Přeskočit na obsah

Ghetto v Minsku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mapa minského ghetta, kterou vytvořila profesorka Barbara Epstein

Minské ghetto bylo vytvořeno krátce po německé invazi do Sovětského svazu. Bylo jedno z největších ve východní Evropě a největší na Německem okupovaném území Sovětského svazu.[1] Ubytovávalo kolem 100 000 Židů, z nichž většina zahynula během holokaustu.

Sovětské sčítání lidu z roku 1926 ukázalo, že v Minsku žilo 53 700 Židů (tvořili téměř 41% obyvatel města).[2]

Ghetto bylo vytvořeno krátce po nacistické invazi do Sovětského svazu a dobytí města Minsk, hlavního města Běloruské SSR, 28. června 1941.[2] Pátý den okupace bylo nacisty zabito 2 000 Židů a od té doby bylo vraždění Židů běžnou událostí.[2] V prvních měsících nacistické okupace bylo převážně oddíly Einsatzgruppen zavražděno asi 20 000 Židů.[1]

17. července 1941 byl vytvořen Říšský komisariát Ostland. 20. července bylo založeno minské ghetto.[3] Také vznikla Židovská rada (Judenrat).[2] Celkový počet obyvatel ghetta činil kolem 80 000 (podle některých zdrojů to bylo přes 100 000 lidí), z nichž asi 50 000 byli předváleční obyvatelé, zbývající byli uprchlíci a Židé násilně přesídleni nacisty z okolních obcí.[1][2][3]

Židé v minském ghettu v roce 1941

V listopadu roku 1941 bylo v Minsku založeno druhé ghetto pro Židy deportované ze západu. Byli převážně z Německa a Protektorátu Čechy a Morava; na vrcholu mělo asi 35 000 obyvatel.[1][1][2][3] Obyvatelům těchto dvou ghett byl povolen jen výjimečně vzájemný styk.[1][1][2][3]

Stejně jako v mnoha jiných ghettech museli Židé pracovat v továrnách nebo na jiných provozech pro potřeby Němců.[3] Obyvatelé ghetta žili v extrémně špatných podmínkách s nedostatečným zásobováním potravinami a zdravotnickými potřebami.[2]

V březnu roku 1942 bylo zabito přibližně 5 000 Židů nedaleko od místa, kde dnes stojí "Pit", památník ghetta Minsk. Podle úředních nacistických dokumentů zbylo v srpnu 1943 v ghettu méně než 9 000 Židů.[2] 21. října 1943 bylo ghetto zlikvidováno. Několik tisíc bývalých vězňů bylo zmasakrováno ve vyhlazovacích táborech Malý Trostinec a Sobibor. (Malý Trostinec byla ještě před válkou vesnice několik kilometrů na východ od Minsku).[3] 3. července 1944, kdy město osvobodila Rudá armáda, bylo naživu už jen několik ukrývajících se Židů.[2]

Michail Gebelev, vůdce odboje

Ghetto v Minsku se vyznačuje velkou odbojovou organizací, která úzce spolupracovala se sovětskými partyzány. Asi 10 000 Židů se podařilo uprchnout z ghetta a zapojit se do partyzánských skupin v okolních lesích.[1][2][3] Barbara Epsteinová odhaduje, že přežila pravděpodobně polovina z nich a poznamenává, že se kolem 30 000 lidí pokusilo z ghetta v Minsku uniknout a přidat se k partyzánům (20 000 z nich však mohlo zemřít na cestě).

Historiografie

[editovat | editovat zdroj]

Příběh minského ghetta nebyl dobře prozkoumán až do konce 20. století. Představitelé běloruské komunistické strany neorganizovali žádnou evakuaci obyvatel města před nacistickým vojskem. Později spolupracovali na vytváření falešných příběhů o evakuacích, které zorganizovali. Také se pokusili poškodit dobré jméno odbojové organizace v Minsku za styky s nacisty. Ve Spojených státech za studené války nebyl výzkum komunistického odporu hlavní prioritou. Židovská historiografie se nechtěla soustředit na problematiku komunistických židovských partyzánů.

  1. a b c d e f g h Donald L. Niewyk, Francis R. Nicosia, The Columbia Guide to the Holocaust, Columbia University Press, 2003, ISBN 0231112017, Google Print, p.205
  2. a b c d e f g h i j k Minsk Ghetto. www.actionreinhardcamps.org [online]. [cit. 08-08-2011]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-07-2011. 
  3. a b c d e f g MINSK at Holocaust Encyclopedia

Další literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Minsk Ghetto na anglické Wikipedii.