František Josef I. z Lichtenštejna

František Josef I. z Lichtenštejna
František Josef I. z Lichtenštejna
Narození	19. listopadu 1726; Milán
Úmrtí	18. srpna 1781 (ve věku 54 let); Mety
Místo pohřbení	Hrobka Lichtenštejnů ve Vranově
Povolání	politik
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna
Choť	Marie Leopoldina ze Šternberka (od 1750)
Děti	Alois I. z Lichtenštejna; Jan I. Josef z Lichtenštejna; Filip z Lichtenštejna (1762–1802); Marie Josefa z Lichtenštejna
Rodiče	Emanuel Josef z Lichtenštejna a Marie Anna Antonie z Ditrichštejna
Rod	Lichtenštejnové
Příbuzní	Karel Boromej Josef z Lichtenštejna (sourozenec)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Josef I. Jan Adam kníže z Lichtenštejna (německy Franz Josef I. Johann Adam Fürst von und zu Liechtenstein, 19. listopad 1726, Milán – 18. srpen 1781, Mety) byl lichtenštejnský kníže od roku 1772 až do své smrti. V mládí se uplatnil jako voják císařské armády a diplomat ve službách Habsburků. Jako vládnoucí kníže rezignoval na další aktivity ve veřejném životě a zaměřil se na správu rozsáhlého rodového majetku na Moravě, v Čechách a Dolním Rakousku.

Život

Pocházel z knížecího rodu Lichtenštejnů, narodil se jako nejstarší syn prince Emanuela z Lichtenštejna (1700–1771), matka Marie Antonie (1706–1777) patřila k rodině Ditrichštejnů. I když náležel k vedlejší linii Lichtenštejnů, díky předčasným úmrtím vzdálenějších příbuzných byl od roku 1748 předurčen jako dědic lichtenštejnského knížectví. Svou kariéru v armádě a diplomacii budoval pod patronátem strýce, polního maršála knížete Josefa Václava (1696–1772). Svého strýce doprovázel za války o rakouské dědictví do severní Itálie, kde bojoval ve vítězné bitvě u Piacenzy (1745). V roce 1760 byl členem diplomatického poselstva do Parmy, které mělo přivézt do Vídně princeznu Isabelu jako nevěstu Josefa II.^[3] V roce 1761 doprovázel do Mergentheimu prince Karla Alexandra Lotrinského k převzetí titulu velmistra Řádu německých rytířů. Nejvýznamnější diplomatickou misi vykonal v roce 1763, kdy stál v čele poselstva žádajícího o ruku infantky Marie Ludoviky pro arcivévodu Leopolda (jejich sňatek v zastoupení se konal již v únoru 1764 v Madridu, až o rok později se osobně setkali v Innsbrucku). František Josef byl v roce 1767 jmenován císařským tajným radou a v roce 1771 obdržel Řád zlatého rouna.^[4]

Hlavou rodu

V roce 1772 se stal hlavou rodu Lichtenštejnů po smrti strýce Josefa Václava a do smrti byl panujícím lichtenštejnským knížetem. Po strýci zároveň zdědil stěžejní majetek na Moravě a v Čechách (Valtice, Lednice, Břeclav, Branná, Plumlov, Moravská Třebová, Bučovice, Ruda nad Moravou, Zábřeh, Úsov, Lanškroun). Již o rok dříve zdědil po otci panství Moravský Krumlov, kterého se ale v roce 1772 vzdal ve prospěch mladšího bratra Karla.^[5] V roce 1772 se navíc stal univerzálním dědicem své vzdálené tety Marie Terezie Savojské (1694–1772) a převzal značný majetek ve středních Čechách (panství Kostelec nad Černými lesy, Uhříněves se zámkem v Kolodějích, Kounice a Rataje nad Sázavou).^[6] S ohledem na vysoké výdaje na reprezentaci v armádě a diplomacii za vlády jeho strýce odmítl další působení u dvora a soustředil se na správu zděděného majetku. S podporou schopných hospodářských úředníků inicioval na svých panstvích ekonomické reformy, zároveň se ale nevyhýbal dalším úpravám rodových sídel. Nechal například znovu přestavět zámek v Lednici (projekt Isidore Canevale). Plánoval také přestavbu hradu ve Šternberku jako letního sídla pro svou manželku (rozenou Šternberkovou), k té ale nedošlo.

Kníže František Josef I. zemřel náhle na cestě do Paříže 18. srpna 1781 ve francouzských Metách. Jeho ostatky byly uloženy v rodové hrobce Lichtenštejnů v moravském Vranově.

Rodina

V roce 1750 se ve Valticích oženil s hraběnkou Marií Leopoldinou ze Šternberka (1733–1809), dámou Řádu hvězdového kříže, dcerou diplomata a dvořana František Filip ze Šternberka. Z jejich manželství se narodilo osm dětí. Nejstarší dva synové zemřeli v dětství, další dva synové postupně zdědili knížecí titul.

1. Josef František (6. července 1752 – 17. února 1754)
2. Marie Leopoldina Adelgunda (30. ledna 1754 – 16. října 1823), nositelka Řádu hvězdového kříže, ⚭ 1771 Karel Emanuel Hesensko-Rotenburský (5. června 1746 – 23. března 1812), lankrabě hesensko-rotenburský
3. Marie Antonie (14. března 1756 – 1. prosince 1821), dáma Řádu hvězdového kříže, jeptiška v Essenu
4. František de Paula Josef (19. května 1758 – 15. srpna 1760)
5. Alois I. Josef (1759–1805), dědic knížecího titulu 1781, ∞ 1783 Karolína hraběnka z Manderscheid-Blankenheimu (1768–1831)
6. Jan I. Josef (1760–1836), dědic knížecího titulu 1805, c. k. polní maršál, rytíř Řádu zlatého rouna, ∞ 1792 Marie Josefína lantkraběnka z Fürstenbergu-Weitry (1776–1848), dáma Řádu hvězdového kříže
7. Filip Josef (2. července 1762 – 18. května 1802), c. k. komoří, podplukovník
8. Marie Josefa Hermengilda (1768–1845), dáma Řádu hvězdového kříže, ∞ 1783 Mikuláš II. kníže Esterházy z Galanty (1765–1833), c. k. polní zbrojmistr, tajný rada, komoří, rytíř Řádu zlatého rouna

František Josef měl dvanáct sourozenců, z nichž Jan Josef (1734–1781) dosáhl v armádě hodnosti generálmajora, další bratr Filip Josef (1731–1757) padl za sedmileté války v bitvě u Štěrbohol. Další bratr Karel Boromejský (1730–1789) založil vedlejší linii, sekundogenituru na Moravském Krumlově.

Odkazy

Reference

↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
↑ ^a ^b ^c ^d Darryl Roger Lundy: The Peerage.
↑ Kolektiv: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii, Národní památkový ústav, České Budějovice, 2020; s. 446–451 ISBN 978-80-87890-31-8
↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 273
↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 4. díl; Praha, 2000; s. 148 ISBN 80-85983-16-8
↑ OULÍKOVÁ, Petra: Marie Terezie vévodkyně Savojská a české země; NLN, Univerzita Karlova, Praha, 2019; s. 12, 34 ISBN 978-80-7422-695-3

Literatura

JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha: Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6.
KONEČNÝ, Michal, CERMAN, Ivo: Tváře osvícenství, Národní památkový ústav, Kroměříž, 2021 (kapitola Kníže František Josef I. z Liechtensteinu (1726–1781). Zapomenutý panovník, s. 126–129 ISBN 978-80-907400-8-2

Externí odkazy

Rodokmen Lichtenštejnů
Obrázky, zvuky či videa k tématu František Josef I. z Lichtenštejna na Wikimedia Commons

Předchůdce:
Josef Václav

Lichtenštejnský kníže
1772–1781

Nástupce:
Alois I.

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[c75531cc06e4d84f53891126ee2acb9f2b79bb8d-1] Dostupné online. [cit. 2020-08-07].

[3913844e06e055e8cd81608f22bad0e604d89d2d-2] Darryl Roger Lundy: The Peerage.

[3] Kolektiv: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii, Národní památkový ústav, České Budějovice, 2020; s. 446–451 ISBN 978-80-87890-31-8

[4] LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 273

[5] KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 4. díl; Praha, 2000; s. 148 ISBN 80-85983-16-8

[6] OULÍKOVÁ, Petra: Marie Terezie vévodkyně Savojská a české země; NLN, Univerzita Karlova, Praha, 2019; s. 12, 34 ISBN 978-80-7422-695-3

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]