Přeskočit na obsah

Eurozóna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Evropské země používající euro jako svou měnu
     členské státy eurozóny (20)
     státy EU, které jsou v ERM ll (1)
     státy EU, které vstoupí do eurozóny v budoucnu (5)
     státy EU v ERM ll s trvalou výjimkou na zavedení eura (1)
     státy mimo EU, které používají euro na základě dohody s EU (4)
     státy a území mimo EU, které používají euro bez dohody s EU (2)
Systémy měnových kurzů evropských zemí mimo eurozónu
     členské státy eurozóny (20)
     země EU zapojené do ERM II (2)
     země EU mimo ERM II s plovoucími měnovými kurzy (5)
     státy a území mimo EU používající euro (6)
     stát mimo EU s měnou navázanou na euro
     státy mimo EU s plovoucími měnovými kurzy

Eurozóna[1] je měnová unie 20 členských států Evropské unie (EU), které přijaly euro (€) jako svou hlavní měnu a jediné zákonné platidlo. Měnovým orgánem eurozóny je Eurosystém. Sedm členů Evropské unie nadále používá své vlastní národní měny, i když většina z nich se zavázala přijmout euro v budoucnu.

Eurozónu tvoří Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Ostatní státy EU (s výjimkou Dánska) jsou povinny se připojit, jakmile splní kritéria pro přistoupení.[2] Žádný stát zatím nevystoupil a neexistují žádné předpisy, které by to umožňovaly, ani předpisy o vyloučení.[3]

Ze států, které nejsou členy EU, uzavřely Andorra, Monako, San Marino a Vatikán formální dohody s EU o používání eura jako své oficiální měny a vydávání vlastních mincí.[4][5] Kosovo a Černá Hora přijaly euro jednostranně,[6] avšak tyto země nejsou oficiálně součástí eurozóny a nemají zastoupení v Evropské centrální bance (ECB) ani v Euroskupině.[7]

ECB, kterou řídí prezident a rada složená z šéfů národních centrálních bank, určuje měnovou politiku eurozóny. Hlavním úkolem ECB je udržovat pod kontrolou inflaci. Ačkoli měnová unie nemá společné zastoupení, řízení ani fiskální politiku, určitá spolupráce probíhá prostřednictvím Euroskupiny, která přijímá politická rozhodnutí týkající se eurozóny a eura. Euroskupina se skládá z ministrů financí států eurozóny, ale v naléhavých případech ji tvoří také vedoucí představitelé jednotlivých států.

Od finanční krize v letech 2007-2008 eurozóna zavedla a využívá ustanovení o poskytování nouzových půjček členským státům výměnou za provedení hospodářských reforem. Eurozóna také zavedla určitou omezenou fiskální integraci: například při vzájemném hodnocení národních rozpočtů. Tato otázka je politická a je ve stádiu vývoje, pokud jde o to, jaká další ustanovení budou pro změnu v eurozóně dohodnuta.

Historie eurozóny

[editovat | editovat zdroj]

Počátky jednotné měny

[editovat | editovat zdroj]

Evropská komise v roce 1962 předložila ve svém Akčním programu pro druhou etapu zásadní návrhy na měnovou integraci. Program předpokládal do konce přechodného období zavedení pevných devizových kurzů mezi měnami členských zemí a vytvoření evropské rezervní měny. Tlaky na měnovou koordinaci zemí Evropského hospodářského společenství (EHS) se zvyšovaly již od 50. let také kvůli problémům uvnitř brettonwoodského systému.[8] Brettonwoodský systém začal vykazovat známky napětí již na konci 50. let. V letech 1968–1969 hrozila nová éra měnové nestability, když si turbulence na trhu vynutily revalvaci německé marky a devalvaci francouzského franku. To ohrozilo společný systém cen společné zemědělské politiky, který byl v té době hlavním úspěchem Evropského společenství.[9]

Barreho plán

[editovat | editovat zdroj]

Prvním impulsem k měnové integraci byl tzv. Barreho plán, přednesený v roce 1969 na zasedání Evropské rady francouzským premiérem Raymondem Barrem, který navrhoval větší hospodářskou koordinaci.[9]

Wernerův plán

[editovat | editovat zdroj]

Haagský summit, konaný v prosinci 1969, proto pověřil lucemburského předsedu vlády Pierra Wernera, aby posoudil možnost přetvoření Evropského hospodářského společenství na hospodářskou a měnovou unii (HMU). Zpráva P. Wernera, která je známá jako Wernerův plán, byla představena v říjnu 1970. Podle tohoto plánu se během deseti let měla stát měnová unie realitou. Plán požadoval zřídit Evropskou centrální banku a přenést na evropskou úroveň mnohé fiskální pravomoci.[10]

Vytvoření Evropského fondu měnové spolupráce

[editovat | editovat zdroj]

Za opětovný pokus měnové integrace v dalším období je možné označit vytvoření Evropského fondu měnové spolupráce (European Monetary Cooperation Fund – EMCF) jako nezávislého orgánu Rady Evropského společenství na základě jejího Nařízení č. 907/73 o zřízení Evropského fondu měnové spolupráce. Působil v Basileji, kde mu Banka pro mezinárodní platby poskytovala nezbytnou administrativní a technickou podporu.Jeho úlohou bylo snižování odchylek měnových kurzů členských států, a to prostřednictvím uskutečňováním společenské měnové politiky v oblasti měnových rezerv uložených v centrálních bankách členských států. V této sféře zároveň koordinoval postup centrálních bank. Jako zúčtovací jednotku v rámci svých operací používal Evropskou zúčtovací jednotku (European Unit of Acounting – EUA). Ta tvořila jakousi základnu, se kterou se porovnávaly měny členských států. Ani tato koncepce nebyla pro politickou neochotu účastníků odevzdat pravomoci na centrální orgán úspěšná. Fond byl rozpuštěn 1. ledna 1994, kdy jeho úlohu převzal Evropský měnový institut, zatímco Banka pro mezinárodní platby nadále působila jako zprostředkovatel po přechodné období do 15. května 1995.[11]

Delorsova zpráva

[editovat | editovat zdroj]

V červnu 1988 na zasedání Evropské rady v Hannoveru byla ustavena pracovní skupina, která byla pověřena navrhnout konkrétní kroky vedoucí k hospodářské a měnové unii. Pracovní skupina pracovala pod vedením tehdejšího předsedy Evropské komise Jacquese Delorse. Převážná většina námětů studie, známé pod názvem Delorsova zpráva, byla využita v navazující mezivládní konferenci o HMU a následně byla vtělena do Maastrichtské smlouvy.[12]

Maastrichtská smlouva

[editovat | editovat zdroj]

Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropské unii) je smlouva posilující významně evropskou integraci a federalizaci a zakládající Evropskou unii. Byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Významnou novinkou byl plán zavedení jednotné měny v rámci hospodářské a měnové unie, obsahující konvergenční kritéria pro její přijetí. Za účelem toho, aby hospodářská a měnová unie mohla poskytovat rámec pro více pracovních míst a růst a aby bylo možné vyhnout se jejímu rozpadu, ekonomiky členských zemí musely před zavedením jednotné měny dosáhnout vysokého stupně konvergence. Proto byla ve Smlouvě o Evropské unii stanovena „maastrichtská kritéria konvergence“, která musí členské státy splnit, aby mohly zavést euro. Vedle těchto kritérií členské státy musely docílit sblížení vnitrostátních právních předpisů a pravidel řízení svých národních centrálních bank a měnových otázek. Maastrichtská kritéria konvergence byla vytvořena, aby zajistila, že ekonomika členského státu bude dostatečně připravena na přijetí jednotné měny. Poskytla společnou základnu pro stabilitu, dobrý stav a udržitelnost veřejných financí pro kandidátské země eurozóny, která odrážela sbližování hospodářských politik a odolnost proti hospodářským šokům. Kritérium směnného kurzu mělo ukázat, že je členský stát schopen spravovat své hospodářství bez devalvace měny.[9]

Podmínky pro vstup do eurozóny – konvergenční kritéria

[editovat | editovat zdroj]

Účelem konvergenčních kritérií je zajistit, že členský stát je na přijetí eura připraven a že jeho vstup do eurozóny nepředstavuje ekonomické riziko, ať už pro tento stát samotný nebo pro celou eurozónu. Konvergenční kritéria jsou stanovena v čl. 140 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Hospodářská kritéria

[editovat | editovat zdroj]

Hospodářské podmínky pro vstup do eurozóny pomáhají zajistit, že daná země je připravena na integraci do měnového režimu eurozóny. Jsou stanovena 4 kritéria hospodářské konvergence:

1. Cenová stabilita

[editovat | editovat zdroj]

Míra inflace nesmí být o více než 1,5 procentního bodu vyšší než míra inflace 3 členských států, které dosahují nejlepších výsledků. 

2. Zdravé a udržitelné veřejné finance

[editovat | editovat zdroj]

Schodek veřejných financí nesmí být vyšší než 3 % HDP. Veřejný dluh nesmí přesahovat 60 % HDP.

3. Stabilita směnného kurzu

[editovat | editovat zdroj]

Kandidátská země se musí alespoň po dobu 2 let účastnit mechanismu směnných kurzů (ERM II), aniž by došlo k výrazným odchylkám od centrálního směnného kurzu stanoveného mechanismem ERM II nebo k devalvaci bilaterální centrální parity dané měny vůči euru.

4. Dlouhodobé úrokové sazby 

[editovat | editovat zdroj]

Úroveň dlouhodobých úrokových sazeb by neměla být o více než 2 procentní body vyšší než úroveň 3 členských států, které dosahují nejlepších výsledků z hlediska cenové stability.

Požadavky na přizpůsobení vnitrostátních právních předpisů

[editovat | editovat zdroj]

Země, které se chtějí stát členy eurozóny, musejí rovněž prostřednictvím svých vnitrostátních právních předpisů a pravidel zajistit nezávislost svých národních centrálních bank a rovněž soulad jejich statutu s ustanoveními Smluv a jeho slučitelnost se statutem Evropské centrální banky (ECB) a Evropského systému centrálních bank (ESCB).[13]

Vstup členských zemí Evropské unie do Evropské měnové unie

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Zavedení eura v Česku.

Členské země eurozóny

[editovat | editovat zdroj]

Členy eurozóny je 20 zemí Evropské unie: Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Eurozónu obývá 342 milionu lidí (2021).[14][15]

Kromě eurozóny na evropském kontinentu, na asijském Kypru a středomořské Maltě je euro oficiální platidlo v tzv. „nejvzdálenějších regionech EU“ (k datu 1. ledna 2020 Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Mayotte, Svatý Martin, Azory, Madeira a Kanárské ostrovy). V těchto oblastech žije přibližně 4,5 milionu lidí.

Členské státy Evropské unie jsou zavázány vstoupit do eurozóny. Z této povinnosti je vyvázáno pouze Dánsko, které má vyjednané výjimky (takzvaný opt-out), a Švédsko, které si nevstoupením do ERM II zařídilo de facto opt-out. Zbylých pět států Evropské unie prozatím euro jako svou měnu nezavedlo. Jsou jimi Bulharsko, Česko, Maďarsko, Polsko a Rumunsko. Bulharsko se však již účastní ERM II.

Podle průzkumu Eurobarometr bylo v květnu 2015 pro přijetí eura v Česku 29 % občanů, z toho 7 procentních bodů „určitě ano“.[16] V dubnu 2019 byla podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění pro přijetí eura v Česku namísto koruny jen pětina českých občanů, proti byly tři čtvrtiny českých občanů.[17] Podpora pro vstup do eurozóny ale podle Eurobarometru stále roste, v roce 2021 bylo pro 40 % Čechů[18] a v roce 2022 šlo o 44 % českých občanů (v témže období bylo pro 77 % obyvatel Rumunska a 70 % občanů Maďarska).[19]

Další státy a území používající euro

[editovat | editovat zdroj]
  • Na základě dohod s Evropskou unií používají euro jako svou měnu Monako, San Marino, Vatikán a Andorra. Euro zavedly s ohledem na existenci měnové dohody s Francií (v případě Monaka), respektive s Itálií (v případě San Marina a Vatikánu) či přímo s Evropskou unií (v případě Andorry). Tyto čtyři země mají právo razit omezené množství euromincí se svou vlastní rubovou národní stranou. Sanmarinské, vatikánské a monacké mince jsou v oběhu od 1. ledna 2002, první andorrské mince byly vydány v prosinci 2014.
  • Dohody s EU o používání eura mají uzavřeny rovněž dvě francouzská zámořská společenství Saint Pierre a Miquelon a Saint-Barthélemy, která nejsou integrální součástí Evropské unie, a tedy ani eurozóny. Tato území nemohou vydávat euromince se svou vlastní rubovou stranou.
  • Jednostranně bez dohody s EU euro zavedly Černá Hora a Kosovo a také na britských vojenských základnách Akrotiri a Dekelia na Kypru. Nemají právo razit vlastní euromince.
  • Bez dohody s Evropskou unií se euro jako měna de iure používá rovněž ve dvou neobydlených francouzských zámořských územíchFrancouzská jižní a antarktická území a Clippertonův ostrov

Státy a území s měnami navázanými na euro

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Měny navázané na euro.

V roce 2023 používaly měny navázané na euro 3 francouzská zámořská území, 3 malé ostrovní státy v Africe, 14 států střední a západní Afriky, 2 členské státy EU a 1 západobalkánský stát.[20]

Eurosystém

[editovat | editovat zdroj]

Eurosystém se skládá z ECB a národních centrálních bank zemí, které zavedly euro. Eurosystém a ESCB budou souběžně fungovat, dokud se všechny členské státy EU nestanou členy eurozóny.[21]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eurozone na anglické Wikipedii.

  1. Úřad pro publikace – Pravidla pro jednotnou úpravu dokumentů – 7.3 Měny – 7.3.1 Euro a cent. publications.europa.eu [online]. [cit. 2022-07-20]. Dostupné online. 
  2. Who can join and when? [online]. [cit. 2020-12-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. FOX, Benjamin. Dutch PM: Eurozone needs exit clause. EUobserver.com. 1 February 2013. Dostupné online [cit. 18 June 2013]. 
  4. The government announces a contest for the design of the Andorran euros [online]. Andorra Mint, 19 March 2013 [cit. 2013-03-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 August 2013. 
  5. Nouvelles d'Andorre [online]. 1 February 2013 [cit. 2013-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 October 2013. (francouzsky) 
  6. The euro outside the euro area [online]. Europa (web portal) [cit. 2021-02-15]. Dostupné online. 
  7. A glossary Archivováno 14. 5. 2013 na Wayback Machine. issued by the ECB defines "euro area", without mention of Monaco, San Marino, or the Vatican.
  8. Počátky jednotné měny. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-08. 
  9. a b c Jedna měna pro jednu Evropu : cesta k euru. Lucemburk: EUR-OP 20 s. Dostupné online. ISBN 92-79-04472-9, ISBN 978-92-79-04472-4. OCLC 847416166 
  10. DĚDEK; OLDŘICH. Wernerův plán. Zevedení eura v České republice [online]. MF ČR, 2014–01–01 [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. 
  11. BANK, European Central. Evropský fond pro měnovou spolupráci. European Central Bank [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. 
  12. BANK, European Central. Hospodářská a měnová unie. European Central Bank [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. 
  13. Podmínky pro vstup do eurozóny – konvergenční kritéria. www.consilium.europa.eu [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. 
  14. Population on 1 January. Euro area – 19 countries (from 2015) [online]. Eurostat [cit. 2022-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Evropská unie schválila zavedení eura v Chorvatsku. Novou měnou začne platit v lednu. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-07-20]. Dostupné online. 
  16. Economic and financial affairs website – Notice to users [online]. European Commission [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Občané o přijetí eura a dopadech členství ČR v EU – duben 2019 [online]. Centrum pro výzkum veřejného mínění [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. 
  18. Euro místo koruny? Češi mění názor, příznivců evropské měny přibylo. Seznam Zprávy [online]. 2021-05-04 [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. 
  19. Podpora eura v ČR výrazně vzrostla. Novinky.cz [online]. Borgis, 2022-06-10 [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. 
  20. THE INTERNATIONAL ROLE OF THE EURO JULY 2020 [online]. Evropská centrální banka [cit. 2021-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ECB, ESCB a Eurosystém

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]