Přeskočit na obsah

Karel I. z Anjou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel I. z Anjou
král sicilský, albánský, jeruzalémský a neapolský
Portrét
Karel I. z Anjou
Dílo sochaře Arnolfa di Cambia
Doba vlády1266–1282 Sicílie
1277–1285 Albánie
1277–1285 Jeruzalém
1282–1285 Neapol
Narozeníkolem roku 1226
Úmrtí7. ledna 1285
Foggia
PohřbenKatedrála v Neapoli
ManželkyBeatrix Provensálská
Markéta Burgundská
PotomciLudvík
Blanka Sicilská
Beatrix Sicilská
Karel II. z Anjou
Filip Sicilský
Robert
Isabela z Anjou
Markéta
RodKapetovci
DynastieAnjou
OtecLudvík VIII. Francouzský
MatkaBlanka Kastilská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel I. z Anjou (1226? – 7. ledna 1285 Foggia) byl člen královské dynastie Kapetovců a zakladatel druhého rodu Anjou. Byl provensálským (1246–1285) a forcalquierským hrabětem (1246–1248, 1256–1285) ve Svaté říši římské, hrabě z Anjou a Maine (1246–1285) ve Francii; byl také sicilským králem (1266–1285) a achajským knížetem (1278–1285). V roce 1272 byl prohlášen albánským králem a v roce 1277 získal nárok na Jeruzalémské království.

Karel, nejmladší syn Ludvíka VIII. Francouzského a Blanky Kastilské, byl až do počátku 40. let 13. století předurčen pro církevní kariéru. Provence a Forcalquier získal sňatkem s jejich dědičkou Beatrix. Jeho pokusy o obnovení centrální moci ho přivedly do konfliktu s jeho tchyní Beatrix Savojskou a šlechtou. Anjou a Maine přijal od svého bratra Ludvíka IX. Francouzského v apanáži. Ludvíka doprovázel během sedmé křížové výpravy do Egypta. Krátce poté, co se v roce 1250 vrátil do Provence, donutil tři bohatá autonomní města – Marseille, Arles a Avignon – uznat jeho suzerenitu.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Karel byl jedenáctým a posledním potomkem z manželství francouzského krále Ludvíka VIII. a Blanky, dcery kastilského krále Alfonse VIII. a Eleonory Anglické. Král Ludvík zemřel na úplavici[pozn. 1] v listopadu 1226 při návratu z jižní Francie, kde byl na papežovo naléhání potírat příznivce a přívržence katarského hnutí a prosazoval tam i přísné severofrancouzské lenní právo. Je pravděpodobné, že Karel se narodil až po jeho skonu.

Ve dvaceti letech Karel od bratra Ludvíka získal hrabství Maine a Anjou. Ještě téhož roku se díky politické aktivitě papeže oženil v lednu v Aix-en-Provence s Beatrix, nejmladší dcerou a dědičkou právě zesnulého provensálského hraběte Ramona Berenguera V. [pozn. 2] Získal celé území provensálského hrabství, ale zdaleka ne všechna důležitá města se smířila s vládcem jiné než aragonské krve. Středomořská města byla zvyklá na jiné pojetí vlády. Bylo zde rozšířeno římské právo a významné postavení městských komun, což vedlo k častým rebeliím ze strany poddaných.

Sedmá křížová výprava a bitvy se Štaufy

[editovat | editovat zdroj]
Cesta do Svaté země na dobové iluminaci
Související informace naleznete také v článku Sedmá křížová výprava.

Král Ludvík IX. roku 1244 vážně onemocněl a po své téměř zázračné úzdravě se rozhodl přijmout znamení kříže a vydat se na křížovou výpravu do Svaté země.[1]

„ …když se on opásal křížem, přihlásili se ke křížové výpravě i Robert, hrabě z Artois, hrabě z Poitiers, Karel, hrabě z Anjou, pozdější král sicilský, všichni tři královi bratři. “
— Jean de Joinville[2]

Novopečený provensálský hrabě Karel se po boku svých starších bratrů tažení zúčastnil. Vojsko křížové výpravy vyplouvalo roku 1248 do Egypta právě z provensálských přístavů Marseille a Aigues-Mortes. Karla doprovázela i těhotná Beatrix. Během výpravy Karel bojoval před pevností al-Mansúra, kde se mu z mamlúckého obklíčení podařilo zachránit kronikáře výpravy, rytíře Jeana de Joinville. Robert z Artois však ve městě zemřel. Křižáci se nakonec dali na ústup a poté byli i s králem Ludvíkem IX., Karlem z Anjou a Alfonsem z Poitiers zajati a v okovech odvlečeni do Mansúry.[3] Damiettu zatím před muslimským protiútokem uhájila malá posádka pod velením královny Markéty Provensálské. Ludvík a jeho bratři byli posléze výměnou za město a výkupné propuštěni. Karlovi se podařilo vyváznout bez úhony na zdraví a na rozdíl od Ludvíka IX. opustil Svatou zemi a společně se ženou se roku 1251 vrátil zpět do Francie.

Roku 1257 uzavřel Karel z Anjou konečně dohodu se svou tchyní, která se za finanční odškodnění vzdala nároků na provensálské državy a vyplatil hrady, na které si dělala nárok švagrová Eleonora s manželem. Hraběcí pár prosazoval tvrdou pěst, neustále zvyšoval daně a uložil povinnou vojenskou službu. Roku 1263 nechal Karel popravit dvanáct občanů odbojného města Marseille.

Karlova korunovace na dobové miniatuře

Papež Urban IV. nabídl Karlovi sicilskou korunu.

„ …Karel Anjouský dostal od papeže nabídku, aby se stal králem Obojí Sicílie, a to v mylné naději, že Karel bude stejně dobrý král jako Ludvík. “
— André Maurois[4]

Ludvík IX. bratra v rozhodnutí získat sicilské království diplomaticky podpořil, ale nepůjčil mu ani peníze, ani vojáky. Karel měl v severní Itálii spojence v podobě florentských a sienských bankéřů.[5] Hraběnka Beatrix vzala nastalou situaci do svých rukou.

„ A tato dáma…, když se doslechla o zvolení hraběte Karla, svého chotě, z vyhlídky, že by se mohla stát královnou, zastavila veškeré svoje šperky a povolala všechny svobodné muže do zbraně, aby stanuli pod její korouhví a učinili jí panovnicí… “
— Giovanni Villani[6]

Roku 1265 Karel vyplul z Marseille, přežil bouřlivou plavbu a podařilo se mu dosáhnout Říma, kde čekal, podporován Římany, na svou armádu. Vojáky na cestě přes podzimní Alpy doprovázela samotná Beatrix. 6. ledna 1266 byli manželé korunováni v Katedrále svatého Petra. Karel se vydal za dosavadním králem Manfrédem a 26. února zvítězil nad jeho vojskem v bitvě u Beneventa. Manfrédovu manželku i dědice nechal uvěznit.[pozn. 3] Beatrix přijela za vítězným manželem do Beneventa a pak se přemístili do Neapole, kde se oficiálně ujali správy své nové země. V lednu 1267 se Karel vrhl do války v Toskánsku. Beatrix Provensálská zemřela v létě 1267 a rok později se Karel znovu oženil. Vyvolenou se stala Markéta, dcera hraběte Oda Burgundského.

Dalším uchazečem o sicilskou korunu byl mladičký Konradin, syn římského krále Konráda IV., který se 23. srpna 1268 s Karlem sešel v bitvě u Tagliocozzo. Teprve šestnáctiletý Konradin díky léčce protivníka bitvu prohrál a společně s Fridrichem Bádenským byl Karlem v Neapoli popraven. Štaufové osobou Konradina vymřeli po meči.

Osmá křížová výprava

[editovat | editovat zdroj]
Smrt Ludvíka IX. před branami Tunisu (dobová iluminace)
Související informace naleznete také v článku Osmá křížová výprava.

Ludvík IX. se roku 1267[8] i přes své chatrné zdraví[9] rozhodl k nové křížové výpravě. Královo nejbližší okolí nebylo jeho rozhodnutím právě nadšeno,[8] ale i tak velká část rodiny přijala kříž společně s ním.[10][pozn. 4] Karel z Anjou nabídl bratrovi pomoc. Karlovy plány však byly zištné, potřeboval vtrhnout do Tunisu, aby zde na emírovi Muhammadu al-Mustansirovi vynutil obchodní privilegia pro sicilské Francouze a vyhnal všechny uprchlé štaufské stoupence. Emír během dřívějších vyjednávání údajně několikrát naznačil, že by byl ochoten konvertovat ke křesťanství a spojit se s Karlem z Anjou, aby od něj získal ochranu před ostatními muslimskými vládci, kteří by ho zcela zákonitě napadli.[pozn. 5] Karel použil tento argument k přesvědčení Ludvíka o bohulibém cíli křížové výpravy v Africe.

Po příjezdu do Tunisu roku 1270 se ukázalo, že emír Muhammad konverzi rozhodně nemyslel vážně a dokonce byl připraven na válku. 24. července dobyli křižáci Kartágo. Při čekání na oddíly Jakuba Aragonského, Theobalda Navarrského a Eduarda Anglického si horké parné léto na vojsku vybralo svou daň. Řadami vojáků se začala šířit nakažlivá infekce.[9] 3. srpna zemřel na úplavici princ Jan. Dne 25. srpna ho po dlouhé agonii následoval i samotný král Ludvík. Král byl díky svému asketickému životu chatrného zdraví a útrapy křížové výpravy jej zcela dorazily. Francouzským králem se po otcově smrti stal následník trůnu, také nemocný, Filip a vůdcem výpravy zkušenostmi zocelený Karel z Anjou, který přijel těsně před bratrovou smrtí. Karlovi se podařilo vyjednat s emírem dohodu o volném obchodu a ochraně křesťanských mnichů. Tím pro Francouze výprava skončila a vraceli se zpět na evropský kontinent. Při plavbě do Trapani zastihla flotilu vichřice a výprava ztratila na čtyřicet válečných lodí. Mladý král Filip s manželkou s bídou zachránil holý život. Vyděšení cestovatelé se rozhodli pro cestu po souši. Do vlasti se jich vrátilo jen pár. Nemoci podlehl navarrský král Theobald, jeho manželka Isabela zemřela o rok později. Novou královnu Francie Isabelu shodil kůň, což vedlo k předčasnému porodu mrtvého chlapce a Isabelině skonu o pár dní později. Srpen roku 1271 se stal osudným pro Ludvíkova bratra Alfonse z Poitiers a jeho ženu Janu. Zavražděn byl syn Richarda Cornwallského Jindřich z Almainu. Ve chvíli modlitby byl v kostele zákeřně přepaden a ubodán Guyem a Simonem, syny Simona z Montfortu. Byla to msta za opuštění řad vzbouřenců proti králi Jindřichovi III.

Sběr titulů

[editovat | editovat zdroj]
Karlova pečeť z roku 1282

Vítězný Karel byl jmenován říšským vikářem a hlavou toskánských guelfů. Roku 1267 se stal díky smlouvě z Viterba s latinským císařem Balduinem II. knížetem achajským. Balduinovi a jeho rodině Karel vyplácel penzi a Acháju nikdy nenavštívil.

„ Měl ten druh žízně spojený s otokem. Jeho žádostivost byla natolik hluboká, že čím více pil, tím víc ho pálil žaludek a dožadoval se dalšího napojení. “
— Saba Malaspina[11]

Dceru Beatrix provdal za Filipa z Courtenay, Balduinova syna. Ten se stal po smrti otce dalším v řadě latinských císařů v evropském exilu. V roce 1272 se Karel prohlásil albánským králem a od Marie z Antiochie zakoupil jeruzalémský trůn. Do Jeruzalémského království vyslal svého emisara Rogera ze San Severina, kterému se nakonec podařilo získat uznání regentství nad královstvím od Bohemunda z Tripolisu. Bohemund tak zároveň uznal Karla z Anjou králem jeruzalémským, ale to nestačilo, neboť dalším vážným uchazečem o jeruzalémský trůn byl kyperský král Hugo, kterého za svého krále uznávala část palestinských baronů i několik měst.

V průběhu sedmdesátých let byl Karel na vrcholu moci. Dvě ze svých osmi děti prozíravě sňatky využil k utužení vztahů s uherským královským rodem Arpádovců. Dceru Isabelu provdal za divokého uherského krále Ladislava IV. Kumána. Syna Karla II. oženil s uherskou princeznou Marií. Právě syn Marie Karel Martel z Anjou se stal otcem budoucích uherských králů z rodu Anjouvců, kteří v osobě Karla I. Roberta zasedli na uherský trůn.

Sicilské nešpory

[editovat | editovat zdroj]
Příjezd krále Petra III. do Trapani na středověké iluminaci
Související informace naleznete také v článku Sicilské nešpory.
„ …dva výhonky plevele zrozeného ze semene uchvatitele Huga Kapeta “
— tak nazýval Kapetovce a Anjouovce jejich současník Dante Alighieri[12]

Sicílie se stejně jako Provence odmítala smířit s cizí vládou a vysokými daněmi zaviněnými Karlovou expanzivní politikou. 30. března 1282 vypuklo v Palermu krvavé povstání místní šlechty – tzv. Sicilské nešpory, podpořené financemi byzantského císaře Michaela VIII. Několik tisíc francouzských civilistů i rytířů se stalo oběťmi krvavého masakru. Rebelující ostrovní část Sicilského království nabídla královskou korunu aragonskému králi Petrovi III., manželovi Konstancie, dcery předchozího krále Manfréda. 30. srpna 1282 přistál král Petr v Trapani a již 4. září byl v Palermu provolán sicilským králem.

Aragonská křížová výprava

[editovat | editovat zdroj]
Karel na smrtelném loži (Cronica Nuova)
Související informace naleznete také v článku Aragonská křížová výprava.

Aragonská intervence na Sicílii znamenala pro Petra exkomunikaci od papeže Martina IV. a pro pevninskou část dosavadního Sicilského království počátek nové epochy – vzniklo království neapolské. Následovala převážně francouzská aragonská křížová výprava do Katalánska. Křižácký vpád ukončila epidemie moru či tyfu, která vypukla při obléhání Girony roku 1285. Válečný stav mezi zeměmi završila až deset let po smrti téměř všech účastníků sporu[pozn. 6] smlouva z Anagni, která byla triumfem diplomatického umění aragonského krále Jakuba II.

„ A povšimněte si, že zemřel ve stejný den, v jaký byl před mnoha lety korunován. “
— Salimbene z Parmy [13]

Karel z Anjou zemřel 7. ledna 1285 ve Fogii. Tělo bylo pochováno v Neapoli, vnitřnosti v bazilice Saint-Denis a srdce u pařížských jakobínů.[14]Dante Alighieri jej ve své Božské komedii umístil do Očistce.[15]

Vývod předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 Ludvík VI. Francouzský
 
 
 Ludvík VII. Francouzský
 
 
 
 
 
 
 Adéla Savojská
 
 
 Filip II. August
 
 
 
 
 
 
 Theobald IV. z Blois
 
 
 Adéla ze Champagne
 
 
 
 
 
 
 Matylda Korutanská
 
 
 Ludvík VIII. Francouzský
 
 
 
 
 
 
 Balduin IV. Henegavský
 
 
 Balduin V. Henegavský
 
 
 
 
 
 
 Alice Namurská
 
 
 Isabela Henegavská
 
 
 
 
 
 
 Dětřich Alsaský
 
 
 Markéta I. Flanderská
 
 
 
 
 
 
 Sibyla z Anjou
 
Karel I. z Anjou
 
 
 
 
 
 Alfons VII. Kastilský
 
 
 Sancho III. Kastilský
 
 
 
 
 
 
 Berenguela Barcelonská
 
 
 Alfonso VIII. Kastilský
 
 
 
 
 
 
 Garcia V. Navarrský
 
 
 Blanka Navarrská
 
 
 
 
 
 
 Markéta z Aigle
 
 
 Blanka Kastilská
 
 
 
 
 
 
 Geoffroy V. z Anjou
 
 
 Jindřich II. Plantagenet
 
 
 
 
 
 
 Matylda Anglická
 
 
 Eleonora Anglická
 
 
 
 
 
 
 Vilém X. Akvitánský
 
 
 Eleonora Akvitánská
 
 
 
 
 
 
 Eleonora ze Châtelleraultu
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Patrně na měňavkovou úplavici (Amoebiasis) nebo na bacilární úplavici (shigelóza).
  2. ↑ Tři starší nevěstiny sestry Markéta, Eleonora a Sancha byly již provdány, Karel se sňatkem stal švagrem svého bratra Ludvíka, anglického krále Jindřicha a vévody Richarda Cornwallského.
  3. ↑ Helena byla umístěna na hradě v Noceře, kde po pěti letech zemřela. Tři Manfrédovi synové se stali nedobrovolnými obyvateli dědova hradu Castel del Monte a byli zde drženi několik desítek let v okovech. Roku 1299 byli přesunuti na hrad Castel dell'Ovo.[7]
  4. ↑ Nikdo nemohl být k účasti na křížové výpravě donucen, ani vazal svým lenním pánem.
  5. ↑ Konverze k jiné víře je v islámu velký zločin.
  6. ↑ Karel I. z Anjou zemřel 7. ledna 1285, papež Martin IV. jej následoval 28. března 1285 a Petr III. Aragonský skonal 11. listopadu 1285.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 14-409-82. S. 213. 
  2. ↑ Staré francouzské kroniky. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962. S. 122. 
  3. ↑ GOLDSTONE, Nancy. Čtyři královny. Frýdek Místek: Alpress, 2008. ISBN 978-80-7362-540-5. S. 177. 
  4. ↑ MAUROIS, André. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. ISBN 80-7106-098-4. S. 50. 
  5. ↑ PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-152-2. S. 34. Dále jen Dějiny Itálie. 
  6. ↑ Goldstone, str. 329.
  7. ↑ KOVÁČ, Peter. Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a Magdeburský jezdec.. Praha: Petr Kováč – Ars Auro Prior, 2010. ISBN 978-80-904298-2-6. S. 222–223. Dále jen Úsvit renesance. 
  8. ↑ a b EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. S. 182. [dále jen Francouzští králové]. 
  9. ↑ a b BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0512-9. S. 206. Dále jen Křížové výpravy. 
  10. ↑ Francouzští králové v období středověku, str. 183
  11. ↑ Goldstone, str. 324.
  12. ↑ FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-888-8. S. 63. 
  13. ↑ Goldstone, str. 367.
  14. ↑ www.findagrave.com
  15. ↑ DANTE, Alighieri. Božská komedie. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1762-8. S. 213. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0512-9. 
  • EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. 
  • FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-888-8. 
  • LE GOFF, Jacques. Svatý Ludvík. Praha: Argo, 2012. 724 s. ISBN 978-80-257-0685-5. 
  • JOINVILLE, Jean de. Paměti křižákovy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. 
  • READ, Piers Paul. Templáři. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-750-6. 
  • RUNCIMAN, Steven. The Sicilian vespers. Cambridge: Cambridge University press, 1958. 356 s. Dostupné online. ISBN 0521286522. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Manfréd I. 		Znak z doby nástupu Sicilský král
1266–1282 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Petr I.
Předchůdce:
Hugo I. 		Znak z doby nástupu Jeruzalémský král
1277–1285 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jan I.
Předchůdce:
– 		Znak z doby nástupu Neapolský král
1282–1285 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karel II.
Předchůdce:
– 		Znak z doby nástupu Albánský král
1272–1285 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karel II.
Neapolští panovníci
*také sicilský panovník
Achajská knížata
Vládnoucí knížata
(1205–1432)
de Champlitte
Villehardouinští
Anjou (různé rody)
Navarrsko-Janovští
Titulární knížata
(1642–1933)
Toccové
Capece Galeota
‡1383–1396: čistě nominální kontrola, Achajské knížectví de facto pod navarrskou kontrolou
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_I._z_Anjou&oldid=24036676“