Přeskočit na obsah

Julius František Sasko-Lauenburský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Julius František Sasko-Lauenburský
Narození16. září 1641
Praha
Úmrtí30. září 1689 (ve věku 48 let)
Zákupy
Povolánívládce, maršál a vojevůdce
ChoťHedvika Falcko-Sulzbašská
DětiAnna Marie Františka Sasko-Lauenburská
Sybilla Marie Augusta Toskánská
Maria Anna Theresia von Sachsen-Lauenburg
RodičeJulius Jindřich Sasko-Lauenburský a Anna Magdalena z Lobkovic
Rodsasko-lauenburští Askánci
PříbuzníFrantišek Erdmann Sasko-Lauenburský a Marie Benigna Sasko-Lauenburská (sourozenci)
Marie Anna Karolína Neuburská (vnučka)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julius František vévoda Sasko-Lauenburský (německy Julius Franz Herzog von Sachsen-Lauenburg, 16. září 1641, Praha – 30. září 1689, Zákupy) byl německý šlechtic, poslední potomek dynastie Askánců a vládnoucí kníže v Sasko-Lauenburském vévodství (1666–1689). Byl také vojevůdcem císařské armády a ve válkách s Osmanskou říší dosáhl hodnosti polního maršála (1683). Po rodičích byl vlastníkem rozsáhlých panství v Čechách, jeho hlavními sídly byly zámky v Ostrově a Zákupech. Byl sběratelem umění, mecenášem katolické církve a stavebníkem řady světských i sakrálních staveb na svých českých statcích. Na jeho aktivity ve výstavbě barokních areálů navázaly dcery Františka Sibyla a především Anna Marie Františka.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Julius František Sasko-Lauenburský

Pocházel z rodiny sasko-lauenburských vévodů, narodil se v Praze jako nejmladší syn vojevůdce třicetileté války vévody Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského (1588-1665) a jeho třetí manželky Anny Magdaleny, rozené z Lobkovic (1609–1668).[1] Vyrůstal v Čechách, poté absolvoval kavalírskou cestu po Evropě a studoval v Paříži, Římě a Bamberku. Stejně jako otec a starší bratr byl vysokým důstojníkem císařské armády, ve vojsku ale nesloužil trvale. Ve válce proti Turkům bojoval v roce 1664 v bitvě u sv. Gottharda a bez zvláštních zásluh byl v roce 1676 povýšen do hodnosti generála jezdectva. Od roku 1682 byl majitelem 9. kyrysnického pluku[2] V roce 1683 se zúčastnil obrany Vídně proti Turkům a téhož roku byl povýšen do hodnosti polního maršála.[3] Jeho vojáci se v roce 1686 podíleli na obléhání Budína, není ale známo, zda se této vojenské operace zúčastnil i osobně Julius František.

I když v armádě dosáhl nejvyšší hodnosti, vojenská služba byla v jeho životě jen dočasnou a časově omezenou aktivitou, především se věnoval správě svých rozsáhlých statků v Čechách, souběžně byl od roku 1666 vládnoucím knížetem v Sasko-lauenburském vévodství. Proslul jako vzdělanec a mecenáš vědy a umění. Vydržoval početný dvůr, k němuž patřilo 200 osob včetně hudebníků nebo alchymistů. Na zámku v Zákupech experimentoval s výrobou rubínového skla, které později produkovala nově založená sklářská huť nesoucí jeho jméno (Juliovka). Byl také sběratelem malířského umění, v jeho majetku byla díla významných tvůrců (Albrecht Dürer, Lucas Cranach starší). V návaznosti na svou účast v tureckých válkách shromáždil řadu artefaktů vojenského charakteru tureckého původu.[4] Na svých sídlech přijímal také významné osobnosti, v roce 1671 přivítal v Ostrově saského kurfiřta Jana Jiřího II. a v roce 1679 tři dny po sobě hostil ve svém pražském paláci císaře Leopolda I.[5]

Zemřel náhle na zámku Zákupy před plánovanou cestou do Lauenburska 30. září 1689 ve věku 48 let. Pochován byl v rodové hrobce v kapli sv. Anny v Ostrově.[6] Při příležitosti pohřbu byl vyhotoven vyšívaný erb, který se později dostal do soukromého majetku, v roce 2024 jej za 6 000 eur koupilo město Ostrov.[7]

Protože byl posledním mužským potomkem svého rodu a dcery podle nástupnického práva nemohly převzít Lauenburské vévodství, o toto území vznikl dlouholetý spor, do kterého na základě několika předchozích smluv vstoupili panovníci Saska, Meklenburska a Dánska.[8] Svůj nárok nakonec obhájil vévoda Jiří Vilém Brunšvicko-Lüneburský, který Lauenbursko již v roce 1690 obsadil vojensky.[9] Dcery Julia Františka zdědily rozsáhlý majetek v Čechách, ale celoživotně usilovaly o finanční kompenzaci za ztracený majetek v severním Německu.

Majetkové poměry a stavební aktivity

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Ostrov

Po otci zdědil v roce 1665 rozsáhlá panství v západních Čechách (Toužim, Ostrov), po matce pak v roce 1668 převzal další majetek v severních a středních Čechách (Zákupy, Buštěhrad). Mezitím po předčasně zemřelém starším bratrovi Františku Erdmannovi (1629–1665) převzal i vládu v Sasko-Lauenburském vévodství v severním Německu. Lauenbursko patřilo k nejmenším státům Svaté říše, z hospodářského hlediska byly nejvýznamnější zisky z výběru přepravního cla na Labi. Julius František byl po otci katolíkem, zatímco v Lauenbursku byla tradiční protestantská víra. V rámci Říše se tak jednalo o ojedinělý případ, kdy katolický panovník vládl luteránským poddaným. Do Německa zajížděl Julius František jen zřídka, převážně se zdržoval v Čechách, kde navázal na otcovy aktivity v budování sítě honosných rezidencí. Zatímco za Julia Jindřicha byla hlavní rodovou rezidencí Toužim,[10] Julius František zaměřil svou pozornost na Zákupy a Ostrov. K ostrovskému panství patřilo 27 vesnic a výnosy ve výši 28 000 zlatých ročně se Ostrov podílel na celkových ziscích lauenberských majetků v Čechách celou čtvrtinou. Kromě Ostrova se na panství nacházela další dvě města, Pernink a Hroznětín, který byl s početnou židovskou komunitou významným obchodním centrem. V Ostrově navázal Julius František na stavební aktivity svého otce,[11] nechal postavit jízdárnu a letohrádek v parku (architekt Abrahám Leuthner).[12] Největší realizací byla v letech 1685–1690 výstavba tzv. Lauenburského zámku, na které se jako polír podílel mimo jiné Kryštof Dientzenhofer.[13] Velkorysá koncepce barokního areálu ostrovské rezidence spolu se zahradou obohacenou o nevšední vodní a architektonické prvky byla svými současníky považována za osmý div světa.[14]

Zákupský zámek

Vedle Ostrova se druhým hlavním sídlem během druhé poloviny 17. století staly Zákupy. K panství kromě města Zákupy patřilo město Cvikov a 21 vesnic. I když se v berní rule z roku 1654 jako majitel uvádí Julius Jindřich, správu panství vedla až do své smrti jeho manželka Anna Magdalena, teprve pak je převzal Julius František.[15] V letech 1670–1683 nechal zámek v Zákupech opravit a přestavět v raně barokním stylu za účasti předních architektů (Giovanni Domenico Orsi, Giulio Broggio). U zámku nechal postavit předzámčí, hospodářský dvůr, pivovar i zahradu.[16]. V Zákupech nechal postavit v letech 1681–1683 i kapucínský klášter jako poděkování za uchování života ve válce s Turky. Po morové epidemii, kterou v Zákupech přežilo jen 6 lidí, nechal roku 1680 postavit na morovém hřbitově kapli svaté Anny.[17]

K dědictví po matce patřilo dále panství Buštěhrad na Kladensku[18] a nedaleké panství Zvoleněves, které Anna Magdalena koupila v roce 1658. Zatímco Buštěhrad v té době neposkytoval žádné zázemí (zámek zde byl postaven až počátkem 18. století), pro občasné pobyty sloužil zámek Zvoleněves, kde se v popisu objektu z roku 1675 výslovně připomínají pokoje pro Juliovu manželku a dcery.

V severních Čechách bylo kromě Zákup majetkem rodu také panství Horní Police s městečkem Žandov a 12 vesnicemi. Julius František rozšířil panství přikoupením Radče a Horních Volfartic. V Horní Polici začal stavět zámek dokončený až jeho dcerou Annou Marií Františkou, velká pozornost byla věnována také významnému poutnímu kostelu Navštívení Panny Marie.[19] Na panství Horní Police došlo v roce 1680 ke vzpouře poddaných potlačené vojenskými jednotkami generála Kryštofa Viléma Haranta. Na Litoměřicku patřilo rodině také panství Ploskovice s 18 vesnicemi, které koupil Jindřich Julius krátce před svou smrtí v roce 1663. V Ploskovicích byl v té době zámek s okrasnou zahradou, význam tohoto panství vzrostl ale až v 18. století vybudováním honosné rezidence za Anny Marie Toskánské.[20]

Dalšími majetky rodu v západních Čechách byla menší panství Údrč s 13 vesnicemi a Brložec s 12 vesnicemi. Zámky v Údrči a Brložci sloužily jen jako obydlí pro vrchnostenské úředníky. Na panství Údrč byl významný chov ovcí (5 000 kusů) a s ním spojené aktivity. Nejméně výnosným panstvím byl Hauenštejn s hradem severovýchodně od Ostrova. Naopak nedaleké panství Měděnec, i když bylo nejmenší (patřilo k němu pět vesnic) generovalo vysoké zisky díky těžbě a zpracování mědi. Ke komplexu ostrovského dominia patřilo i panství Děpoltovice s osmi vesnicemi a nově vystavěným zámkem s hrázděným patrem. Vzdálenějším celkem od západočeských panství byly Podbořany na Žatecku, kde díky úrodné půdě dosahoval roční výnos 11 000 zlatých. Podbořany sloužily i jako zastávka na cestách mezi Prahou a západočeskými sídly, pro pobyt vévody sloužil panský dům u hospodářského dvora.

V Praze byl rodovou rezidencí Sasko-lauenburský palác na Hradčanském náměstí, který patřil také k dědictví po matce Anně Magdaleně, rozené Lobkovicové.[21]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]
Hedvika Falcko-Sulzbašská (1650–1681)

V roce 1668 se v Sulzbachu oženil s falckraběnkou Marií Hedvikou Falcko-Sulzbašskou (1650–1681), dcerou Kristiána Augusta Falcko-Sulzbašského. Ta byla v té době již vdovou, jejím prvním manželem byl arcivévoda Zikmund František (1630–1665). Její první sňatek proběhl pouze v zastoupení (per procurationem), arcivévoda Zikmund však o tři týdny později náhle zemřel a Marie Hedvika se s ním nikdy nesetkala. Jako vdova však obdržela nárok na vdovskou apanáž vyplácenou císařem Leopoldem I. Marie Hedvika byla vzdělaná a podílela se na aktivitách Julia Františka, především zasahovala do podoby zámku Zákupy. Z jejich manželství se narodilo pět dětí, jediný syn narozený v roce 1673 zemřel ještě před pokřtěním, v dětství zemřela i dcera Marie Anna Terezie (1670–1671). Dospělého věku se dožily dcery Anna Marie Františka a Sibyla. Závětí Julia Františka byl jejich poručníkem ustanoven císař Leopold I., fakticky jejich výchovu převzal kníže Ferdinand August z Lobkovic, který je ubytoval na svém zámku v Roudnici nad Labem. Do osudů dcer vstoupil také hrabě Leopold Šlik, který byl jako důstojník podřízeným vévody Julia Františka a v roce 1690 provedl vizitaci českých panství obou princezen.[22]

Kromě zmíněného bratra Františka Erdmanna (1629–1666), který byl krátce vládnoucím sasko-lauenburským vévodou, měl několik dalších sourozenců, kteří zemřeli v dětství. Sestra Marie Benigna (1635–1690) se v roce 1650 provdala za císařského polního maršála Ottavia Piccolominiho, po otci byla majitelkou panství Záběhlice u Prahy.

Díky své matce z rodu Lobkoviců měl Julius František blízké příbuzenské vazby na několik významných představitelů české šlechty, jeho bratranci byli nejvyšší lovčí Ferdinand Vilém z Lobkovic (1647–1708) nebo diplomat Václav Ferdinand z Lobkovic (1654–1697).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Rodokmen Lobkowiczů na webu euweb.cz dostupné online
  2. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 680 dostupné online
  3. ↑ Služební postup Julia Františka Sasko-Lauenburského in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815); Vídeň, 2006; s. 86 dostupné online
  4. ↑ PRCHAL, Vítězslav: Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750; NLN Praha, 2015; s. 209–210 ISBN 978-80-7422-279-5
  5. ↑ VOKURKA, Michal: Sasko-lauenberští vévodové jako příklad aristokracie v Čechách 17. století; Západočeská univerzita v Plzni, s. 23–24
  6. ↑ Julius František Sasko-Lauenburský na webu findagrave dostupné online
  7. ↑ Článek Jediná památka na zámeckého pána. Erb ze 17. století se vrací do Ostrova na webu idnes.cz (17. července 2024) dostupné online
  8. ↑ Vévodství Lauenburg na webu worldstatesmen dostupné online
  9. ↑ Ottův slovník naučný, díl XV.; Praha, 1900 (reprint 1999); s. 717 ISBN 80-7185-226-0
  10. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII.; Praha, 2008; s. 577–578 ISBN 978-80-7277-041-0
  11. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 247
  12. ↑ ZEMAN, Lubomír: Zámek Ostrov. Průvdce zámkem v Ostrově; Ostrov, 2015; s. 24–25 ISBN 978-80-260-7805-0
  13. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl IV.; Praha, 2000; s. 798–799 ISBN 80-85983-16-8
  14. ↑ HIEKE, Karel: České zámecké parky a jejich dřeviny; Praha, 1984; s. 296–298
  15. ↑ ŠIMEK, Jiří. Povídání o Zákupech. Zákupy: Město Zákupy, 2004. ISBN 80-239-4495-9. Kapitola Od Bílé hory ke zrušení nevolnictví, s. 29. 
  16. ↑ ŠIMEK MGR, Jiří; RYDYGR ING, Zdeněk; KIRSCHNER, Bernard. Zákupy a okolí na starých pohlednicích. Hostivice: Mgr Petr Prášil, 2010. ISBN 978-80-86914-01-5. Kapitola Úvod, s. 8. 
  17. ↑ a b Povídání o Zákupech , str. 29
  18. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha, 1996; s. 408 ISBN 80-85983-13-3
  19. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 140
  20. ↑ Sasko-lauenburští vévodové na webu Zámku Ploskovice dostupné online
  21. ↑ Sasko-lauenburský palác na webu Národního památkového ústavu dostupné online
  22. ↑ VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Academia, Praha, 2014; s. 206 ISBN 978-80-200-2364-3

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Julius_František_Sasko-Lauenburský&oldid=24173432“