Henry Stafford Northcote

Henry Stafford Northcote, 1. baron Northcote
Henry Stafford Northcote, 1. baron Northcote
	Lord Northcote jako generální guvernér Austrálie (1905)
Narození	18. listopadu 1846; Londýn
Úmrtí	29. září 1911 (ve věku 64 let); Ashford
Alma mater	Etonská kolej; Mertonova kolej
Povolání	politik
Ocenění	společník Řádu lázně; rytíř velkokříže Řádu sv. Michala a sv. Jiří
Politická strana	Konzervativní strana
Choť	Alice Stephen (od 1873)
Rodiče	Stafford Northcote a Cecilia Frances Farrer
Příbuzní	John Stafford Northcote (sourozenec)
Funkce	člen 22. parlamentu Spojeného království (1880–1885); člen 23. parlamentu Spojeného království (1885–1886); člen 24. parlamentu Spojeného království (1886–1892); člen 25. parlamentu Spojeného království (1892–1895); člen 26. parlamentu Spojeného království (1895–1899); … více na Wikidatech
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Henry Stafford Northcote, 1. baron Northcote (Henry Stafford Northcote, 1st Baron Northcote, 1st Baronet Northcote of Exeter) (18. listopadu 1846, Londýn, Anglie – 29. září 1911, Ashford, Anglie) byl britský státník, diplomat a koloniální administrátor, mladší syn ministra Stafforda Northcota. V mládí působil v diplomacii, poté byl dlouholetým poslancem Dolní sněmovny a zastával nižší funkce v konzervativních vládách. Byl guvernérem v Bombaji (1899–1903) a od roku 1900 s titulem barona členem Sněmovny lordů. Vrcholem jeho kariéry byl úřad generálního guvernéra v Austrálii (1904–1908).

Kariéra

Lord Northcote v uniformě vrchního velitele Austrálie

Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny připomínané v Devonu od 12. století, narodil se v Londýně jako mladší syn pozdějšího ministra financí a zahraničí Stafforda Northcota. Studoval v Etonu a Oxfordu, poté působil v diplomacii jako nižší úředník na ministerstvu zahraničí. V roce 1871 doprovázel svého otce do Spojených států, v roce 1876 byl tajemníkem markýze ze Salisbury v Istanbulu. V letech 1877–1880 byl tajemníkem svého otce, který byl tehdy ministrem financí. V roce 1880 obdržel Řád lázně a v letech 1880–1899 byl členem Dolní sněmovny za Konzervativní stranu, v parlamentu zastupoval město Exeter^{[pozn. 1]}. Po otcově smrti byl povýšen na baroneta (1887), v Salisburyho vládách zastával nižší funkce finančního tajemníka na ministerstvu války (1885–1886) a generálního inspektora armády (1886–1888). V letech 1899–1903 byl guvernérem v Bombaji. V roce 1900 získal titul barona a stal se členem Sněmovny lordů, téhož roku obdržel Řád Indické říše. Ještě v Bombaji obdržel v roce 1903 od ministra kolonií Josepha Chamberlaina nabídku na post generálního guvernéra v Austrálii.

Generální guvernér v Austrálii

Funkce generálního guvernéra v Austrálii se ujal v lednu 1904. Jeho dva předchůdci na tomto postu (1. markýz z Linlithgow a Hallam Tennyson) působili v úřadu jen ve zkrácených obdobích a požadavek po stabilizaci poměrů z britské i australské strany vedl k tomu, že Northcote byl jmenován na pětileté funkční období. V Austrálii zúročil své zkušenosti z diplomacie, politiky i svého předchozího působení v Bombaji. Získal značnou popularitu a byl uznáván jako prozíravý politik, mimo jiné proslul tím, že Austrálii aktivně procestoval. Zhoršení vztahů mezi Británií a Austrálií však nakonec vedlo k tomu, že nezůstal do konce funkčního období a rezignoval v únoru 1908^[4]. V roce 1904 získal Řád sv. Michala a sv. Jiří.

Po návratu do Anglie se kvůli špatnému zdravotnímu stavu veřejného dění stranil, v roce 1909 byl jmenován členem Tajné rady. Při korunovaci Jiřího V. v červnu 1911 nesl vlajku Australského svazu. Zemřel krátce poté v září 1911. Jeho manželství s Alicí Stephen zůstalo bez potomstva a titul barona zanikl.

Odkazy

Poznámky

↑ Město Exeter vysílalo již od 14. století do parlamentu dva poslance, parlamentní reformou z roku 1885 byl ale počet poslanců redukován na jednoho zástupce. Henry Northcote zde s mírnou převahou zvítězil ve volbách celkem pětkrát (1880, 1885, 1886, 1890, 1895). Když v roce 1899 odešel jako guvernér do Bombaje, vzdal se poslaneckého mandátu, což nebylo úplně obvyklé, protože v minulosti si řada poslanců svůj mandát ponechala i přes dlouhodobý pobyt v zahraničí. V Exeteru byly v roce 1899 vypsány doplňovací volby a novým poslancem se stal bankéř a mecenáš Edgar Vincent, pozdější britský velvyslanec v Německu. Henry Northcote získal v Exeteru v roce 1900 čestné občanství.

Reference

↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
↑ ^a ^b ^c ^d Kindred Britain.
↑ ^a ^b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
↑ VALKOUN, Jaroslav: Na cestě k westminsterskému statutu. Velká Británie, dominia a proměna Britského impéria v letech 1907–1931; Univerzita Karlova, Praha, 2015, s. 30–53 ISBN 978-80-7308-557-5

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Henry Stafford Northcote na Wikimedia Commons
Henry Stafford Northcote na Encyclopedia Britannica
Henry Stafford Northcote na Australian Dictionary of Biography
Henry Stafford Northcote na webu thepeerage
Rodokmen rodu Northcote Archivováno 17. 10. 2020 na Wayback Machine.

[4] Město Exeter vysílalo již od 14. století do parlamentu dva poslance, parlamentní reformou z roku 1885 byl ale počet poslanců redukován na jednoho zástupce. Henry Northcote zde s mírnou převahou zvítězil ve volbách celkem pětkrát (1880, 1885, 1886, 1890, 1895). Když v roce 1899 odešel jako guvernér do Bombaje, vzdal se poslaneckého mandátu, což nebylo úplně obvyklé, protože v minulosti si řada poslanců svůj mandát ponechala i přes dlouhodobý pobyt v zahraničí. V Exeteru byly v roce 1899 vypsány doplňovací volby a novým poslancem se stal bankéř a mecenáš Edgar Vincent, pozdější britský velvyslanec v Německu. Henry Northcote získal v Exeteru v roce 1900 čestné občanství.

[757394122cbc78edaf51236ea22a82b6e6023767-1] Dostupné online. [cit. 2020-08-07].

[e6596ed0d2b81634d4a2b94f1bd23a5d26a198cf-2] Kindred Britain.

[3913844e06e055e8cd81608f22bad0e604d89d2d-3] Darryl Roger Lundy: The Peerage.

[5] VALKOUN, Jaroslav: Na cestě k westminsterskému statutu. Velká Británie, dominia a proměna Britského impéria v letech 1907–1931; Univerzita Karlova, Praha, 2015, s. 30–53 ISBN 978-80-7308-557-5

[1]

[2]

[3]

[pozn. 1]

[4]