Libuše Jarcovjáková
| Libuše Jarcovjáková | |
|---|---|
.jpg) Libuše Jarcovjáková (2023) | |
| Narození | 5. května 1952 (72 let) Praha  Československo |
| Alma mater | Akademie múzických umění v Praze Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze |
| Povolání | fotografka, učitelka, malířka a grafička |
| Rodiče | Vladimír Jarcovják Marie Jančová |
| Ocenění | Osobnost české fotografie (2017) |
| Webová stránka | jarcovjakova |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Libuše Jarcovjáková (* 5. května 1952 Praha) je současná česká fotografka a fotografická pedagožka. Dříve vyučovala fotografii na Vyšší odborné škole grafické[1] v Hellichově ulici v Praze. Dnes působí jako vedoucí ateliéru fotografie Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2018 jí Asociace profesionálních fotografů České republiky udělila cenu Osobnost české fotografie za rok 2017.[2]Asociace profesionálních fotografů jí udělila ocenění Osobnost české fotografie za rok 2019, které převzala z rukou fotografa Josefa Koudelky[3]
Život a dílo
[editovat | editovat zdroj]Narodila se 5. května 1952 v Praze v umělecké rodině. Jejím otcem je malíř, grafik a restaurátor Vladimír Jarcovják (17. března 1924 Zlín[4]– 19. března 2007 Praha) a matkou vystudovaná malířka Marie Jančová (zemřela 17. září 2012 [5]). Dětství strávila v Praze v Ostrovní ulici.
Od poloviny 60. let začala fotografovat pod vlivem kamarádky a brněnské spolužačky své matky – Ester Krumbachové. V té době (1967–1972) vystudovala fotografii na tehdejší Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze. Poté učinila několik neúspěšných pokusů o přijetí na Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění v Praze a obor teorie kultury na univerzitě v Olomouci. Po nepřijetí pracovala v letech 1972–1976 jako dělnice v hlubotiskové tiskárně Svoboda na pražském Smíchově (zde na nočních směnách vytvořila svůj první dokumentární soubor) a jako fotografka tělovýchovného oddílu. V roce 1976 byla na třetí pokus přijata ke studiu fotografie na FAMU, kde studovala v letech 1977–1982.[6]
Ve 2. polovině 70. let a 1. polovině 80. let dlouhodobě dokumentovala romskou a vietnamskou komunitu v Československu a také dění v pražských klubech (T-Klub a "U Voka"), zaměřených na homosexuální menšinu. Tato zkušenost jí pomohla k ujasnění vlastní bisexuální orientace. V polovině 80. let podnikla první fotografickou cestu do Japonska, kam se ještě později vrátila (1986, 1999). Po návratu jí režim zabavil pas kvůli přetažení krátké délky pobytu a proto se rozhodla emigrovat. S pomocí fingovaného sňatku se v roce 1985 legálně vystěhovala do Západního Berlína, kde strávila dalších pět let v turecké čtvrti Kreuzberg. Po krušných začátcích se uchytila jako pokojská v luxusním hotelu InterContinental a dále příležitostně fotografovala.
Hned v roce 1990 se vrátila do Česka, od roku 1992 začala učit fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Praze, pořádala workshopy a věnovala se vlastní tvorbě.[7] Zejména po roce 2000 uspořádala řadu samostatných výstav – k nejvýznamnějším patří prezentace v New Yorku (2015), Berlíně (2018) a na fotofestivalu v Arles (2019).[8] Tamtéž byla představena její monografická publikace Evokativ, která se dostala do užšího výběru na Paris Photo–Aperture Foundation PhotoBook Awards 2019 v kategorii Fotokniha roku.[9] Na festivalu v Karlových Varech v červenci 2024 měl úspěch její film Ještě nejsem, kým chci být od režisérky Kláry Tasovské[10]
Dnes pedagogicky působí jako vedoucí ateliéru fotografie Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.
Ocenění
[editovat | editovat zdroj]- 2021 - francouzský Řád umění a literatury v hodnosti rytířky[11]
Výstavy
[editovat | editovat zdroj]
Autorské, výběr
[editovat | editovat zdroj]- 1977 Praha, Svět cikánských dětí
- 1996 Kladno, Sny dětského pokoje
- 1999 Kladnou, Cestou
- 2008 Praha, Tři kroky zpět, dva vzad
- 2014 Praha Ateliér Josefa Sudka, Ziellos
- 2015 Semily, Život
- 2015 Ostrava, Demiurgové - preview
- 2018 Praha, Kimochi. Postele a pokoje
- 2018 Berlín, Schwarze Jahre - Berliner Tagebücher 1985 - 1990
- 2019 Fotografický festival Rencontres d'Arles výstava Evokativ - první místo[12]
- 2021 České Budějovice, Ach
- 2022 Bratislava, A Long Way Somewhere
- 2023 Brno, Supersonico
- 2023 Kladno Libuše Jarcovjáková: S kůží na trh. Kabinet fotografie Kladenského zámku, Kladno, vernisáž 27. září 2023[13]
- 2024 Vancouver, Multiple Realities: Experimental Art in the Eastern Bloc, 1960s–1980s
Publikace
[editovat | editovat zdroj]- JARCOVJÁKOVÁ, Libuše; BARONOVÁ, Barbora; FIŠEROVÁ, Lucia L. Černé roky : 1971-1987. Praha: Wo-men, 2016. 461 s. ISBN 978-80-905239-6-8. Publikace obdržela v roce 2017 2. cenu na Vienna Photo Book Festival.[14]
- JARCOVJÁKOVÁ, Libuše. Evokativ. Překlad Phil Jones. Prague: Untitled, 2019. cca 160 s. ISBN 978-80-907568-0-9. (anglicky)
- JARCOVJÁKOVÁ, Libuše. Kráska a zvíře: [premiéra 2. prosince 2021] v Národním divadle [grafika]. [Praha]: [Národní divadlo], [2021]. 1 plakát.
- JARCOVJÁKOVÁ, Libuše. Kráska a zvíře: [premiéra 2. prosince 2021] v Národním divadle [grafika]. [Praha]: [Národní divadlo], [2021]. 1 plakát.
- JARCOVJÁKOVÁ, Libuše. Otec hlídá dceru: [premiéra 17. února 2022] na Nové scéně [grafika]. [Praha]: [Národní divadlo], [2022]. 1 plakát.
- JARCOVJÁKOVÁ, Libuše. Všem se nám uleví: [premiéra 2. červen 2022] na Nové scéně [grafika]. [Praha]: [Národní divadlo], [2022]. 1 plakát.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Archivovaná kopie. www.graficka-praha.cz [online]. [cit. 2012-03-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-06.
- ↑ VOCELKA, Tomáš. Osobností české fotografie se stala Libuše Jarcovjáková, žena, která fotí život bez příkras. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2008-03-28 [cit. 2008-03-28]. Dostupné online.
- ↑ Fotografka Jarcovjáková loni uhranula svět, teď dostala cenu pro osobnost roku. Aktuálně.cz [online]. 2020-06-24 [cit. 2024-07-04]. Dostupné online.
- ↑ Vladimír Jarcovják - osobní stránky umělce [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné online.
- ↑ L. Jarcovjáková - text k souboru fotografií "Mum" [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné online.
- ↑ Libuše Jarcovjáková - abART person. cs.isabart.org [online]. [cit. 2024-07-04]. Dostupné online.
- ↑ Paměť národa - Libuše Jarcovjáková [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné online.
- ↑ Libuše Jarcovjáková - CV [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné online.
- ↑ Evokativ - nakladatelství Un-titled [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-12-01.
- ↑ V Praze pila rum s dělníky, v Tokiu fotila. Vary viděly uhrančivý film o Jarcovjákové. Aktuálně.cz [online]. 2024-07-04 [cit. 2024-07-04]. Dostupné online.
- ↑ Rytířky Řádu umění a literatury - 17. června 2022 - Události | Česká televize. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
- ↑ Britský Guardian: Nejlepší fotografická výstava roku je Evokativ Libuše Jarcovjákové. Aktuálně.cz [online]. 2019-12-18 [cit. 2024-07-04]. Dostupné online.
- ↑ Libuše Jarcovjáková. www.kladenskyzamek.cz [online]. [cit. 2023-09-23]. Dostupné online.
- ↑ Černé roky. www.by-wo-men.com [online]. nakladatelství wo-men [cit. 2022-04-27]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ZAPLETALOVÁ, Alena. Fotografka Libuše Jarcovjáková. Diplomová práce. Vedoucí diplomové práce na Slezské univerzitě. Filozoficko-přírodovědecká fakulta. Institut tvůrčí fotografie Petr Velkoborský. Opava: [vl. nákl.], 2004. 27 s.
- FRÝDLOVÁ, Pavla. Ženy 60+. První vydání. Praha: Wo-men, 2018. 223 stran. ISBN 978-80-905239-7-5
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Libuše Jarcovjáková na Wikimedia Commons - Oficiální stránky autorky
- Libuše Jarcovjáková v informačním systému abART
- Publikace Libuše Jarcovjákové na stránkách nakladatelství Untitled
- Petr Vilgus: Odkud jsem? Z Evropy; Digiarena.cz, rozhovor z roku 2008
- Fotografie autorky
- Neprověřeným vstup zakázán. Jarcovjáková ukazuje, jak žila homosexuální menšina v socialismu [online]. ČT24, rev. 2019-08-10 [cit. 2020-03-29]. Dostupné online.
