Přeskočit na obsah

Labytnangi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Labytnangi
Лабытна́нги
Labytnangi – znak
znak
Labytnangi – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška10 m n. m.
StátRuskoRusko Rusko
Federální okruhUralský
Autonomní okruhJamalo-něnecký
Labytnangi na mapě
Jamalo-něnecký autonomní okruh na mapě Ruska
Labytnangi
Labytnangi
Město na mapě Jamalo-něneckého autonomního okruhu
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha22 km²
Počet obyvatel25 969 (2023)[1]
Hustota zalidnění1 180,4 obyv./km²
Správa
Vznik1868
Oficiální weblbt.yanao.ru
Telefonní předvolba34992
PSČ629400
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Labytnangi je asi třicetitisícové město v ruském Jamalo-něneckém autonomním okruhu. Nachází se na levém břehu řeky Ob.

Etymologie

[editovat | editovat zdroj]

Kočovní Chantové kdysi narazili na území budoucího města na nevelký modřínový lesík, zvedající se nad tundrou. Postavili zde své čumy a tábořiště nazvali Labytnagi - Sedm modřínů. Chantové věří, že číslo sedm má magickou moc, proto ho často používají ve svých názvech, mytologii a folklóru.[2]

První písemná zmínka o osadě pochází z roku 1868.[2] Status města získalo v roce 1975.

Labytnangi je konečnou stanicí železnice, která odtud pokračuje do evropské části Ruska, do Vorkuty. Železnice byla vybudována vězni gulagů počátkem 50. let jako první část velkého projektu, díky němuž měly vlaky začít jezdit až do sibiřské Igarky ležící na řece Jenisej. Projekt, při jehož realizaci zahynuly tisíce vězňů, podporoval Josif Stalin; po jeho smrti byl ukončen.

Sem, do trestanecké kolonie Lední Medvěd (rus. Белый медведь), byl v květnu 2018 převezen z věznice v Kopějsku (Čeljabinská oblast) ukrajinský režisér Oleh Sencov.

  1. Počet trvalé populace Ruské federace pro obce k 1. lednu 2023 (s ohledem na výsledky všeruského sčítání lidu 2020). Federální služba státní statistiky. 31. července 2023. Dostupné online.
  2. a b METĚLSKIJ, Georgij. Na Jamalu končí země. 1. vyd. Praha: NPL - Nakladatelství politické literatury, 1963. 236 s. S. 10. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]