Vlaky štěstí
.png)
Vlaky štěstí, italsky treni della felicità, byla poválečná iniciativa Italské komunistické strany, která trvala mezi lety 1945 až 1952. Spočívala ve snaze ulevit chudým jihoitalským rodinám a zajistit jejich dětem dobré vychování a to jejich svěřením do péče majetnějších rodin ze severu. V rámci projektu bylo takto přestěhováno 70 000 dětí.
Dějiny
[editovat | editovat zdroj]Po válce, ve které stála Itálie na poražen straně, byla ekonomická situace velmi špatná, nejvíc na to doplácely mnohdy početné rodiny z Jižní Itálie. Komunistická strana, která se dostala k moci, viděla řešení v přerozdělení dětí mezi rodinami tak, aby každá rodina měla tolik dětí, o kolik je schopná se postarat.
Autorkou této iniciativy byla Teresa Noce ze Svazu italských žen (Unione donne italiane).[1][2] Když na předměstí Milána viděla zbídačené děti, zeptala v Emilia-Romagna, jestli má region možnost přes blížící se zimu některé z dětí hostit.[3] Region nabídl, že se postará o 2000 dětí. Iniciativu podpořila města Parma, Piacenza, Modena, Bologna a Ravenna.
16. prosince 1945 vyjel z Milána do Emilia-Romagna první vlak s 1 800 dětmi.[1][4] Další vlaky vyjížděly z Turína.[5] Na 5. kongresu Italské komunistické strany bylo rozhodnuto, že se centrum zájmu iniciativy přesune do Jižní Itálie, která byla podstatně méně rozvinutá než Miláno.[1] A tak během roku vyrazilo k pěstounským rodinám na sever dalších 12 000 neapolských dětí.[6]
Mezi lety 1945 až 1952 takto získalo náhradní dočasný domov v Emilia-Romagna, Toskánsku, Venetu, Lombardii a Marche asi 70 000 dětí z Lazia, Kampánie, Apulie, Kalábrie, Sicílie a Sardinie.[7][8][9] Hostitelské rodiny zpravidla nebyly bohaté. Přesto byly ochotné děti nakrmit a ubytovat.
Silně antikomunistická církev papeže Pia XII. byla proti této iniciativě a šířila fámu, že děti budou poslány do Sovětského svazu.[10]
Vlaky štěstí jako takové zanikly v zimě 1947, ale podobná solidární činnost pokračovala i v následujících letech a týkala se dětí z rodin postižených přírodními katastrofami v Kalábrii a na Polesí a v 50. letech z rodin dělníků, kteří byli zatčeni během policejní represe.[11]
Většina dětí se nakonec vrátila domů, ale s pěstouny zůstala v kontaktu.[12]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Treni della felicità na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c 16 dicembre 1945: parte il primo treno della felicità. www.rivistailmulino.it [online]. 2020-12-16 [cit. 2024-12-11]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ I treni della felicità, una storia di accoglienza nell’Italia divisa. il manifesto [online]. 2022-07-27 [cit. 2024-12-11]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ ANONIMO. 1946, i bimbi dei treni della felicità | ANPI. www.anpi.it [online]. [cit. 2024-12-11]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ Settantacinque anni fa arrivò a Reggio il primo "treno della felicità". VIDEO [online]. 2020-12-27 [cit. 2024-12-11]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ DESIDERIO, GIANCRISTIANO. Il soccorso all’infanzia fragile sui Treni della felicità: il libro di Bruno Maida con il«Corriere». Corriere della Sera [online]. 2023-04-29 [cit. 2024-12-11]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ https://www.pure.ed.ac.uk/ws/portalfiles/portal/15244066/Revolutionary_Networks.pdf
- ↑ I treni della felicità, quando il Nordsalvò i figli del Sud. La Stampa [online]. 2011-09-07 [cit. 2024-12-11]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ TOSI, Marcello. Lugo, Rinaldi e i bambini dei "treni della felicità". Corriere Romagna [online]. [cit. 2024-12-11]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ https://unora.unior.it/bitstream/11574/208237/1/2022%20recensione%20Rinaldi.pdf
- ↑ Simona Cappiello, Gli Occhi Più Azzurri. Le storie vere dei treni dei bambini, Colonnese, 2021, ISBN 978-8899716585
- ↑ MAIDA, Bruno. I treni dell'accoglienza: infanzia, povertà e solidarietà nell'Italia del dopoguerra, 1945-1948. Torino: Giulio Einaudi editore 361 s. (Einaudi storia). ISBN 978-88-06-24636-5.
- ↑ Treni della felicità: quando i bambini del Sud furono spediti e salvati. Barinedita [online]. [cit. 2024-12-11]. Dostupné online.