Anatole France se narodil roku 1844 jako syn pařížského kupce a antikváře. Získal důkladné klasické vzdělání na Collége Stanislas a v letech 1876 až 1890 působil jako pomocný knihovník v Senátu. Roku 1877 se oženil, ale jeho manželství skončilo roku 1892 rozvodem. France totiž od konce 80. let udržoval úzký vztah s paní Armand de Caillavet (zemřela roku 1910), která významně přispěla k úspěchu jeho umělecké kariéry, neboť ho učinila středem svého salónu, nabádala ho ke spisovatelské činnosti, připravila mu půdu pro přijetí do Francouzské akademie roku 1896 a umožnila mu ve své společnosti cestovat po Francii, Itálii, Sicílii, Řecku a Malé Asii.
Anatole France začal postupně dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s filosofickým a laskavým pohledem na svět, jehož záchranu viděl v hluboké lidskosti a v ochotě lidí navzájem si pomáhat. Po boku Émila Zoly přispěl k rehabilitaci nevinného francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 neoprávněně shledán vinným z velezrady. Dále ostře vystupoval proti kolonialismu, pranýřoval zrůdnost a neomylnost dogmatických systémů a přikláněl se k radikálním politickým tendencím. Po stránce myšlenkové se v mnohém projevoval jako dědic Montaignův, Voltairův a Diderotův. Roku 1909 absolvoval přednáškové turné po Jižní Americe.
Z návalu nacionalismu na počátku 1. světové války Anatole France brzy vystřízlivěl a žil v ústraní na svém venkovském sídle La Béchellerie uprostřed svých sbírek starožitností. Roku 1921 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu„… jako uznání jeho zářivé literární činnosti charakterizované ušlechtilým stylem, velkorysou humanitou, půvabem a francouzským espritem“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).
Jocaste et le Chat maigre (1879, Jokasta a Hubená kočka), dvě povídky. Jde o Franceovy prvotiny, které se ale již vyznačují plasticky vykreslenými postavami (ať již neurotické Heleny, končící sebevraždou, nebo postavami umělců a filosofů z druhé povídky)
Le crime de Sylvestre Bonnard, membre de l'Institut (1881, Zločin Sylvestra Bonnarda,člena Institutu), humoristicko-satirickýromán, jehož hlavní postava zčásti vyjadřuje autorovy názory a má i jeho vnímavost, lásku k antice a ke starým tiskům a jeho humanismus. Učenec Silvestr Bonnard žije v soukromí mezi starými rukopisy a knihami a stýká se toliko s učenými odborníky podobně laděnými. Jen jednou opustí tento úzký okruh, neboť chce zabránit zlu a prokázat dobro. A tu se bezelstný a nepraktický stařec, který zná sice paragrafy minulosti, ne však platný zákoník, dozvídá, že se svým dobrým činem dopustil vlastně zločinu. Bonnard se tak přesvědčil, že společenský řád, který ho obklopuje, kvalifikuje ušlechtilé city jako zločiny, zatímco skutečným zločincům umožňuje docela solidní existenci.
Les Désirs de Jean Servien (1882, Touhy Jana Serviena), román,
Thaïs (1890), povídka vlastně jakási „filozofickápohádka“, jejíž námět autor našel ve starověkéAlexandrii a jejímž myšlenkovým obsahem je odpor proti asketismu, zpochybnění jistot víry a nabádání k prostotě srdce i ducha. Dílo vychází ze stejných myšlenkových základů jako autorova sbírka esejíZahrada Epikurova.
L'Etui de nacre (1892, Perleťová schránka), sbírka historických povídek,
La rôtisserie de la reine Pédauque (1893, Traktér u královny Pedauky), román (v doslovném překladu zní jeho název Hospůdka u královny Husínožky), první próza s postavou abbého Jeronýma Coignarda (následovaly Názory pana Jeronýma Coignarda a Povídky Jakuba Kuchtíka).
Opinions de M. Jérôme Coignard (1893, Názory pana Jeronýma Coignarda), román, druhá próza s postavou abbého Jeronýma Coignarda.
Le Jardin d'Epicure (1894, Zahrada Epikurova), eseje z let 1886–1893, ve kterých autor odmítá klamné iluze a ideály, jež nejrůznější teoretikové (od prvokřesťanskýchasketů přes středověkéscholastiky až k sociologům19. století) předkládali lidstvu k věření, a dospívá k závěru, že „není víry bez fantasmagorických představ a není víry, která by nebyla zmítána ustavičnou pochybností, nedůvěrou a nejistotou“.
Le lys rouge (1894, Červená lilie), román vášně ze soudobé vyšší společnosti, milostný příběh ženy, kterou z bezdůvodné žárlivosti opustí milenec.
Le Puits de Sainte-Clare (1895, Studně svaté Kláry), sbírka povídek
L'Histoire Conteporaine (1897–1901, Historie našich dnů), románovátetralogie, společenskokriticky zaměřený sled obrazů ze života třetí francouzské republiky, ukazující ubohost a špínu jejího společenského a politického života. Ústřední postavou je pan Bergeret, učenec, filozof, humanista a docent provinční univerzity, jenž prochází různými peripetiemi vědecké dráhy i úskalími manželského života (zradí ho manželka s jeho nejmilejším žákem). Jeho postava je obrazem autorovy cesty k pochopení záporných stránek měšťácké demokracie. Jednotlivé díly tetralogie mají tento název:
Histoire Comique (1903, Komická historie), román, který se sice odehrává v zákulisí pařížské Komedie, ale jinak je to příběh spíše tragický: nadaná herečka zradí svého kolegu s mladým diplomatem a bývalý milenec spáchá před jejíma očima sebevraždu, čímž jí způsobí nervovou chorobu, pro kterou se musí rozejít s milovaným mužem.
Crainquebille, Putois, Riquet et autres récits profitables (1904, Crainquebille a jiné povídky), sbírka povídek a psychologických črt, z nichž nejznámější je Crainquebille se silným sociálně-politickým motivem, napsaná jako satira na Dreyfusovu aféru.
L Églisé et la république (1904, Církev a republika), eseje,
Sur la Pierre blanche (1905, Na bílé skále), jde o dvě samostatné povídky, spojené jen volně rozhovorem osob, jimž jsou předčítány. Povídka o Gallionovi uvádí čtenáře do Říma v době prvních křesťanů, druhý příběh kreslí svět v roce 2270, v době Spojených států evropských a komunistického společenského zřízení.
Vers les temps meillurs (1906, Do lepších časů), politické projevy a stati věnované aktuálním událostem a námětům z let 1897–1906, které ukazují autora jako skutečného demokrata a odpůrce všeho útisku a všech zlořádů. France věnuje například upřímný zájem Turky pronásledovaným Arménům a Makedoncům, revolučním projevům ruskéhoproletariátu na počátku 20. století nebo obětem Dreyfusovy aféry.
Les Contes de Jacques Tournebroche (1908, Povídky Jakuba Kuchtíka), sbírka povídek, třetí dílo s postavou abbého Jeronýma Coignarda (předcházely Traktér u královny Pedauky a Názory pana Jeronýma Coignarda). Abbé Jeroným Coignard, epikurejský pokoutní kněz a svobodomyslný učenec, je jedna z nejtypičtějších autorových postav, která je zároveň tlumočníkem jeho názorů. Autor ve svém cyklu vtipně vypráví nejen příběh z 18. století (líčí osudy abbého od doby, kdy se stal učitelem Jakuba Kuchtíka a spolu s ním pobýval u ctitele alchymie a věd esoterických, až po útěk z Paříže a smrtelné zranění, jemuž dobrý abbé podlehl), ale také ironizuje svou dobu, militarismus, kolonialismus a falešné civilizační poslání své země.
La vie de Jeanne d'Arc (1908, Jana z Arku), historický spis, ve kterém autor boří vžitou představu o svaté Janě z Arku. Podle autorova názoru není Jana z Arku případ pro biskupské koncily ani pro vznětlivé fantasty, neboť její místo mělo být v psychiatrově ordinaci. Spis vyvolal velký odpor zejména u katolickécírkve.
L'Ille des pingouins (1908, Ostrov tučňáků), román, důvtipná, ironií a satirou nešetřící travestie dějin Francie, ostrova Tučňáků. Autor ironicky líčí původ tučňáků, dobu středověku s jejími legendami, vytvořenými církevní hierarchií, a zejména dobu novou, zvláště pak období třetí francouzské republiky. Autor nešetří ve svém díle nikoho, zesměšňuje antisemitismus, buržoazii, státníky, právníky i ženy onoho období jako inspirátorky tučňácké politiky. Ačkoliv předmětem satiry je Francie, zesměšnění se týká všech pseudodemokratických států na přelomu 19. a 20. století.
Les Sept femmes de la Barbe-Bleue et autres contes merveilleux (1912, Sedm žen Modrovousových), sbírka povídek,
Les Dieux ont soif (1912, Bohové žízní), román kritizující revoluční fanatismus. Jde o jedno z autorových stěžejních děl, které nás svým námětem zavádí do časů Velké francouzské revoluce, do období vzestupu a pádu jakobínské diktatury a vlády Maxmiliána Robespierra. Ústřední postavou románu je mladý malíř Evariste Gamelin, který se proměňuje ve fanatického zastánce revolučního teroru, udává vlastní přátele i příbuzné a je i před popravou přesvědčen o své pravdě. Revoluce je zde líčena v jejím každodenním shonu, kdy nevládne poměrná jasnost historie, nýbrž často zmatek a nerozvážnost přítomnosti. Bohové žízní a lidská krev jim platí na obou znepřátelených stranách svou daň.
La Génie Latin (1913, Latinský génius), sbírka statí,
La Revolte des Anges (1914, Vzpoura andělů), symbolickosatirický román, který nás zavádí do Paříže na začátku 20. století. Vedle lidí vystupují v něm zejména andělé, kteří na sebe vzali lidskou podobu a ve jménu rozumu, vědy a pokroku připravují vzpouru proti Bohu. Protože vzpouru připravují podle vzoru všech světských revolucionářů, vzniká řada vtipných i dramatických zápletek. France v knize vyjádřil i myšlenku, že každá vzpoura vede k nové tyranii. Dílo vyneslo autorovi církevní zatracení, což mělo za následek, že se jeho knihy dostaly na církevní index.
Ce que disent nos morts (1916, Co říkají naši mrtví), sbírka statí,
Le Petit Pierre (1918, Petříček), závěrečná část autorovy autobiografickétetralogie jejímiž předcházejícími svazky je Kniha přítelova, Petr Noziére a Život v květu. Bez pevné komposice, ve volném sledu obrazů a scén zachycují tyto knihy v průzračném slohu Franceův život pod maskou Petříčka Noziera od raného dětství po vstup do společnosti.
Růžový budoár, Odeon, Praha1969, překlad František Fačevic. Půvabná novelka o staromládenecky podivínském středoškolském profesorovi panu Galuchetovi, který si za peníze získané v dědictví koupí na dražbě budoár někdejší lehké ženy a obklopen penězi a pohodlím změní se k nepoznání. Kritická mezní situace však v něm opět nechá zvítězit bývalého poctivého profesora. Novela je podle stylu, kompozice a odkazů na francouzské souvislosti dílem Anatola France, avšak je známa jen z maďarského a na něm založeného německého a českého překladu, přičemž francouzský originál nebyl nalezen.
↑Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 101.]
FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. Díl 2., 1870–1930. Vydání 2. Praha: Academia, 1983. 770 s. [Stať „Anatole France" je na str. 381–398.]
LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha: Garamond, 2008. 579 s. ISBN978-80-7407-026-6.
MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Na str. 271–272 jsou hesla o těchto dílech Anatola France: „Bohové žízní" (napsal Jindřich Veselý) a „Ostrov tučňáků" (napsal Zdeněk Hrbata).]
SOBOTKA, Václav. Anatole France, mudrc ze Zahrady Epikurovy. Beroun: A. Šefl, [1928]. 94 s.
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Galerie Anatole France na Wikimedia Commons
Osoba Anatole France ve Wikicitátech
Autor Anatole France ve Wikizdrojích