Přeskočit na obsah

Franz von Weyrother

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Franz von Weyrother
Narození1755
Vídeň
Úmrtí16. února 1806 (ve věku 50–51 let)
Vídeň
Vojenská kariéra
Hodnostpolní podmaršálek a generálmajor
Bitvynapoleonské války
rakousko-turecká válka
francouzské revoluční války
Vyznamenánírytíř Vojenského řádu Marie Terezie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Franz von Weyrother (1755 Vídeň – 16. února 1806 tamtéž[pozn. 1]) byl rakouský štábní důstojník, jenž dosáhl hodnosti generálmajora. Účastnil se francouzských revolučních a napoleonských válek. Ve známost vešel jako styčný důstojník ruského generála A. V. Suvorova při jeho italském tažení, avšak také vypracoval plány katastrofálních porážek v bitvách u Rivoli, u Hohenlinden a u Slavkova, v nichž byla rakouská armáda poražena Jeanem Moreauem a dvakrát Napoleonem Bonapartem.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Franz Weyrother se narodil v rodině vojenského důstojníka ve Vídni.[pozn. 2] Jeho rodokmen nemohl konkurovat důstojníkům z urozených rodin.[2] Absolvoval inženýrskou školu[pozn. 3] a v roce 1775 nastoupil do císařské armády jako kadet k 22. pěšímu pluku maršála Franze Lacyho, jehož byl chráněncem.[1] V roce 1777 se stal praporčíkem a v letech 1778-1783 sloužil v hodnosti podporučíka jako adjutant generálmajora hraběte Josefa Colloreda.[1] V průběhu rakousko-turecké války se stal hejtmanem (1789) a postoupil do armádního štábu, kde uplatnil své znalosti vojenské teorie.[1]

První koaliční válka

[editovat | editovat zdroj]

Ve válce první koalice proti revoluční Francii byl v listopadu 1794 přidělen jako generální adjutant do štábu velitele mohučské pevnosti, jímž byl generálmajor Andreas Neu. Zde se vyznamenal, když se pod jeho vedením podařilo v zimě 1794 odrazit řadu francouzských útoků.[2] Dne 30. dubna 1795 se dobrovolně ujal velení předvoje u Hartbergu a měl klíčovou roli ve vítězné bitvě u Hartmühle.[1] V srpnu téhož roku se stal velitelem praporu,[4] při dobývání vsi Weissenau 30. srpna 1795 však utrpěl vážné zranění, které ho na několik měsíců vyřadilo ze služby.[1] Za tehdejší zásluhy získal 11. května 1796 Řád Marie Terezie.[2][3]

Následujícího roku již byl Weyrother jmenován topografickým důstojníkem ve štábu císařské armády pod velením arcivévody Karla.[4] Ve funkci náčelníka štábu polního maršála Josepha Alvinczyho počátkem listopadu 1796 připravil plány pro úspěšný útok na Bassano, který vyhnal Francouze od řeky Brenty.[1] Bojoval i v prohrané bitvě u Arcole v polovině listopadu 1796.[2] V témže roce byl povýšen do hodnosti podplukovníka.[1] V lednu 1797 však byl plán na dobytí Rivoli odhalen francouzskými špióny a skončil neúspěchem,[1] načež se Bonapartovi otevřela cesta na Vídeň a Rakušané byli nuceni zahájit jednání o míru.

Druhá koaliční válka

[editovat | editovat zdroj]

Druhá koaliční válka zastihla Weyrothera jako generálního adjutanta a náčelníka štábu podmaršálka Paula Kraye,[1] který byl roku 1799 pověřen velením v Itálii a v dubnu drtivě porazil francouzského generála Louise Schérera v bitvě u Magnana. Weyrother si zde vysloužil povýšení na plukovníka.[2] Kvůli rozporům s generálem Antonem Zachem byl ovšem následně přeložen do Tyrolska.[1] Ještě před bitvou u Novi v srpnu 1799 byl však zpátky v Itálii, neboť po zranění hlavního ubytovatele Johanna Chastelera v půli července při obléhání Alessandrie zaujal jeho místo u velitele ruských vojsk polního maršála Alexandra Suvorova.[1][5][6] Téměř 70letý Suvorov byl povolán carem Pavlem z vnitřního exilu zpět do služby a vyslán v čele spojené armády, aby vytlačil francouzské síly z Itálie. Pod jeho velením se také Weyrother vyznamenal u Novi a získal si u ruského velení prestiž.[4] Po úspěších v Itálii pak doprovázel Suvorova při přechodu Alp na jeho švýcarském tažení.[1][4]

Od září 1800 zastával Weyrother funkci zástupce náčelníka štábu Německé armády pod velením osmnáctiletého arcivévody Jana.[4] V prosinci téhož roku velel samostatnému oddílu při obraně Salcburku (12.–14. prosince) a byl povýšen do generálské hodnosti,[4] ačkoli tažení již předtím vyvrcholilo neúspěchem v bitvě u Hohenlinden (3. prosince).[1][7]

Třetí koaliční válka

[editovat | editovat zdroj]
Stanislav Hudeček: ilustrace pro Vojnu a mír (1923) zachycující poradu, na níž Weyrother přednáší dispozice pro slavkovskou bitvu

Po skončení války se stal velitelem 7. pěšího pluku.[1][8] Se začátkem třetí koaliční války v létě 1805 jej v této funkci vystřídal Anton Dreschel a Weyrother, ve svých 50 letech 1. září 1805 povýšený na generálmajora[2][3], měl původně zastávat funkci náčelníka štábu Tyrolské armády.[4] Ruský vrchní velitel Michail Kutuzov si jej však vyžádal za člena svého štábu jako styčného generála.[1][4] Weyrother doprovázel ruskou Buxhöwdenovu Volyňskou armádu na cestě rakouskou Haličí, Slezskem a Moravou.[2][9] Když byl v bitvě u Dürnsteinu 11. listopadu 1805 zabit náčelník štábu spojenecké armády Johann Schmitt, zastoupil Weyrother jeho úlohu.[1][10][pozn. 4]

Coby náčelník spojeneckého štábu Weyrother vypracoval plán postupu spojené rusko-rakouské armády od Olomouce na Brno,[2] který schválili oba panovníci a na vojenské poradě ráno 27. listopadu byl představen velícím důstojníkům. Vycházel z předpokladu, že agresivním postupem bude možno zatlačit francouzské síly do defenzivy. Spočíval v odříznutí Napoleona od zásobovacích cest přes Znojmo na Vídeň obchvatem z jihu a počítal s tím, že sbor rakouského generála Merveldta bude vázat síly francouzského maršála Davouta v Dolním Rakousku a Uhrách, zatímco arcivévoda Ferdinand zdrží sbor maršála Bernadotta ve východních Čechách. Muselo se však jednat rychle, což zkostnatělé a chaotické velení spojených rusko-rakouských jednotek nedokázalo a postup na trase 50–60 kilometrů zabral vojskům celých pět dní.[11][12] Weyrother sestavil také operační plán pro samotnou bitvu u Slavkova 2. prosince 1805,[1] který představil na válečné poradě v Křenovicích v hluboké noci mezi jednou a třetí hodinou ranní, kdy se podle svědků probudil klimbající vrchní velitel Kutuzov, poradu rozpustil a nechal přeložit dispozice z němčiny do ruštiny. Velitelé je však podle pamětí generála Langerona obdrželi ráno v osm, kdy už byly jejich jednotky na pochodu.[13]

Po utrpěné porážce byl Weyrother penzionován[4] a věnoval svůj čas péči o vojáky a důstojníky léčené v Brně. Tam se setkal mimo jiné s francouzským generálem Thiébaultem, který jej ve svých pamětech popisoval jako sklíčeného, ale upraveného a působícího důstojným dojmem. Podle něj Weyrother zdůvodňoval porážku nepříznivými okolnostmi, o caru Alexandrovi I. hovořil s obdivem, zatímco Kutuzova vinil z přezíravosti vůči svým dispozicím, měl výhrady jak ohledně organizace bojové činnosti, tak i chování k místnímu obyvatelstvu.[2] Sám však slavkovskou bitvu přežil jen o 11 týdnů, neboť zemřel 16. února 1806 ve Vídni jako oběť brněnské tyfové epidemie.[1][7] Není znám žádný jeho portrét.[1]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Hollins uvádí datum narození už k roku 1754,[1] což po něm Kopecký opakuje.[2] Ten navíc uvádí jako místo úmrtí Brno namísto Vídně.[2] Kudrna/Smith naopak uvádí rok narození 1755 a místo úmrtí Vídeň.[3] A rok 1755 potvrzuje i Fidler.[4]
  2. ↑ Hollins a po něm Kopecký uvádí, že byl Franzův otec ředitelem Císařské jezdecké školy ve Vídni, zatímco Fidler píše o dělostřeleckém důstojníkovi.
  3. ↑ Fidler ji popisuje jako "dělostřeleckou a ženijní školu".
  4. ↑ Kopecký uvádí, že po porážce rakouské Dunajské armády u Ulmu v říjnu 1805 byl odstaven generál Mack a Weyrother se stal velitelem vojsk v prostoru Dunaje a náčelníkem spojeneckého štábu. To by však jednak kolidovalo s jeho doprovázením Volyňské armády, která teprve v listopadu dorazila na Moravu a k Dunaji ani nedoputovala, jednak je pravděpodobnější návaznost na Schmittovo úmrtí u Dürnsteinu než na Mackův nezdar u Ulmu.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t HOLLINS, David. Rakouští vojevůdci za napoleonských válek 1792-1815. Praha: Grada, 2007. 64 s. ISBN 978-80-247-1894-1. Kapitola Generálmajor Franz svobodný pán von Weyrother (1754–1806), s. 52–53. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k KOPECKÝ, František. 100 osobností z doby třetí koalice. Brno: Onufrius, 2010. 79 s. ISBN 978-80-904509-2-9. Kapitola Pomáhal raněným z bitvy, s. 35–37. 
  3. ↑ a b c SMITH, Digby. A Biographical Dictionary of all Austrian Generals during the French Revolutionary and Napoleonic Wars [online]. Příprava vydání Leopold Kudrna. Napoleon Series, 2008-12 [cit. 2024-11-21]. Kapitola W30 Weyrother, Franz von. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f g h i j FIDLER, Jiří. Slavkovská encyklopedie: válka roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno: Jota, 2005. 280 s. ISBN 80-7217-381-2. Kapitola Weyrother Franz svobodný pán von, s. 270. 
  5. ↑ WEYROTHER, Franz von. Napoleon.org [online]. Fondation Napoléon [cit. 2024-11-22]. Dostupné online. ISSN 2272-1800. (anglicky) 
  6. ↑ DUFFY, Christopher. Eagles over the Alps: Suvorov in Italy and Switzerland, 1799. Chicago (Ill.): The Emperor's press, 1999. ISBN 978-1-883476-18-2. S. 123. (anglicky) 
  7. ↑ a b Generalmajor von Weyrother. napoleon-online.de [online]. Napoleon Online [cit. 2024-11-22]. Dostupné online. (německy) 
  8. ↑ FIDLER, Jiří. Slavkovská encyklopedie: válka roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno: Jota, 2005. 280 s. ISBN 80-7217-381-2. Kapitola Pluk řadové pěchoty š. 7 (k. u. k.-k. [Mährisches] Linien-Infanterie-Regiment Schröder Nr. 7, s. 199. 
  9. ↑ UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. 3. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. 469 s. ISBN 978-80-7268-777-0. Kapitola Na moravské půdě, s. 203. 
  10. ↑ KOVAŘÍK, Jiří. Slavkov 1805: Napoleonův největší triumf. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2013. 607 s. ISBN 978-80-7268-983-5. S. 367. Dále jen KOVAŘÍK (2013). 
  11. ↑ UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. 3. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. 469 s. ISBN 978-80-7268-777-0. Kapitola Na moravské půdě, s. 226–228. 
  12. ↑ KOVAŘÍK (2013). S. 374, 379, 386.
  13. ↑ KOVAŘÍK (2013). S. 401–405.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • FIDLER, Jiří. Slavkovská encyklopedie: válka roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno: Jota, 2005. 280 s. ISBN 80-7217-381-2. Kapitola Weyrother Franz svobodný pán von, s. 270. 
  • HOLLINS, David. Rakouští vojevůdci za napoleonských válek 1792-1815. Praha: Grada, 2007. 64 s. ISBN 978-80-247-1894-1. Kapitola Generálmajor Franz svobodný pán von Weyrother (1754–1806), s. 52–53. 
  • KOPECKÝ, František. 100 osobností z doby třetí koalice. Brno: Onufrius, 2010. 79 s. ISBN 978-80-904509-2-9. Kapitola Pomáhal raněným z bitvy, s. 35–37. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Slavkov 1805: Napoleonův největší triumf. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2013. 607 s. ISBN 978-80-7268-983-5. Kapitola Genmjr. Franz von Weyrother (1755–1806), s. 405–406. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Bitva u Slavkova
Francie
Napoleon I. (francouzský císař) • Berthier (náčelník generálního štábu) • Bernadotte (I. sbor) • Davout (III. sbor) • Soult (IV. sbor) • Lannes (V. sbor) • Murat (jízda) • Bessières (císařská garda)
Rusko a
Rakousko
Alexandr I. (ruský car) • František I. (rakouský císař) • Kutuzov (vrchní velitel) • Weyrother (náčelník generálního štábu) • Kienmayer (předvoj 1. kolony) • Buxhöwden (velitel prvních tří kolon) • Dochturov (1. kolona) • Langeron (2. kolona) • Przybyszewski (3. kolona) • Kolovrat (4. kolona) • Miloradovič (4. kolona) • Lichtenštejn (5. kolona) • Bagration (spojenecký předvoj) • Konstantin Pavlovič (carská garda)
Bojiště
Obce památkové zóny
Obce mimo zónu
Další místa
Různé
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Franz_von_Weyrother&oldid=24414765“