Duhovka (platidlo)

Duhovka je lidový název pro zlaté keltské mince – statéry. Raženy byly patrně v období od 3. do 1. století př. n. l. a nacházejí se v celé oblasti někdejší laténské kultury, od střední Francie přes Porýní, Bavorsko, Rakousko až do Uher (dnešní Maďarsko).

Název

Duhovky jim kdysi začali říkat lidé, kteří je nacházeli na polích většinou po prudkém dešti, který tyto mince omyl a ty se potom třpytily ve slunci. Lidé tyto zlaté mince spojovali s duhou a domnívali se, že padají právě z ní nebo že se nalézají tam, kde se duha dotýká země. Tento zkrácený český název má svůj ekvivalent v mnohem delším, méně poetickém, avšak popisnějším německém Regenbogenschüsselchen = duhové mističky.

Popis

(Nejen) zlaté mince jsou významným druhem nálezů (registrovaný již v počátcích archeologického, či spíše vlastivědného bádání) pro poznání keltské společnosti. Vzhledem ke své hodnotě a funkci odrážejí její vnitřní vývoj i vnější styky, hospodářskou i technickou úroveň doby a citlivě reagují na historické události. Jejich užívání je jednou z nových znalostí, které Keltové přinesli do prostoru barbarika, tedy i na naše území. Keltové našich zemí přicházeli do styku a užívali nejčastěji makedonské statéry, které také nejstarší keltské mince napodobují. Postupem doby (opotřebováním razidel) však obraz na mincích hrubne a mění se; časem vůbec převažuje na ražbách vlastní keltský umělecký styl a mince jsou opatřovány novými svébytnými mincovními obrazy, dokonalými jak technickým provedením, tak uměleckým ztvárněním. Nejstarší keltské mince (ražené snad už na přelomu 4. a 3. století př. n. l.) byly ze zlata. Nejvyšší zlatá mincovní jednotka, statér o váze 8,6–8,4 g, napodobovala statéry makedonských panovníků Filipa II. (359 – 336 př. n. l.) a Alexandra III. Velikého (336 – 323 př. n. l.) s hlavou Pallas Athény na líci a stojící bohyní Niké na rubu. Tyto mince nebyly ještě užívány jako běžný směnný prostředek, pro svou vysokou hodnotu k tomu ani nebyly vhodné; měly funkci prestižní, užívaly se k placení klientů a jako dary – diplomatické a v oblasti kultu a náboženství. Dalším typem jsou statéry mající na rubu Athénu Alkis a napodobující tetradrachmy makedonského krále Filipa V. (221 – 179 př. n. l.); představují mladší fázi zlatých ražeb z 1. poloviny 2. století př. n. l. V této době, kdy vznikají oppida, s velkým rozvojem obchodu dochází i k velkému nárůstu mincovní produkce a mince ražené nejen ze zlata o téměř 100% ryzosti, ale i ze stříbra a jiných kovů pronikají daleko intenzivněji do směnných styků. Kromě zlatých statérů a stříbrných quinárů se razí i jejich menší nominální hodnoty – třetinky, osminky a čtyřiadvacetinky, tentokrát již především s mincovními obrazy, na nichž se uplatňují vlastní keltské výtvarné představy. Významnou skupinu tvoří mušlovité statéry, častým bývá obraz koně (někdy s jezdcem), kance, objevuje se kolečko s paprsky jako sluneční symbol, slunce s paprsky, stočený drak. Vedle četných nálezů zlatých a stříbrných ražeb se vyskytují i mince potinové a výjimkou nejsou ani falsa, mince s bronzovým jádrem plátovaným zlatem.

Výroba

Vedle znalosti užívání mincí byla důležitá i jejich výroba. Technologie ražby byla následující: do důlků v mincovních destičkách byl nasypán na mincovních vážkách odvážený zlatý či stříbrný kov, žíháním v plameni roztaven a z takto vzniklých mincovních střížků byly za pomoci razidel (spodního železného kotoučovitého s bronzovou vložkou s negativem mincovního obrazu jedné strany mince a horního válcovitého s negativem druhé strany) raženy mince. Nálezy těchto předmětů, které dokládají ražbu mincí, pocházejí výlučně z oppid a nejvzácnější mezi nimi jsou nálezy razidel. Můžeme předpokládat, že podobně jako později právo razit mince bylo vyhrazeno pouze jedincům („předním představitelům bójského kmene/knížatům nebo králům“) ovládajícím to které území; jejichž jména se často na mincích objevují, zvláště na mladších stříbrných tzv. bratislavských ražbách (BUSU, BUSSUMARUS, IANTUMARUS, COISA, AINORIX, FABRIARIX, EVOIURIX, COUNOS, TITTO, COVIOMARUS, COBROVOMARUS, DEVIL, MACCIUS, NONNOS a nejpočetněji zastoupenými BIATEC, podle nichž těmto mincím říkáme "biateky").

Rozšíření a významná naleziště

Ražba zlatých mincí převládala u západních keltských kmenů, kdežto u východních Keltů převládaly mince stříbrné; předěl obou druhů ražeb tvoří Morava.

nejstarší a také největší (40 kg) český poklad keltských zlatých mincí byl objeven v Podmoklech u Rokycan již roku 1771
další na Hradišti u Stradonic roku 1877
Starý Kolín
Trenčianske Bohuslavice (Slovensko)
oppidum Manching
Němčice nad Hanou

Odkazy

Literatura

Jana Čižmářová, Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku, Praha 2004, str. 78-80
Staněk J., Peníze v českých zemích, Praha 1995, ISBN 80-901893-1-8
Vandas J., Mince a platidla. Praha: Magnet-Press, 1994 - 220 s. ISBN 80-85847-15-9

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Duhovka na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo duhovka ve Wikislovníku