Přeskočit na obsah

Ján Čarnogurský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
JUDr. Ján Čarnogurský
Ján Čarnogurský (2012)
Ján Čarnogurský (2012)
7. premiér Slovenska
(v rámci federace)
Ve funkci:
23. dubna 1991 – 24. června 1992
PředchůdceVladimír Mečiar
NástupceVladimír Mečiar
ministr zahraničních vztahů SR
Ve funkci:
23. dubna 1991 – 6. května 1991
PředchůdceMilan Kňažko
NástupcePavol Demeš
ministr spravedlnosti SR
Ve funkci:
30. října 1998 – 15. října 2002
PředchůdceJozef Liščák
NástupceDaniel Lipšic
Stranická příslušnost
ČlenstvíKDH (1990–2013)
Narození1. ledna 1944 (80 let)
Bratislava
SlovenskoSlovensko Slovensko
Národnostslovenská
RodičePavol Čarnogurský
Děti4
PříbuzníIvan Čarnogurský[1] a Marína Čarnogurská (sourozenci)
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě
Profeseprávník
OceněníŘád přátelství
Řád za věrnost povinnosti
Gasprinského medaile
velkokříž Řádu za zásluhy Polské republiky
Řád cti
CommonsJán Čarnogurský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ján Čarnogurský (* 1. ledna 1944 Bratislava) je bývalý československý a slovenský politik, disident. V minulosti zastával například funkce místopředsedy federální vlády (1990), předsedy vlády Slovenské republiky (1991–1992) a ministra spravedlnosti Slovenska (1998–2002).

Život

[editovat | editovat zdroj]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl politik Pavol Čarnogurský. Má čtyři sourozence, bratry Ivana (politik), Pavla mladšího a sestry Marinu (sinoložka) a Oľgu (překladatelka).

Je ženatý a má čtyři děti.

Studium

[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Doktorát práv získal v roce 1971 na Univerzitě Komenského v Bratislavě.

Ján Čarnogurský v kanceláři polského prezidenta (2011).

Disent

[editovat | editovat zdroj]

V letech 1970–1981 pracoval jako advokát v Bratislavě a v tomto povolání se stal známým jako zástupce náboženských aktivistů a politických disidentů v rámci celého Československa.

V roce 1981 ho vyloučili z advokacie. Důvodem byla jeho obhajoba v politickém procesu. Nejprve pracoval jako řidič, později se stal podnikovým právníkem.

V roce 1987 úplně ztratil zaměstnání. Pokračoval v poskytování právních konzultaci náboženským a opozičním politickým aktivistům. V roce 1988 začal vydávat samizdatový časopis Bratislavské listy.

V srpnu 1989 byl zatčen a obviněn z podvracení republiky právě za vydávání Bratislavských listů a přípravu vzpomínky na lidi, které v roce 1968 v Bratislavě a na jiných místech Slovenska zastřelili vojáci z okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Z vězení byl propuštěn až 25. listopadu 1989 v období sametové revoluce, když tehdejší prezident Gustáv Husák zastavil trestní stíhání např. M. Kusého, J. Rumla, P. Uhla a R. Zemana.[2]

Listopad 1989 a veřejné funkce v 90. letech

[editovat | editovat zdroj]
2013

Od 10. prosince 1989 do 6. dubna 1990 byl prvním místopředsedou federální vlády národního porozumění a předsedou Legislativní rady vlády ČSFR od února do srpna 1990. Později se stal místopředsedou vlády ČSFR (od 6. dubna 1990 do 27. června 1990). Od 27. června 1990 do 23. dubna 1991) na Slovensku zastával funkci prvního místopředsedy vlády Slovenské republiky, předsedy Rady vlády SR pro informační politiku a masmédia a předsedy Rady vlády SR pro národnosti a etnické skupiny.

Byl iniciátorem vzniku Křesťanskodemokratického hnutí (KDH). Na jeho zakládajícím sněmu v únoru 1990 byl zvolen za předsedu. V této funkci působil až do roku 2000.

Ve volbách roku 1990 zasedl za KDH do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava). Na mandát ale ještě v červnu 1990 rezignoval.[3] V listopadu 1990 byl po 20 dnů pověřen přechodně řízením Ministerstva vnitra Slovenské republiky. Předsedou vlády SR byl od dubna 1991 do června 1992. Kromě toho krátce od dubna do května 1991 byl pověřen i postem ministra zahraničních vztahů Slovenské republiky.

V roce 1992 byl nominován na ocenění ROPÁK. Navrhovatelé uvedli, že to má být za „prozíravost, se kterou pochopili skvěle koncipované plány svých předchůdců a za buldočí vytrvalost, se kterou prosazují unikátní projekt totální likvidace celého slovenského Podunají“, a za „smělost, se kterou se ekologům vysmál do tváře, když se na gabčíkovské staveniště vypravil v době celosvětového Dne Země.“[4]

V letech 1998–2002 působil v první vládě Mikuláše Dzurindy jako ministr spravedlnosti.

V roce 2000 odstoupil z funkce předsedy KDH a založil vlastní advokátní kancelář.[5]

Soukromá VŠ

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2003 stal u zrodu Panevropské vysoké školy (dříve Bratislavská vysoká škola práva) se sídlem v Bratislavě, která již v roce 2004 jako první soukromá vysoká škola právnického zaměření na Slovensku přijala své první studenty.[6] V současnosti je členem její správní rady.[7]

Rusofilství

[editovat | editovat zdroj]

Ján Čarnogurský se jako jeden z mála polistopadových politiků vždy veřejně hlásil ke svému rusofilství. Je předsedou Slovensko-ruské spoločnosti, založené v roce 2006.[8] Valné shromáždění uvedené společnosti, které se konalo v lednu roku 2015, vyzvalo vládu Slovenské republiky, aby nepodpořila sankce Evropské unie proti Rusku.[9]

Jeho proruské postoje ocenil Vladimír Putin a v listopadu 2024 mu udělil Řád cti za upevnění přátelství a spolupráce mezi národy.[10] Na podzim 2024 dostal ruské státní vyznamenání Řád cti a řád Za věrnost povinnosti, udělovaný spornou ruskou Krymskou republikou.[11]

Kandidatura na prezidenta

[editovat | editovat zdroj]

Roku 2014 kandidoval na prezidenta Slovenské republiky. Ve volbách získal 0,64 % hlasů a nepostoupil do druhého kola.[12]

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Čarnogurský na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ Vo veku 89 rokov zomrel politik I. Čarnogurský. 9. listopadu 2022. Dostupné online. [cit. 2022-11-10].
  2. ↑ MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 268. 
  3. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-09-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ Ropák 1992
  5. ↑ ČARNOGURSKÝ, Ján. O autorovi [online]. Praha: Centrum holdings, 2007-08-27 [cit. 2012-06-23]. Dostupné online. 
  6. ↑ Historie [online]. Bratislava: Paneurópska vysoká škola [cit. 2012-06-23]. Dostupné online. 
  7. ↑ Správní rada [online]. Bratislava: Paneurópska vysoká škola [cit. 2012-06-23]. Dostupné online. 
  8. ↑ Slovensko - ruská spoločnosť. Týždeň [online]. 2007-06-01 [cit. 2016-11-20]. Dostupné online. (slovensky) 
  9. ↑ HÜTTNER, Robert. Čarnogurský sa stal prezidentom Slovensko-ruskej spoločnosti. Pravda [online]. 2015-01-31 [cit. 2016-11-20]. Dostupné online. (slovensky) 
  10. ↑ Ivan Vilček: Putin vyznamenal Jána Čarnogurského Řádem cti, Novinky.cz, 11.11.2024
  11. ↑ https://www.echo24.cz/a/HEGSL/zpravy-svet-slovensko-rusko-cernogursky-dostal-rad-cti
  12. ↑ Výsledky 1. kola - Prezidentské voľby 2014. VýsledkyVolieb.sk [online]. Dostupné online. (slovensky) [nedostupný zdroj]
  13. ↑ Postanowienie Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 25 kwietnia 2008 r. o nadaniu orderów i odznaczeń. prawo.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2019-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-21. 
  14. ↑ Указ Президента Российской Федерации от 14.04.2010 г. № 461. Президент России [online]. [cit. 2020-04-25]. Dostupné online. (rusky) 
  15. ↑ Putin vyznamenal Jána Čarnogurského Řádem cti. www.novinky.cz [online]. 2024-11-11 [cit. 2024-11-11]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 87–88. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 185–186. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Premiéři Slovenska
ČSSR a ČSFR
Štefan Sádovský (1969) • Peter Colotka (1969–1988) • Ivan Knotek (1988–1989) • Pavol Hrivnák (1989) • Milan Čič (1989–1990) • Vladimír Mečiar (1990–1991) • Ján Čarnogurský (1991–1992) • Vladimír Mečiar (1992; vláda pokračovala dál v samostatné SR)
Slovenská republika
Vladimír Mečiar (1993–1994) • Jozef Moravčík (1994) • Vladimír Mečiar (1994–1998) • Mikuláš Dzurinda (1998–2006) • Robert Fico (2006–2010) • Iveta Radičová (2010–2012) • Robert Fico (2012–2018) • Peter Pellegrini (2018–2020) • Igor Matovič (2020–2021) • Eduard Heger (2021–2023) • Ľudovít Ódor (2023) • Robert Fico (od 2023)
První vláda Vladimíra Mečiara
Předseda vlády Slovenska
Místopředsedové
Ministři
Vláda Jána Čarnogurského
Předseda vlády Slovenska
Místopředsedové
první: Martin Porubjak • další: Gábor Zászlós • Anton Vavro
Ministři
První vláda Mikuláše Dzurindy
Předseda vlády Slovenska
Místopředsedové
Ministři
Ministři spravedlnosti Slovenské republiky
1993–20062006–20122012–20232023–dosud
Ministerstvo spravedlnosti
Ministři vnitra Československa
Ministři vnitra první československé republiky (1918–1938)
Za protektorátu (1939–1945)
Ministři vnitra exilových vlád Československa (1940–1945)
V letech (1945–1992)
První vláda Mariána Čalfy
Předseda vlády
Marián Čalfa (jmenován 10. prosince 1989, KSČ/VPN)
Členové v den jmenování vlády
10. prosince 1989
František Pitra (místopředseda vlády do 13. 2. 1990, KSČ) • Miroslav Vacek (obrana, KSČ) • František Podlena (doprava a spoje, KSČ) • Ladislav Vodrážka (hutnictví, strojírenství a elektrotechnika do 13. 2. 1990, KSČ)  František Pinc (paliva a energetika do 13. 2. 1990, KSČ) • Andrej Barčák ml. (zahraniční obchod, KSČ) • Valtr Komárek (místopředseda vlády, KSČ/OF) • Vladimír Dlouhý (místopředseda vlády, předseda Statní plánovací komise, KSČ/OF) • Jiří Dienstbier st. (zahraniční věci, OF) • Václav Klaus (finance, OF) • Petr Miller (prace a soc. věci, OF) • Květoslava Kořínková (Výbor lidové kontroly, OF) • Oldřich Burský (místopředseda vlády, zemědělství a výživa, ČSS) • Ladislav Dvořák (Federální měnový úřad,ČSS) • František Reichel (Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj do 6. 3. 1990, ČSL) • Ján Čarnogurský (místopředseda vlády, KDH) • Josef Hromádka (místopředseda vlády, nestraník) • Róbert Martinko (bez portfeje, nestraník) • Marián Čalfa, Ján Čarnogurský, Valtr Komárek (vnitro, pověřeni společným řízením do 30. 12. 1989)
Členové jmenovaní později
13. prosince 1989
Milan Čič (místopředseda vlády, KSČ/VPN)
30. prosince 1989
Richard Sacher (vnitro, ČSL)
13. února 1990
Petr Pithart (místopředseda vlády, OF) • Slavomír Stračár (hutnictví, strojírenství a elektrotechnika, KSČ/VPN) • Jaroslav Sůva (paliva a energetika, KSČ) • Vladimír Príkazský (bez portfeje, OF)
6. dubna 1990
Václav Valeš (místopředseda vlády, nestraník) • Armin Delong (místopředseda vlády a Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, nestraník)
12. května 1990
Rudolf Kutnar (spolupověřený zemědělství a výživa, ČSS)
12. května 1990
Karel Havlík (bez portfeje, ČSL)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ján_Čarnogurský&oldid=24383051“