Semjon Michajlovič Buďonnyj

Semjon Michajlovič Buďonnyj
Semjon Michajlovič Buďonnyj
	Semjon Buďonnyj v roce 1943
Narození	25. dubna 1883; Platovskaja, Ruské impérium
Úmrtí	26. října 1973 (ve věku 90 let); Moskva, Sovětský svaz
Místo pohřbení	Hřbitov u Kremelské zdi
Národnost	Rusové
Choť	Maria Budyonnaya
Děti	Nina Budyonnaya; Mikhail Budyonny; Sergey Budyonny
Rodiče	Mikhail Budyonny a Melania Budyonnaya
Vojenská kariéra
Hodnost	Maršál Sovětského svazu
Sloužil	Ruské impérium (do roku 1917); SSSR
	multimediální obsah na Commons

Semjon Michajlovič Buďonnyj (rusky Семён Миха́йлович Будённый; 13. dubna^jul./ 25. dubna 1883^greg. Platovskaja, Ruské impérium, dnes v Rostovské oblasti – 26. října 1973 Moskva) byl sovětský vojevůdce a maršál Sovětského svazu. Je znám jako hrdina ruské občanské války, v níž velel 1. jízdní armádě. Působil jako velitel i za druhé světové války, kdy však pro své zaostalé názory a postupy zcela pohořel a byly mu dále svěřovány spíše čestné funkce.

Život

Narodil se ve vesnici Kozjurino v chudé rolnické rodině, původem z Ukrajiny. V mládí pracoval v dělnických profesích, roku 1903 byl odveden ke 43. kozáckému pluku a sloužil v Mandžusku. V roce 1907 studoval Vyšší důstojnickou jezdeckou školu v Petrohradu, kde se účastnil poddůstojnického kurzu pro cvičitele koní, což hrálo v jeho další kariéře velkou roli. Po vypuknutí první světové války Buďonnyj bojoval nejprve v Evropě, později v Persii proti turecké armádě. Po říjnové revoluci vstoupil do řad vznikající Rudé armády, kde se postupně vypracoval na velitele 1. jízdní armády. V jejím čele dokázal porazit Děnikinovo jezdectvo a obsadit Krym, ale v roce 1920 utrpěl porážku u Zamoscie při tažení do Polska.

V lednu 1922 byl jmenován zástupcem velitele Severokavkazského vojenského okruhu, v srpnu 1923 se pak stal zástupcem hlavního velitele ozbrojených sil pro jezdectvo a od dubna 1924 působil ve funkci inspektora jezdectva. V roce 1932 absolvoval Frunzeho vojenskou akademii. V listopadu 1935 se stal prvním maršálem Sovětského svazu, spolu s Michailem Tuchačevským, Klimentem Vorošilovem, Alexandrem Jegorovem a Vasilijem Bljucherem a byl jmenován velitelem Moskevského vojenského okruhu. Období stranických a armádních čistek v letech 1937–38 přežil jako blízký Stalinův přítel bez obtíží, roku 1938 byl jmenován členem sovětské Hlavní vojenské rady. V době čistek také neblaze proslul jako člen vojenského tribunálu, který „soudil“ maršála Tuchačevského a 7 dalších vysoce postavených sovětských důstojníků. Tehdy i projevil své nedostatečné vzdělání ohledně moderního vojenství, když prohlásil: „Tuchačevského návrhy zavést ve velkém měřítku tanky do Rudé armády by pro nás byly velkou pohromou!“ Když Sovětský svaz napadl Finsko, stal se jedním z předních velitelů sovětských jednotek; jeho velení je považováno za jeden z důvodů katastrofálních výsledků Rudé armády v zimní válce, jelikož nedokázal vůbec pochopit moderní válečnictví, teorii ani praxi. V roce 1940 byl jmenován do funkce prvního náměstka lidového komisaře obrany, v témže roce se stal členem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941 se stal členem moskevského Hlavního stanu, kde byl ustaven jako velitel armádních záloh. 10. července 1941 byl jmenován velitelem nově vytvořeného Západního frontu a krátce nato pak velitelem jihozápadního strategického směru. Zde se ukázala jeho neschopnost reagovat na rychlé německé útoky a přizpůsobit se novým formám boje. I když měla jeho vojska nad nepřítelem na Ukrajině početní převahu (nicméně adekvátní techniku – tanky T-26, BT-7, BT-7M a T-28), nedokázala postupující Němce zastavit (byť to byla spíše chyba velitele Brjanského frontu Jerjomenka, který nedokázal zastavit postup Guderianovy 2. tankové skupiny). Proto byl odvolán a v září t. r. se stal velitelem Záložního frontu. V říjnu roku 1941 byl pověřen „důležitým“ posláním: řízením slavnostní přehlídky Rudé armády v Moskvě k výročí VŘSR, poté se stal zmocněncem vrchního velitele sovětské armády pro výstavbu záložních jednotek. Během roku 1942 zastával funkce velitele severokavkazského strategického směru a (od května) Severokavkazského frontu; v lednu roku 1943 byl jmenován nominálním velitelem jezdectva Rudé armády.

Roku 1947 se stal náměstkem sovětského ministra zemědělství, přičemž měl na starosti obnovu chovu koní. V roce 1953 působil opět ve funkci inspektora jezdectva a roku 1954 byl jmenován náměstkem sovětského ministra obrany. V šedesátých a sedmdesátých letech se věnoval sepisování a vydávání svých pamětí.

Zemřel 26. října roku 1973 v Moskvě. Je pohřben v Moskvě u Kremelské zdi spolu s mnohými dalšími maršály Sovětského svazu.

Vztah k jezdectvu

Je otázkou jestli skutečně v závěru jeho života došlo k tomuto známému dialogu, přesto odráží jeho velký vztah k jezdectvu po celý čas jeho života.

Novinář: „Jakou úlohu může mít jezdectvo v příští válce?“
Maršál Buďonnyj: „Rozhodující!“

Bojová taktika rudé jízdy

Šlo o velmi hodného a přátelského člověka.^[zdroj?] Po stránce taktické, vskutku génius jezdectva, zvláště proti „bílým kozákům“ v občanské válce, kdy z první jízdní armády učinil vpravdě „dragounskou armádu“, to jest rychlé přesuny koňmo a při styku s nepřítelem sesednout a vést boj palbou z pušek a kulometů. Pro rychlost střelby, rychlé nabíjení.^[zdroj?] Proto byla jeho armáda přednostně vyzbrojována karabinami Mannlicher vz. 1895 a tačankami, lehkými bryčkami s ruským kulometem Maxim vz. 1910. Byly zavedeny kulometné eskadrony s těmito tačankami v hojném počtu, pro velikou rychlost přesunů, zaujetí palebného postavení a okamžitou připravenost k palbě. Tím byla nepřátelská jízda přinucena sesednout, jízdní útok tím pádem ztratil na intenzitě, jelikož kozáci byli neporazitelní „v sedle“ – se šavlí a píkou – zato však velmi špatně stříleli, a tudíž poté byli lehce poraženi. Zjištěno a vyslechnuto osobně na besedě ve Vlasiše u Moskvy (na osobní besedě se Semjonem Michajlovičem v roce 1956 s frekventanty vyšších akademických kursů VPA V. I. Lenina)

Vyznamenání

titul Georgijevského rytíře (nositel všech 4 georgijevských medailí a 4 georgijevských křížů)
trojnásobný držitel titulu Hrdina Sovětského svazu
osm Řádů Lenina
šest Řádů rudého praporu
Řád Suvorova 1. stupně
ázerbájdžánský Řád rudého praporu
mongolský Řád rudého praporu
dva mongolské Řády Süchbátara
uzbecký Řád rudého praporu práce

Odkazy

Literatura

Jiří Fidler, Za víru, vládce a vlast, Brno 2005, ISBN 80-7217-354-5

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Semjon Michajlovič Buďonnyj na Wikimedia Commons
Osoba Semjon Michajlovič Buďonnyj ve Wikicitátech