Přeskočit na obsah

Vlastimil Brodský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vlastimil Brodský
Vlastimil Brodský (1975)
Vlastimil Brodský (1975)
Narození15. prosince 1920
Ostrava-Hrušov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí20. dubna 2002 (ve věku 81 let)
Slunečná
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníSlunečná
AliasBróďa
ChoťJana Brejchová (1965–1983)
Božena Brodská
DětiMarek Brodský a Tereza Brodská
PříbuzníPetra Černocká (sestřenice)
Hana Brejchová (švagrová)
Podpis
Vlastimil Brodský – podpis
Český lev
Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
2001 – Babí léto
Umělecké ceny
národní umělec (1988)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlastimil Brodský, přáteli a kolegy zvaný Bróďa (15. prosince 1920 Hrušov nad Odrou, nyní součást Ostravy – 20. dubna 2002 Slunečná u České Lípy), byl český herec, dlouholetý člen hereckého souboru Divadla na Vinohradech (v Národním divadle vystupoval jako host).

Život

[editovat | editovat zdroj]

V době studia na gymnáziu se s ním rodiče přestěhovali ze Slezska do Prahy. V prosinci roku 1939 složil zkoušky do elévského sboru – soukromé herecké školy E. F. Buriana, založené při jeho slavném divadle D40.[1] K pedagogům zde kromě Buriana patřila např. Lola Skrbková a Nina Jirsíková. Původně se tu chtěl zlepšit v tanci (uměl stepovat a vedl i taneční kurs), ale Burian si všiml jeho talentu a doporučil mu dráhu hereckou. V sezóně 1939/1940 se začal Brodský objevovat ve sboru v Burianových hrách, prvním samostatným jevištním projevem bylo pak v D41 vystoupení v Zeyerově Staré historii, kde ztvárnil úspěšně několik osob a předmětů, např. muzikanta, nosiče, okno a zámek[2].

Když nacisté v roce 1941 Buriana zatkli a divadlo zavřeli, chvíli ještě setrval ve zde ustanoveném a Františkem Salzerem vedeném Divadle Na Poříčí, třetí scéně Divadla na Vinohradech,[3] později společně s ostatními spolužáky pomohl rozběhnout pololegální divadlo Větrník. Divadlo sídlilo v letech 1941–1944 v Divadélku pro 99 ve výstavní síni U Topičů na Národní třídě, v roce 1944 pak krátce v Ženském klubu v ulici Ve Smečkách. Ve Větrníku byli partnery Brodského například Zdeněk Míka, Zdeněk Řehoř, Stella Zázvorková a konzervatoristé Jaromír Pleskot a Radovan Lukavský.[4] Souběžně s působením ve Větrníku hrál i v Pražském dětském divadle Míly Mellanové.

V roce 1944 odešel z Větrníku a založil spolu s několika kolegy Pražské divadelní studio, které se však po nezdařené jedné premiéře rozpadlo.[5] Vrátil se zpět do Větrníku a v květnu 1946 odešel s několika herci do Divadla satiry (tehdy ještě nesídlilo na své pozdější scéně ve Vodičkově ul.), kde působil v sezóně 1946–47 a na chvíli se pak ještě vrátil k E. F. Burianovi do divadla D 47.

Nakonec přešel se skupinou mladých herců (O. Krejča, A. Hegerlíková, Z. Řehoř, Z. Dítě) za Jiřím Frejkou[6] do Divadla na Vinohradech,[7] kde setrval i po Frejkově odchodu a po vzniku Divadla československé armády a byl členem souboru až do roku 1990[8] a i později zde působil jako stálý host. V postavách, které ztvárnil, objevoval lidskou obyčejnost, své postavy vystihoval poetickou zkratkou, jeho komika byla označována za neobyčejně lidskou. Býval charakterizován jako typ herce tragikomického.[9]

Od roku 1946 se objevoval pravidelně ve filmu. Spolupracoval např. s Otakarem Vávrou, Martinem Fričem a našel společný umělecký pohled se Zdeňkem Podskalským, v jehož několika filmech se později objevil[10]. Jako jediný český herec získal cenu Berlínského mezinárodního filmového festivalu Zlatý medvěd za roli v německém filmu Jakub lhář, zápornou postavu si zahrál i v oscarovém snímku Ostře sledované vlaky. V roce 2002 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli ve filmu Babí léto.

Prostý hrob ve Slunečné

Jednalo se také o výborného rozhlasového a dabingového herce, několik desítek let působil v Československém rozhlase jakožto populární skřítek Hajaja, jenž předčítal každý den dětem pohádky na dobrou noc.[11] Na gramofonových deskách vyšly Hajajovy pohádky (vyd. Supraphon), Brodský namluvil také např. postavu Švejka v Osudech dobrého vojáka Švejka (vyd. Ultraphon), Bondyho ve Válce s Mloky (vyd. Supraphon) nebo Taťku Šmoulu v seriálu Šmoulové.

V roce 1977 podepsal Antichartu, v roce 1988 mu byl udělen titul Národního umělce. Po ukončení herecké kariéry často pobýval ve své starobylé roubence v obci Slunečná okres Česká Lípa, kde se kromě jiného hodně věnoval manuálním pracím.[12]

Dne 20. dubna 2002 spáchal sebevraždu,[13][14] což bylo vyústěním Brodského celoživotních úzkostí a melancholie.[12] Pohřben je spolu s rodiči ve Slunečné, na tamním hřbitově. Z rozvedeného prvního manželství s tanečnicí Bíbou Křepelkovou pochází jeho syn Marek Brodský a z rozvedeného druhého manželství s herečkou Janou Brejchovou pochází jeho dcera, herečka Tereza Brodská. Jeho sestřenicí je zpěvačka Petra Černocká.

Je po něm pojmenována ulice v Praze.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role, výběr

[editovat | editovat zdroj]

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Film

[editovat | editovat zdroj]
Vlastimil Brodský s tehdejší manželkou Janou Brejchovou v Berlíně při premiéře filmu Jakub lhář (17. dubna 1975)

Televize

[editovat | editovat zdroj]

Práce pro rozhlas

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Ostatní tvorba

[editovat | editovat zdroj]
  • 1957 – Mezi nebem a zemí – spolupráce na filmovém scénáři celovečerního filmu, který realizoval režisér Zdeněk Podskalský s Vlastimilem Brodským v hlavní roli referenta Nováčka
  • 1965 – O ničem – kniha pro děti s ilustracemi Jana Brychty
  • 1995 – Dr(o)bečky z půjčovny duší – kniha vzpomínek
  • 1999 – Na mou duši do psích uší (spol. s Milenou Pekárkovou-Bohatovou) – kniha pohádek nejen pro děti, které autor vyprávěl svému jezevčíkovi Hugovi
  • 2002 – To že jsem já? – autobiografické postřehy a svérázné komentování vlastních fotografií ze života soukromého i profesionálního
  • 2002 – Stará stodola dobře hoří, čili, Svět podle Františka – poslední autentická kniha stylizovaných vzpomínek, která byla připravena v posledních měsících života tohoto populárního herce ve spolupráci s Jiřím Melíškem

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Balvín 1967, s. 6.
  2. ↑ Balvín 1967, s. 8, 107.
  3. ↑ Balvín 1967, s. 15.
  4. ↑ Kolektiv autorů 1983, s. 526.
  5. ↑ Balvín 1967, s. 8, 28–9.
  6. ↑ Balvín 1967, s. 42-43.
  7. ↑ Vladislav Jurčák. Véčko. 2004, roč. III., čís. 4, s. 91. ISSN 1213-7375. 
  8. ↑ Sílová, Hrdinová a Mohylová 2007, s. 137, 192.
  9. ↑ Balvín 1967, s. 62, 96–7, 99.
  10. ↑ Balvín 1967, s. 76.
  11. ↑ http://master.ct24.cz/kalendarium/40454-rozhlasovy-hajaja-je-spojen-s-hlasem-vlastimila-brodskeho/[nedostupný zdroj]
  12. ↑ a b SOBOTA, Ondřej. Herec v nelehké životní situaci Vlastmil Brodský by se dožil stovky. ČT24.cz [online]. 2020-12-15 [cit. 2020-12-15]. Dostupné online. 
  13. ↑ Řešení: Sebevražda. www.reflex.cz [online]. [cit. 2010-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-06-12. 
  14. ↑ Zemřel „smutný klaun“ Vlastimil Brodský
  15. ↑ Tvůrčí skupina Drama a literatura. A pak že nejsou hastrmani. Humorná pohádka Jana Drdy o vodnickém čarování a vodnících všeho druhu [online]. Český rozhlas, 2021-06-06 [cit. 2021-06-06]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Český lev za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Josef Abrhám (1993) • Petr Čepek (1994) • Martin Dejdar (1995) • Bolek Polívka (1996) • Jiří Schmitzer (1997) • Olaf Lubaszenko (1998) • Jiří Kodet (1999) • Bolek Polívka (2000) • Vlastimil Brodský (2001) • Ivan Trojan (2002) • Jan Budař (2003) • Iakov Kultiasov (2004) • Pavel Liška (2005) • Jiří Schmitzer (2006) • Ivan Trojan (2007) • Karel Roden (2008) • Kryštof Hádek (2009) • Ondřej Malý (2010) • Vladimír Javorský (2011) • Ivan Trojan (2012) • Jiří Schmitzer (2013) • Ivan Trojan (2014) • Matěj Hádek (2015) • Karel Roden (2016) • Pavel Nový (2017) • Karel Dobrý (2018) • Jiří Schmitzer (2019) • Ivan Trojan (2020) • Václav Neužil (2021) • Michal Kern (2022) • Kryštof Hádek (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vlastimil_Brodský&oldid=24277130“