. A.; ACKERMANN, M.; AJELLO, M., et al. Detection of High-Energy Gamma-Ray Emission from the Globular Cluster 47 Tucanae with Fermi. S. 845–848. Science [online]. Srpen 2009 [cit. 2017-01-11]. Roč. 325, čís. 5942, s. 845–848. Dostupné online. DOI 10.1126/science.1177023. Bibcode 2009Sci...325..845A. (anglicky) 
  19. ↑ KIZILTAN, Bülent; BAUMGARDT, Holger; ABRAHAM, Loeb. An intermediate-mass black hole in the centre of the globular cluster 47 Tucanae. S. 203–205. Nature [online]. 9. února 2017 [cit. 2017-02-08]. Čís. 542, s. 203–205. Dostupné online. arXiv 1702.02149. DOI 10.1038/nature21361. (anglicky) 
  20. ↑ MCLAUGHLIN, Dean E.; ANDERSON, Jay; MEYLAN, Georges, et al. Hubble Space Telescope Proper Motions and Stellar Dynamics in the Core of the Globular Cluster 47 Tucanae. S. 249–297. Astrophysical Journal Supplement [online]. Září 2006 [cit. 2017-01-11]. Roč. 166, čís. 1, s. 249–297. Dostupné online. arXiv astro-ph/0607597. DOI 10.1086/505692. Bibcode 2006ApJS..166..249M. (anglicky) 
  21. ↑ Hubble finds evidence of multiple stellar populations in globular cluster 47 Tucanae [online]. ESA/Hubble, 2013-07-13 [cit. 2017-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-05. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Objekty v Caldwellově katalogu
C1 • C2 • C3 • C4 • C5 • C6 • C7 • C8 • C9 • C10 • C11 • C12 • C13 • C14 • C15 • C16 • C17 • C18 • C19 • C20 • C21 • C22 • C23 • C24 • C25 • C26 • C27 • C28 • C29 • C30 • C31 • C32 • C33 • C34 • C35 • C36 • C37 • C38 • C39 • C40 • C41 • C42 • C43 • C44 • C45 • C46 • C47 • C48 • C49 • C50 • C51 • C52 • C53 • C54 • C55 • C56 • C57 • C58 • C59 • C60 • C61 • C62 • C63 • C64 • C65 • C66 • C67 • C68 • C69 • C70 • C71 • C72 • C73 • C74 • C75 • C76 • C77 • C78 • C79 • C80 • C81 • C82 • C83 • C84 • C85 • C86 • C87 • C88 • C 89 • C 90 • C 91 • C92 • C93 • C94 • C95 • C96 • C97 • C98 • C99 • C100 • C101 • C102 • C 103 • C 104 • C 105 • C106 • C107 • C108 • C109
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=47_Tucanae&oldid=24227231“