Přeskočit na obsah

Robert J. Flaherty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Robert J. Flaherty
Narození16. února 1884
USA Iron Mountain, Michigan
Úmrtí23. července 1951 (ve věku 67 let)
USA Dummerston, Vermont
Alma materUpper Canada College
Povolánífilmový režisér, střihač, scenárista, objevitel, kartograf, filmový producent, kameraman a fotograf
Oceněníspolečník Královské geografické společnosti
ChoťFrances Hubbard Flaherty
DětiMonica Flaherty Frassetto[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Robert Joseph Flaherty (16. února 1884 Iron Mountain, Michigan – 23. července 1951 Dummerston, Vermont) byl americký režisér, který v roce 1922 natočil první komerčně úspěšný dlouhometrážní dokumentární film Nanuk, člověk primitivní.

Flaherty je (společně s Dzigou Vertovem) považován za otce dokumentárního filmu.[2] Je také prvním autorem dokumentární fikce, předkládající dokumentární formou autorské příběhy. Flahertyho dokumentární styl se vyznačoval neexistencí scénářem daného děje, těsným kontaktem s postavami a znalostí omezených technických možností při natáčení, jež byly kompenzovány jinými prostředky (např. maskovaný střih). Flaherty byl také znám náročným přístupem k protagonistům svých filmů.[3]

Jeho manželkou byla od roku 1914 až do jeho smrti spisovatelka Frances H. Flaherty, jež s ním spolupracovala na některých filmech a byla nominována na Oscara za scénář k Flahertyho filmu Louisiana Story z roku 1948.

Mládí a počátek kariéry

[editovat | editovat zdroj]

Flahertyho otec byl těžařský prospektor Robert Henry Flaherty, původem Ir a protestant. Matka byla původem německá katolička Susan Klockner. Flaherty měl šest sourozenců. V mládí byl poslán studovat na Upper Canada College a začal se živit jako prospektor pro železniční společnost v oblasti Hudsonova zálivu.

Jako prospektor provedl celkem 4 expedice na východní pobřeží Hudsonova zálivu, financované Sirem Wiliamem Mackenziem, během kterých pořídil tisíce fotografií Inuitů.[4] V roce 1913, během jeho třetí arktické expedice, mu jeho zaměstnavatel William Mackenzie vnuknul myšlenku na filmové natáčení během cesty, které by se zaměřilo především na život místních obyvatel a divokou přírodu arktického severu. Flaherty se velice zajímal o život Inuitů a během expedice začala jeho filmařská kariéra.

Nanuk, člověk primitivní

[editovat | editovat zdroj]
Plakát na vůbec první dokumentární a zároveň i etnografický film – Nanuk, člověk primitivní z roku 1922. Vytvořil ho Robert J. Flaherty

Na třetí expedici žil nějaký čas s inuitským mužem Allakariallakem a jeho rodinou a natočil 25 000 metrů (technologie obsahovala dusičnan stříbrný) původního Nanuka, o které přišel při požáru, když mu upadla cigareta. Flaherty se musel vrátit zpět a celý film natočit znovu, k čemuž mu poskytla finance francouzská kožešnická firma Révillon.[5] Mrzely ho sice zničené záběry, na druhou stranu to však podle jeho názoru filmu prospělo.

Flaherty chtěl svou dokumentární fikcí o Nanukovy vytvořit protiváhu klasickým studiovým filmům. Jako jeden z prvních tak použil záběry obyčejných lidí a jejich životů. Později však byl kritizován, protože se snažil zachytit svou umělou představu o životě inuitů z doby, než se setkali se západní civilizací a začaly běžně používat pušky k lovu či ocelové nástroje. Všem těmto předmětům se Flaherty ve svém filmu vyhýbal, protože zastával názor, že materiální civilizace zbavuje člověka přirozenosti.[6] Film, o inuitech bojujících v divoké severské přírodě o potravu a přežití, měl velký úspěch a Flahertyho po světě proslavil, což mu přineslo další zakázky. Je ale také pravda, že američtí distributoři promítání Nanuka odmítaly a vynutil si ho až zájem veřejnosti.[7]

Moana

[editovat | editovat zdroj]

Po úspěchu Nanuka dostal Flaherty zakázku od společnosti Paramount Pictures na natočení dalšího filmu ve stylu Nanuka. Flaherty odcestoval na ostrov Samoa a zde natočil film Moana, který byl dokončen v roce 1926. Filmová společnost po Flahertym požadovala ukázky jeho nové práce, ale Flaherty začal natáčet až po roce stráveném na ostrově.[8] Měl ve zvyku sžít se nejprve s prostředím, provádět zúčastněné pozorování a až později vystavět kolem svých postav příběh. Flaherty také ve společnosti nenašel takový konflikt, který by mohl použít jako základ příběhu a proto se rozhodl, že bude vyprávět o přechodových rituálech, během nichž se z chlapců stávají muži. Novinkou bylo i to, že měl pro film vytvořený scénář.[9]

Flaherty na ostrově pobýval od dubna 1923 do prosince roku 1924, film dokončil v prosinci 1925 a do kin šel film v lednu 1926. Moana však oproti Nanukovi nedosáhla takového úspěchu.[7]

Další tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Po neúspěchu Moany se Flaherty podílel na několika filmech odlišných žánrů, jako byly Bílé stíny (1928), Tabu (s Murnauem, 1929–1931), aby se k dokumentárnímu žánru vrátil dílem Průmyslová Británie, natočeným společně s Johnem Griersonem.[7]

Muž z Aranu

[editovat | editovat zdroj]

K tématu životu člověka v prostředí drsné přírody se Flaherty vrátil v úspěšném zvukovém dokumentu Muž z Aranu. Aranské ostrovy se nacházejí západně od Irska, který byl v oné době špatně dostupný a lidé zde museli žít v těžkých podmínkách a velice soběstačně.[7] Podobně jako v případě Nanuka a Moany Flaherty na ostrově strávil dva roky (listopad 1931 až jaro 1933)[10] pozorováním, sžíváním se s prostředím, hledaním postav pro svůj film a zároveň natáčením. Záběry neherců pak strukturoval do svého příběhu, který neměl podrobný scénář.[11] Muž z Aranu už byl zvukový film, ale svým pojetím měl stále blízko z filmu němému. Na místě byly pouze natočeny záběry, které byly později sestříhány a doplněny hudbou.[12]

I v tomto případě byl Flaherty kritizován za to, že rekonstruuje a idealizuje minulý a již zmizelý život obyvatel ostrova (Paul Rotha).[13] Guy Gauthier to zdůvodňuje Flahertyho snahou zachytit a uchovat kolektivní paměť obyvatel ostrova, která ho vede k mýtizaci skutečnosti.[14] Však také Flahertyho cílem nebylo vytvořil etnografický film, ale dokument o lidském údělu. Tomu odpovídalo i to, že ve filmu sice vystupovali neherci a natáčení nepostupovalo podle přesného scénáře, dostávali však odměnu a byli i režijně vedeni. Některé scény byly inscenovány a třeba i chaloupka hlavní postavy, byla postavena jako kulisa.[10]

Louisiana story

[editovat | editovat zdroj]

Louisiana story, z roku 1948, byl další Flahertyho fiktivní dokument, tentokrát vyprávějící o stavbě ropné plošiny v bažinách ve státě Louisiana. Film, jehož vznik financovala těžařská společnost Standard Oil, zdůrazňoval bezproblémové soužití ropného průmyslu s okolním prostředím. Hlavní postavou byl mladý Cajunský chlapec. Poetika dětství a přírody je ve filmu, podle jeho kritiků, zneužita k obrazu zakrývajícímu vykořisťování člověka.

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Robert J. Flaherty na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Legacy.com. Dostupné online.
  2. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 113. 
  3. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 372. 
  4. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 61. 
  5. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 62. 
  6. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 169. 
  7. ↑ a b c d GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 82. 
  8. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 170. 
  9. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 63. 
  10. ↑ a b GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 274. 
  11. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 83. 
  12. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 223. 
  13. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 84. 
  14. ↑ GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 224. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. Překlad Ladislav Šerý. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. 507 s. ISBN 80-7331-023-6. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Robert_J._Flaherty&oldid=23292255“