Přeskočit na obsah

Mukdenský incident

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Japonští experti prohlížejí trať
Japonští vojáci v Mukdenu

Mukdenský incident (též mandžuský incident)[1] byl výbuch na japonské železniční trati nedaleko od Mukdenu v Mandžusku, k němuž došlo v noci 18. září roku 1931. Byla to předem připravená japonská akce.

Cílem Japonců v Mandžusku bylo získat záminku, která by mohla ospravedlnit vojenskou invazi do Mandžuska a nahrazení čínské vlády v regionu japonskou loutkovou vládou. Proto zinscenovali sabotáž své vlastní železniční trati nedaleko Mukdenu. Toto místo nemělo žádný zvláštní význam ani pro Čínu, ani pro Japonsko. Ale bylo vzdálené pouhých 800 metrů od čínské vojenské základny. Plánovaný výbuch měl být označen jako čínský útok na japonskou dopravní tepnu. Japonská vojenská agrese měla vypadat jako legitimní opatření k ochraně železniční trati, která je důležitá pro průmysl a hospodářství. Místo exploze bylo vybráno tak, aby došlo jen k minimálnímu poškození trati. Exploze byla skutečně jenom malá, poškození trati nepatrné, a za krátkou dobu po výbuchu projel místem bez problémů vlak.[2]

Po incidentu japonské vojsko zaútočilo proti čínským vojákům a dne 19. září 1931 Japonci obsadili Mukden. Oficiální vysvětlení Japonců bylo, že se jen brání útoků čínského vojska. Velká Británie a Spojené státy americké japonské agresi v podstatě jen přihlížely. Japonci rychle postupovali a dne 5. února 1932 dobyli celé Mandžusko a nakonec byl 1. března 1932 byl vyhlášen samostatný stát Mandžukuo. Hlavou státu se stal bývalý poslední čínský císař z dynastie Mandžuů. Ještě téhož roku byl podepsán japonsko-mandžuský protokol,[1] čímž bylo legalizováno umístění japonského vojska na mandžuském území.

Dobytím Mandžuska Japonsko ovládlo mandžuský průmysl a získalo přístup k surovinám, kterých je v Japonsku nedostatek. Japonská agrese do Mandžuska byla v roce 1933 projednána na valném shromáždění Společnosti národů a nový stát Mandžukuo nebyl uznán. Nebyla však ani přijata žádná další opatření. Mandžuský průmysl a suroviny pomohly Japonsku, které potřebovalo silnou armádu. Území Mandžuska bylo Japonskem okupováno až do roku 1945.

Název

[editovat | editovat zdroj]

V angličtině je incident v Mukdenu známý také jako Mandžuský incident. V japonštině „Mandžuský incident“ (Kyūjitai: 滿洲事變, Shinjitai: 満州事変, Manshū-jihen) obvykle označuje celý sled událostí (včetně invaze), spíše než jen počáteční útok na železniční trať. V čínštině je útok na železniční trať znám také jako „Incident na jezeře Liutiao“ (tradiční čínština: 柳條湖事變; zjednodušená čínština: 柳条湖事变; pchin-jin: Liǔtiáohú Shìbiàn) a „incident z 18. září“ pak odkazuje na celý sled událostí.

Kontroverze

[editovat | editovat zdroj]

Na to, kdo způsobil výbuch na japonské železnici v Mukdenu stále existují různé názory. Silné důkazy svědčí o tom, že jej způsobili mladí důstojníci japonské Kuantungské armády, ale stále se neví, jestli měli přímé rozkazy z Tokia nebo ne. Poválečná vyšetřování potvrdila, že původní bomba nastražená Japonci nevybuchla a musela tak být nastražena bomba náhradní. Následná exploze umožnila japonské Kuantungské armádě dosáhnout svého cíle, kterým bylo vyvolat konflikt s čínskými jednotkami umístěnými v Mandžusku a poté zřídit loutkový stát Mandžukuo.

Výstavní muzeum „incidentu z 18. září“ (九・一八歷史博物館) v Shenyangu, otevřené Čínskou lidovou republikou 18. září 1991, je toho názoru, že výbušniny byly nastraženy Japonskem. Muzeum Yūshūkan, které se nachází ve svatyni Yasukuni v Tokiu, rovněž klade vinu na členy Kuantungské armády.

Kniha Davida Bergaminiho Japonské imperiální spiknutí (1971) obsahuje podrobnou chronologii událostí v Mandžusku a Tokiu kolem incidentu v Mukdenu. Bergamini zde dochází k závěru, že největším klamem je to, že incident v Mukdenu a následná japonská invaze byly naplánovány nižšími důstojníky bez formálního schválení japonskou vládou. Historik James Weland však říká, že vyšší velitelé mlčky dovolili agentům, aby postupovali z vlastní iniciativy, a poté, co byl zajištěn pozitivní výsledek, tento výsledek podpořili.[3]

V srpnu roku 2006 Yomiuri Shimbun, nejprodávanější japonské noviny, zveřejnily výsledky ročního výzkumného projektu zaměřeného na obecnou otázku, kdo byl zodpovědný za „válku v Tichomoří“. S ohledem na incident v Mandžusku, noviny obvinily ambiciózní japonské militaristy, stejně tak jako politiky, kteří nebyli schopni je ovládnout a zabránit tak jejich neposlušnosti.[4]

Debata se také zaměřila na to, jak s incidentem naložila Liga národů a následná Lyttonova zpráva. A. J. P. Taylor napsal, že „tváří v tvář své první vážné výzvě“ se Liga podlomila a kapitulovala. Washingtonská konference (1921) zaručila jistý stupeň japonské hegemonie ve východní Asii. Jakýkoli zásah ze strany Ameriky by byl tedy porušením již zmíněné dohody. Ačkoli byla Británie v té době velmocí ve východní Asii, nebyla schopna rozhodující akce. Jedinou odpovědí těchto mocností bylo „morální odsouzení“.[5]

Historiografie

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2017 Komunistická strana Číny oficiálně uznala incident v Mukdenu jako začátek své „Války odporu“ proti Japonskému impériu na rozdíl od incidentu na mostě Marca Pola z roku 1937. Historička Emily Matson uvedla, že tento posun v oficiální časové ose je součástí domácího „legitimizujícího vyprávění“, jehož cílem je zvýšit prestiž ČKS a zdiskreditovat tehdejší „politiku odporu“ nacionalistické vlády.[6]

Připomínka

[editovat | editovat zdroj]

Každý rok 18. září v 10:00 se v několika velkých městech po celé Číně na několik minut rozezní náletové sirény. Daná města se nacházejí v provinciích Heilongjiang, Jilin, Liaoning, Hainan a další.[7][8]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska. Praha: Svoboda, 1986. 603 s. 25-088-86. S. 428. 
  2. ↑ http://ww2db.com/battle_spec.php?battle_id=18
  3. ↑ WELAND, James. Misguided Intelligence: Japanese Military Intelligence Officers in the Manchurian Incident, September 1931. The Journal of Military History. 1994-07, roč. 58, čís. 3, s. 445. Dostupné online [cit. 2024-04-29]. DOI 10.2307/2944134. 
  4. ↑ YOMIURI SHIMBUN WAR RESPONSIBILITY. From Marco Polo Bridge to Pearl Harbor: Who Was Responsible?. Asian Perspective. 2007, roč. 31, čís. 1, s. 193–208. Dostupné online [cit. 2024-04-29]. ISSN 2288-2871. DOI 10.1353/apr.2007.0034. 
  5. ↑ The Origins of the Second World war. By <italic>A. J. P. Taylor</italic>. (New York: Atheneum. 1962. Pp. x, 296. $4.50.). The American Historical Review. 1962-07. Dostupné online [cit. 2024-04-29]. ISSN 1937-5239. DOI 10.1086/ahr/67.4.992. 
  6. ↑ All-out war: July 1947–June 1948. [s.l.]: Cambridge University Press Dostupné online. S. 109–137. 
  7. ↑ 于, 佳惠. Register Variation of Website News and Its Translation—A Case Study of Translating China Daily Website English News. Modern Linguistics. 2020, roč. 08, čís. 02, s. 143–148. Dostupné online [cit. 2024-04-29]. ISSN 2330-1708. DOI 10.12677/ml.2020.82021. 
  8. ↑ 正妹梦幻旅拍 侧拍花絮 - Part1 卧室篇 - 中国麻豆网发布. SciVee [online]. 2011-10-20 [cit. 2024-04-29]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KREJČÍ, Oskar: Geopolitika Číny. Praha: Professional Publishing, s.r.o., 2021. 492 s. ISBN 978-80-88260-51-6
  • NOVOTNÝ, Josef. Causa Dohihara. Plzeň: Laser, 1994. ISBN 80-85601-76-1. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Druhá světová válka
Chronologie
Události
vedoucí k
2. světové
válce
1939
  • Invaze do Polska (1. 9. – 6. 10.): Bitva o Westerplatte (1.–7. 9.), Sovětská invaze do Polska (17. 9. – 6. 10.)
  • Bitva u ústí Rio de La Plata (13. 12.)
  • Zimní válka (30. 11. 1939 – 13. 3. 1940)
    		•
    1940
  • Zimní válka (30. 11. 1939 – 13. 3. 1940): Mainilský incident (26. 11. 1939), Moskevský mír (12. 3.)
  • Německá invaze do Dánska (9. 4.)
  • Německá invaze do Norska (8. 4. – 10. 6.): Bitva o Narvik (9. 4. – 8. 6.)
  • Bitva o Nizozemsko (10.–19. 5.)
  • Bitva o Belgii (10.–25. 5.)
  • Bitva o Francii (10. 5. – 25. 6.): Bitva u Sedanu (12.–15. 5.), Bitva u Dunkerque (24. 5. – 4. 6.)
  • Anexe Pobaltí Sovětským svazem (17. 6.)
  • Bitva o Británii (10. 7. – 30. 10.)
  • Druhá vídeňská arbitráž (30. 8.)
  • Bitva o Dakar (23.–25. 9.)
  • Italsko-řecká válka (28. 10. 1940 – 23. 4. 1941)
    		•
    1941
  • Holokaust (1941–1945)
  • Italsko-řecká válka (28. 10. 1940 – 23. 4. 1941)
  • Německá invaze do Jugoslávie (6.–18. 4.)
  • Bitva o Řecko (6.–30. 4.)
  • Obléhání Tobruku (11. 4. – 10. 12.)
  • Invaze na Krétu (20. 5. – 1. 6.)
  • Operace Barbarossa (od 22. 6.): Bitva u Bělostoku a Minsku (22. 6. – 3. 7.), Bitva u Smolenska (6. 7. – 5. 8.), Bitva o Kyjevský kotel (23. 8. – 26. 9.), Obležení Leningradu (8. 9. 1941 – 27. 1. 1944), Bitva před Moskvou (1. 10. 1941 – 7. 11. 1942)
  • Druhá světová válka v Tichomoří: Útok na Pearl Harbor (7. 12.), Bitva o Malajsii (8. 12. 1941 – 30. 1. 1942), Bitva o Singapur (8. 12. 1941 – 15. 2. 1942), Boj o Filipíny (8. 12. 1941 – 9. 6. 1942), Invaze do Indonésie (8. 12. 1941 – 9. 3. 1942)
    		•
    1942
  • Atentát na Heydricha (27. 5.), Vyhlazení Lidic (9. 6.)
  • Obležení Leningradu (8. 9. 1941 – 27. 1. 1944)
  • Operace Blau (28. 6. – 24. 11.): Bitva u Voroněže (28. 6. – 24. 7.), Bitva u Stalingradu (21. 8. 1942 – 2. 2. 1943)
  • Druhá světová válka v Africe: Bitva o Madagaskar (5. 5. – 5. 11.), První bitva u El Alameinu (1.–27. 7.), Druhá bitva u El Alameinu (23. 10. – 5. 11.), Operace Torch (8.–16. 11.), Tuniské tažení (17. 11. 1942 – 13. 5. 1943)
  • Druhá světová válka v Tichomoří: Bitva o Malajsii (8. 12. 1941 – 30. 1. 1942), Bitva o Singapur (8. 12 1941 – 15. 2. 1942), Boj o Filipíny (8. 12. 1941 – 9. 6. 1942), Invaze do Indonésie (8. 12. 1941 – 9. 3. 1942), Bitva v Korálovém moři (4.–8. 5.), Bitva u Midwaye (3.–7. 6.), Bitva o Guadalcanal (7. 8. 1942 – 9. 2. 1943)
    		•
    1943
  • Východní fronta: Obležení Leningradu (8. 9. 1941 – 27. 1. 1944), Bitva u Stalingradu (21. 8. 1942 – 2. 2. 1943), Třetí bitva o Charkov (19. 2. – 15. 3.), Bitva v Kurském oblouku (5. 7. – 23. 8.), Operace Suvorov (7. 8. – 2. 10.), Bitva o Dněpr (24. 8. – 23. 12.)
  • Druhá světová válka ve Středomoří: Tuniské tažení (17. 11. 1942 – 13. 5. 1943), Invaze na Sicílii (9. 7. – 17. 8.), Vylodění v Itálii (3.–16. 9.)
  • Druhá světová válka v Tichomoří: Bitva o Guadalcanal (7. 8. 1942 – 9. 2. 1943)
    		•
    1944
  • Východní fronta: Obležení Leningradu (8. 9. 1941 – 27. 1. 1944), Bitva u Kamence Podolského (4. 3. – 17. 4.), Operace Bagration (22. 6. – 29. 8.), Varšavské povstání (1. 8. – 2. 10.), Slovenské národní povstání (29. 8. – 28. 10.)
  • Západní fronta: Vylodění v Normandii (6. 6.), Bitva v ústí Šeldy (2. 10. – 8. 11.), Operace Market Garden (17.–25. 9.), Bitva v Ardenách (16. 12. 1944 – 25. 1. 1945)
  • Druhá světová válka ve Středomoří: Bitva o Monte Cassino (17. 1. – 18. 5.), Vylodění u Anzia (22. 1. – 5. 6.)
  • Druhá světová válka v Tichomoří: Bitva o Guam (21. 7. – 10. 8), Bitva o Filipíny (20. 10. 1944 – 2. 9. 1945)
    		•
    1945
  • Bitva v Ardenách (16. 12. 1944 – 25. 1. 1945)
  • Viselsko-oderská operace (12. 1. – 3. 2.)
  • Bitva o Berlín (16. 4. – 2. 5.)
  • Osvobození Československa (10. 3. – 11. 5.): Ostravská operace (10. 3. – 5. 5.), Plzeňské povstání (5.– 6. 5.), Pražské povstání (5. 5. – 9. 5.)
  • Druhá světová válka v Tichomoří: Bitva o Filipíny (20. 10. 1944 – 2. 9. 1945), Bitva o Iwodžimu (16. 2. – 26. 3.), Bitva o Okinawu (1. 4. – 21. 6.), Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki (6. 8. a 9. 8.), Sovětsko-japonská válka (9. 8. – 3. 9.)
    		•
    Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mukdenský_incident&oldid=23865889“