Lenora
| Lenora | |
|---|---|
 Areál bývalé sklárny | |
  | |
| znakvlajka | |
| Lokalita | |
| Status | obec |
| Pověřená obec | Volary |
| Obec s rozšířenou působností | Prachatice (správní obvod) |
| Okres | Prachatice |
| Kraj | Jihočeský |
| Historická země | Čechy |
| Stát |  Česko |
| Zeměpisné souřadnice | 48°55′21″ s. š., 13°47′36″ v. d. |
| Základní informace | |
| Počet obyvatel | 661 (2024)[1] |
| Rozloha | 17,80 km²[2] |
| Nadmořská výška | 765 m n. m. |
| PSČ | 384 42 až 384 44 |
| Počet domů | 224 (2021)[3] |
| Počet částí obce | 5 |
| Počet k. ú. | 3 |
| Počet ZSJ | 6 |
| Kontakt | |
| Adresa obecního úřadu | Lenora 36 384 42 Lenora obec@lenora.cz |
| Starostka | Karolína Štěpánová |
| Oficiální web: www | |
  Lenora | |
| Další údaje | |
| Kód obce | 550353 |
| Geodata (OSM) | OSM, WMF |
 multimediální obsah na Commons | |
 Zdroje k infoboxu a českým sídlům.Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Obec Lenora (německy Eleonorenhain) se nachází v okrese Prachatice v Jihočeském kraji, zhruba sedm kilometrů západně od Volar. Leží na Šumavě (na rozhraní geomorfologických okrsků Hornovltavická brázda a Boubínský hřbet) pod vrchem Ptáčník (868 m) na levém břehu řeky Teplé Vltavy, při ústí Kaplického potoka a naproti ústí Řasnice. Žije zde 661[1] obyvatel.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Obec vyrostla kolem sklárny, založené Janem Meyrem v roce 1834. Pojmenována byla na počest kněžny Eleonory ze Schwarzenbergu, manželky majitele okolních lesů Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu. Již ve druhé polovině 19. století patřila místní sklárna mezi největší a nejmodernější sklárny Rakouska-Uherska. Z té doby se dochovaly původní dělnické domky postavené u sklárny, jako cenný soubor německé lidové architektury. Šest let po založení zde již stálo 20 domů a žilo 102 obyvatel. Vesnice rostla i nadále – před první světovou válkou již poskytovalo zdejších 47 domů přístřeší 779 obyvatelům, z nichž se osm hlásilo k českému jazyku. V roce 1921 zde stálo 45 domů a žilo zde 724 obyvatel, z toho 31 Čechů a 680 Němců.[4]
V letech 1938 až 1945 bylo území obce v důsledku uzavření Mnichovské dohody přičleněno k nacistickému Německu. Po druhé světové válce byli němečtí obyvatelé vysídleni,[5] a mnoho se jich přestěhovalo do Dürnau u Göppingenu.[6]
Původně šlo o osadu obce Horní Vltavice, až v roce 1950 vznikla samostatná obec, ke které se od Horní Vltavice připojily také osady Kaplice a Zátoň a od obce Řasnice osada Houžná.[7]
Části obce
[editovat | editovat zdroj]Společnost
[editovat | editovat zdroj]- Základní škola a Mateřské školy
- Sklářské muzeum
- Slavnost chleba
Pamětihodnosti
[editovat | editovat zdroj]Sklárna
[editovat | editovat zdroj]Obec vyrostla kolem sklárny, založené Janem Meyrem v roce 1834. Jméno (Eleonorenhain) dostala podle Eleonory (1812–1873), manželky majitele zdejšího panství Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu. Jan Meyr byl synem Josefa Meyra, zakladatele sklárny ve Vimperku. Jeho manželkou byla Kateřina Abelová, příslušnice dalšího slavného šumavského sklářského rodu. Sklárna vyráběla zejména velmi kvalitní křišťálové sklo. V roce 1841 Jan Meyr zemřel a jeho podnik zdědili synovci Vilém Králík a Josef Taschek. V roce 1862 se po smrti společníka stal jediným majitelem sklárny Vilém Kralik.
Typickým výrobkem bylo sklo lenorské zeleně. V Lenoře působil sklář Pavel Meyr, bratr zakladatele lenorské huti, který dostal za znovuobjevení postupu výroby rubínového skla od tehdejšího panovníka zlatou medaili. U lenorské sklárny fungovala také malířská dílna, ve které od roku 1869 pracoval slavný malíř Jan Zachariáš Quast. Zajímavostí je, že Quast přišel na Šumavu z Prahy, kde pracoval v letech 1863–1866 v chrámu svatého Víta. Zhotovil tam v šesti oknech první novodobé vitráže. Ve své práci chtěl pokračovat, ale neshodl se s vedením Jednoty pro dostavění chrámu na odměně. Pražané dali přednost malířům skla z Innsbrucku a zhrzený Quast se odstěhoval do Lenory.
Sklo z Lenory sbíralo četné medaile na evropských výstavách. Na světové výstavě v Paříži v roce 1867 získalo sklo firmy Viléma Kralika nejvyšší ocenění, úspěch slavilo i na světové výstavě ve Vídni v roce 1873. Lenorská sklárna přečkala přelom století i první světovou válku. Až devadesát procent své produkce sklárna v meziválečném období vyvážela, zejména do Spojených států, ale také do Indie, Anglie, Belgie.
Po druhé světové válce se sklárna zaměřila na výrobu foukaného skla, uvedla na trh i nový druh uměleckého skla, zvaného lenoár. V roce 1968 byla lenorská sklárna modernizována. Produkovala výrobky z olovnatého křišťálu i čiré, bohatě broušené sklo. V roce 1996 vyhasla poslední sklářská pec v Lenoře.
- Lenorská sklárna
-
Lenora, rechle a objekty sklárny na historické pohlednici -
Historická produkce sklárny -
Budova zaniklé lenorské sklárny (rok 2007)
.jpg)
.jpg)
Zámeček a chata
[editovat | editovat zdroj]V centru obce stojí zámeček – původně sídlo majitelů skláren Kraliků – v současné době přestavěný na hotel. Za pozornost stojí také chata KČST, postavená v roce 1924 podle projektu architekta Davida Hrobaře z Prahy. Po druhé světové válce vystřídali turisty vojáci Pohraniční stráže, po nich družstevníci z vimperské Jednoty. V roce 1986 byla chata rekonstruována.
Obecní pec na chleba
[editovat | editovat zdroj]
Cennou technickou památkou je zděná obecní pec na chleba z první poloviny 19. století, která se používala ještě po druhé světové válce a dodnes se v ní od dubna do listopadu poslední sobotu v měsíci veřejně peče chléb.[8]
Rechle
[editovat | editovat zdroj]Pod silnicí směrem na Volary stojí přes Vltavu krytá dřevěná lávka z roku 1870, zvaná rechle. Sloužila k zadržování, počítání a postupnému vypouštění dřevěných polen, které se plavily po řece do papíren ve Větřní.
Pomník Andrease Hartauera
[editovat | editovat zdroj]Na návrší nad sklárnou je památník skladatele písně Na krásné Šumavě (Tief drinn im Böhmerwald) Andrease Hartauera (1839–1915). Byl odhalen v roce 1937. Na jeho realizaci byla vypsána veřejná sbírka. Památník navrhl Ernst Blumentritt z Českých Budějovic, práce provedl vimperský kameník Kurt Leiprt.
Další pamětihodnosti
[editovat | editovat zdroj]- Sklářské muzeum v domě čp. 36
- Domy čp. 19 a 16 (ratejna) – kulturní památky
- Původní šumavská lidová architektura (sklářské domky, kovárna)
- Pomník obětem první světové války
- Přírodní rezervace Zátoňská hora
Doprava
[editovat | editovat zdroj]Přes Lenoru vede železniční trať Strakonice–Volary, na které je železniční stanice Lenora (původně Lenora-Kunžvart)[4] a železniční zastávka s názvem „Lenora zastávka“. Na této železniční trati jsou též železniční zastávky Zátoň (poblíž samoty Korýtka) a Zátoň-Boubín. Z železniční zastávky Zátoň-Boubín vede cesta na Idinu Pilu (1,3 km), která je výchozím místem k Boubínskému pralesu.
Lenorou vede silnice I/39.
Osobnosti
[editovat | editovat zdroj]- Karl Breu (1884–1953), iluzionista a eskapolog
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích – k 1. 1. 2024. Praha: Český statistický úřad. 17. května 2024. Dostupné online. [cit. 2024-05-19].
- ↑ Český statistický úřad: Malý lexikon obcí České republiky – 2017. Český statistický úřad. 15. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2018-08-28].
- ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-04-18].
- ↑ a b Chytilův místopis Československé republiky. Praha: [s.n.], 1930. Dostupné online. S. 622.
- ↑ MAREŠ, Jan; KAREŠ, Ivo. Kohoutí kříž. www.kohoutikriz.org [online]. 2001-01-01 [cit. 2022-12-16]. Dostupné online.
- ↑ HUDLER, Fritz. Eleonorenhain der aus wilder Wurzel entstandene Glasmacherort im Böhmerwald. 2. vyd. Grafenau: [s.n.] 327 S s. ISBN 978-3-87553-561-7, ISBN 3-87553-561-8. OCLC 76478625
- ↑ Vyhláška ministra vnitra č. 13/1951 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1950. Dostupné online.
- ↑ KUBŮ, František. Vimperk a okolí. Vimperk: Městský úřad, 2006. 2 s.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lenora na Wikimedia Commons - Oficiální stránky
- Lenora v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
