Přeskočit na obsah

Vilém Rakousko-Těšínský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vilém Rakousko-Těšínský
Velmistr řádu německých rytířů
Vilém Rakousko-Těšínský v roce 1880
Vilém Rakousko-Těšínský v roce 1880
Rodné jménoWilhelm Franz Karl von Österreich
Narození21. dubna 1827
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí29. července 1894 (ve věku 67 let)
Weikersdorf
Dolní RakousyDolní Rakousy Dolní Rakousy
Příčina úmrtípád z koně
Místo pohřbeníCísařská hrobka ve Vídni
BydlištěDeutschmeister-Palais
Villa Eugen, Baden
Povolánívoják a politik
OceněníŘád sv. Ondřeje
PředchůdceMaxmilián Josef Rakouský-Este
Nábož. vyznáníkatolicismus
RodičeKarel Ludvík Rakousko-Těšínský
Jindřiška Nasavsko-Weilburská
RodHabsbursko-Lotrinští
PříbuzníMarie Karolína Rakouská, Marie Terezie Izabela Rakouská, Karel Ferdinand Rakousko-Těšínský, Fridrich Ferdinand Rakouský a Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský (sourozenci)
Funkcečlen Panské sněmovny (od 1861)
velmistr Řádu německých rytířů (1863–1894)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vilém František Karel Rakousko-Těšínský (21. dubna 1827, Vídeň – 29. července 1894, Weikerdorf u Badenu) byl rakouský arcivévoda z rodu Habsburků, syn arcivévody Karla Ludvíka Těšínského a arcivévodkyně Jindřišky Nasavsko-Weilburské. Od dětství sloužil v rakouské armádě a vzhledem ke svému původu rychle postupoval v hodnostech, jako dvacetiletý byl již generálmajorem (1847). Aktivně se zúčastnil několika válečných tažení a v roce 1866 byl zraněn v bitvě u Hradce Králové. V rakousko-uherské armádě dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a doživotně zastával funkci geneárlního inspektora dělostřelectva. V letech 1863–1894 působil jako velmistr Řádu německých rytířů.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Arcivévoda Vilém (1894)

Narodil se jako pátý syn arcivévody Karla (1771–1847), proslulého vojevůdce napoleonských válek, a jeho manželky princezny Henrietty Nasavské (1797–1829). Jako mladší potomek se měl věnovat církevní dráze, ale již v roce 1842 byl jmenován plukovníkem a stal se majitelem 12. pěšího pluku.[1] Studoval na univerzitě ve Vídni a v roce 1846 se stal členem Řádu německých rytířů. Při příležitosti dvacátých narozenin byl povýšen do hodnosti generálmajora (1847) a poté se zúčastnil bojů v Itálii během revoluce 1848–1849. V roce 1853 dosáhl hodnosti polního podmaršála a po zrušení ministerstva války se jako vrchní velitel stal přední osobnosti armády Rakouského císařství. Z titulu této funkce se také zúčastnil zasedání vlády.[pozn. 1][2][3] Během války se Sardinií byl inspektorem rakouského dělostřelectva v Itálii. Po úmrtí maršála Windischgrätze převzal funkci guvernéra spolkové pevnosti v Mohuči (1862–1864). V roce 1863 se stal nástupcem arcivévody Maxmiliána ve funkci velmistra Řádu německých rytířů a v roce 1864 byl jmenován generálním inspektorem dělostřelectva rakouské armády. V roce 1866 se zúčastnil prusko-rakouské války a jako velitel dělostřelectva byl zraněn v bitvě u Hradce Králové.[4] V armádě dosáhl v roce 1867 druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra.[5] Funkci generálního inspektora dělostřelectva zastával až do smrti.[6][7]

Velmistr Řádu německých rytířů

[editovat | editovat zdroj]
Palác arcivévody Viléma ve Vídni

Jako velmistr Řádu německých rytířů spravoval rozsáhlý majetek na severní Moravě a ve Slezsku, k němuž patřilo přibližně 24 000 hektarů půdy.[8] Řádovými sídly byly zámky Bruntál, Horní Dlouhá Loučka a hrady Bouzov a Sovinec. Oficiální rezidencí velmistra byl zámek v Bruntále, hospodářská správa řádových velkostatků ale sídlila ve Vídni. Po Ženevské konvenci a založení Mezinárodního červeného kříže (1863) spojil činnost Německého řádu s charitativním působením. Zahájil budování nemocnic, již za prusko-rakouské války v roce 1866 zřídil polní lazaret na zámku Bruntál, později nechal vybudovat další nemocnice v Opavě nebo Dlouhé Loučce.[9] V roce 1866 nechal přemístit kněžský seminář ze Sovince do Opavy a na hradě Sovinec poté zřídil lesnickou školu.[10][11] V Bruntále nechal zmodernizovat pivovar. Podporoval také rozvoj lázní Karlova Studánka, kde jeho jméno neslo několik objektů přejmenovaných po roce 1918. K významným architektonickým symbolům Karlovy Studánky patři tzv. Pitný pavilon z roku 1864, který do zániku monarchie nesl název Wilhelm Quelle.[12] Jménem arcivévody Viléma byl pojmenován také lázeňský dům Vila Wilhelm postavený v letech 1893–1894 (dnes vila Vlasta).[13] V roce 1888 navštívil Bouzov v doprovodu svého synovce arcivévody Evžena, který byl jeho nástupcem v úřadu velmistra a koncem 19. inicioval přestavbu hradu Bouzov do současné podoby.[14]

Ve Vídni byl jeho sídlem palác v ulici Parkring 8 (známý jako Deutschmeister-Palais) postavený podle projektu Theophila Hansena (1864–1868). Často pobýval také na zámku Weilburg, který byl majetkem jeho staršího bratra Albrechta.

Jako habsburský arcivévoda byl od roku 1861 automaticky členem rakouské Panské sněmovny, za zásluhy v prusko-rakouské válce obdržel velkokříž Leopoldova řádu[15], dále byl nositelem Vojenského záslužného kříže.

Po předčasném úmrtí staršího bratra Karla Ferdinanda byl ustanoven Poručníkem jeho nezletilých dětí, mezi ně patřil také synovec Evžen (1863–1954), který byl Vilémovým nástupcem jako velmistr Řádu německých rytířů.

Měl nemanželského syna Karla (1860–1881), který se narodil z poměru s rakouskou divadelní herečkou a zpěvačkou Marií Lutzovou (1840–1872). Ta se později provdala za Karla Rotta a ten Vilémova syna přijal za svého.

Zemřel tragicky po pádu z koně, který se splašil před projíždějícím automobilem. Byl pohřben v Císařské hrobce ve Vídni (v části Neue Gruft, rakev č. 120).[16]

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 Leopold Josef Lotrinský
 
 
 František I. Štěpán Lotrinský
 
 
 
 
 
 
 Alžběta Charlotta Orléanská
 
 
 Leopold II.
 
 
 
 
 
 
 Karel VI.
 
 
 Marie Terezie
 
 
 
 
 
 
 Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská
 
 
 Karel Ludvík Rakousko-Těšínský
 
 
 
 
 
 
 Filip V. Španělský
 
 
 Karel III. Španělský
 
 
 
 
 
 
 Isabela Farnese
 
 
 Marie Ludovika Španělská
 
 
 
 
 
 
 August III. Polský
 
 
 Marie Amálie Saská
 
 
 
 
 
 
 Marie Josefa Habsburská
 
Vilém František Karel Rakousko-Těšínský
 
 
 
 
 
 Karel August Nasavsko-Weilburský
 
 
 Karel Kristián Nasavsko-Weilburský
 
 
 
 
 
 
 Augusta Frederika Nasavsko-Idsteinská
 
 
 Bedřich Vilém Nasavsko-Weilburský
 
 
 
 
 
 
 Vilém IV. Oranžský
 
 
 Karolína Oranžsko-Nasavská
 
 
 
 
 
 
 Anna Hannoverská
 
 
 Jindřiška Nasavsko-Weilburská
 
 
 
 
 
 
 Vilém Ludvík z Kirchbergu
 
 
 Vilém Jiří z Kirchbergu
 
 
 
 
 
 
 Luisa ze Salm-Dhaunu
 
 
 Luisa Isabela z Kirchbergu
 
 
 
 
 
 
 Jindřich XI. Reuss z Greiz
 
 
 Isabella Augusta Reuss-Greiz
 
 
 
 
 
 
 Konradina Reussová z Kestřic
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ministerstvo války v čele s polním zbrojmistrem Antonem Csorichem bylo zrušeno k 10. února 1853. Kompetence přešly k 1. červnu 1853 na vrchní velení armády (Armee-Ober-Commando), které převzal arcivévoda Vilém. Jako vrchní velitel armády se zúčastňoval zasedání kabinetu, později tuto úlohu převzal císařský generální pobočník Karl Ludwig Grünne. Ministerstvo války bylo obnoveno v roce 1860 (August von Degenfeld-Schonburg). Významnou pozici potomstva linie arcivévody Karla dokládá také postavení Vilémova staršího bratra arcivévody Albrechta, který byl v letech 1851–1860 místodržitelem v Uhrách s rozsáhlými kompetencemi.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 258–259 ISBN 80-86781-08-9
  2. ↑ Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 583
  3. ↑ Ministerstvo války na webu valka.cz dostupné online
  4. ↑ HAMANNOVÁ, Brigitte: Rudolf. Korunní princ a rebel; Praha, 1993; s. 34 ISBN 80-207-0433-7
  5. ↑ Služební postup arcivévody Viléma in: SCHMIDT-BRENTATNO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 131 dostupné online
  6. ↑ Kais. königl. Militär Schematismus für 1889; Vídeň, 1889; s. 88 dostupné online
  7. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das 1893; Vídeň, 1893; s. 220 dostupné online
  8. ↑ Neuester Schematismus der Herrschaften, Güter und Zuckerfabriken in Mähren und Schlesien; IX. díl, Brno, 1899, s. 26, 92, 243 dostupné online
  9. ↑ Velmistři Německého řádu na webu Města Bruntál dostupné online
  10. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 219
  11. ↑ Arcivévoda Vilém na webu Řádu německých rytířů dostupné online
  12. ↑ Pitný pavilon na webu lázní Karlova Studánka [1]
  13. ↑ Vila Vlasta na webu lázní Karlova Studánka [2]
  14. ↑ Hrad Bouzov na webu Řádu německých rytířů dostupné online
  15. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das 1893; Vídeň, 1893; s. 72 dostupné online
  16. ↑ BEUTLER, Gigi: The Imperial Crypt of the PP Capuchins in Vienna (Capuchin Crypt), Vídeň, 2015; s. 60 ISBN 978-3-9500584-5-1

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Překlad Milada a Milan Kouřimských. 3. vyd. Praha: Brána, 2010. 408 s. ISBN 978-80-7243-455-8. S. 380–381. Přeloženo ze čtvrtého, upraveného vydání. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Rakouští arcivévodové
1. generace
Znak rakouské císařské rodiny
Znak rakouské císařské rodiny
2. generace
3. generace
4. generace
5. generace
6. generace
7. generace
8. generace
9. generace
10. generace
11. generace
12. generace
13. generace
14. generace
15. generace
16. generace
Habsburské
Toskánsko
Uhersko
Josef Arpád • Géza
17. generace
Potomci
Karla I.
Toskánští
Falčtí
18. generace
19. generace
S: také španělský infant
T: také toskánský princ
M: také modenský princ
P: také portugalský infant
B: také belgický princ
kurzívou jsou rakouští panovníci
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vilém_Rakousko-Těšínský&oldid=24434555“