Wikipedista:Jiří Dušek/Paul Kammerer

Prof.Dr. Paul Kammerer
Narození	17. srpna 1880 Vídeň Rakousko
Úmrtí	23. září 1926 (ve věku 46 let) Puchberg am Schneeberg Rakousko
Národnost	Rakousko-maďarská
Alma mater	Vídeňská univerzita
Povolání	biolog, zoolog
Choť	Felicita Maria Theodora
Děti	dcera Lacerata (1907)
Podpis

Paul Kammerer (narozen 17. srpna 1880 ve Vídni, † 23. září 1926 v Puchbergu na Schneebergu ) byl rakouský biolog a zoolog.

Proslavil se experimenty s Ropuškou starostlivou, se kterými chtěl prokázat dědičnost získaných vlastností. Pod podezřením, že falšoval své experimentální výsledky, si vzal svůj vlastní život. Ať už Kammerer falšoval své výsledky nebo ne, nakonec se neshromáždilo dost důkazů. Ve svém dopise na rozloučenou popíral údajné falšování.

Život biologa

Paul Kammerer byl syn majitele továrny Carla Kammerera ve Vídni.Jeho manželka Sofie byla klavíristka z Maďarska. Měl tři bratry. Brzy předvedl neobvyklou dovednost v zacházení se zvířaty, dům svých rodičů proměnil v terárium. Po škole studoval zoologii od roku 1899 na Vídeňské univerzitě. Kromě toho na Konzervatoři Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni od roku 1900 do roku 1901 absolvoval lekce v kontrapunktu od renomovaného hudebního učitele Roberta Fuchse, jehož učení také absolvoval Gustav Mahler a Alexander Zemlinsky. Od biologů, jako je August Weismann, Fritz Lenz a Ludwig Plate, jakož i podle vlastních informací také od kolegů, byl vystaven jako údajný "polo Žid" antisemitským útokům.

Biologická laboratoř

Vivárium ve Vídni Prater (1880)

V roce 1902 se Kammerer stal adjunktem Hanse Leo Przibrama v Biologickém výzkumném ústavu (bývalý „ Vivárium “) ve vídeňském Pratru, kde byl pověřen instalací terárií a akvárií. Pracoval zde se zoologem Hansem Leo Przibramem. Díky tehdy nejmodernějším zařízením začal chovat obojživelníky. Brzy se to stalo jeho osudem chov a šlechtění zvířat. Byl schopen provést své první nezávislé experimenty týkající se dědičnosti získaných vlastností ( lamarckismus). Przibram později prohlásil:

„Když jsme zřídili biologické testovací zařízení, hledali jsme zaměstnance, který by mohl vytvořit terária a akvária a zajistit, aby to pro malá zvířata bylo pohodlné. Díky novinovému článku Kammerera o jeho péči o zvířata jsem šel za ním a našel jsem nadšeného a zručného zaměstnance. Jeho vědomí pro hudební činnost i uměleckou přírodu, stejně jako schopnost velmi přesně pozorovat přírodu a zejména lásku ke všem živým tvorům, které jsem nikdy v žádném jiném neviděl. Tady byl jádro celé jeho bytosti. Zejména zřídil péči o obojživelníky a plazy, což je pro biologické experimenty tak důležité. Sotva jsem poznal někoho, kdo by splnil všechny požadavky na to, jako to udělal.

Nebyla to však nutně výhoda, protože hlavní hodnotou experimentální metody je to, že stejných výsledků lze vždy dosáhnout za stejných zkušebních podmínek a lze je potvrdit během ověřování. Pokud se zkoušejícímu nepodaří udržet zvířata naživu tak dlouho nebo tolik generací jako první pozorovatel, jak by měl výzkum vést k potvrzení, a tedy k jistotě zjištění?“ Brzy bylo Kammererovi řečeno, že má výjimečné experimentální dovednosti s ropuškou starostlivou. I když byly podrobně popsány, nikdo později je neopakoval. Do roku 1908 napsal Kammerer ve Viváriu v Pratru 130 článků, příspěvků a výzkumných zpráv.
V roce 1904 získal Kammerer doktorát na Vídeňské univerzitě.
V roce 1906 se oženil s baronkou Felicitou Maria Theodorou von Wiedersperg, která mu porodila v roce 1907 dceru, která byla pokřtěna Lacerta (= ještěrka).
Dostal práci jako učitel biologie na lyceu ve Vídni-Döbling (1906-1912).
Nakonec byl jmenován v roce 1990 profesorem na univerzitě ve Vídni.

Dědičnost získaných vlastností

mlok skvrnitý

Jean Baptiste Lamarck, 1793

Díky své práci ve „Viváriu“ se Kammerer brzy stal známým biologem. Věnoval se řadě experimentů, jejichž cílem bylo prokázat dědičnost získaných vlastností a označil je za „důkaz dědičnosti získaných vlastností prostřednictvím plánovaného chovu“. Mnoho z jeho experimentů bylo založeno na uměle změněných podmínkách stanovišť obojživelníků.

V první sérii pokusů použil dva druhy mloků, Mloka černého alpského a Mloka skvrnitého a choval každého pro něj v nepřátelském stanovišti. Výsledkem bylo, že se mu podařilo vyvinout vlastnosti alpského mloka na mloku skvrnitém a naopak. Když se mu podařilo prokázat stejné zvraty u jejich potomků, byl jeho vědecký pocit dokonalý.

Zjevně dokázal, že živé bytosti, které během svého života získaly nové biologické vlastnosti, aby lépe zvládly své životní podmínky, je mohly předat i budoucím generacím. Podle Kammererova objevu nebyla Darwinova teorie a náhodnost evoluce správná. Správnou dle něj je hypotéza jeho předchůdce Lamarcka, který ve svých zákonech dědičnosti uvedl, že se druh bude vyvíjet podle principu systematické a logické transformace.

Tento závěr měl velký ideologický význam. Politickou snahou by bylo umožnilo vychovávat šťastné budoucí generace. Ovšem rasističtí ideologové tvrdili, že rodičovství je osud. Paul Kammerer čelil slovy: „Nejsme otroky minulosti, ale mistři budoucnosti."

Charles Darwin, 1881

Kammerer také předal tuto myšlenku lidem - v přednášce řekl: „Dobrou výchovou dětí jim dáváme více než jen krátký zisk v jejich vlastním životě; výpis z toho jde tam, kde je člověk skutečně nesmrtelný - úžasná podstata, z níž se vnoučata a vnoučata vynořují v nepřetržitém sledu."

Jeho kritika eugeniky se mu vysmívala v tehdy ideologicky vysoce nabitém diskurzu biologické vědy. Kammerer se dostal mezi fronty tvrdého sporu mezi odborníky.

V příštím experimentu, který by měl trvat déle než jedenáct let, choval střídavě černého a žlutě tečkovaného mloka střídavě na žluté a černé půdě, přičemž každé barvení jejich skvrn podle substrátu se zvětšovalo nebo zmenšovalo. Tento vývoj opět pokračoval u potomků.

Kammerer také zjistil, že Proteus, slepé jeskynní embryo žijící v jeskyních s pouze zakrytýma očima skrytými hluboko pod kůží, vytvořilo pigmentované skvrny za normálních denních podmínek, ale bez vidění, ale pod červeným světlem mělo velké oči a dokonalý zrak který se může vyvíjet.

Ve vídeňské společnosti

Gustav Mahler

Kammerer patřil do nejlepší vídeňské společnosti, byl přítelem mnoha umělců a udržoval ze svého institutu mezinárodní i interdisciplinární síť, mezi které patřil dirigent Bruno Walter, sociolog Rudolf Goldscheid, skladatelé Alban Berg a Franz Schreker, filozof Ludwig Erik Tesar a také Albert Einstein. Věděl o aférách s tanečnicí Grete Wiesenthal, malířkou Annou Waltovou (která ho také vylíčila v roce 1924) a s Almou Mahlerovou. Byl také zapojen do svobodného zednářství.

„Měl skvělý, byť poněkud divadelní způsob řeči. Byl také dobře dospělý a elegantně oblečený, takže vypadal docela působivě s temnou hřívou svého umělce a jemnými rysy obličeje. Byl to velmi citlivý, dekadentní, ale vysoce nadaný muž, který se po dlouhém dni v laboratoři posadil a složil symfonie. Vlastně to vůbec nebyl vědec, ale to, co Němci nazývají „akvarista“, „amatér“, Který chová malá zvířata. Měl na to mimořádně zkušenost a celkově si myslím, že výsledky, které předložil o přímém vlivu prostředí, jsou správné.“

Kammerer hrál výborně na klavír, psal hudební recenze a dokonce skládal písně, které vyšly v proslulém vydavatelství Simrock. Byl velkým obdivovatelem hudby Gustava Mahlera, jehož smrtí byl v roce 1911 otřesen natolik, že 31. srpna napsal vdově Almě Mahlerové:

„Je nepochopitelné, že někdo může někoho tak milovat aniž by se na tom podílel sex, bez příbuzenství a vlastně dokonce bez navenek vyjádřených přátelských pout jako já Mahlera. Protože to není jen uctívání, nadšení pro umění a člověka, je to láska!“.

Kammerer napsal o Almě Mahlerové:

„Spolu s ní se shromažďuje potenciální energie, která se následně uvolňuje jako kinetická energie. Existují lidé, s nimiž jsem každý den a kteří pracují opačně: potenciální energie je spotřebována a poté, když ji potřebuji, je příliš málo kinetické energie.“

V listopadu 1911 navrhl, aby se jeho asistentkou stala Alma Mahler, a na nějakou dobu pro něj pracovala v biologické laboratoři ve Vídni v Pratru .
Alma Mahler později uvedla, že v Kammererově experimentech v laboratoři v Prátru mohly být nějaké nepravidelnosti: „Přál si, aby výsledky jeho výzkumu byly tak horlivé, že by se mohl nevědomě odchýlit od pravdy."

Ropuška starostlivá

Ropuška starostlivá ( Alytes obstetricans )

Kammerer vystavil ropušku starostlivou, které se obvykle spárují na břehu, vysokým teplotám, aby je nalákaly do chladné vody. Aby nedošlo k uklouznutí samice ropušky ve vodě, samci si na vnitřních stranách prstů brzy vyvinuli lepkavé mozoly - což je rys, který tato žabí žláza normálně nevykazuje. Tyto temné mozolky se prý zdědily poté údajně u potomků. Říká se, že se mu podařilo vyšlechtit šest generací ropušky starostlivé s touto vlastností, než linie vymřela. Z nadšení pro tento objev Kammerer políbil ropušku a získal tak přezdívku „Polibek ropuchy“.

V roce 1923 absolvoval Kammerer přednášky po celém světě, jeho výzkum byl oslavován jako největší biologický objev současnosti, byl nejslavnějším biologem na světě. Prohlídky přednášek USA se proměnily v triumfální vlaky, New York Times ho označil za „příštího Darwina“.
Na obrázku je poslední exemplář páté generace s černým pářícím mozolem - svatebním polštářkem.

Pářící mozol Ropušky starostlivé

Kromě svého veřejného vystoupení a související publicity napsal Kammerer své hlavní dílo, které se poprvé objevilo v angličtině v roce 1924 (Inheritance of Acquired Characteristics). Německé původní nové dědictví nebo dědictví nabytých nemovitostí. V roce 1925 následoval dědičný stres nebo dědičné propuštění .

V roce 1926 byl jmenován do Sovětské akademie věd v Moskvě, kde měl zřídit institut pro experimentální biologii. Jeho objev ho učinil světově proslulým, ale také vyvolal pochybnosti v profesionálním světě a znovu vyvolal konflikt mezi teoriemi Lamarcka a Charlese Darwina.
Jeden z jeho protivníků, americký zoolog Gladwyn Kingsley Noble, kurátor plazů v Americkém přírodovědném muzeu, nakonec odcestoval do Vídně, aby spolupracoval s Hansem Leo Przibramem (1874–1944) rakouským biologem a zoologem na poslední přeživším exempláři ropušky starostlivé, kterou Kammerer použil jako důkaz.

Konec života

7. Srpna 1926 byl publikován v britském vědeckém časopise Nature zničující článek, že svatební polštářky Ropušky starostlivé jsou padělané. Ukázalo se, že rohovky jsou ve skutečnosti černý inkoust vstříknutý pod kůži, buď Kammererem nebo jedním z jeho spolupracovníků. To byla vědecká bomba a znamenalo to Kammererův vědecký konec. Falešná zpráva se však ukázala být tak primitivní a zřejmá, že vyvstávala otázka, jak by mohla uniknout mikroskopickému zkoumání desítek vědců v předchozích letech.
Dodnes neexistuje odpověď na otázku, zda to byl opravdu jeho padělek, nebo zda se stal obětí spiknutí nepřátel. Například chilský biolog Alexander Vargas se domnívá, že Kammererova zjištění lze vysvětlit epigeneticky, tj. vyřazením určitých genů z životního prostředí, a zasazuje se o další objasnění nových experimentů na ropušce starostlivé. Vargas a kol. v roce 2016 rovněž tvrdí, že nedávná zjištění v oblasti epigenetiky podporují tezi, že Kammerer se svými experimenty nepodváděl a že jeho zjištění jsou v souladu s nedávnými epigenetickými nálezy. Vargas je přesvědčen, že ropuškám zplozeným při páření ve vodě, mohly v další generaci narůst mozoly, díky tzv. epigenetickým změnám DNA. Při nich dochází pod vlivem stresu ke změně aktivity genů. „Spící“ gen pro tvorbu mozolů se mohl v DNA ropušek „probudit“ při stresujícím vývoji mláďat ve vodním prostředí. Ve prospěch tohoto názoru svědčí způsob, jakým ropušky nově získané mozoly dědily v dalších generacích. Ten se nápadně podobá dědičnosti epigenetických změn. „Nejlepší by bylo, kdyby někdo zopakoval celé Kammererovy pokusy,“ komentoval Vargasovy spekulace biolog Azim Surani. „Ani bych se nedivil, kdyby došel ke stejným výsledkům jako Kammerer.“

Sněhová hora poblíž Vídně

22. V září 1926 napsal Kammerer akademii v Moskvě dopis, ve kterém rezignoval na svou funkci a současně tvrdil, že nemá nic společného s padělky ropušky starostlivé ani s mlokem, na kterém byly také nalezeny stopy inkoustu. Dopis uzavřel takto:

„Cítím se neschopný vydržet toto zmaření své životní práce a doufám, že najdu odvahu a sílu, abych zítra ukončil svůj neúspěšný život.“

Poté Kammerer odcestoval do Puchberg am Schneeberg, rekreační oblasti poblíž Vídně kde strávil noc v hotelu Zur Rose. Následujícího rána se vydal do Himbergu, kde vytáhl zbraň, kterou přinesl v Theresienfelsenu. Přiložils si ji na levou stranu hlavy a zastřelil se.

Hans Leo Przibram byl vždy přesvědčen o pravosti Kammererových pozorování a opakovaně to vyjadřoval v soukromých rozhovorech. Věřil, že ví, kdo se dopustil padělání, aby kompromitoval Kammerera, ale nemohl s tím přijít na veřejnost kvůli nedostatku dostatečných důkazů. Napsal v nekrologu:

„Zdá se mu nemožné znovu opakovat stejné experimenty, vystavené stejnému nepřátelství. Na jeho nešťastném činu z 23. září 1926 se podíleli jak jeho nejasná vazba, tak nepříznivé vnější faktory.“.

Pro časopis Nature Hans Leo Przibram zveřejnil dopis na rozloučenou :

„Lituji, že musím oznámit smrt prof. Dr. Paula Kammerera, který se zastřelil na Hochschneebergu poblíž Vídně, 23. září. V dopise (přijatém po jeho smrti) se obviňuje z neúspěchů v jeho osobních záležitostech, ale zdůrazňuje, že nikdy nespáchal vědecké triky naznačené některými jeho kritiky. Zbytek života považoval za příliš krátký na to, aby mohl znovu pokračovat ve stejných pokusech, a pro tento úkol se prohlásil za příliš unaveného. Přestože se zdálo, že hlavními příčinami jeho únavy v životě jsou jiné, než tyto, tento smutný konec vzácného života může být varováním pro ty, kteří napadli čest kolegy z nepotvrzených důvodů. Právě v zájmu přání Kammerera žádám editora Nature, aby zveřejnil své poslední slovo k hodně diskutované, ale neřešené otázce konkrétní z jeho exemplářů. Když se Kammerer přesvědčil o stavu, ve kterém se nyní nachází, tvrdí, že to někdo musel zmanipulovat; nenaznačuje podezření, kdo by to mohl být.“

Život náhod

Sledování náhod

Vedle biologie bylo další vášní Krammera shromažďovat a třídit náhody. Od svých dvaceti let (1900) začal psát "deník" náhod. Kammerer byl znám, například, že si dělal poznámky ve veřejných parcích o tom, jaký počet lidí prochází, kolik jich nese deštník atd. Zaznamenával i náhody od známých a z tisku. Při tomto sledování dospěl k názoru, že musí existovat něco i jiného než kauzalita. Toto vše zveřejnil ve své knize Zákon série.

Zákon série

Paul Kammerer: Das Gesetz der Serie

V roce 1919 vydal Kammerer knihu Das Gesetz der Serie (Zákon série) Bine Lehre von den Wiederholungen im Lebens- und im Weltgeschehen (Poučení z opakování v životních a světových událostech) jejichž název se stal příslovečný. V něm rozvinul princip seriality nezávislý na kauzalitě na základě mnoha let pozorování nevysvětlitelných náhod, které vycházely z osobní zkušenosti (hodně z toho s čísly), z příběhů přátel nebo z novin. Kammerer přednesl své poznámky sbírkou takových případových studií, například: „Am 17.   Května 1917 jsme byli pozváni na Schrekers. Cestou si koupím svou ženu v cukrárně před stanicí Hütteldorf-Hacking čokoládové sladkosti. - Schreker nás hraje ze své nové opery Drawn, jejíž ženské vedení se jmenuje CARLOTTA. Pojď domů, vyprázdním tašku sladkostí; jeden z nich nese (...) nápis CARLOTTA. "

Popsal tyto samostatně se vyskytující, ale odpovídající čísla, jména a situace, jako cyklické procesy různého řádu a síly a navrhl svou vlastní terminologii pro klasifikaci série . Tvrdil, že série byla legitimním opakováním stejných nebo podobných událostí, které nemohly být spojeny stejnou příčinou („smysluplných náhod“, později řekl jeho životopisec Arthur Koestler ). Kammerer chtěl dokázat, že v tzv. „Náhodách“ se projevuje univerzální zákon přírody, který funguje nezávisle na známých fyzikálních kauzálních principech. Napsal:

„

Přijali jsme, že souhrn skutečností vylučuje jakoukoli „náhodu “nebo ze skutečnosti činí náhoda takovým způsobem, že se zdá, že její koncepce je neplatná. To nás přivádí k naší ústřední myšlence: současně s kauzalitou je ve vesmíru účinný princip akauzality. Tento princip má selektivní účinek na formu a funkci, aby kombinoval související konfigurace v prostoru a čase; souvisí to s příbuzností a podobností.“

Kammerer svou knihou ospravedlnil teorii seriality, která je důležitá pro historii parapsychologie: jeho princip je jedním z nejdůležitějších předchůdců pojmu synchronicity zavedeným C.G. Jungem a W.Paulim, kteří se dříve objevili v Camille Flammarion. Jung odkazuje ve své knize Synchronicita, Akusita a Okultismus na vydání Kammerera. Albert Einstein se také pozitivně vyjádřil („Originální a vůbec až absurdní“) a Sigmund Freud ve své eseji The Creepy on Kammerer: „Vtipný přírodovědec (Paul Kammerer) se nedávno pokusil takové události podřídit určitým zákonům, čímž by se měl zrušit dojem záhadnosti. Neodvažuji se rozhodnout, zda uspěl. "
Na závěr Kammerer uvádí:

„Existuje jakási síla podobné intenzity jako gravitace, která působí selektivně a přitahuje k sobě věci podle určitého vztahu příbuznosti. My jsme schopni zaregistrovat pouze vrchol její aktivity, něco jako vlnky na hladině rybníka.Podstata této síly, která nás ovlivňuje, nám ale stále zůstává skryta.“.

Paul Kammerer

Ocenění

V roce 1930 Döbling (19. Okres) Kammerergasse pojmenovaný po něm.

Film, divadlo, literatura

• Salamandra (sovětský film), produkovaný v roce 1928 za podpory lidového komisaře Anatoly Lunacharského, který se také objevil ve filmu sám, stejně jako jeho manželka Natalya Rosenel, která hrála ženskou vedoucí roli. Film končí Kammererovým triumfálním příjezdem do Sovětského svazu.

• V Joshua Sobola je Polydrama Alma - Show Biz do konce (1996) Paul Kammerer se vyskytuje jako milovník Almy Mahler v vzhledu a je malíř Oskar Kokoschka volal ropuchy FICKER a existuje podezření, že otcem jejího dítěte. Ve hře je také diskutována jeho posedlost ropuškou starostlivou a jeho úspěchy v Rusku.

• V roce 2016 publikoval román ropuchy love rakouský autor Julya Rabinowich. Paul Kammerer je jedním ze tří hlavních postav (vedle Alma Mahler-Werfel a Oskar Kokoschka). ISBN 978-3552063112

• 1899 bis 1908 verfasste Kammerer mehr als 130 Artikel, Beiträge und Forschungsberichte für die biologische Versuchsanstalt im Wiener Prater
• Über die Lebensweise der Spitzkopfeidechse (Lacerta oxycephala, Dum. Bibr.). In: Blätter für Aquarien- und Terrarienkunde. Stuttgart 1903
• Künstlicher Melanismus bei Eidechsen. 1906
• Vererbung erzwungener Farbänderungen I und II: Induktion von weiblichem Dimorphismus bei Lacerta muralis, von männlichem Dimorphismus bei Lacerta fiumana. 1910
• Mendelsche Regeln und Vererbung erworbener Eigenschaften. In: Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn. 1911
• Über Erwerbung und Vererbung des musikalischen Talentes. 1912
• Natur – Bibliothek. Bestimmung und Vererbung des Geschlechts bei Pflanze, Tier und Mensch, Wie der Sterne Chor um die Sonne sich stellt, Die Meeressäugetiere. Thomas Verlag, Leipzig, um 1912
• Sind wir Sklaven der Vergangenheit oder Werkmeister der Zukunft? In: Schriftenreihe des Monistenbundes. Nr. 3, Wien 1913
• Genossenschaften von Lebewesen auf Grund gegenseitigen Vorteile (Symbiose). Mit 8 Bildtafeln. Strecker & Schröder, Stuttgart 1913
• Bestimmung und Vererbung des Geschlechtes bei Pflanze, Tier und Mensch. Mit 17 Abbildungen im Text. Theodor Thomas Geschäftsstelle der Deutschen Naturwissenschaftlichen Gesellschaft, Leipzig o. J. (ca. 1913)
• Zwei Jahre „Allgemeine Lebenslehre“. Cottage-Lyzeum 1913/1914
• Gefühl und Verstand. Sonderdruck der Monatsblätter der Deutschen Monistenbundes Ortsgruppe Hamburg, 1914
• Vererbung erzwungener Farbveränderungen VI. Das Farbkleid des Feuersalamanders (Salamandra maculosa Laur.) in seiner Abhängigkeit von der Umwelt. In: Biomedical and Life Sciences. Volume 12, Number 1, Dezember 1914, Springer, Berlin/Heidelberg 1914
• Allgemeine Biologie. (= Das Weltbild der Gegenwart. Ein Überblick über das Schaffen und Wissen unserer Zeit in Einzeldarstellungen). Mit 4 farbigen Tafeln und 85 Abb. Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1915
• Die Schwarzfärbung der Inseleidechsen und ein neuer Erklärungsversuch von Robert Mertens. 1915
• Erbliche Anlastung. Wiener Urania 1916
• Naturforscherreisen zu den Felseneilanden Dalmatiens. Urania Bücherei, Wien 1917
• Geschlechtsbestimmung und Geschlechtsverwandlung. 1918
• Einzeltod, Völkertod, biologische Unsterblichkeit und andere Mahnworte aus schwerer Zeit. Wien und Leipzig, Anzengruber Verlag 1918
• Menschheitswende. Wanderungen im Grenzgebiet von Politik und Wissenschaft. Der Friede, Wien 1919
• Das Gesetz der Serie. Eine Lehre von den Wiederholungen im Lebens- und Weltgeschehen. Mit 8 Tafeln und 26 Abb. Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart/Berlin 1919
• Lebensbeherrschung: Grundsteinlegung zur organischen Technik. Monistische Bibliothek 13, 1919
• Dunkeltiere im Licht und Lichttiere im Dunkel. Naturwissenschaften 13, 1920
• Entwicklungsmechanik der Seele. Der Freie Gendanke, Prag 1920
• Das biologische Zeitalter. Fortschritte der organischen Technik. Vlg. der Gruppen Währing-Döbling und Hernals des Vereines Freie Schule, Wien (ca. 1920)
• Über Verjüngung und Verlängerung des persönlichen Lebens. Die Versuche an Pflanze, Tier und Mensch gemeinverständlich dargestellt. Deutsche Verlagsanstalt, Stuttgart/Berlin 1921
• Hilfreiche Entlastung. In: Berliner Tageblatt. 1921
• Zufall. In: Der Abend. 1921
• Der Kreislauf des Geschehens. In: Berliner Tageblatt. 1921
• Welt-Widerhall Seele. In: Der Abend. 1921
• Jungbrunnen der Wissenschaft. In: Der Abend. ca. 1921
• Über Verjüngung und Verlängerung des persönlishen Lebens. Stuttgart 1921
• Breeding experiments on the inheritance of acquired characters. In: Nature. 12. Mai 1923
• The Inheritance of Acquired Characteristics. Boni and Liveright Publishers, New York 1924
• Neuvererbung oder Vererbung erworbener Eigenschaften. Erbliche Belastung oder erbliche Entlastung. Mit 44 Abb. Seifert Verlag, Stuttgart-Heilbronn 1925
• Das Rätsel der Vererbung. Grundlagen der allgemeinen Vererbungslehre. Ullstein, Berlin 1925
• Lebensweise der Eidechsen auf kleinsten Inseln. Stuttgart 1925
• Der Artenwandel auf Inseln und seine Ursachen ermittelt durch Vergleich und Versuch an den Eidechsen der Dalmatinischen Eilande. Wien & Leipzig, 1926
• Letter to the Moscow Academy. In: Science. 64, 1926
• Geschlecht, Fortpflanzung, Fruchtbarkeit. Eine Biologie der Zeugung (Genebiotik). Drei Masken Verlag, München 1927
• Das biologische Zeitalter: Fortschritte der organischen Technik. Monistische Bibliothek, Kleine Flugschriften des DMB Nr. 33, Hamburg 1922
• Wilhelm Bölsche zum sechzigsten Geburtstag. 1921
• Naturgeschichte der Straßenkämpfe: Zur Begründung einer mechanistischen Geschichtsauffassung. Der Friede, 1919
• Organische und soziale Technik. o. J.

Zdroje

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paul Kammerer na německé Wikipedii.

• Trofim Denisovich Lysenko
• Lamarckism
• [|Zákon série - celá kniha]

Novinový článek o Kammererovi

• Vědec vypráví o úspěchu, kde se Darwin setkal se selháním, New York Times, 3. Červen 1923
• Navštěvuje nás slavný evropský biolog, New York Times, 25. Listopad 1923
• Jeho "If" je opravdu enormní, New York Times (redakční), 29. Listopad 1923
• Kammerer dává důkaz teorií, New York Times, 20. Prosinec 1923
• Přímý vývoj, New York Times, 2. Prosinec 1923
• Dr. GK Noble: Kammerer's Alytes, Nature CXVIII, 7. Srpen 1926

Tento článek obvinil Kammerera z padělání

• Przibram, Hans: Kammerer's Alytes (2), Nature CXVIII, 7. Srpen 1926
• EW MacBride: Kammerer's Alytes. Letter. Příroda, 21. Srpen 1926
• Kammerer zabije sebe s pistolí poblíž Vídně, New York Times, 25. Září 1926
• Dr. GK Noble: Kammerer's Alytes. Letter. Příroda, 9. Říjen 1926
• Dr. Zpráva Noble Shocked by Kammerer: Vysvětluje článek o poplatcích za vědecké podvody, které údajně vedly k rakouské sebevraždě, New York Times, 10. Říjen 1926
• Hans Przibram: Prof. Paul Kammerer (Obituary), Nature, 16. Říjen 1926
• Dr. Paul Kammerer. Obituary, Nature, 30. Říjen 1926

Obituary Przibrams, který uznává Kammererovu práci, ale zároveň poukazuje na jeho spekulativní aspekty: „Musím dodat, že Kammererova práce na modifikaci zvířat, zejména na poecilogii a adaptaci na barvu v Salamandře a na znovuobjevení funkčních očí v Proteus udržovaný ve vhodném světle, má v úmyslu ho udržet na stálém místě v paměti biologů, i když byly některé další dokumenty kritizovány. "

Literatura o Kammererovi

• Lester R. Aronson: Případ ropušky starostlivé. In: Genetika chování. Vol. 5, ne. 2, 1975
• William Broad & Nicholas Wade: Zradci pravdy. Simon a Schuster, New York 1982
• Allan Combs a Mark Holland: The Magic of Chance. Synchronicita - nová věda. Rowohlt, Reinbek 1992, ISBN 3-499-19177-6 (zabývá se prací Carla Gustava Junga, Wolfganga Pauliho, Kammerera, Wernera Heisenberga a Davida Bohma )
• Marilyn Ferguson : Vodnářské spiknutí. Osobní a sociální transformace v 80. letech. JP Tarcher Inc., Los Angeles 1980
• Rene Freund: Země snů. Mezi velikostí a megalomanií. Posoudili Rakušany a jejich utopie. Picus, Vienna 2000, ISBN 3-85452-403-X
• Martin Gardner : Ve jménu vědy. GP Putnamovi synové, New York 1952
• Sander Gliboff: Protoplasm je v našich rukou měkký vosk. Paul Kammerer a umění biologické transformace. In: Endeavour. Vol. 29, 4, 2005
• Richard B. Goldschmidt: Výzkum a politika. In: Science . 109, 1949
• Peter Jungwirth: teoretik a praktik náhody. In: Standard . 30. Září 2006 (Album, A 5)
• Arthur Koestler : Případ ropušky starostlivé. Hutchinson, Londýn 1971
  • Ropucha polibek. Případ biologa Paul Kammerera. Molden, Vídeň / Mnichov / Curych 1972. Nové vydání 2010 Czernin Verlag Wien s doslovem Petera Berze a Klause Taschwera. ISBN 978-3707603149
• ders.: Kořeny náhody. Scherz, Bern / Mnichov / Vídeň 1972
• Willy Ley: Salamander e alta politica: l'affare Kammerer
• Friedrich Lorenz : Vítězství psanců. Osudy vědců ve stínu ruského kola. Globe, Vídeň 1952
• Ohad Parnes: Paul Kammerer a moderní genetika. Pořízení a dědičnost zkreslených vlastností. In: Anne-Kathrin Reulecke (ed. ): Předstírá. O autorství a důkazu ve vědě a umění. Suhrkamp, Frankfurt 2006, ISBN 3-518-29381-8, str. 216-243
• Luitfried Salvini-Plawen a Maria Mizzaro : 150 let zoologie na vídeňské univerzitě. In: Jednání zoologické a botanické společnosti v Rakousku. Č. 136, 1999, s. 1-76
• Stefan Schmidl: V proudu sériových událostí. Paul Kammerer jako vědec, hudební teoretik a skladatel. In: The Tonkunst. Vydání 0606, červen 2006
• jako: solidní dotykové kameny reality . In: Wiener Zeitung . 18. Listopad 2006 (extra, s. 4)
• stejným způsobem: Chtěli jsme se od něj poučit. Setkání mezi Paulem Kammererem a Mahlerovým párem. In: Novinky o Mahlerově výzkumu 60/2009. 51-59.
• Robert Silverberg: Vědci a Scoundrels. New York 1965
• Klaus Taschwer : Případ Paula Kammerera. Dobrodružný život nejkontroverznějšího biologa své doby . Carl Hanser Verlag, Mnichov 2016, ISBN 978-3-446-44878-0
• Franz M. Wuketits : Smrt Madame Curie. Vědci jako oběti vědy. Beck, Mnichov 2003

• Literatur von und über Paul Kammerer
• Spisy Paula Kammerera na univie.academia.edu
• Paul Kammerer Papers, 1910-1972 na webových stránkách American Philosophical Society
• Enigma Paul Kammerer - Žabí princ , portrét Katrin Blawat v Süddeutsche Zeitung , 10. Září 2009
• Případ Kammerera, Ö1 Dimensions - Svět vědy, 24. Září 2013, opakování 6. Březen 2018.
• Christa Eder: Klaus Taschwer na velkolepém "Case Kammerer", Ö1 Leporello, 14. Říjen 2016

Reference

[[Kategorie:Muži]] [[Kategorie:Úmrtí 1926]] [[Kategorie:Narození 1880]] [[Kategorie:Rakušané]] [[Kategorie:Vyučující na Vídeňské univerzitě]] [[Kategorie:Zoologové]] [[Kategorie:Údržba:Články s nekontrolovanými překlady]]